TEXTY č. 32 (ZIMA 2003-04)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][ostatní]

RECENZE

Jakub Grombíř: Ministři a jitrnice v jednom panoptiku

Petr Hora: K Schulzově Poutní písni

Pavel Kotrla: Dlouhé čekání

Jakub Grombíř : Ministři a jitrnice v jednom panoptiku

Ani ne půlhodinový film Šla Nanynka do zelí je příběh o summitu NATO v Praze, který se konal krátce po velké povodni roku 2002. Příběh, který s notnou dávkou provokace ukazuje jeden z možných úhlů pohledu na celou událost. Tvůrci filmu se rozhodli natočit skrytou kamerou pokus svojí hrdinky, dívky z jihomoravského maloměsta, proniknout do nejstřeženějšího pásma okolo Kongresového centra s taškou plnou zabíjačkových dobrot – vždyť co jiného by mohlo pohnout srdce českého strážce zákona... Strýcovští policisté bodře pronášejí: „My jsme si to nevymysleli," onu mantru českého státního zaměstnance, která by nejspíš měla nahradit na prezidentské vlajce nepřesvědčivé „Pravda vítězí". Opodál okounějící reportéři TV Nova větří atraktivní záběr a předkládají ve večerních zprávách výstup s jitrnicemi coby reálnou scénu – není to zvláštní, jak se profesionální mystifikátoři dají snadno mystifikovat? Odmítnutá venkovanka bloudí lhostejným velkoměstem a seznamuje se se svými vrstevníky, anarchisty, kterým ovšem spíše než o velkou politiku jde o přežívání ze dne na den. Demonstrace odpůrců NATO je pojímána jako turistická atrakce, která už dávno ztratila původní ideový obsah. Místní pobudové se k průvodu přidávají pouze krátce a když se očekávané povyražení nekoná, ocitají se nakonec ve squattu uprostřed vylidněného Karlína a dají přednost konzumaci zabíjačky, což je prostříháno se záběry hostiny prominentů. Byzantinská okázalost bakchanálií uprostřed města poničeného přírodní katastrofou působí mimořádně tragikomicky. Kontinuita summitu s místem konání komunistických sjezdů není náhodná. Také tento režim odmítá s kýmkoli komunikovat, je mu lhostejná otázka vlastní legitimity. Sežraná zabíjačka je nakonec nahrazena masem koupeným v supermarketu a doručena strýčkovi hned poté, co jsou bezpečnostní opatření odvolána. V momentě, kdy Nanynka spokojeně odjíždí z Hlavního nádraží (jen tak mimochodem: pozorný divák si mohl všimnout, že neodjíždí směrem na Libeň, jak by při návratu do rodných Hustopečí bylo logické, ale na Smíchov; to je ovšem jen drobný nedostatek jinak vydařeného filmu) nabývá divák dojmu, jako by se vlastně nic nestalo. A to je poněkud málo při zasedání, které rozhodovalo o tisících lidských životů. Ale co bychom chtěli, když už ani ty jitrnice nejsou tím, čím se zdají být?

Šla Nanynka do zelí, český film, režie Petr Nikolaev, ČR 2003

Petr Hora: K Schulzově Poutní písni

Psát v čase adventním o modlitbě květnonedělní je snad poněkud pošetilé. Kazatel přece tak moudře a zároveň svrchovaně básnicky říká, že „všecko má svoji dobu" (Kaz 3, 1). Ale snad lze jeho slova pro jednou obrátit ve svůj prospěch a omluvit jimi jak tu pošetilost, tak také zpoždění této poznámky.

Dílko původně vzniklo jako ručně psaný, soukromý útěšný modlitební text a bylo určeno příteli a obdivovateli poezie Bohumilu Chlumeckému v jeho nemoci. Dochované přístupné fragmenty Schulzových deníků nás informují o datu vzniku (22. dubna 1935) i o jeho okolnostech. Schulz si tehdy zapsal: „Dnes dokončena pro Chlumeckého Píseň o Panně Marii na neděli Květnou." Nepochybně ve srozumění s autorem ji Chlumecký hned v následujícím roce v Břevnově vydal, a to pod změněným titulem Píseň k Panně Marii na neděli Květnou jako skvostný bibliofilský tisk ve 30 exemplářích, jak uvádí tiráž. Jaké změny autor provedl v původním rukopisu pro účel 1. vydání, byť početně omezené? Zůstalo jen u změny titulu? Nevíme a bohužel nevylučujeme, že se ani nemusí podařit je někdy v budoucnosti vůbec najít. O truchlivém konci bohaté knihovny B. Chlumeckého v antikvariátech víme Seifertových Všech krás světa. Historie textu tím však ještě nekončí. Roku 1941 Karlu Schulzovi vydalo nakladatelství Vyšehrad knihu povídek Prsten královnin, v níž se text objevuje v nové autorské verzi a pod titulem Poutní píseň k Panně Marii na Květnou neděli. Zatím není známo, že by se kdokoliv pokusil o srovnání básnických kvalit obou známých verzí tohoto podobenství bloudění, naděje a Naděje. Obě uvedené textové verze se tisknou zcela rovnocenně a bez přihlédnutí k jejich pořadí, pro něž jsou důležity právě ony obsahové odlišnosti. Dle titulu i obsahu naše vydání přetiskuje verzi, kterou můžeme označit jako vyšehradskou.

