TEXTY č. 32 (ZIMA 2003-04)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][ostatní]

PŘEKLAD

Dušan Čater: Perla

Kader Abdolah

Jevhen Malanjuk

Dušan Čater: Perla

Kvůli těm zatraceným nervům jsem se vzbudil mnohem dřív než obyčejně. Srdce mi zběsile tlouklo a strach pochopitelně pronikal až do morku kostí. Tělo se nacházelo v katastrofálním stavu a knoflíkem jsem přelazoval na rádiu nalevo a napravo a hledal ono vysílání Stane Urek a cvičenec Tomáš. Nenašel jsem ho a pak jsem si vzpomněl, že jeden z nich umřel, nevím který, ale to je jedno… dej bůh pokoj jeho duši! Mé tělo bylo jim naschvál fakt v mizerné kondici.

Později toho dne jsem někdy uprostřed dopoledne stál před vchodem do velkého domu a tam v tom mrazu přešlapoval. Byla mi zima a ještě nikdy jsem si tak ze srdce nepřál do toho domu vejít. Kočka, která měla patrně stejné přání jako já, se o mě otírala a já jsem toho dne nenáviděl všechno živé i mrtvé. O důvod víc, abych přešlapoval přede dveřmi své milé.

Jde jen o jakési smíření, uklidňoval jsem se, když jsem zaslechl zaskřípat klíč v zámku. O smíření, které ti udělá jasno v hlavě. Přede mnou se objevil její otec, muž zásad, a změřil si mě od hlavy k patě, jako by nemohl uvěřit, že navzdory měsíčnímu flámu ještě pořád chodím po zemi.

Chcete na jeho?, poněkud jsem trhl hlavou, nervy a tak, a pak jsem se kysele usmál. Vstoupit, to jsem si přál, ale jaksi jsem nemohl projít kolem něj. Kočce se to podařilo a nade všechno jsem jí to záviděl.

„Tak jsem tady," pravil jsem poněkud váhavě a v krku se mi slepoval jeden knedlík za druhým.

„Ano?" znělo to jako otázka.

„Ano," řekl jsem.

To, že jsem se jako obvykle málo oblékl, jsem připisoval své roztřesenosti posledních dní a brzkému vstávání.

„Nevím, jestli je to správné," pravil muž zásad.

Přikývl jsem. I já sám jsem už dlouho nevěděl, co je dobré a co ne. „Nicméně…" koktal jsem.

„Ano?"

„Můžu dál?" dodal jsem si nakonec odvahy.

Otec udělal podivnou grimasu a udělal mi místo. Prošel jsem kolem něj a tam v předpokoji načapal kočku, jak očichává boty.

„Tak jdeme!" řekl jsem jí a vystrčil ji za dveře. Jednou jsem to viděl u mé milé a zdálo se mi případné, abych to udělal i já. Něco ve smyslu: vždyť vím, co se v tom baráku smí a co ne. Konec konců jsem tu prožil pěkných pár pro její rodiče dost perných měsíců. Kočka měla zjevně jiný názor a nebrala mě nijak vážně. Nicméně jsem si zul promočené boty a strčil je pod skříň.

„Jdu nahoru," oznámil jsem jejímu otci.

„Počkej, počkej," ozvala se odpověď.

A čekal jsem. Věděl jsem, že okamžitě doběhne do horního pokoje a zeptá se mé milé, jestli mě ještě vůbec chce vidět. Lámal jsem si svou zmatenou hlavu tím, co jí mám vůbec říct. V takových věcech jsem nikdy nebyl příliš vynalézavý. Abych se vymlouval na tvrdý život, něco jako: tam já musím býti a spolu s nimi píti a ;takové ty řečičky, tak to by absolutně nešlo. Už samo pomyšlení na rozhovor o těch věcech mi přišlo protivné a nevolnost v mém zažívacím ústrojí ještě vzrostla. Takže jsem čekal v té předsíni a vypadal jako perla světového ochmelkovství.

„Pojď," vybídl mě její otec z horního konce schodiště a já se vydal vzhůru. Nebylo jich nijak moc, tedy těch schodů, ale mně připadal pokoj v nejvyšší části domu nedosažitelný. Stane Urek a cvičenec Tomáš by mi se svým pořadem přišli celkem vhod. Mé tělo si toto označení zaslouží jen s bídou.

