TEXTY č. 15 (PODZIM 99)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[rozhovor] [studie][comics]

STUDIE

Ivo Štefan: Rituály spojené se smrtí (3. část)

IVO ŠTEFAN: RITUÁLY SPOJENÉ SE SMRTÍ

JEJICH KOŘENY A REZIDUA

(3. část)

Zmiňme se alespoň okrajově o dalších aspektech pobytu mrtvého v domě. Po celou dobu se nesmělo prát ani vařit. Oheň se nechal vyhasnout, neboť by se jeho mocná očistná síla mohla přítomností nebožtíka poskvrnit. Až po pohřbu přinesli do nově vymazané pece oheň od sousedů. Tabu byla práce na poli – nehýbat se zemí, aby se tím nehýbalo s mrtvým. Mrtvý je asociován se zemí daleko dříve, než se v ní ocitá.
Významná skupina rituálních úkonů souvisela s vynášením mrtvého s domu. Přechodový rituál vstupuje do prostorových vztahů. Omezme se na základní momenty: Ještě před aktem samotným přistupovaly ženy s vážnou tváří a vylévaly vodu pod máry, na nichž mrtvý spočíval. Při vynášení se dbalo na to, aby máry byly neseny maximálně na úrovni kolen. Jinak by to prý bylo pro obyvatele domu nebezpečné.
Doloženo je také vynášení oknem, či točení s márami kolem vlasní osy. Mrtvý měl být prostě dezorientován a tím pádem neschopen se vrátit zpět do domu. Kontinuitu od raného středověku má i zvyk rozdvojování nebo otáčení vozu, na kterém přepravují nebožtíka.
Sám pohřební průvod měl v některých krajích silně sociálně – konsilidační charakter: Vůz táhl průvod zvířat, z nichž každé patřilo jednomu hospodáři, který je tiše vedl. Tzv. odpros (odbierka, kázeň) měl ještě před inhumací harmonizovat vztahy mezi mrtvým a komunitou (za chvíli si povíme, že jakákoliv vázanost- ať už pozitivní či negativní – je jedním z klíčových motivů revenance ). Při odprosu kněz nebo někdo z příbuzných děkoval zúčastněným za lásku a prosil o odpuštění křivd, které mrtvý zaživa spáchal.
Pozoruhodnou kapitolou pohřebních akcí je ukládání milodarů do hrobu. Jak již bylo řečeno, jsou tyto praktiky, vzhledem ke křesťanské koncepci zásvětí, dosti divergentní. Nejčastějšími milodary byly pálenka, tabák a lulka pro muže a šicí souprava pro ženy (případná emancipace by se tedy dotka i záhrobí ). Byly to tedy předměty, které k zemřelým nerozlučně patřily. Zvláštní je ovšem ukládání potravy do hrobu. Pecen chleba, aby mrtvý neměl hlad, náhradní oděvní součástky, gravidní ženy dostávaly běžně výbavu pro dítě. Znovu se tedy přesvědčujeme o tom, že život po smrti trvá dál a hrob se v tomto kontextu stává domem živého. Do rakve vkládají pozůstalí květiny, mající silně apotropáiní náboj – mají mrtvého chránit před démony na jeho cestě. Naprosto běžné bylo a je vkládání drobných devocionálií, jako růženců (kterými se ovšem mrtvým také svazovaly ruce), modlitebních knížek, medailónků apod. Obzvláště mnohoznačným milodarem byly mince, jejichž přítomnost zjišťujeme v hrobech již u Germánů. V prostředí novověké vesnice byly interpretovány různě. Za prvé jako podíl na majetku, ale také jako mince za převoz do světa mrtvých, anebo pokřesťanštělé – aby měl mrtvý peníz pro svatého Petra. Obolos mrtvých známe nejlépe z antiky, kde byl určen pro převozníka Chárona. Zdá se ovšem, že jde o cosi, čemu etnologie někdy říká pankulturní konstanta a vkládání měnových jednotek do hrobu v podobě mušliček kauri, zná např. i většina tichomořských etnik.
Po církvním obřadu následoval pláč nad mrtvým. Naříkali toliko ženy a děti a to: v domě nad mrtvým, při vynášení, nad otevřeným hrobem a na dušičky. Bylo to něco mezi naříkáním a zpěvem na jeden velmi jednoduchý hudební motiv doprovázený grimasami pláče. Obřadní pláč byl silně zkonvencializovanou záležitostí a považoval se za umění. Jsou zaznamenány případy, kdy se žena den před pohřbem zavřela a cvičila pláč, aby neplakala „pro lidsků haňbu“.
Po pohřbu se duše naposleddy vrací domů, kde má připravenou pálenku, chléb, vodu, ručník a rozestlanou postel, aby se mohla naposledy před cestou posílit a vyspat. Na severním Slovensku se duše v domě zdržovala ještě 40 dní. Úklid jizby byl tedy možný až po tomto termínu. Zde také nechávali jeden kout v jizbě nevybílený, aby se prý duše mrtvého nevracela.
Poněkud jiný scénář měl pohřeb mladých dosud volných lidí. Mezi obřadními komponenty se často objevují vysloveně svatební symboly (koláč, svatební šaty, apod.), toto téma by si ovšem (stejně jako ostatní) vyžadovalo zvláštní práci.
Podíváme-li se na celou tříšť praktik, zvyků a rituálů en generale, musíme konstatovat, že představy o životě post mortem se na jednom místě ve stejném čase jeví dosti nehomogenně. Jaká tedy byla koncepce zásvětí na moravské vesnici 18. století, pomineme-li engobu křesťanství? (tím ovšem nechci říci, že by snad nebyli křesťany). Mrtvý přebývá po smrti v hrobě, je zde ale přítomen prvek záhrobní cesty, což se jeví dosti disproporčně. Faktem ovšem zůstává, že venkovský člověk takovou disproporci rozhodně nevnímal (viz aditívní zacházení z tradicí ). Zdá se mi velmi pravděpodobné, že k synkresi několika myšlenkových systémů došlo již před christianizací našich oblastí. Jako příklad uveďme skřítka hospodáříčka jako reziduum kultu předků.
Posledním, pro současného člověka spíše hororovým tématem z filmu, než událostí běžného života, je revenantismus. Na toto atraktivní téma byla napsána řada studií. Z hlediska etnologie zůstává nejůplnější syntézou práce Františka Wollmana, publikovaná již ve 20. letech. Obecně můžeme revenantismus klasifikovat na: 1) obligátní- návrat mrtvého do domu večer po pohřbu (viz výše), 2) revenantismus s individuální motivací, který má řadu specifických důvodů. Jmenujme alespoň ty nejčastější: nespokojenost s hrobovou výbavou, intenzívní vzpomínání pozůstalých na mrtvého (popř. obráceně). To znamená, že pohřební rituály nesplnily svou základní odlučovací funkci. Dalším důvodem, který nezřídka stojí u vzniku folklórní narace jsou nesplněné závazky mrtvého vůči živým, nebo živých vůči mrtvému (schovaný poklad, který musí zemřelý hlídat, neodčiněná křivda atd.). V tomto případě snad můžeme říci, že pohřeb nesplnil svou sociálně harmonizační funkci. Charakteristickou skupinou těch, kteří se měli tendenci vracet, jsou lidé stojící na okraji společnosti – tělesně a mentálně postižení. Archeologické výzkumy na pohřebištích z raného středověku zjišťují právě u takovýchto jedinců zvýšený výskyt protivampyrických zásahů. Poslední se ocitají v tomto generalizujícím výčtu ti, zahynuvší nepřizozenou, či předčasnou smrtí – tzn. nepokřtěné děti, sebevrazi, zavraždění, popravení apod.
Claude Locoteaux se ve své vynikající knize „Přízraky a strašidla středověku“ domnívá, že právě tento komplex představ dal vzniknout strašidlům, tedy původně reálným jedincům vázaným po smrti na tento svět.
Protivampyrické akce nebyly nic neobvyklého a poslední byla zachycena v 70. letech našeho století na východním Slovensku. Protivampyrické praktiky máme doloženy od raného středověku jak archeologickými, tak písemnými prameny. Opět bychom je mohli klasifikovat do několika úrovní: 1) praktiky preventivní (již zmíněná manipulace s márami, sypání máku, obilí do hrobu, které mrtvý musí nejprve spočítat, vrážení trnů do pat mrtvého, svázování rukou růžencem atd.) 2) praktiky spojené s exhumací mrtvoly v situaci, kdy první skupina selhala (propichování srdce osikovým, či dubovým kůlem, odtínání hlavy rýčem, svázování mrtvého, ukrucování hlavy...) 3) kremace, která prakticky ve všech případech revenanci ukončuje. Strach z mrtvých dostupuje svého vrcholu ve značně excitovaném 17. stol, kdy se protivampyricé zásahy stávají dokonce častou náplní soudních protokolů.
K čemu to všechno? Současný, plně sekularizovaný člověk, zbavený všeho tmářství a předsudků, téma skutečné smrti (na rozdíl od našich předků) tabuizuje. A jeho strach z ní roste přímo úměrně k výkonnosti kremačních pecí.

