TEXTY č. 32 (ZIMA 2003-04)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][ostatní]

OSTATNÍ

Mirek Zelinský: O jednom starém dluhu

Mirek Zelinský: O jednom starém dluhu

Památce Davida Ventury

Jsou situace, kdy se v čase otáčíme dozadu, za sebe, ohlížíme se a sčítáme svá má dáti, dal. Leží přede mnou jeden písňový text, už spíše báseň, který sám sobě dlužím více než jedno čtvrtstoletí. Právě tehdy jsem totiž pomalu začal pronikat do zákoutí nám, tady na Ostravsku, tolik blízké, a přesto krásně zrádné polštiny. Kupoval jsem si první knížky mladých polských básníků, v brněnské prodejně zahraniční literatury vyjeveně v roce 1981 narazil na výbor z poezie Czeslawa Milosze, osoby velmi v naší tehdejší kultuře – nekultuře nevítané. A také jsem poslouchal polskou hudbu, skupiny Budka suflera, SBB a samozřejmě Czeslawa Niemena, charismatického, až démonického klávesového mága, jehož tóny často spíše v uchu skřípaly jako když kočka touhy přejede svými drápy po plechových vratech smutku. Někdy v té době se v polském kulturním středisku v pražské Jindřišské ulici objevila také jeho deska Katharsis. Gymnaziální vědomosti jen obrysově cosi napovídaly o starém řeckém dramatu a očištění plynoucím z každé skutečně velké tragédie. Na konci chaotické, ale sugestivní změti zvuků a hluků, z níž se jen tu a tam vyloupl fragment melodie, o to silnější, že nedohrané, nedozpívané, jen tušené, Niemen zazpíval, zčásti také zachraptěl, zčásti skřípavě odrecitoval Epitaf, píseň věnovanou předčasně zemřelému, mladému bubeníkovi své skupiny Piotru Dziemskému. Partie, místy vypjaté až k atmosféře chorálu škrábaly na duši jako ona již zmíněná kočka, obzvláště, když jsem už trochu textu rozuměl. List s ním dlouho visel nad mou postelí ve všech kolejních pokojích co jich jen po dobu studií bylo, a já se průběžně a stále chystal, že ho jednou pořádně přeložím. Nějak na to, jak už to bývá, pro mnoho jiného, nedošlo. Svůj letitý úkol jsem si splnil až v po poslední listopadové neděli. Právě tehdy odešel po dlouhé nemoci kamarád, kumpán, výborný člověk, nadějný literární kritik a první recenzent mého rozhlasového literárního týdeniku Vikýř, David Ventura. V době, kdy já si v oněch sedmdesátých letech lámal hlavu nad některými Niemenovými obrazy, on se právě pravděpodobně poprvé seznamoval se světem. Pomyšlení nad takto nekonečně krátkou úsečkou, která vše spojuje, mi svírá srdce. Svůj nedokonalý překlad mu při této příležitosti připisuji jen velmi nerad a se slzami v očích…

Epitaf

Czeslaw Niemen

Jak se jmenuje ten,
Kdo usmívajícímu se,
V půli jeho cesty,
Při písni sotva započaté
Přeťal vlákno upředené z lásky

Čí rozmar to byl,
Že tě teď neseme k pohřební hranici
A v hřbitovní krajině stojíme oslepeni
Nad právě vytesaným křížem
Rouhám se,
Svatému právu svatých činů
Tobě, pyšná civilizace
Ochránkyně
Co teď uděláš, jakým nástrojem vyrveš
bolestné ostří ze srdcí
Která bijí v žalujících zvonech

Jak dlouho ještě
Bude skřípající fráze
Takový je život
Jedinou omluvou
Nesmyslné smrti člověka

(Czeslaw Niemen: Katharsis, Polskie nagrania - Muza, 1975 )