|
|
 |
TEXTY č. 15 (PODZIM 99)
PRÓZA
Alois Viceník: Domácí zabijačka za mých dětských let.
Michal Jareš: Z „Ruského románu“
(Psáno bojkovským nářečím z dětských let.)
Kdy se zabíjelo, záleželo na mnohých okolnostech: byla-li pořádná zima,
ať už to bylo před Vánocemi či po nich, žralo-li „prasa“ a bylo-li čím
ho krmiti.
Zabíjačka prasete byla naším dětským svátkem. Na tú jsme sa velice těšili
a počítali jsme, kdy budeme my a kdy budou u strýčkú zabíjat. Moseli jsme
dycky jíti do školy, tatínek - Josef Viceník, nar. 1839 + 1908 - byli
na to přísní, kromě nemoci, nesměli jsme vynechati školu, ale při domácí
zabijačce, to už tatínek „přimúřili“ oko a mohli jsme ostati doma.
Jakmile naši dědáček Petr - nar. 1816 ; + 1906 - otec to tatínkúv, začali
za zimního večera v jizbě dělati „špajdle“, už jsme poznali, že sa zabijačka
blíží. Přiškočili jsme k dědáčkovi, každý z jedné strany. Jeden z nás
podával dědáčkovi třísky z měkkého dřeva, ze kterých dělali „špajdle“
a druhý už hotové špajdle odbíral a ukládal na hromádku. Hotové špajdle
dali dědáček sušiti do mezírky za kamna.
Maminka Františka - nar. 1847; + 1921 - která chodila mlet do mlýna, už
zase chystaly větší zásyp pěkného jačmeňa na krúpy do jelit. Aby byli
jelita hladší, přikúpilo sa ve kvelbě pohaňčené kaše, kterú jsme my děti
moseli obrat z černých zrneček a ze šupek.
Den před zabíjačkú sa už vařily krúpy, aby dobře rozpráhly, tlúklo sa
v železném „moždíři“ koření: pepř, marjanka na marjankové plevy a vonné,
krájala a smažila sa cibula a lúpal sa česnek, škrábala sa mrkva a petrželí.
Hospodyně mosela si to všecko přichystat deň před tím, protože v zabijačku
měla plné ruce práce a k tomu mosela obslúžit a pohostit strýčky s tetičkama
a dětma, kteří přišli k nám hned ráno na zabijačku.
My děti jsme sa těšili na bratrance a sestřenice, ale babúlka Justína
- nar. 1819 ; + 1898 - matka to tatínkova, sa hrozily našeho křiku, když
sa sa sejdem všeci do hromady. „Kanalije, enom mně křičte“ - tak nám hrozily
- „popakujete (pújdete) na pec!“ A my přeca sme sa chtěli dívat, jak budú
prasa zapichovat. Jak ho budú pařit a „škoblú“ oškrabovat štětiny, jak
ho budú věšat - a zbytečně sme zavazali, což jsme tehdy svým dětským rozumem
nechápali.
Zabíjati prasa, chodili si navzájem strýčkové; byli to bratři či švagři
našich rodičú. Jeden ze strýčkú, který měl „trefnú“ ruku, „zapichoval“,
zabodal prasa a ostatní přidržovali, aby neuteklo.
Tetičky zase držely misu na krév a odlévaly ju do hliněných hrncú, do
látek. Krév sa mosela míšat vařejkú, aby nezkusovatěla. „Míšaj do osmičky,
né dokola,“ poučovali strýček řezník míchající tetičku, „nebo sa ti srazí!“
V kuchyňi už sa zase maminka staraly, aby voda v kotle na ohníšti vřela.
Pod kotlem v ohňi sa vyhřívaly kamené vařáky, které vyhřaté sa hodily
do vody do trokú, když za třeskuté zimy voda chládla. Když voda vřela,
přišli dva ze strýčkú a prostrčili přes uši kotla pevnú tyčku a nesli
vřelú vodu na opaření prasata, které zabité leželo v trokách. Před pařením
prasata oškubali tatínek štětiny ze hřbetu, posypaného dříve popelem.
Když bylo prasa opařené, seškrabovali z něho „škoblú“ štětiny. Z přebraných
štětin, udělala nám místní cikanka, stará Eva Murkova, dobrú štětku na
líčení.
Moje sestra, Aloisia Glivická - nar. 1869; + 1946 - vzpomínala ze svých
dětských let, jak u nás dělala stará cikanka Eva štětku a vypravovala
si s našú babukú o svých dcerách. Dcera Nanka, ta je pěkná a šikovná,
tak sa chlubila stará Eva, proto si ju vzal cikán Francek a má ju rád.