Útlý svazeček o 24 stránkách textu vyšel nákladem Ing. Pavla Sejkory – Trinitas ve Svitavách ve spolupráci s římskou Křesťanskou akademií před Velikonocemi 2003. V tiráži je uvedeno, že jde o 3. vydání. To však je údaj naprosto mylný. 1. a 2. vydání jsou pojednány výše, 3. vydání je z roku 1944 v reedici Prstenu královnina právě tak jako 6., Prsten královnin v edici Luisy Novákové (nakl. Akcent, Brno 1998). Naše vydání je tedy ve své verzi 4. Pokud jde o vydávání verze vydání 1., kterou můžeme pro přehlednost označit jako břevnovskou, pak ji podruhé registrujeme v exilové edici Jiřího Němce Karel Schulz: Legendy a invokace (Rozmluvy, Anglie 1987) a ještě potřetí, poněkud neústrojně přilepenou k edici Schulzových Legend (Luxpress, Praha 1991). Konstatujeme, že letošní vydání v roce 60. jubilea smrti Karla Schulze je celkově 7.

Pavel Kotrla: Dlouhé čekání

Mezi španělským vydáním prvního dílu pamětí kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze a českým překladem Žít, abych mohl vyprávět (Odeon 2003) sice uplynul pouhý rok, ale i tak to bylo dlouhé čekání. Pro celý hispánský svět to byla událost mimořádného významu. A stejné nadšení vzbudil i překlad.

Pokora a obdiv, se kterou tento velikán, držitel Nobelovy ceny za literaturu, hovoří o jiných, nám odhaluje Márqueze nejenom jako geniálního spisovatele, ale také jako neobyčejně empatického člověka a pozorovatele. Nemáme totiž před sebou „pouhé" vzpomínky, memoáry tak dobře známé v jejich úpadkové a plané verzi z per (a často ani to ne) prchavých hvězdiček a politiků, ale monumentální epopej, průvodce nejenom autorovým dílem, ale také divokými a zmatenými dějinami dvacátého století latinskoamerického regionu. Tento díl je pak převážně dějinami Kolumbie. V mnohých osobách a Márquezových známých poznáváme předlohy jeho postav z jeho pozdějších děl a on sám na to i někdy upozorňuje. A tak jsou nám opět o něco bližší postavy Sto roků samoty a Lásky za časů cholery, či dívky z jeho povídek. Autor nám odhaluje nejenom pozadí jeho tvorby, které úzce souvisí s prožitými událostmi, ale ukazuje nám i literární kořeny jeho díla. Seznamujeme se tak s Márquezem jako s náruživým čtenářem a sledujeme jeho vztah k jiným autorům a literárním dílům. Jeho láska k literatuře je dokonce tak silná, že od něj čteme i slova: „Krást knihy je přečin, nikoliv zločin." Slova, která ostatně plně chápu. A jak upozorňuje, je také rozdíl mezi lhaním a vyprávěním příběhů.

Márquezova cesta za literaturou a spisovatelským povoláním nebyla nejsnadnější. Poměry ve kterých vyrůstal nelze označit jinak, než chudobné, a přece od něj neuslyšíme žádného naříkání. Podmínky, ze kterých vzešel, jsou prostě pro mnohé z nás již nepředstavitelné, jiné. Pro nás jsou možná fascinující svou exotickou vzdáleností, ale je řada skutečností, na které se u nás poslední dobou pozapomíná, či spíše se vědomě opomíjí. Márquez, podobně jako řada dalších latinskoamerických autorů, má své politické přesvědčení – a to levicové. Souvisí to právě i s poměry, ze kterých vzešel. Autor je ostatně dobrým přítelem Fidela Castra, se kterým se poprvé setkal již v bouřlivých padesátých letech. V našich končinách je znám především jako výtečný povídkář a romanopisec, jako umělec ověnčený Nobelovou cenou. On sám přesně rozlišuje mezi těmito dvěma žánry a umění povídky považuje za obtížnější. Obecně se také zapomíná na Márquezovo občanské povolání novináře, ve kterém strávil značnou část let a ke kterému se vrátil i v devadesátých letech svou knihou o kolumbijské drogové válce. Škoda, že není přeložena do češtiny. To je ostatně i osud jeho knihy reportáží ze zemí bývalého Východního bloku z roku 1959. Právě ta by mohla tvořit velmi zajímavý protipól k jeho knize Chile očima skryté kamery, která je dokumentem o tajné návštěvě Chile emigrantem, režisérem Miguelem Littinem v době Pinochetovy diktatury.

Márquez je prostě milovníkem života, žen, hudby, věcí a jeho vzpomínky jsou pokračováním knih, které tak dobře známe a které milujeme. Tedy někteří z nás. V posledních letech, z důvodů nevyléčitelné nemoci, se však autor již nezúčastňuje veřejného života. A tak doufejme, že jeho paměti nebudou knihou poslední. Vždyť zázraky, které prostupují všedními dny jako něco přirozeného, z jeho knih dobře známe.

Budou to dlouhé měsíce, než se dočkáme dalšího dílu jeho vzpomínek, které nás přenesou do doby vzniku nejslavnějších autorových děl. Ale aspoň částečně je může ukrátit kniha Evy Lukavské „Zázračné reálno" a magický realismus, kterou také v loňském roce vydalo brněnské nakladatelství Host a která rozebírá a srovnává díla Alejo Carpentiera a Gabriela Garcíi Márqueze, a to na pozadí širších literárních a kulturních souvislostí. Po knize Anny Houskové Imaginace hispánské Ameriky je to tak druhá významná publikace zabývající se literaturou latinskoamerického kontinentu. A hned mohu říci, že v knihovničce zájemce o literaturu této oblasti je nepostradatelná. Ještě stále je v hlubinách tohoto kontinentu co objevovat. A to nejenom u již známých moderních klasiků, kde nám chybí například překlady mnohých knih Cortázara, Amada, Fuentese, ale především pak u nových generací autorů, kteří v češtině nejsou dostupni vůbec. Stačí se jen podívat třeba do literatury argentinské.