TEXTY č. 37 (JARO 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU]

Z archivu

Eva Fuková: Vzpomínky ze zavřených dveří

Eva Fuková: Vzpomínky ze zavřených dveří

Známá světová fotografka Eva Fuková se znovu dostává do povědomí české kulturní veřejnosti. Starší ze dvou dcer spisovatelky Marie a malíře Františka Podešvových ze Soláně emigrovala s manželem, malířem Vladimírem Fukou a roční dcerkou Ivankou v roce 1967 do USA. A tak pro tehdejší režim a jím řízenou kulturu přestali existovat. Oba patřili bezprostředně po válce a zejména pak od padesátých let minulého století k volné skupině umělců kolem Jiřího Koláře. Jména tehdejších přátel – Jana Hanče, Kamila Lhotáka, Zdeňka Urbánka, Emanuela Frynty, Jana Rychlíka, Josefa Schwarze či Bohumila Hrabala, znovu ožívají společně s ději a tajemnými slovy jako jsou kadávry či Magáč, ale také s cestami, které vedou ke Kolářovým kolážím, Fukovým labyrintům a strhujícímu Hrabalovu pábení. Eva Fuková v útržcích vzpomínek, které napsala pro Texty, nezapře zkušenou fotografku, jejíž objektiv ve zkratce a jednoduchosti zachycuje podstatné a nezapomenutelné, stejně jako prozrazuje hravost režiséra nacházejícího se hned uprostřed události, hned se vzdalujícího ve spontánním zaujetí pro objektivitu sdělení a ostrost záběru. –dm–

Nedávno mi řekl můj přítel: „Jak je to podivné, že ze skupiny umělců, se kterými ses úzce stýkala v době stalinských represí, se všichni stali jedničkami našeho i světového umění." Trochu mě ta otázka zarazila. Neměla jsem vlastně ještě čas o tom moc přemýšlet. V roce 1967 jsem za sebou zavřela dveře s tím, že je už nikdy nebudu otevírat. Začala jsem mít spoustu jiných starostí a zájmů. Už jsem tady nežila. Československo se zasouvalo do své nezdravé ulity.

Za deset let, po smrti Fuky v roce 1977, se mi podařilo poprvé podívat se domů za mámou a tátou. Ale ráda jsem se zase vracela zpět. Československo pro mě zůstávalo velmi, velmi vzdálené. Můj život se vyvíjel jinak a jinde. Paralelní linky se nikde neprotínaly. Zjistila jsem, že Fuka byl z české historie úplně a beze zbytku vymazán. Zapomnělo se na jeho Dětskou encyklopedii, která vychovala hned několik generací, zapomnělo se na jeho kresby, které daly nový směr české ilustraci, zapomnělo se na jeho Labyrinty, ve kterých zobrazoval bezvýchodnou situaci, ve které se lidé snažili přece jen nějak orientovat.

Komunistická diktatura se krutě pomstila. Fuka přestal existovat. Ani o mně se psát nesmělo, ale sem tam mé jméno přece prokmitlo. Byla jsem menší a bezvýznamnější zločinec.

Ke konci století se situace začíná měnit. Československo zazářilo svobodou, USA změnily prezidenta a politiku. I můj soukromý život se dal jiným směrem.

Vdala jsem se, už jsem nebyla emigrant. Mohla jsem se vracet volně a beze strachu. To bylo pro mě hrozně důležité. Chtěla jsem zůstat v Americe. Až jednou někomu říkám: „Jestli bude zvolen prezidentem Bush, kterému se podařilo pošpinit vše, co jsem měla na Americe ráda, odcházím odtud." Jen tak jsem to plácla. Ale ani plácat se nemá, může se vám to vyplnit. A tak se stalo, že v roce 2002 jsem se již děsila, že mi povodeň zaplaví můj nový malostranský byt. Pohřeb Jiřího Koláře jsem však už nestihla. Přijela jsem brzy po něm. S trochou úzkosti v srdci.

