TEXTY č. 37 (JARO 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU]

RECENZE

Jakub Grombíř: Sytý hladovému... aneb Sibiř západníma očima

Jakub Grombíř: Sytý hladovému... aneb Sibiř západníma očima

Jak známo, v poslední době dochází na Západě k revizi tradičního pohledu na historii koloniálních výbojů. Začíná se uplatňovat (mnohdy ovšem nekriticky, až do opačného extrému) hledisko původních obyvatel, jimž nedobrovolná modernizace se železnou pravidelností přinášela víc škody než užitku. Po severoamerických Indiánech či australských Aborigincích došlo i na obyvatestvo eurasijského severu. Kniha britské slavistky a publicistky Anny Reidové Šamanův plášť nese podtitul Dějiny domorodých národů Sibiře. Autorka vychází nejen z archivních dokumentů, ale také z vlastního terénního bádání – tyto pasáže připomínají spíše cestopis, napsaný s typickým anglickým suchým humorem. V centru zájmu je fenomén šamanismu, původního náboženství zdejších obyvatel; autorka s ironií popisuje západní šamany, což jsou většinou více než cokoli jiného zdatní byznysmeni, i poněkud rozpačité pokusy o renesanci dávných rituálů na současné Sibiři: „U hlavy každého hrobu stál dřevěný obelisk korunovaný pěticípou komunistickou hvězdou. Pod obeliskem leželo to, čeho si zemřelý cenil nejvíc: na hrobě hospodyně smaltovaný kastrol; na hrobě řidiče dveře od auta; na hrobě lodníka klika od startéru (...) Klinika, která má i reklamy v televizi, je zasvěcena vyučování, studiu a rozvoji šamanského náboženství ve společenském životě občanů. Vedle fotografií visel seznam se specializacemi zdejších odborníků: léčba nemocných ledvin, bolestí žaludku a zvuků v hlavě způsobených alkoholismem; očistné obřady, věstění budoucnosti z kamenů, morální povzbuzení při melancholii a bio-massaž."

Objektivita Reidovou zrovna nezdobí; mnohdy se netají opovržením vůči všemu ruskému, kdežto domorodce hájí za všech okolností (averzi ruských usedlíků k nim lze celkem snadno vysvětlit tím, že k nomádským národům má turista fascinovaný tanci a legendami poněkud jiný vztah než lidé, kteří s nimi musí trávit život pod jednou střechou). Když při svém putování narazí na jakoukoli odchylku od západního životního standardu, prohlásí ji s poněkud zarážející suverenitou za projev notorického ruského barbarství. Sama se tak až překvapivě podobá svým cestovatelským předchůdcům, kteří podle ní „letmá pozorování vyplňovali vatou, mišmašem starých pořekadel a rozbředlého zevšeobecňování". Je zajímavé, že podobně paušální soudy o Židech, Němcích či Romech jsou v médiích prakticky tabu, kdežto vůči Rusům (a snad ještě Arabům) jsou unfair zákroky dovoleny, ba často se stávají vstupenkou do společnosti puncovaných demokratů. Je velmi snadné posmívat se Rusům, že čtou autora tak předpotopního, jako je Džek Londn, bylo by ale zajímavé, co z moderní ruské literatury vlastně znají Britové a jestli třeba přepisy ruských jmen do angličtiny nepřipadají jejich nositelům také kuriózní. Reidová často vybírá jen ta fakta, která zapadají do jejího pojetí problematiky. Pro srovnání se nabízí kniha Tomáše Boukala Torava (vydal Dauphin roku 2003), jejíž autor poznal současnou situaci Chantů a Něnců přece jen poněkud důkladněji než Reidová, aniž by sdílel její všudypřítomný pesimismus.