Zaklepal jsem na její dveře, spíš kvůli špatnému svědomí. To jsem nikdy nedělal, ale trochu ohledu nikdy neškodí. Kvůli udobření ovšem. Byl jsem skutečná perla ohleduplnosti, mljack.

„Podívej se, jaký jsi," řekla mi místo pozdravu.

Pokrčil jsem rameny, já, perla ochmelkovství a ohleduplnosti. Seděla na posteli a hleděla oknem někam ven. Kouřila a nervózně vyfukovala kouř pod strop. Bylo tam zakouřeno, ale to je fuk, přišel jsem se omluvit a v takových chvílích je cigaretový dým víc než vítán.

„Ahoj," řekl jsem a postavil se před okno.

„Podívej se, jaký jsi," řekla ještě jednou.

„Jsem unavený," přiznal jsem.

„Ano, ano…"

Vzal jsem z její krabičky cigaretu a zapálil si. Hledal jsem její pohled, ale šikovně mi uhýbala.

„Nejspíš už jsi zase bez peněz," řekla.

Uhodla. A co asi tak po měsíčním řádění proboha čekala? Přikývl jsem.

„Takže…" řekla.

„Co?"

„Co bys řekl na to, kdybych ti teď řekla, ať jdeš odsud, forever?" zeptala se a v popelníku uhasila cigaretu.

Musel jsem se usmát. To používání anglických slov se mi na ní líbilo. Byla anglistka, diplomovaná, a byla na to hrdá. Oprávněně, řekl bych.

„Šel bych," odpověděl jsem. Cítil jsem se o něco líp, umí mě pobavit a tak a hlavou už se mi honily hlouposti. „Šel bych. Otočil bych se o tři sta šedesát stupňů a šel. Šel bych, protože vím, že svět je kulatý a dřív či později bych přišel zpátky a vlez ti do prdele. A ty bys řekla: ,Tati, podívej se! Seru perly! Seru perly!‘" zazpíval jsem.

„Ty jsi… ty jsi dítě," prohlásila a nervózně típla cigaretu v popelníku. „Ptám se tě vážně!"

„Vždyť jsem ti to řekl," opakoval jsem.

Mávla rukou a natáhla se po nové cigaretě. Nabídl jsem se, že jí připálím, ale podívala se na mě tak nevraživě, že jsem ten úmysl ihned opustil a podal jí zapalovač. Sama si potom elegantně zapálila cigaretu a to se mi na ní líbilo také. Nejspíš… nejspíš bych neunesl, kdyby mi doopravdy ukázala dveře a tak. Jsme spolu už příliš dlouho, nejsem zvyklý být sám a to není všechno, ani zdaleka ne.

„Šel bych," zkusil jsem to znovu s humorem, tomu se nedá odolat.

„Nech už být tu svou poezii. Ptám se tě vážně," řekla.

„Poezii? Co ty víš o poezii?" byl jsem poněkud kousavý, já, perla pitomosti. Alkohol ti vážně dokáže zatemnit mozek. „Poezie je…" pokračoval jsem, ale zastavila mě:

„Nehodlám se s tebou bavit o poezii," pravila.

„Proč ne?"

„Protože… Protože se s tebou o těch věcech vůbec bavit nedá. S tebou se nedá mluvit o ničem. A už vůbec ne o poezii!"

„Proč ne?"

„O poezii se můžu bavit jen s ekonomy a jim podobnými. Oni o těch věcech mluví úplně nezatíženě a pěkně. Ty a tobě podobní jen skuhráte, že se poezií nedá uživit! Že nejsou peníze a vůbec!"

Smutné, ale pravdivé. Neměl jsem tedy nic rozumného, co bych dodal, típl jsem cigaretu do popelníku a postavil se ke dveřím. Napadlo mě, že bych mohl začít mluvit o penězích, jen o tom bych dokázal mluvit úplně uvolněně, ale neřekl jsem nic.

„Přijď zítra. Vyspi se, dej se dohromady a přijď zítra," řekla má milá místo mě.

Přikývl jsem, otevřel dveře a bez pozdravu odešel. Tam na schodech jsem potkal jejího otce, muže zásad. Pozdravil jsem ho a prošel kolem něj, já, perla světového ochmelkovství, ohleduplnosti a pitomosti. Perla perel.