Zavřené dveře se začaly pomalu otevírat. V těch pětatřiceti letech mé nepřítomnosti tu běžel čas i život. Nebyla jsem u toho. Podivný pocit. Kde jsou tváře mých známých a přátel? Pátrám po nich v ulicích, v metru, v tramvajích. A kdo jsou ty tváře nové? Jsem v těchto známých ulicích, kde jsou brousívala se svou kamerou, cizinec. Napadá mě: „Měla jsi nechat ty dveře na kliku a v klidu si dožít svou americkou pouť a ne se prodírat těmi novými, nadmíru spletitými emocemi." Ale v tomto okamžiku jsem zde, a tak si chci vzpomenout na pár okamžiků, které už nemají jiných svědků.

Začnu tedy červeným a pak i zeleným svetrem. I to do těch padesátých let patří. V Tuzexu jsem si koupila červený svetr. Za zlato ze starých rodinných zubních korunek. Styděla jsem se, připadala jsem si marnivá. S pocitem viny jsem se vrátila domů. Fuka s Kolářem tam na něčem „pábili". Můj svetr se nadmíru líbil. A tak jsem šla červeně rozzářit smutné, zanedbané a šedé pražské ulice.

Druhý svetr patřil Janu Hančovi. Byl krásně zelený a půjčil mi ho na lyže. Když jsme se někdy courávali jeho oblíbenými uličkami na Vyšehradě nebo okolo Apolináře, vyprávěl mi o svých nostalgických láskách. Fotografie Marlene Ditrichové z filmu Modrý anděl visela v životní velikosti v jeho pokoji. Miloval neapolského zpěváka Tito Schipu, Maurice Chevaliera a v neposledním rakouského básníka a bonvivána Petera Altenberga, kterého také překládal. Pracoval v ČKD Sokolovo a po knize „Události", která byla vydána ještě před únorem 1948 mu již nikdy nic nevyšlo. Když přišla doba, kdy se jeho přátelé mohli o něm rozepsat, byl již mrtev. Zemřel v roce 1963.

* * *

SCÉNÁŘ: Jaro 1951, Fukův ateliér na Letné. Jeho žena Eva čeká dítě.

Kladenský malíř Karel Souček přivádí návštěvu: Jiřího Koláře, Zdeňka Urbánka a Kamila Lhotáka, a brzy nato se tu objevují Jan Hanč, Emanuel Frynta, Josef Schwarz, Bohumil Hrabal a Jan Rychlík. Brzy zjistí, že si mají co říci. Vídají se tedy skoro denně, aby si to mohli vyříkat. Říkají tomu pábení. Svá pábení také zapisují, vtělují do kreseb, koláží a fotografií.

Eva brzy odjíždí se svou malou holčičkou na léto do Beskyd. Vrací se s kolážovanými listy na téma Alšova snáře. Snář vzbuzuje rozruch, obdiv a nadšení. Fuková se beze zbytku začleňuje. Snář se bohužel v době odchodu do USA nenávratně ztrácí se vším, co tu zůstává. A to je prakticky všechno.

Pod záminkou deníků vznikají mezi přáteli díla, která se později zapisují do historie českého umění. Fuka v ní ale chybí. Měl odvahu odejít a draze za to zaplatí. Urbánek, Kolář a Fuka přinášejí kolážovaná a kreslená svědectví dnů, Eva deníky fotografické. Josef Schwarz překládá „Ortel", povídku Franze Kafky, jehož jméno zmizelo z knihkupeckých pultů už dávno za fašismu. Pepík ho recituje a herecky dotváří svou vizi. Eviny fotografie z těchto akcí jsou jedním z mála, co přežilo.

V letenských sadech je někdy vidět dva kočárky, procházejí se tady Pepík se svou krásnou holčičkou a Eva s ještě holohlavou Ivankou. V roce 2003 dostává Josef Schwarz z rukou prezidenta vyznamenání za svůj nekompromisní postoj, za bohaté překladatelské dílo a kultivované rozhlasové scénáře. Brzy poté však i on mizí z řad pamětníků těch zvláštních let poloviny minulého století.

A vskutku je tu mnoho rozdělaných děl a nápadů. Koncentrují se v samizdatovém časopise „Magáč", který stihl vyjít v několika výtiscích, ale přežít se mu nepodařilo. I on zmizel. Zmatky s Kolářovým zatčením tu snad hrají nějakou roli.