Faktem je, že konfrontace národů žijících na úrovni doby kamenné s vojenskou a ekonomickou velmocí typu carského Ruska byla mnohdy katastrofální. Pouze Čukčové si díky své bojovnosti a odlehlosti svého území zachovali faktickou nezávislost. Epidemie zavlečených chorob, nucená změna životního stylu, krvavě potlačená povstání, to vše decimovalo původní sibiřské obyvatelstvo (které je mimochodem etnicky, kulturně i nábožensky rozmanitější, než tušíme; mezi kupříkladu Tuvinci a Aleuty je větší rozdíl, než mezi libovolnou dvojicí evropských národů). Neblaze proslulá proměna Sibiře v trestaneckou kolonii měla dvojsečný efekt: vedle kriminálníků, terorizujících pokojné domorodce, přicházeli i opoziční intelektuálové, snažící se místní obyvatele pozvednout (zřejmě nejznámějším je Polák Waclaw Sieroszewski). Jejich přístup byl ovšem ovlivněn osvíceneckým optimismem, který nedokázal pochopit, že není dost dobře možné na povel přeskočit tisíc let přirozeného národního vývoje. Když jeden z těchto nadšenců, Waldemar Bogoras, přesvědčoval ve dvacátých letech Čukče, aby si zvolili samosprávu, celkem logicky „odpověděli, že žádný výbor nepotřebují, protože nikdy žádný neměli, a i kdyby si ho zvolili, počet mrožů by tím stejně nestoupl". Komunisté zde likvidovali tradiční elity stejně zběsile jako v evropském Rusku, ovšem s tím rozdílem, že pro etnika čítající pár tisíc lidí měla každá ztráta fatální důsledek. Naproti tomu propaganda líčící všestranný rozvoj Severu dosahovala mnohdy až absurdních rozměrů, když např. vysidlování domorodců ze strategicky exponovaného okolí Beringova průlivu za studené války bylo vysvětlováno ohledy na americké Eskymáky, kteří by mohli sousedům žijícím pod sovětskou vládou závidět jejich blahobyt. Pád Sovětského svazu pak přinesl ekonomický kolaps a hromadné vystěhovalectví; dalo se očekávat, že lidé, kteří byli systematicky připravováni o jakékoli možnosti samostatné obživy, se s kolapsem centrálně řízeného hospodářství sotva dokáží vyrovnat. Naproti tomu těžební společnosti mají v utilitárně kořistnické společnosti „nového Ruska" zcela volnou ruku a devastace životního prostředí v oblastech s nerostným bohatstvím, jako Chanty-mansijský národní okruh nebo Sachalin, zoufalé postavení domorodců ještě prohlubuje (vzhledem k celkové zanedbanosti odlehlých oblastí Ruska informace, že v čukotském Bilibinu pracuje jaderná elektrárna, ke klidnému spánku zrovna nepřispívá). Emancipaci původních obyvatel Sibiře autorka přirovnává k českému nebo ukrajinskému obrození před sto lety: etničtí Rusové jsou však dosti početní a vlivní, vlastenečtí aktivisté zůstávají izolovaní od každodenními starostmi plně zaměstnaných voličů, místní satrapové vládnou pevnou rukou a ačkoli nacionalistickou kartu rádi používají k vydírání Kremlu, status quo jim vyhovuje, takže vytlačení Ruska ze Sibiře zůstává pouze zbožným přáním některých kruhů na Západě. Reidová čtivě popisuje, jak například současná oficiální burjatská kultura navzdory národoveckému nátěru kopíruje v až dojemných detailech metropoli s její imperiální okázalostí i kultivovaným elitářstvím.

České vydání Šamanova pláště se za originálem opozdilo o pouhé dva roky; to je zvlášť cenné v případě etnografické lieratury, jíž dosud nejsou čtenáři tak přesyceni jako beletrií. Pochvalu zaslouží i výprava knihy: nechybí mapa, obrazová příloha ani bohatý seznam literatury. Subjektivitu knihy však podtrhuje fakt, že autorka se zaměřuje téměř výhradně na oblasti, které sama procestovala. O těch ostatních pojednává jen okrajově a etnika tak důležitá, jako jsou Chakasové či Selkupové, nejsou zmíněna v celé knize ani jednou. Z tohoto důvodu by se dala doporučit zdrženlivost v nakládání s termínem „dějiny" (i když ten v originálním názvu chybí, takže jde nejspíš o tvořivost českého nakladatele). Když přidáme určitou nejistotu překladatelky v reáliích i v přepisu ruských jmen, dojem z Šamanova pláště nelze označit jako jednoznačně pozitivní. Přesto jde o záslužný ediční počin, který zaplňuje mnohá bílá místa v našich znalostech novodobých dějin Ruska.

Anna Reidová: Šamanův plášť. Přeložila Daniela Feltová, BB Art, Praha 2004