Později téhož dne, tak někdy uprostřed odpoledne, jsem splnil všechny její požadavky. Trochu jsem si i zacvičil, rozhýbal své ztuhlé tělo a tak. Bez jakéhokoli impulzu z rádia, aby bylo jasno. Jde to, fakt, jen musíš mít určité zásady. A nabyl jsem dojmu, že má drahá příliš kouří. A to vůbec není dobré.

(zima 1996)

Ze slovinštiny přeložil Aleš Kozár.

Kader Abdolah

JÁ

Když jsem přišel do Nizozemí, pomyslel jsem si: co tady budu dělat? Jak může cizí spisovatel znovu začít v Nizozemí!?

„Jak dlouho budu muset čekat, než se naučím jazyk?"

Zdálo se mi nemožné, že jednou budu moci používat nizozemská slova jako materiál pro své příběhy. Musel jsem se smířit s tím, že jsem byl ztracený spisovatel. Že tady byl konec, konec všech mých snů. Byl jsem v pasti a nad svou hlavou jsem neviděl nic jiného než černé mraky. Svému příteli jsem napsal: „V této zemi se ptáci neodvažují létat. Prší, prší a prší."

V jednom z ponurých dnů jsem se vypravil do městské knihovny.

„Paní! Kdo je váš nejlepší spisovatel?"

„To je on, je náš nejlepší," a ukázala na řadu knih na polici.

Mulisch. Harry Mulisch. Vytáhl jsem nejtlustší knihu. Prolistoval jsem ji. Ne. Vrátil jsem ji zpět. Vytáhl jsem nejtenčí knížku. To ovšem taky nepomohlo. „Je to beznadějné. V této zemi nebudu znamenat nic. Paní! Kdo je váš nejlepší spisovatel pro děti?"

Dovedla mě k řadě knih, které napsala jedna stará paní. Babička. Ptáci se přece jen odváží v této zemi létat. Anna Maria Gertruida Schmidt. Vytáhl jsem z dlouhé řady jednu z jejich knih. Rozhodl jsem se ji přečíst. Když jsem ji přečetl, šel jsem, ne, běžel jsem k Mulischovým knihám. Byla to pro mě výzva, na niž jsem nemohl odpovědět ne. To byl opravdový obrat v mém životě. Nizozemí už pro mě neznamenalo konec, ale začátek.

Tento text jsem napsal před pěti lety pro prezentaci mé první nizozemsky psané knihy. Tehdy byl Mulisch pro mě ten nejlepší. Minulý týden byl v titulcích všech novin. Bylo mu sedmdesát. Hezké. Už devět let jsem sledoval jeho kariéru. Četl jsem jeho interview: „Už ve svých třinácti jsem věděl, že jsem génius.“ Často mluvil o JÁ. Já jsem nejlepší (nebo se pletu)?

I to je možné. Můžeš být nejlepší. Já to ale nemůže obsáhnout. Velká jména, která jsem znal z literatury, používala zřídka osobní zájmeno „JÁ“.

Perští mistři už vůbec ne. Šég, moudrý duchovní ze starých příběhů, se zamiloval do křesťanky. Zaklepal na dveře své milované.

„Kdo je tam?“ zvolala.

„Nikdo,“ řekl Šég.

Dveře se neotevřely. Znovu zaklepal.

„Kdo je tam?“

„Ty,“ řekl. „Ty jsi tady.“

Šég neuměl použít slovo „já“. Nehodilo se. Byl tak zamilovaný, že nezůstalo nic z jeho já. Proto Šég řekl, že ne on, ale ona klepe na dveře.

Literatura je uhnětena ze stejné hlíny jako láska. Přesto však skláním hlavu před H. Mulischem, mistrem.

Šég neuměl použít slovo „já“. Nehodilo se. Byl tak zamilovaný, že nezůstalo nic z jeho já. Proto Šég řekl, že ne on, ale ona klepe na dveře.

Literatura je uhnětena ze stejné hlíny jako láska. Přesto však skláním hlavu před H. Mulischem, mistrem.

MÉ MALÉ VÁLKY

Čas změní vše. Tomu rozumím mnohem lépe teď, kdy už nežiji ve své vlasti. Změny se občas podobají žertu. Žiješ jako jezdec, praví jedno perské přísloví. Někdy jsi v sedle, někdy musíš sedlo nést na zádech. Byl čas, kdy jsme museli povstat, abychom ze své země vyhnali šáha. Teď odpočívá v hrobě v Káhiře.