Babulka prohodili: já mám také dceru Anču, vdanú v Pitíni. „Prosím ich
pěkně panimáminko,“ vpadla do řeči stará Eva, „Ale moja dcera je křtěna
Nanka, ne Anča!“
Oškrábané prasa pověsili strýčci za zadní nohy na „krmholce“ a připevnili
na trámě pod kolňú. Rozřezali prasa a vybrali z něho vnitřnosti. Ponáhlali
sa tak, aby uřezaná hlava s podbradkem přišla co nejspíš do kotla, aby
sa mohl v deset hod. dopoledňa „roznášat podbradek“.
„Roznášat podbradek“ bylo úkolem nás školních dětí, proto jsme ostaly
doma. Maminka rozdělovaly na taléřky, co sa má roznášat. Na taléřek daly:
šmidu (kúsek) podbradka, k tomu hromádečka postrúhaného křenu, kúsek ucha,
kúsek játer
a na hromádku smažené krve; druhým taléřkem to přikryli, aby vše nevychládlo.
Kromě toho dali do hrnečka zabijačkové šnáčky. Svázaly vše do uzlíka (bílého
šátku) a přikazovaly: „Ponáhli sa, ať to nevychládne!“ Od cesty jsme dostali
desetník, dnešních dvacet haléřú. Dostali-li jsme nějaké panenské nebo
kožušenné jablíčko, bylo nám to milejší, než desetník.
Tatínek zase volali strýčky řezníky: „Pojďte na podbradek“ a častovali
je slivovicú. U jídla podbradku, třebaže to byl už aj oběd, sa dlúho nezdržovali;
mosali sa ponáhlat, aby včas byli hotoví s prácú. Proto si prácu rozdělili:
jeden z nich rozbíral střeva, druhý je obracal, opět jiný obrátil vrchní
desku stolu a sekal na ní sekavkama uvařené vnitřnosti a maso z hlavy,
které mělo přijít do jitrnic a zase jiný „rozšalúval“ prasa; dědáček,
ti oškrabovali „hyšky“(nožky).
Prání střev měly na starosti dvě k tomu ustanovené ženské a trvalo nejméně
hodinu. Mosely sa dobře ponáhlat a spravedlivě je přelévat vodú a přemačkávat
ve vodě a sněhu tak dlouho, až už nesmrděly. Střeva byly opravené tehdy,
když střevo napnul na ukazováček, mnul je palcem a ono vrzalo. Zapařily-li
sa střeva horkú vodú, nebyly k vyprání. Voda při prání střev mosela býti
totiž vlažná a ne horká. Oprané střeva donesly sa k strýčkúm řezníkúm,
aby zjistily, že už nesmrdíja.
Vyprané střeva jeden ze strýčkú rozděloval, které budou na jelita, které
na jitrnice a na jednom konci je špajdloval a už chystal „prejt“ pro obojí.
Střeva jak jitrnic, tak i jelit, když už vše si připravili a vychutnali,
sa nabíjela rožkem.
Maminka hospodyně sa už hlásila z kuchyně: „V kotle mně už voda vře, já
už mohu ovařovat!“ Ten deň hospodyňi veliká túra! Jak měla jitrnice a
jelita ovařené, první si z nich uložila do pekáčkú pro hosty k večeři.
Jiné zase ukládala na talíře pro posílání. „Pečenky“ jsme opět roznášeli
my děti a to: kúsek pásku (oddělená svíčková od kotlet), jedna nebo dvě
jitrnice, rovně tolik jelit, pro kmucháčka sa dala tlustá jitrnica, zvaná
„odřitnica“ a do hrnka polévka „ovarovice“. I chudobní si přicházeli s
hrnkem na polévku a maminka jim do polevky také něco přidala.
Při roznášení „pečenek“ jsme vyřizovali: „Zkázali vás naši pěkně pozdravovat,
posílajú vám pečenky a máte k nám večer všeci přijít“: strýček, tetička
aj s dětma - a byli-li na živu - a aj dědáček s babulkú. Za cestu jsme
dostali dvacetník, dnešních 40 haléřú.
Ne nadarmo radila jedna bojkovská tetička svým dospělým dětom: „Hleďte
si zabit každý rok prasátko koliké toliké, i když ho večer celé zjíte,
enom nech sa rodina v lásce sejde.“
Posílání pečenek bylo vlastně enom „poščání“. Kolik sa „poščalo“, tolik
sa splácalo, když obdarovaný zabíjál.
Když už bylo se zabíjačkú prasate všecko uspořádané, ženské se daly do
čištění jizby a umývání nádob, tatínek poděloval strýčky štamprlú slivovice
a chystali stoly pro večeřu. Strýčci řezníci šli dom pokludit dobytek
a nastrojit sa pro večer.
Maminka měli pilno v kuchyňi, aby měly včas hotovú večeřu. Na večer sa
sešla pozvaná a nastrojená rodina i s dětma a pozasedali za připravený
stúl. Děti měly svúj stúl a my domácí děti jsme seděly s něma.