Místo závěru:
„A jazyky se nerozvázaly a z ramen nespadla tíha, dokud jsme ho neuložili do země. A třebaže nikdy nevládl, nýbrž tvrdě doléhal a vrýval svou stopu, ve chvíli, kdy jsme ho spouštěli, připadal nám tak plný významů, že se nám zdálo, jakobychom ani nepohřbívali mrtvolu, ale ukládali sklizeň do stodoly. Byl na těch provazech těžký jako první dlaždice chrámu. A my ho nepohřbívali, ale zabudovali do země, konečně proměněného v to, čím je: v základ.“

(Antoine de Saint-Exupéry, Citadela)

Doporučená literatura:

Eliade, M.: Mýtus o věčném návratu, Praha 1993
Levi-Strauss, C.: Myšlení přírodních národů, Praha 1996
Van Gennep, A.: Přechodové rituály, systematické studium rituálů, Praha 1996
Frolec, V.: Prostá krása, Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě, Praha 1984
Zíbrt, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku, Praha 1995
Locoteaux, C.: Přízraky a strašidla středověku, Praha 1997
Wollman, F.: Vampyrické pověry z oblasti středoevropské (I- VI) Národopisný Věstník Českoslovanský, roč. IV- VIII, 1921- 1925
Kultové a sociálne aspekty pohrebného ritu od nejstarších čias po súčasnosť, Bratislava 1993. (sborník příspěvků)
různé čísla časopisu Český lid

© Texty