TEXTY č. 32 (ZIMA 2003-04)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][ostatní]

ROZHOVOR

Martin Škabraha: Rozhovor s  Janem F. Ullrichem o kultuře a jazyce Lakotů

Martin Škabraha: Rozhovor s  Janem F. Ullrichem o kultuře a jazyce lakotů

• stránky J. F. Ullricha: http://www.inext.cz/siouan

Indiánské jazyky mně, laikovi, přijdou nápadné užíváním sloves a adjektiv na místě substantiv, konkrétností a odtud pramenící metaforičností. Je to oprávněná představa? Je poesie pro indiánskou literaturu typickým projevem?

Pokud lze u jazyků severoamerického kontinentu vysledovat nějakou jednotící vlastnost, pak je to rozhodně dominance sloves v jejich gramatických strukturách. S adjektivy to tak jednoznačné není, protože ta jsou funkčně také slovesy. Jako slovesa funguje v mnoha indiánských jazycích i spousta dalších druhů slov, které v indoevropských jazycích řadíme mezi podstatná jména, číslovky, příslovce a další.

Naproti tomu metaforičnost a poetické vyjadřování jsou charakteristiky, které indiánským jazykům přiřkla populární literatura a film. Zdánlivá metaforičnost indiánských proslovů byla ve skutečnosti způsobena neobratností či bezradností tlumočníků a překladatelů. Velké procento indiánských jazyků patří mezi tzv. polysyntetické jazyky, které jsou charakteristické tím, že gramatické i významové informace jsou integrovány v jediném slově – slovese. Překládání takových výrazů je obtížné, musejí být správně „dešifrovány" a v překladu vhodně vyjádřeny. Ovšem v minulosti byly překlady často spíše opisné.

Některé indiánské jazyky používají výrazně deskriptivní pojmenování, což také může při překladu vyznít poeticky. Ovšem rodilý mluvčí to tak nevnímá a v běžné situaci si popisný charakter slov či slovních spojení ani neuvědomuje. I v češtině a jiných indoevropských jazycích existuje mnoho deskriptivních pojmenování, zejména mezi slovy složenými.

Každý jazyk má zásobu klíčových slov, výroků a klišé, která kodifikují historickou zkušenost dané komunity (v češtině např. scénky poručíka Duba se Švejkem). Jaký svět je takto zakódován v jazyce Lakotů? Jaká jsou jeho klíčová „topoi"?

Zdrojem rčení a idiomů u přírodních a neliterárních národů bývá obvykle lidová slovesnost, tedy především pověsti a mýty. U indiánských kmenů jsou to pak nejčastěji šibalské mýty a mýty s kulturním hrdinou. Postavy těchto vyprávění a jejich činy jsou všeobecně známé všem generacím a jako takové tvoří součást kulturního povědomí. Idiomatické odkazy na mýty jsou často humorné, protože se týkají komické postavy šibala. Ten svým jednáním ukazuje, jaké následky čekají jedince, který se chová nevhodně v rámci daného kulturního a společenského kontextu.

Dalším tématem, které poskytuje zdroj přirovnání, přikázání a odkazů, je příbuzenství. To stojí v centru indiánské sociální struktury a je také úzce spjato s mytologií. Pravidla příbuzenství a odkazy na ně pak poskytují jednotlivci klíč k tomu, jak se má chovat v dané společenské situaci či v daném příbuzenském vztahu.

Třetím zdrojem „topoi" je historie, především pokud jde o vztahy Indiánů s bělochy. Často se v nich tedy odráží jejich historické trauma ze ztráty území, suverenity a předrezervačního způsobu života.

Dávají si ještě dnešní Indiáni taková ta krásná jména spojená s nějakou příhodou či vizí?

V posledních 35-40 letech se odehrává významné oživení starých tradic, často spojené s odstupem od křesťanství, které v první polovině 20. stolení v indiánských rezervacích výrazně dominovalo. S tím souvisí i obnova tradičních obřadů a jedním z nich je právě obřad pojmenování. Rodina, která takto poctí své dítě, tím dává najevo, že se hlásí ke starým tradicím a že chce, aby v nich dítě bylo vychováváno. Obřad je pak provázen rozdáváním darů, což je konáno právě jménem nově pojmenovaného člena rodiny.

Dnešní „indiánská jména" jsou poetičtější než ta z předrezervačního období, což je zřejmý vliv populární literatury a filmu. Ovšem i nadále ve jménech převládají zvířecí motivy.