Před večeřú sa napřed přítomní hlasitě pomodlili: „Otčenáš a Zdrávas“
s připojením: „Pane Bože rač požehnati tyto dary, které každoročně z Tvé
milosti požíváme. Amen.“
Co bylo na jídelním lístku zabijačkové večeře? První byla polevka ze skřiptoviny
a po ňú byla pohančená kaša, někdy aj zavařené, malé lokše. Po polevce
přišla skřiptovina a k ní byla máčka buď křenová, nebo černá zabijačková.
Potom byo pečené maso z bečkovým zelím, dále jitrnice a jelita s vařenýma
suchýma trnkama nebo s červenú řepú. Při jelitoch a jitrnicách přítomní
ochutnávali a upozorňovali strýčky řezníky, kterého koření dali moc „lebo“
málo. Nakonec byly koblihy nebo „boží milosti“ s čajem, smažené na sádle
od lonské zabijačky.
Pro mužské nescházela štamprle domácí slivovice, pro ženské zase sladká,
ba i pro pivo se poslalo.
Při zabijačkové večeři bylo hodně veselé řeči, kořeněné „šprýmy“. Přítomní
„dožírali“ (dobírali si) strýčky řezníky, zda-li jim neuteklo zapíchnuté
prasa aj s nožem anebo z trokú, než sa vrátili s vřelú vodú z kuchyně.
Z dětských let vzpomínám na strýčka Antonína Soju -nar.1841 + 1905 - který
při večeři pro obveselení vypravoval proto: Přiženil sa do Bojkovic muž
cizí obce a když dostávali zabijačku a byli zváni k večeři, pochvaloval
si: „toto je mně pěkný zvyk!“ Když ale sám zabíjal a žena ho upozorňovala,
že mosíja také posílat a oplácat, tu sa „zaškaredil“ (zamračil) a pravil:
„Po takovém zvyku nic není, to rozdáme celé prasa...“
Jak musela býti šikovná naše stařenka, matka maminčina, Frant. Rusňákova
- nar. 1819; + 1878 - šikovná, - tak povzdechla má sestra Aloisia - a
opatrná při chystání zabijačkové večeře, aby se jí jídlo na ohňišti nezakúřilo
a popela nepřišlo do jídla! Naše babulky - stařenky neznaly ještě šporákú
a všecko mosely ukuchtit na ohništi. Jaká to byla obtížná práca, o tom
nemají nynější hospodyně ani ponětí! - Maso a jelita s jitrnicama se ovšem
upeklo v kamnové trúbě, nebo v peci.
Sádlo sa „škvračilo“ až druhý den po zabijačce jednak pro moc práce, jednak
z opatrnosti a bezpečnosti, aby sa od horka nechytily saze v komíně, když
už sa toho dne moc „kladlo“ (topilo).
Rukopisná vzpomínka na zabijačku v obci Bojkovice
(okres Uherský Brod) od Aloise Viceníka, kněze v.v., vznikla někdy koncem
čtyřicátých let 20. století. Jazyk původního rukopisu byl zachován.
Michal Jareš
Michal Jareš: Z „Ruského románu“
Poznámka: „Ruský román“ je stále dílo ve zrodu.
Pojednává o návštěva doktora Zhora u hraběte von Ruta někde v Rusku. Zhor
zkoumá pocení u člověka, von Rut je unavený hýřil. Ukázka je ze třetí
kapitoly.
DENÍK, KTERÝ si začal vést doktor Zhor hned ten den,
protože mu bylo dáno objevit něco zajímavostí, jež se sice netýkaly přímo
jeho výzkumu, ale zdály se být stejně důležité, byl vlastně sešit, který
našel v knihovně von Ruta. Chvíli přemýšlel, jestli to má hraběti říct,
že našel nezajímavý sešit za hromádkou knih psaných v azbuce, ale pak
si řekl, že než by přijel hrabě, mohl by lecos ze svého nálezu zapomenout.
Přeskočil tedy prvních pár stránek popsaných beztak nečitelným písmem
a jal se psát:
„Mou jistě důležitou funkcí ve společnosti, v níž jsem se ocitl, je zaznamenat
události, a to takovým způsobem, aby je pozdější generace mých následovníků
(nebál bych se možná hovořit o škole), měla z čeho vycházet. Proto jsem
se dnes rozhodl nelelkovat a využít chvíle, kdy se můj nejdražší přítel,
hrabě von Rut, vzdálil s úmysly vyřídit a hlavně připravit můj vstup do
společnosti zde, v této gubernii. Musím si pochválit, s jakou úctou se
ke mně tento šlechetný a drahý muž chová a jakou péči do mé osoby dává.
