|
|
 |
TEXTY č. 15 (PODZIM 99)
RECENZE
Jakub Grombíř: Srdce na dlani
Dalibor Malina: Landsmann, Landsmann!...Landsmann!!
Martin Bret: Malá česká recenze na dokumentární film
ke 40. výročí založení divadla Semafor.
Próza německého spisovatele Petera Härtlinga Srdeční
stěna, nesoucí podtitul „Můj román”, naznačuje, že půjde o záležitost
výrazně introspektivní. Hrdinou i vypravěčem je stárnoucí spisovatel,
který během čekání na operaci srdce vzpomíná na dobu svého mládí a snaží
se bilancovat. Kniha obsahuje životní zkušenosti samotného Härtlinga,
který prožil dětství v Olomouci (tento úsek svého života zpracoval v románu
Opožděná láska, který vyšel česky už v roce 1987 a který lze doporučit
všem zájemcům o minulost tohoto města), pak absolvoval poválečný odsun
Němců – v této souvislosti se dočteme mimo jiné i o tom, s jakou nenávistí
přijímali starousedlíci z vlastního Německa proud „Volksdeutsche”, válečných
uprchlíků z východní Evropy.
Těžištěm knihy jsou zážitky z padesátých let, kdy autobiografický protagonista
knihy pracoval jako novinářský elév. Působivě líčí atmosféru poválečného
Německa, jehož problémy nám mohou připadat v mnohém blízké (neboť jde
o fenomény, které provázejí všechny přelomové historické události): traumata
z prohrané války, trapná, spíše formální denacifikace, tisíce rozvrácených
osudů... Mladý hrdina citlivě vnímá pocity viny, které zmítají všemi okolo
něj a které se každý (aby vůbec mohl dál normálně existovat) snaží přehlušit
po svém: alkoholem, nevěrami, nostalgickým vzpomínaním na zidealizované
časy Třetí říše či třeba žvanivým komediantstvím, jako je tomu v případě
podivína Kurrieho, jehož sebeironický a drásavý bilancující monolog patří
k nejsilnějším místům knihy. Härtlingova kniha ukazuje, že jedním z prostředků,
jak zapomenout na hrůzy války, které německý národ rozpoutal, mohla být
také stoprocentní koncentrace na práci a obchod, což vedlo k poválečnému
„hospodářskému zázraku” v tehdejší NSR.
Historické reminiscence se prolínají s aktuální reflexí – kniha vznikla
na přelomu osmdesátých a devadesátých let a Härtling v ní komentuje také
znovusjednocení Německa, k němuž zaujímá na rozdíl od většiny (tehdy)
svých krajanů dost skeptický pohled. Zmiňuje se také o své angažovanosti
v ekologickém a protiválečném hnutí, netají se kritikou konzumního stylu
života ve své vlasti a neváhá klást znepokojivé otázky: „Nedokážete si
představit, že se možná už začátkem příštího tisíciletí srotí lidé, kterým
užírá život Krupp a rakovina a jejichž děti se rodí zmrzačené, že se ti
lidé položí na silnici, aby zastavili provoz?” Jeho deziluzívní protiměšťácké
postoje připomínají dílo Wolfganga Borcherta a tomuto pozapomenutému geniálnímu
dramatikovi, jenž provokoval současníky svými pesimistickými názory na
západoněmeckou společnost, také autor ve své knize vzdává upřímný hold.
Härtling využívá mnohé prostředky experimentální prózy, jako je prolínání
časových rovin, střídání žánrů, neustálé zpochybňování totožnosti vypravěče
a jeho postav. Přes tyto postmoderní vlivy se mi však jeho způsob psaní
zdá velmi blízký románům Ericha Maria Remarqua: srozumitelný, čtivý jazyk,
suverénní vypravěčství, atraktivní, napínavý děj, zájem o společenskou
problematiku, pacifismus a humanismus, sympatie k outsiderům, výrazný
akcent na morální hodnoty, snaha o generační výpověď, to všechno mají
oba zmínění spisovatelé společné. Dokonce i motiv nemoci a blízkosti smrti,
který Remarque často využíval, se u Härtlinga objevuje v podobě uzavřeného
prostředí sanatoria pro kardiaky.
Härtlingova Srdeční stěna není přelomovým dílem - v mnohém opakuje to,
co v německé literatuře posledních desetiletí známe od Grasse, Lenze či
Bölla. Tato kniha sice nedosahuje virtuozity a přesvědčivosti např. Klaunových
názorů, ale má svoji hodnotu jako mimořádně upřímná výpověď, která se
vyjadřuje k mnoha palčivým otázkám. Budoucnost Evropy totiž závisí na
tom, do jaké míry se Němci ze své minulosti skutečně poučili. Nejde ovšem
jen o Němce: podobně otevřenou bilanci nedávné minulosti potřebujeme i
u nás.
Peter Härtling: Srdeční stěna (Můj román). Přeložila
Lucy Topoľská. Votobia, Olomouc 1999.
