TEXTY č. 32 (ZIMA 2003-04)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][ostatní]

Próza

Štěpán Kučera: Venuše

Štěpán Kučera: Venuše

inspirováno knihou Eduarda Štorcha Lovci mamutů

Sekyra seděl opodál ohně, dneska nestál o společnost ostatních lovců. Před sebou hroudu jílu, moučku z mamutí kosti a roh plný vody; modeloval nějakou figurku. Vodu moc nepotřeboval, každou chvíli mu na vznikající sošku ukápla po osrstěné bradě slza. Cítil se tak sám. Figurka ženy měla velké břicho jako symbol hojnosti a velká prsa. Nohy jí udělal jen po kolena, ruce hrubě naznačil. Snad by si s nimi dal víc práce, kdyby věděl, že za několik tisíc let jeho ženu vykopou a budou ji ukazovat v muzeu. Mirek jeho ženu dokonce dostal jako maturitní otázku... Ale to jen tak mimochodem. Když Sekyra odnesl svou ženu vypálit do ohniště, vyráželi ze sebe lovci výkřiky uznání, které byly Sekyrovi spíš protivné. Co komu bylo do jeho ženy. Sekyra ji uhnětl, aby nebyl tak sám, ale pomohlo to jenom na chvíli. Ještě v noci odešel z tábořiště a už tehdy myslel na tebe.

Mirek pečlivě aranžoval bordel bohémského pokoje. Vedle věže rozmístil několik cédéček etnické hudby, zapálil vonnou svíčku a na stůl položil cigarety. Na koberec pohodil kupičku Literárních novin. Sbírku pivních tácků schoval do skříně, sbírky básnické naopak vytahal ven. Když je na nočním stolku rovnal do neuspořádaného komínku, napadla ho vtipná věta Žáček Skácel Suchý Topol. To si musí někam napsat a jednou to použije. Mirek si psal nápady na účtenky z barů, na lístky z tramvaje (jenom na ty z automatu, ty z trafiky mají na druhé straně reklamu), na cáry papíru, které pak ztrácel a po měsících nacházel a dával z nich dohromady básničky. Teď zrovna píše jednu o tobě a ty si klidně nepřijdeš! Mirek zkoušel zahnat osamělost masturbací, ale pomohlo to jenom na chvíli. Čekal už hodinu, pak nakopl balík literárek, sebral ze stolu cigarety a vypadl ven.

Sekyra se toulal nočním lesem, v ruce zbraň, která mu dala jméno. Tam kousek od ohniště se před chvílí stal progresivním paleolitickým umělcem, ale co je to pračlověku platné, když se cítí tak sám. Tichým šuměním hvozdů se neslo milostné volání pratetřevů a prasat, z dálky houkala prasova. Sekyra došel až k místu, kde volání pratetřevů nahradily jiné prapodivné zvuky - pralidé. Sekyra si uvědomil, že se dostal na doslech k táboru jiné tlupy. „Bude žena," usmál se Sekyra a nehty rozčísl chuchvalec vousů na tváři. Sevřel pevně sekyru a opatrně kráčel řídnoucím lesem. Když se před ním rozestoupily poslední stromy, spatřil lovec nejen ohniště pralidí, ale i tebe. Zatoulala ses dál od jeskyně, jistá si vlastní bezpečností. Mělas na tvářích ďolíčky a jemné chloupky a v ruce košíček upletený z trávy. Sekyra se přitiskl k zemi a pomalu se plížil. Se seznamovací frází si těžkou hlavu nedělal, v tom byl jeden z mnoha rozdílů mezi Sekyrou a Mirkem. Když se za tebou vynořil z trávy, praštil tě do zátylku sekyrou naplocho a do úst ti sroloval kus kožešiny. Chvíli jsi bojovala, i když jsi dobře věděla, co tě čeká. Staneš se ženou mladého lovce, který tě přemohl.

Mirek se toulal nočním městem, kouřil jednu za druhou. Cigarety jsou pro idioty, kteří nevědí, co s rukama, tvrdil jeden spisovatel. Mirek s tím stoprocentně souhlasil, když se občas ráno probouzel s chrapotem a bez hlasu, ale spolu s jedním básníkem věděl dobře, že večer zase / plíce saze. Na střeše autobusové zastávky se pářili holubi. Mirek zapadl do nejbližší hospody, dal si pivo a startku a zkoušel se ti dovolat. Pak mobil položil na stůl a doufal, že snad aspoň pošleš zprávu. Není smutnější pohled než na displej telefonu, když člověk čeká textovku od někoho, na kom mu záleží. A když konečně přijde zpráva, dočte se, že za odeslani 11 sms operator odecita 19,80 Kc. Ještě jedno pivo. Kolem seděly docela pěkný holky, mohl by nějakou sbalit... chce to jenom vhodnou seznamovací frázi... v tom byl jeden z mnoha rozdílů mezi Mirkem a Sekyrou.

