TEXTY č. 15 (PODZIM 99)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[rozhovor] [studie][comics]

ROZHOVOR

Rozhovor s Josifem Brodským

Rozhovor s Josifem Brodským

Josif Brodskij žil od roku 1972 ve Spojených státech, kam odešel do exilu ze Sovětského svazu, kde byl již předtím v roce 1964 postaven před soud za příživnictví a odsouzen k pěti letům nucených prací v odlehlé archangelské oblasti v severním Rusku. Již v té době získalo jeho dílo obdiv mnoha spisovatelů a ruských intelektuálů ze sovětských samizdatových básnických kruhů včetně známé ruské básnířky Anny Achmatovové. Považovala Brodského, se kterým se během posledních pěti let svého života přátelila, za nejnadanějšího lyrického básníka své generace. Spolu s ostatními se výrazně angažovala v Brodského případu a po dvaceti měsících docílila jeho propuštění. Brodskij se narodil v Leningradu v roce 1940.V patnácti letech odešel ze školy, přičemž střídal různá dělnická zaměstnání a psal básně. Anglicky se naučil tak, že slovo za slovem překládal anglickou poezii, vybaven pouze jednou brožovanou antologií anglické a americké poezie a anglicko-ruským slovníkem. Jako držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1987 je jedním z pěti Američanů, kteří získali toto ocenění během posledních třiceti let. Od roku 1986 působil jako profesor nadace Andrew Mellona na Univerzitě Mount Holyoke v Massachusetts, kde vyučoval literaturu. Poté střídavě pobýval na Univerzitě Mount Holyoke a v New Yorku, kde spolupracoval s Newyorskou univerzitou. Byl jmenován poradcem pro poezii Knihovny amerického Kongresu na literární sezónu 1991-1992, jehož úkolem je zahajovat každý říjen sezónu Knihovny amerického Kongresu prezentací a uzavírat ji stejným způsobem v květnu. Poradce pro poezii také předsedá při jiných veřejných literárních programech, doporučuje a radí Knihovně ve věci knižního plánu. Brodskij pronesl svůj zahajovací projev ve středu večer druhého října 1992. Tento rozhovor proběhl mezi Caseyem Duganem a Josifem Brodskim v kanceláři Knihovny Kongresu odpoledne, krátce před zahájením tohoto projevu.