Podobně zazněl výkřik v Textech před třemi roky, v době,
kdy se na českém knižním trhu objevily, přesněji řečeno byly čtenářem
postupně objevovány, prózy českého emigranta žijícího ve Spojených státech
amerických, Jiřího Drašnara. Obě knížky, které v Čechách vydal – Desperádos
informačního věku a O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu
– představily Jiřího Drašnara jako autora, který má co říci, a hlavně:
umí to. Podobně, ovšem elegantněji, přes dnes už prestižní nakladatelství
TORST, vtrhl nedávno na český knižní trh další z autorů žijících v emigraci
– Ivan Landsmann. Zajistil si tak minimálně to, že jeho knížka PESTRÉ
VRSTVY bude reflektována vydatněji.
Výchozí pozice Ivana Landsmanna je však podstatně odlišná od Drašnarovy.
Je neintelektuální. Drašnar má bohaté, třebaže vesměs negativní zkušenosti
s českým středním školstvím, ochutnal i výsady a pachuť DAMU; Landsmanna
formovaly, řečeno starorežimním slovníkem, chlapské kolektivy. Od šestnácti
dělal závozníka, pak pracoval 16 let v ostravských dolech, v roce 1985
emigroval, přes Kanadu se dostal do Rotterdamu, kde žije dodnes.
Lze Landsmannův text PESTRÉ VRSTVY označit jako román? Zdá se, že text
je na to příliš přímočarý a málo košatý. Dere se kupředu v jediné vyprávěcí
linii, podetíná všechny tendence k relativizaci postav a jejich charakterů.
Před čtenářem se až s naturalistickou vyzývavostí zjevuje ostravská šachta
70. a 80. let nejen s oním dusnem samozřejmým, přírodním, ale dusnem ve
vztazích mezi lidmi, živeným okázalou a zlou stranickou predestinací.
Landsmannova próza (tak je snad nejlépe možné obejít obtížnou žánrovou
zařaditelnost, také záložka z TORSTU tak činí), je syrovou autobiografií
přesahující svým nemilosrdným ukazováním, označováním a pojmenováváním
individuální utrápený vesmír stresovaných lidí, a agresivně, v mnohém
nemilosrdně zasahuje do statických životních schémat těch, kteří jakkoliv
a v jakékoliv formě život ideologizující. To je konečně zřejmé a plně
se to potvrzuje ve druhé části knihy (rozsahem srovnatelné s havířskou
první částí), která popisuje začátek života v emigraci a v níž se ohlašuje
bolest nová, pro autora doposud neznámá, niternější a křehčí, bolest ze
zklamaní v rodinných vztazích a bolest bezdomoví.
Zdánlivá jazyková neotesanost knihy, především v první části, je zvýrazněna
využíváním havířského slangu, ostravského a moravských dialektů, interdialektu
a argotických výrazů. Pozornější čtenář má vlastně pocit, že text vyvřel
v jediném zátahu, že je výsledkem navršení ztajováné a alkoholem přebíjené
bolesti, že jeho prvotní motivací je rozhodnutí k autoterapeutickému zásahu
– záchraně psaním.
Současná česká próza je nudná. Klopotné psaní o ničem, jakoby ze sna a
o snu, nepřesvědčuje. A nepřesvědčí nikoho ani o tom, že literatura opravdu
k něčemu je. Landsmann (ale i Drašnar, který bohužel z nudy utekl opět
zpět do dobrodružství emigrace) je ale jiný, překvapivě provokativní,
oživuje slova, naplňuje je dynamikou a prvotními významy. Je přesvědčivý,
protože je pravdivý. Protože vrací člověka tam, kam patří, do zápasu o
svůj úděl, o tvar, který sice pořád uniká, ale on se o něj znovu a znovu
pokouší.
Ivan Landsmann: Pestré vrstvy, Praha TORST 1999, 449
stran.
Semafor založen. (Potlesk.) Jiří Suchý a Jiří Šlitr.
S + Š. Š + S. Suchý proti Šlitrovi. Šlitr proti Suchému. Suchý a Ferdinand
Havlík. Suchý proti Havlíkovi. Havlík proti Suchému. Jiří Suchý a Ferdinand
Havlík. Jiří Suchý a Josef Dvořák. Suchý proti Dvořákovi. Dvořák proti
Suchému. Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. Š + G. G + Š. Burianová, Voborníková,
Křesadlová... Nohy, nohy, nohy. Nohy proti nohám. Delší nohy proti kratším
nohám. Kratší nohy proti delším nohám. Šimek proti Suchému. Suchý proti
Šimkovi. Šimek proti Suchému. Suchý proti Šimkovi. Miloslav Šimek a Luděk
Sobota. Šimek proti Sobotovi. Sobota proti Šimkovi... atd., atd.
Paní Pilarová a pane Gotte, jak se s takovou očividnou pasivitou hodláte
zapsat do dějin?
Semafor atd., šestidílný dokumntární cyklus o cestě
divadla k jeho čtyřiceti letům. ČT.
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