„Ty takový problémy neřešíš, žejo, ty ji pěkně plácneš klackem do hlavy a je to," zasmál se Mirek, ty piva nalačno mu nějak stouply do hlavy. „Ne ne," vrtěl hlavou Sekyra, jakože to není pravda a začal předvádět jizvy, co utržil v boji o své předchozí ženy, „já těžší."

„Jizvy ty mám taky ty vole," řekl Mirek a ukázal zhojené bílé proužky na zápěstí, „byl sem s tim pár dní na jipce a pár tejdnů ve cvokárně. Taky kvůli holce."

„Uhu?"

„Zapomeň na to. Co je to jipka, to ti vysvětlovat nebudu, jenom abys věděl, že to mám taky těžký."

„Aha," zasmál se Sekyra a plácal Mirka po zádech, „Ale já jizvy víc! Já víc lovec!"

Sekyra se vracel ke své tlupě, tvé vlasy obmotané kolem zápěstí. Když ses přestala vzpouzet, pustil je a vzal tě za ruku. Milostné volání pratetřevů mu najednou připadalo jako vítězný pokřik, jako když si lovec hodí přes ramena kůži zabitého medvěda. Vtom volání pratetřevů za jeho zády nahradily jiné prapodivné zvuky – pralidé. Sekyra tě pustil, aby ses mohla schovat mezi stromy, a sám se otočil po směru blížícího se nebezpečí. Na mýtinu vpadl tvůj bratr. Jeho ránu sekyrou Sekyra sekyrou vykryl a smýkl bratrem za vlasy do trávy, ale už doběhl i tvůj otec a vrazil Sekyrovi do ramene nějaký přiostřený kámen nebo co to bylo. Sekyra se romáchl svou zbraní, jenže to už se vzpamatoval bratr a vyrval mu ji z ruky. Sekyra něco vykřikl, vytrhl se oběma lovcům a zmizel v houští. Utíkal podél potoka, dokud neucítil kouř ohně své tlupy. Pak sebou teprve plácl do vody a chladil si rozseklé rameno.

Mirek pomalu došel na nádraží. Mělas to tu vždycky ráda, říkalas, že kdo nepozná nádražní bufet, nepoznal život. Ráda sis povídala s těmi chlápky s dlouhými nehty žlutými od cigaret a vypadalas mezi nimi jako cherubín. No a pak tě uviděl. Přesně jak se to píše v knížkách, bylas tam s nějakým klukem a tvými vlasy jezdila jeho ruka s prstenem z falešného zlata. Mirek se popral naposledy ve školce, to mu jeho sok v lásce rozbil nos plastovým kyblíkem, ale teď šel, sám přemýšlel, kde se to v něm vzalo, a tomu klukovi dal pěstí. „Jé ahoj Mirku," usmála ses omluvně a potom ses klidně dívala, jak ten borec s falešným prstenem Mirkovi tu ránu vrátil, a než se Mirek stačil rozmáchnout, vrazil mu další. A ještě jednu. A ještě. To byla ta nejtvrdší pecka kyblíkem, jakou Mirek kdy dostal. Udělal pozpátku pár kroků k nádražní budově, opřel se zády o posprejovanou fasádu a smířen se vším svezl se pomalu k zemi.

„No já myslim že pudem," řekl ti klidně ten borec a tys ho klidně poslala do hajzlu. Sedla sis vedle Mirka, zádama taky opřená o tu počmáranou fasádu a podala mu papírový kapesník. Ten borec s falešným prstenem jenom zakroutil hlavou a šel pryč, přesně jak se to píše v knížkách. Mirkek plival krev a na chvíli se mu zdálo, že slyší milostné volání pratetřevů. Znělo to jako vítězný pokřik; ale dost dobře to mohl být jen otřes mozku.

Sekyra utíkal podél potoka, dokud neucítil kouř ohně své tlupy. Pak sebou teprve plácl do vody a chladil si rozseklé rameno. Snažil se nevnímat ty protivné pratetřevy, když vtom uslyšel jiné prapodivné zvuky – zas ti pralidé! Sekyra neměl sílu vstát a bojovat. Mezi stromy ses ale vynořila ty. Sedla sis vedle a začala mu otírat ránu nějakým pralopuchem.

Jseš pořád stejná.

11/2001