Chtěl bych hovořit o vašich plánech spojených s funkcí poradce pro poezii, kterou zastáváte.
Víte, já opravdu nevím - žádný konkrétní plán vlastně nemám. Rád bych využil tohoto místa jako jakéhosi odrazového můstku pro, no, ne odrazového můstku, ale spíše kazatelny, chcete-li, nebo amplionu, jak je libo, abych získal materiál o tom, jak v této zemi funguje distribuce poezie v praxi a měl případně možnost ji rozšířit a změnit pravidla hry. Žije tady totiž 250 milionů lidí a běžnému básníkovi vychází jenom něco mezi 2000-10000 výtisky. Takže cílová skupina, na niž se vydavatelé zaměřují, je nepatrně méně než 1/100 procenta populace, což je, myslím, idiotské. Absurdní. Vlastně jak ukáže čas nebo už možná ukázal tragické. Tohle je zjevně založeno na průzkumu trhu, nicméně tak dochází k redukci duševní stravy národa, a to brání spoustě lidem v tom, aby četli poezii. Podle mého by se to mělo a mohlo změnit. Myslím si, že takový poměr je udržován tím, co se distribuuje a vydává. Připomíná to literaturu období středověku a renesance, kdy byla gramotnost výsadou hrstky vyvolených. Dnes takovou výmluvu nemáme. Náklady na výrobu knih jsou nízké. Myslím si, že je tedy možné vydávat poezii v mnohem větším objemu, než se to nyní dělá. Mám na mysli šíři záběru. Co víc byste chtěl vědět?
Takže si myslíte, že poezii čtou dnes pouze jiní básníci?
Ano.
Ale trh tady, podle vás, existuje. Mají tedy Američani vůbec smysl pro poezii?
Ale samozřejmě že mají. Jenom jí zkrátka nejsou vystaveni. Pro průměrného občana této země tu neexistuje nic, co by podnítilo zájem, protože knihkupectví, ta jsou omezena na akademickou půdu. Myslím si, že by bylo prozíravé, řekl bych dokonce rozumné, snažit se je prodávat třeba před továrnami. Nebo v supermarketech a drogeriích. Myslím, že by se antologie americké poezie měla dostat do šuplíku v motelech vedle Bible. Bibli to vadit nebude, nebude nic namítat. Nenamítá nic proti telefonnímu seznamu, který je vedle ní. Tak proč by měla proti umění? Ale především se to musí dělat levně - 2 dolary za kus. Z ekonomického hlediska je to opodstatněné, ale to by bylo na dlouhé povídání.
Chtěl jsem se zeptat - nemusíte odpovídat, jestli nechcete, na období v exilu. Jaké to bylo a co si pamatujete?
Pamatuji si docela hodně. Ne že bych o tom nechtěl mluvit. Myslím si ale, že můj úděl, ať už to nazveme jakkoli, byl daleko snesitelnější než úděl tolika jiných lidí. To, čím jsem prošel, je ve srovnání s nimi jako mateřská školka a nestojí za zmínku. Nehledě k tomu - můj přítel, Derek Walcott, významný básník, aspoň si myslím, že je skvělý, jednou když jsme se bavili v pokoji s nějakými dalšími lidmi a já jsem použil ve větě něco jako, „když jsem byl ve vězení...,“ pronesl : „no jo, už se zase dělá zajímavým.“
Četl jsem o vašem velkém přátelství s ruskou básnířkou Annou Achmatovovou. Co se vám při vzpomínce na ni vybaví?
Její osobitá krása. Byla to neuvěřitelně krásná žena, dokonce i ve stáří. Obrovská a vznešená. Kdykoliv jsme spolu šli, narovnal jsem se, abych netrpěl komlexem méněcennosti. Když jste se na ni podíval, pochopil jste, že v Rusku mohly čas od času vládnout ženy. Byla skutečně majestátní. O poezii jsme si tolik nepovídali, ale tím jak jsme se důvěrně stýkali, což bylo úžasné, jsem získal obrovskou míru jasnozřivosti, laskavosti a mravní síly. Když pomyslíte, čím ona prošla a zamyslíte se nad sebou, říkáte si... jestli ona mohla odpustit, kým jsi ty, že bys nemohl odpustit, co se stalo tobě. Takže to byla jedna z mnoha takových lekcí. Myslím si, že jejím prostřednictvím by se člověk mohl rychleji stát křesťanem, daleko rychleji než čtením Bible.

(V roce 1921 byl první manžel Achmatovové, básník Nikolaj Gumiljov, zastřelen bolševiky jako údajný kontrarevolucionář. V politických čistkách třicátých let byl její syn Lev Gumiljov zatčen a dalších osmnáct let opakovaně vězněn v pracovních táborech. Její třetí muž, kunsthistorik Nikolaj Punin, byl také zatčen a zemřel ve vězení. V roce 1946 byla proti ní vedena ostrá kampaň, která skončila jejím vyloučením ze Svazu spisovatelů a znamenala zákaz činnosti. Poté byla na každém kroku sledována dvěma agenty tajné policie.)