Povstali jsme proti duchovním. Seděli si v pěkně v teple na trůnech moci. Na čas si Sadám položil svou levou nohu na jih naší vlasti. Všichni jsme šli na frontu a zahnali jsme jej zpět do svého doupěte. Potom nastal ten čas, kdy jsme museli uprchnout. Dosáhl jsem nizozemské hranice.

Tehdy se začaly mé malé války. Seznamování se s národem za deště a boj o odlišení „de“ a „het“. Naučit se nabídnout si jenom jednu sušenku. Odnaučit se mávat na sousedy, ale jen se maličko pousmát. Vzít si pár tlustých slovníků a zalézt si pod peřinu se Slauerhoffovou sbírkou: Čím dál od tebe utíkám. Tím víc jsem v tvé moci. Narodila se mi dcera. Jako ukolébavku jsem ji pobrukoval čarovnou perskou poezii, aby nezapomněla, odkud pochází její otec. Byly jí tři, byly jí čtyři, pět, šest. Předtím, než ji ovládlo kouzlo nizozemského jazyka, chtěl jsem ji naučit persky.

Když začala rozlišovat ty cizí, směšné kudrlinky perštiny, podívala se překvapeně na mě: „Je tohle moje jméno? Fajn, fajn. Nauč mě napsat pták.“

Naučil jsem ji najít zemi, dům, babičku a dědu mezi neznámými slovy.

„Jsi teď, tati, spokojený?“

„Jistěže. Jsi ta nejchytřejší holčička toho nejpřísnějšího táty na světě.“

„A teď mám na něco chuť,“ řekla v nizozemštině. „Půjdeme k McDonaldovi? Slib je slib.“

„Řekni to v perštině, prosím,“ požádal jsem jako obvykle. „Doma mluvíme jenom persky.“

„OK, pasho berim k McDonaldovi?“

Šlo to výborně a ona psala báječně zprava do leva. Ale jakmile začala s nizozemštinou, het paard, de bos, de koe a het gras ji očarovali a ona odhodila má slova stranou. Pak jsem s ní musel jezdit na kole do místní knihovny. V dětském oddělení si přede mě postavila dětskou židličku a vtiskla mi do rukou knížku. „To si přečteme tady a zbytek si vezmeme s sebou domů,“ prohlásila.

Večer přede mě naskládala své knížky.

„Počkej,“ řekla, „nejdřív mě hezky ulož. A pak mi něco přečti, než usnu.“

Předčítal jsem svým špatným přízvukem.

„Né, takhle ne,“ řekla. „Vyslovuješ to špatně. Říkáš eu, to není eu, ale ui, huis, huis, řekni to ještě jednou, ui, ui, jednoduše huis.“

„Huis, heus, huis, huis,“ nacvičoval jsem.

„Tak je to dobře, tati. Čti dál.“

Četl jsem dál.

„Ptá –, ptá –,“ promluvila ospale. „Řekni jednoduše ptá…“

„Ptá –, ptá –, pták, pták,“ opakovala a hluboce usnula.

Z nizozemského originálu přeložila Lucie Fruhwirtová

Jevhen Malanjuk

Zkušenost

Již téměř všechno zapomněno.
O samotě, potají, jdouc snem,
paměť, spolu s Lotovou ženou,
zrakem svým pátrá v minulém.

A prohledává. Dávno není,
kde zmalátnělá ruka sahá,
již ani sladkého mámení –
jen prázdnota – jen marná snaha.

Mladost, jež kouzlům podřízena jest,
uviděla tam oheň msty,
kde vskutku vládnou: čin i trest,
úderu zákon, pohled v cíl.
1940

 

To syn se ptá...

To syn se ptá: Kudy jít? Jak dále?
A prosí stále o ten obraz známý:
větrník nad višňovým sadem,
topoly, dům a prosluněné lány.

A řeku, jež jak stužka nebo zpěv
plyne do modré dálky...
Synu, synu,
jak vysvětlit, že cesta ta – je hněv,
pro pomstu, smrt jít do neznámé války.

A srdce bědné, křehké je, jak mák,
a nervy jemné, jak bandura...
Ale jen varjag, všechno jen kozák,
železná pěst a tuhá šíje tura.

Tak ze srdce je třeba vylít med
a plameny jej nalít místo slasti,
tam černý vichr jen. A tma, jak zeď,
čeká nás na cestě do dávné vlasti.
20. 9. 1940

z ukrajinštiny přeložil Tomáš Vašut