|
|
TEXTY č. 32 (ZIMA 2003-04)
OSTATNÍ
Mirek Zelinský: O jednom starém dluhu
Památce Davida Ventury
Jsou situace, kdy se v čase otáčíme dozadu, za sebe, ohlížíme se a sčítáme
svá má dáti, dal. Leží přede mnou jeden písňový text, už spíše báseň,
který sám sobě dlužím více než jedno čtvrtstoletí. Právě tehdy jsem totiž
pomalu začal pronikat do zákoutí nám, tady na Ostravsku, tolik blízké,
a přesto krásně zrádné polštiny. Kupoval jsem si první knížky mladých
polských básníků, v brněnské prodejně zahraniční literatury vyjeveně
v roce 1981 narazil na výbor z poezie Czeslawa Milosze, osoby velmi v naší
tehdejší kultuře – nekultuře nevítané. A také jsem poslouchal polskou
hudbu, skupiny Budka suflera, SBB a samozřejmě Czeslawa Niemena, charismatického,
až démonického klávesového mága, jehož tóny často spíše v uchu skřípaly
jako když kočka touhy přejede svými drápy po plechových vratech smutku.
Někdy v té době se v polském kulturním středisku v pražské Jindřišské
ulici objevila také jeho deska Katharsis. Gymnaziální vědomosti jen obrysově
cosi napovídaly o starém řeckém dramatu a očištění plynoucím z každé
skutečně velké tragédie. Na konci chaotické, ale sugestivní změti zvuků
a hluků, z níž se jen tu a tam vyloupl fragment melodie, o to silnější,
že nedohrané, nedozpívané, jen tušené, Niemen zazpíval, zčásti také zachraptěl,
zčásti skřípavě odrecitoval Epitaf, píseň věnovanou předčasně zemřelému,
mladému bubeníkovi své skupiny Piotru Dziemskému. Partie, místy vypjaté
až k atmosféře chorálu škrábaly na duši jako ona již zmíněná kočka, obzvláště,
když jsem už trochu textu rozuměl. List s ním dlouho visel nad mou postelí
ve všech kolejních pokojích co jich jen po dobu studií bylo, a já se
průběžně a stále chystal, že ho jednou pořádně přeložím. Nějak na to,
jak už to bývá, pro mnoho jiného, nedošlo. Svůj letitý úkol jsem si splnil
až v po poslední listopadové neděli. Právě tehdy odešel po dlouhé nemoci
kamarád, kumpán, výborný člověk, nadějný literární kritik a první recenzent
mého rozhlasového literárního týdeniku Vikýř, David Ventura. V době,
kdy já si v oněch sedmdesátých letech lámal hlavu nad některými Niemenovými
obrazy, on se právě pravděpodobně poprvé seznamoval se světem. Pomyšlení
nad takto nekonečně krátkou úsečkou, která vše spojuje, mi svírá srdce.
Svůj nedokonalý překlad mu při této příležitosti připisuji jen velmi
nerad a se slzami v očích…
Epitaf
Czeslaw Niemen
Jak se jmenuje ten,
Kdo usmívajícímu se,
V půli jeho cesty,
Při písni sotva započaté
Přeťal vlákno upředené z lásky
Čí rozmar to byl,
Že tě teď neseme k pohřební hranici
A v hřbitovní krajině stojíme oslepeni
Nad právě vytesaným křížem
Rouhám se,
Svatému právu svatých činů
Tobě, pyšná civilizace
Ochránkyně
Co teď uděláš, jakým nástrojem vyrveš
bolestné ostří ze srdcí
Která bijí v žalujících zvonech
Jak dlouho ještě
Bude skřípající fráze
Takový je život
Jedinou omluvou
Nesmyslné smrti člověka
(Czeslaw Niemen: Katharsis, Polskie nagrania - Muza, 1975 )
|
|