TEXTY č. 37 (JARO 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU]

PŘEKLAD

Alexandr Judachin: Peredělkino

Halyna Pahuťak: Vstoupit do zahrady

Alexandr Judachin

Peredělkino

Maličký potůček běží
listí šumí nevinně
spisovatelský svaz leží
po smrti už nedílně.

Zdravím je jak příbuzný
prozaika, poetu
ale oči neslzí
mám je suché po létu.

Na tom obyčejném svahu
kde je už všechno rovno
položíme oběť k vrahu
prach k prachu, k slovu – slovo.

 

z ruštiny přeložil Jakub Grombíř

Halyna Pahuťak: Vstoupit do zahrady

Na nádražích zahrady obvykle nebývají. Na tomto nádraží ale zahrada byla. Za její vysokou betonovou zdí vykukovaly větve s červenými jablky a jen vrabcům bylo dovoleno svobodně létat přes tuto hradbu. Kdyby stavitelé měli třeba jen trochu fantazie a věřili by, že básníci mají křídla, vymysleli by rafinovanější systém ochrany, než je zeď a v ní věčně zamčené železné dveře. Ačkoli básníci, kteří křídla opravdu měli, už dávno vymřeli.

Hrycko si představoval, jak jedné teplé noci vystoupí z posledního vlaku a cestou k hale uvidí, že dveře do zahrady jsou otevřené. Vstoupí, lehne si do rozcuchané provoněné trávy, tváří se přitulí k matce zemi a bude plakat a bude se ptát: „Po kom to mám, že jsem takovej nešťastnej tulák?".

Celá policie od Severozápadní dráhy Hrycka znala a už ho nechávala na pokoji. Co si také vzít na člověku, který nemá ani dům, ani ženu, jen harmoniku a padoucnici ještě z války. Nemocnice, to byl jeho útulek. A ještě sestra Nuska. Mohl by u ní na čas zůstat, ale to ne. Uprostřed zimy ho to vytáhne z jejího vyhřátého domu a nikde nemá stání.

Tiše, Nusko, tiše… Padoucnice s člověkem provede všechno možný. Čím jsem se provinil? Je třeba, aby mě lidi viděli a abych já viděl je. Ale takových, jako jsem já, je habaděj! I bez padoucnice je jich dost. Hryhorij Skovoroda se taky toulal po světě a o co je moje harmonika horší než jeho filozofie? Jsem rád, že byli na zemi takový lidi jako Hryhorij Savyč. Ne každýmu jsou stěny těsný, ne každýmu…

Hrycko vklouzl do vlaku, do prvního vagónu. V klidu si na plošince zapálil a počkal, dokud se cestující neusadili a nezačali zírat do oken. Potom zadrnčel na harmoniku. Lidé uviděli ubohého muže v zeleném klobouku a širokých kalhotách. Hrycko, třebaže byl tulák, si dával záležet na tom, aby chodil čistě oblečený. Stoupl si k prvnímu sedadlu a vrávoraje zahrál „Na kopcích Mandžurie", potom „Loučení Slovanky" a nakonec „Sousedko, sousedko, půjčíš-li mi sítko". To bylo všechno, co dovedl. Ale i tak toho bylo dost na to, aby mu v nastaveném klobouku zacinkaly kopějky. Každému říkal „ruku líbám", dokonce i dětem, a takhle prošel ještě dva vagóny. Potom se posadil a i kdyby si před ním na kolena klekli a prosili ho, aby zahrál, nezahrál by, protože už toho měl plné zuby. Když se totiž Hryckovi nechtělo, tak se mu prostě nechtělo.

Hrát ho naučil táta, potom co se z války vrátil bez nohy. Už tehdy měl Hrycko padoucnici. Hrycko hladil Boska po zrzavém hřbetu a ten mu cpal svoji šedou hlavu do podpaždí.

„Boska je mi líto. Daj ho rasovi."

„Neboj se, Mykolo, o toho se postarám."

„Hmmm. A kdybys přece jen nemoh, tak radši vem sekyru a zabij ho."

Hrycko se zachvěl.

„Bůh s tebou."

„Takže nezůstaneš?"

„Ne."

„Na knížce mám peníze. Použij je na pohřeb."

Hrycko ukázkově zahrál „Sousedko, sousedko," až jemu samému zalehlo v uších, a odložil harmoniku, aniž by se na Mykolu podíval.

„Boska můžeš nechat samotnýho klidně den nebo dva. Podle toho, jak se ti to bude hodit. Nebude výt, je to chytrej pes."

„Neblázni," řekl Hrycko, „možná umřu dřív než ty. A jestli zítra nebudu moct přijít, tak se nediv. Vrátim se. Mám ještě nějakou práci."

Mykola sotva polkl slinu.

„Je mi jasný, jaká je to práce. Líp ti bude doma, pomůžu ti. A ta nemocnice taky zas tak nespěchá. Jestli mě to chytne na ulici nebo na nádraží, to je jedno. Stejně mě tam vodvezou."

Hrycko se rozhlédl po uklizené místnosti. Stál tady stůl přikrytý ubrusem z voskovaného plátna, skříňka s různým ševcovským nářadím a police s knihami.

„Vytáhni Kobzara a něco přečti," poprosil Mykola. „Líbí se mi, jak čteš."

Hryc nábožně uchopil knížku v hrubé kožené vazbě.

„Přečti třeba „Vtipálka", požádal ho Mykola.

… V noci se zvedl vítr a začalo pršet. Hrycko byl dlouho vzhůru. Poslouchal, jak Mykola a Bosko oddychují (pes zůstal na noc v domě).

Stěny se celé otřásaly.

„Ještě se na nás sesypou," pomyslel si Hrycko. Nevěděl ale, že staré domy stojí pevně.

„Takhle vítr serve všechny jabka. Jen aby nepolámal větve," vzpomněl si na zahradu. „Ale za zdí tolik nefouká."

Z výboru próz „Západ slunce nad Uroží", Lvov 2003 přeložil Ladislav Petráš

Halyna Pahuťak se narodila v roce 1958 ve vesnici Zalokoť na západní Ukrajině. Vystudovala ukrajinskou filologii v Kyjevě. Žije ve Lvově. Z próz: Děti (1982), Vstoupit do zahrady (1989); Hořčičné zrno (1990), Zapisky Bílého Ptáčka (1999).