V čem vás osobně obohatilo obeznámení se s jazykem a kulturou Lakotů?

Pokud jde o poznání jiné kultury, myslím si, že je vždy obohacující. Díky němu člověk začne vnímat vlastní kulturní zázemí jinýma očima, jevy, které si dříve neuvědomoval, teď vidí více kriticky nebo naopak s větším oceněním.

A jazyk? Odpověděl bych tak dobře známým rčením: „Kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem". Schopnost mluvit jiným jazykem opravdu přináší možnost vidět svět očima jiného národa či kultury. Navíc lingvistika je mou prací, takže znalost každého dalšího jazyka je vždy obohacením i z tohoto hlediska.

Při integraci Afroameričanů do většinové kultury sehrál velkou roli jazz. Mají Indiáni obdobný fenomén, který by pro ně byl tradiční a zároveň by získal masu stoupenců v současné americké společnosti?

Řekl bych, že fenomén, s nímž jsou Indiáni nejčastěji identifikováni, je spiritualita. Do značné míry jde o velmi nadsazený kulturní stereotyp. Jeho prameny pocházejí z 60. a 70. let dvacátého století, kdy po černošském boji za občanská práva a po hnutí hippies (a částečně i díky němu), začala indiánské identitě dominovat duchovnost. Do té doby byla indiánská menšina zcela na okraji zájmu americké společnosti, která Indiány vnímala jen jako ubohé, nevzdělané a sociálně zaostalé nuzáky z rezervací. Ovšem romantizující hippies a populární literatura učinila z Indiánů ztělesnění duchovna. Indiáni samotní se tohoto image chopili, což významně přispělo k obnově tradičních náboženství. Ale zatímco černošský jazz svou infiltrací do jiných hudebních stylů obohatil světovou hudební scénu, indiánská spiritualita se rozmělňuje v povrchním hnutí New Age, které mísí a komercializuje různorodá náboženství a esoterické přístupy. A tak podobně, jako kdysi začali „dobývat" západní euro-americký svět indičtí guruové a učitelé jógy, dnes jsou v módě tzv. cestující šamani, kteří se pohybují od jednoho státu Evropy (i Ameriky) k druhému. Pro lidi, kteří si koupí vstupenku na jejich „představení" či učení, je ovšem téměř nemožné posoudit, zda tito lidé reprezentují indiánské duchovní tradice tak, jak se praktikují v dnešních indiánských komunitách.

Češtináři nás nutí psát Indiány s malým „i", prý jde toliko o název „antropologické skupiny". Jsou, či nejsou Indiáni národem?

Indiáni samozřejmě národem nejsou. Jde o jednotící pojmenování původních obyvatel jednoho kontinentu. Dle mého názoru ovšem není zanedbatelný historický vznik tohoto pojmenování, které se začalo užívat původně ve španělštině a později i v angličtině. V obou jazycích toto slovo vlastně znamená „Ind". Termín Indiáni sice zahrnuje mnoho národů, kmenů a často zcela nepříbuzných jazykových rodin, ovšem vývoj v posledním století má výrazně pan-indiánské tendence, na jejichž základě se mnoho Indiánů identifikuje nejen se svým rodným kmenem, ale také s ostatními původními obyvateli amerického kontinentu. Myslím, že oba tyto argumenty je potřeba brát v úvahu, a kloním se tedy k původnímu Indián s velkým „I".

Mimochodem, slovo „Evropan" také neoznačuje národ, ale obyvatele jednoho kontinentu.

Jste z Valašska. Vyprávíte o něm svým indiánským přátelům?

O Valašsku ani ne, ale o Česku ano. V posledních dvou letech pracuji tady na Indiana University na projektu revitalizace lakotského jazyka, který je vystaven bezprostřednímu nebezpečí zániku. V rámci tohoto projektu píši učebnice, osnovy a metodiku pro výuku lakotštiny v indiánských školách v rezervacích. Když školím indiánské učitele v metodách jazykové výuky, snažím se je motivovat vyprávěním o českém národním obrození, jehož důležitou součástí byla také revitalizace češtiny. Bez ní bychom pozbyli nejen značnou část českého kulturní dědictví, ale nejspíš i národní identitu. A to teď hrozí Lakotům.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů Vám i samotným Lakotům…

rozhovor vedl Martin Škabraha