On i jeho komoří Karel –snad by měl ten chlapec více pít minerální prameny,
vypadá nezdravě a jeho psýcha se mi zdá trochu nakloněná; jest však možné,
že služba u hraběte mu nedává ani pomyšlení na to, aby se staral o sebe
– tedy oni oba jsou k mé osobě velmi ušlechtilí. Místo nich zde potkávám
jen jednoho muže, který se stará – prý, nikdy jsem to neviděl – o chod
domu a okolí, a jednu dívku, která zde slouží. O kuchařce nemluvím, ta
je příliš vzdálená mým esteticky vytříbeným poznatkům o člověku. Jsou
to všechno praví Rusové, pijí ruský čaj a někdy chrápou na seně ještě
po svítání, jak jsem se několikrát přesvědčil náhodnou kontrolou. Nemyjí
se, ale to nevidím jako chybu, spíše jako dobro mně seslané samotným Bohem.
Jsem nadšený ze svých pokusů s potem, neboť výsledky se již dostavují.
A právě kvůli výsledkům jsem také nucen napsat několik řádků: můj výzkum
pocení by se myslím měl rozšířit i na jiné oblasti lidského vyměšování,
neboť kolonka potu se mi zdá být příliš svazující a úzká. Chvála Bohu
a císaři, že mě tato šťastná myšlenka napadla! Zkoumal jsem totiž několik
nádobek z předvčerejšího úlovku. Kromě svých vod jsem získal i unikátní
tekutinu od místního rybáře. Člověk je to zdatný, ale myslím, že s vědou
jako takovou, s fenoménem, jež obnáší schopnost vědy pojmout vše a vyabstrahovat
poznání, tedy s tím se myslím ještě tento podivuhodný rybář nesetkal.
Dalo mi dost námahy, abych se toho dotěrného muže zbavil. Jedině útěk
na něj platil! Když mě nemohl dostihnout, alespoň plival své rybářské
sliny. Musím říci, že díky nim jsem nalezl další směr svého hledání. Dosavadní
zahřívání nebo tření potu se mi zdálo již ve Vídni nepříliš efektivní,
ale zde se již stalo pouhou nouzí, slepou uličkou. Přidáním několika granulek
síry sice mohlo být poukázáno na přeci jen nějaký výsledek, ale celkově
jsme spokojený nebyl. Až tehdy, když jsem opětovně procházel několik již
prověřených pokusů s novými dávkami, připletl se mi do baňky nějakým záhadným
způsobem i rybářův hlen. Výsledek byl, myslím, fenomenální a naprosto
ohromující. Do deníku je příliš těžké popsat mé nadšení! A tyto překvapující
proměny mě vedou dál a dál – budu-li chtít napsat teoretickou práci o
výzkumu člověka skrze jeho pot nebo ještě lépe o výzkumu potu s ohledem
na lidství za ním, budu nutně muset přihlédnout i k ostatním exkrementům,
které člověk vylučuje. Třesu se při představě, co nového a vpravdě objevného
může přinést slina postarší komtesy z Grazu a co takový výtažek z tuberkulozního
ruského popa. A dál, nebudu se bát jít ještě dál, až tam, kde uchopím
a pevně v rukou potěžkám pravé, tepající lidské já v jeho nepřetvořené,
pravdivé podstatě bez ohledu na veškerou dosavadní vědu, která tu působila
před mým příchodem na svět? Sám budu tím, kdo ponese praporec nového,
pravdu znajícího lidství!!! Spojím exaktní vědy s filosofií a estetiku
s fyzikou!!!!! Věřím, že toho dosáhnu se vší hrdostí a s intelektem, který
bude poračovat dál na trnité cestě osudu!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Zhor se slavnostně podíval z okna, neboť jeho srdce tepalo příliš rychle
na to, aby byl schopen psát dál. Viděl pomalu se stmívající oblohu i to,
jak se u lesíka kdosi snažil chytit volně pobíhající krávu. Chůze člověka
napovídala o tom, že ten nebožák neměl zrovna na růžích ustláno - trochu
se motal a vratce hledal oporu. Povětšinou marně. Mohlo to být i humorné,
ale doktor nebyl příliš naladěn k zemitým šprýmům od doby své nešťastné
první lásky, která poté, co ji šlechetně pozval do lesa, vzala za své
i s... ale to je vlastně úplně jiný příběh, který by se zde odehrával
a Zhor ho rychle zaplašil. Zamyšleně si hladil jizvu z té doby a vzpomínka
na pachuť mokrého listí mu způsobovala v mysli víc, než jeho obličej vůbec
dokázal zobrazit. Div že se nezhroutil.
Polekaná služka, která vcházela právě do pokoje, s křikem a smíchem utekla
všem do vsi říct tu novinu, že cizí pán má vzadu velice, opravdu velice
moc špinavé kalhoty.
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