Píšete v současnosti poezii v ruštině, angličtině nebo v obou jazycích?
Poezii píšu většinou v ruštině. Něco v angličtině, ale velmi zřídka. A eseje a prózu. Ačkoliv jsem se nyní rozhodl, že na dva roky přestanu prózu psát.
Jak u vás probíhá tvůrčí proces?
Nevím. Prostě se to přihodí. Mám v hlavě pár slov a ty se rozeznějí, začnou se pohybovat a přeskupovat. A pak je prostě zapíšeš. Ani si toho nejsi vědom. Možná myslíš na člověka, který přechází ulici na zelenou, ne na červenou. Ale myslím si, že pro tento proces neexistuje žádný zvláštní postup nebo systém. Může se to stát ráno, když se probudíte a dáte si kávu a cigaretu. Jdete ke stolu a vidíte, že jste tam od včerejška něco nechal. Tak pokračujete. Nebo to prostě vyhodíte. Záleží na rušivých vlivech. S rušivými vlivy se, alespoň já, čím dál tím hůře vyrovnávám.
Jak srovnáváte Američany s Rusy? Mám pocit, že ruské slovo pro duši je „bezdušnyj“?
„Duša“ je duše. „Bezdušnyj“ je bezduchý.
Chybí Američanům ve srovnání s Rusy duše?
Myslím si, že ne. Všemohoucí naděluje všem rovným dílem.
To se mi líbí. Jaký je váš pohled na současnou kulturu?
Můj pohled na současnou kulturu. No, to se nemůžete zeptat na něco menšího? Můj pohled na současnou kulturu - opravdu nevím. Já v podstatě žádný názor nemám, nemám žádnou filozofii. Mám jedině nervy. Reaguji na základě nervů. Některé věci mě odpuzují, jiné se mi zdají zvláštní. To je běžná reakce. Celkově si myslím, že se dělá příliš mnoho povyku. Příliš mnoho povyku a příliš mnoho zbytečností. Ale pořád můžete narazit na pozoruhodné věci. Můžete narazit třeba na Sonnyho Rollinse. Znáte Sonnyho Rollinse? Můžete mezi tím vším narazit na dobrého básníka, na dobrého herce nebo tanečníka. Možná dokonce na dobrého malíře. Můžete narazit na dobrého malíře.
Vím, že budete mít dnes večer přednášku o tom, co jsme předtím probírali, o tom, jak rozšířit řady čtenářů poezie. Možná, že byste mohl krátce pohovořit o některých již zmíněných cílech, jako jsou zpřístupnění poezie v továrnách, supermarketech. Jak toho lze dosáhnout?
Snadno. Na levnou výrobu poezie existují různé technologie. Musíte trochu riskovat a vydávat. Bude vám to znít sice šíleně, ale vyložím vám to postupně. Musíte vydat něco kolem 20,30,40 milionů výtisků brožovaných antologií americké poezie po dvou dolarech za kus. Samozřejmě tu vyvstane problém se skladováním. Ale jakmile vyvstane problém se skladováním, budete přinuceni k distribuci většího množství. A další věc - 2,5 milionů svazků, z nichž každý je za dva dolary vám přinese více než 10000 výtisků za 20 dolarů. Existuje taky nějaký zákon, který musí být zrušen, myslím, že z roku 1983 nebo tak, to musím zjistit, který nutí vydavatele zničit knihy, které neprodali. Takový zákon by prostě měl být zrušen. Musím o tom zjistit víc, přesně to nevím. Zkrátka to dáte do distribuce a jestli se určité procento z těchto knih zničí, prachem, plísní, shnije nebo se rozloží na smetišti, vždycky se najde nějaké dítě, které si tu knihu z té hromady vytáhne. A myslím, že právě toto dítě bychom měli brát v potaz.
Kdo si myslíte, že by to měl dělat - soukromí vydavatelé nebo by se to mělo subvencovat pomocí grantů a dotací?
Myslím, že by to měli dělat soukromí vydavatelé, ale s podporou státu. Jednotlivé státy by se o to měly pokusit. Nemyslím si, že by se to mělo dělat na federální bázi, ale na bázi jednotlivých států by se to dělat mohlo. Myslím, že by to bylo skvělé. Mým cílem je, a to je poslední věc na toto téma, o které se zmíním, mým cílem je obrátit tento národ na osvícenou demokracii. Možná se mi to nepodaří, ale aspoň se pokusím. Jeden rok mohu zabít tím, že to zkusím. Uvidím, jak to dopadne.

Přeložila Dagmar Hrabalová, upravil a zkrátil –jih-

© Texty