Zdeněk Urbánek je jedním z nejaktivnějších editorů „Magáče", a myslím, že vytváří jedny z prvních novinových koláží. Jediný je motorizovaný. Vášeň pro motocykly sdílí s Lhotákem. Zatímco u Kamila jsou znalost a láska k těmto strojům teoretické, Urbánek je vášnivý praktik. Nemá Harley Davidsona, Kamilův sen, ale vlastní dva motocykly Jawa. Na tom starším mě naučil jezdit. Nebylo to vůbec jednoduché, tehdy se musela ještě odšlapovat spojka, startovalo se nohou a „plyn" se přidával na řídítku. Když jsem potom sama vyjela do ulic, vzbudilo to nemalé pozdvižení. V padesátém roce ženy motocykly neřídily, ba ani auta ne.

Ideje se vzájemně proplétaly, houstly, množily se a ovlivňovaly, o tom není pochyby. Bylo to vzrušující. O tom, jaký mělo toto dění vliv na budoucí práci všech, se můžeme jen dohadovat. Kolářovy denní kolážované záznamy se rozšiřují v nové a nové kreace. Lhoták s Fukou vytvářejí společné kresby a malby. Po vzoru francouzských surrealistů je nazývají kadávry (pozn.: cadavre zn. francouzsky mrtvola, též lid. prázdná flaška).

Fuka začíná tvořit kresby a koláže, „imaginární portréty" světových umělců. Později vyšly knižně v nakladatelství Artia, ale český čtenář je pohříchu nezná. Kniha byla určena pro export.

Newyorský nakladatel McGraw Hill pozval v polovině šedesátých let oba Fukovy do Spojených států. Chtěl knihu vydat. Bohužel, na americké scéně nebyl tehdy ještě pro tuto knihu trh. Snad až za desítky let.

Fuka a Kolář vytvářejí společně dvě pozoruhodné knihy: „V sedmém nebi" a „Nápady pana Apríla". První dostává v roce 1966 Zlatou medaili „Medaglia d´Oro" na prestižním veletrhu v Bologni. Této soutěže se účastní světové kapacity knižní ilustrace. Pamatuji se, s jakým napětím jsme sledovali poslední finalisty. Druhá kniha, „Nápady pana Apríla", vyjde znovu v roce 2005 v mladém italském nakladatelství.

Do ateliéru Fukových v rozděleném bytě se přichází a odchází tiše a po jednom. Zákaz srocování trvá, stěny mají uši a pod okny stává černá Tatra 603. Slovní duet skladatele Jana Rychlíka a malíře Kamila Lhotáka je prvotřídní. Že tato ukázka "svobodného" humoru padesátých let nemohla být zaznamenána, je nedocenitelná ztráta. Jan Rychlík však odchází z našich řad velice záhy. V letenské kavárně Belveder umírá na záchvat mrtvice.

Alkohol se na schůzkách konzumuje jen výjimečně. Zato „turků" není nikdy dost. Ale káva, jako mnoho jiného, na českém trhu často chybí. Jediné místo, kde si ji můžete vypít, je Hlavní nádraží. Snad aby se cestujícím lépe překonávala cesta na tvrdých a špinavých lavicích československých vlaků.

Fuka vytvořil na téma těchto kávových dobrodružství půvabnou sérii kreseb.

Emanuel Frynta, nekompromisní a andělská bytost, byl jediným, který o našem odchodu v roce 1967 věděl, a u kterého zůstaly ukryty politické kresby. Po celých dlouhých čtyřicet let je Eman se svou ženou Adou opatrovali ve starém prádelníku. S Emanem mě pojí i historka, která se kdysi odehrála mezi jeho a mými předky. Ve vesničce Slapy, k níž jste se tehdy mohli dostat jen strmým kopcem od řeky Vltavy, žili sousedé, Emanův otec, ředitel místní školy a můj pradědeček, který hned vedle školy a kostela vlastnil krámek se smíšeným zbožím. Můj praděd měl devatenáct dětí, které zoufalému muži krámek doslova snědly. Poprvé ho Emanův otec od sebevraždy zastřelením zachránil, ale podruhé se mu to už nepodařilo.

Frynta si s Fukou vyměňují dopisy až do konce života. Fuka umírá v roce 1977 a Frynta o dva roky dříve. Dopisy jsou unikátním svědectvím dvou lidí, umělců, jejichž myšlenky a pozorování přenáší pošta z kontinentu na kontinent, mezi zemí svobody a zemí diktátorské poroby.

Bohumila Hrabala jsem vídala méně často. Po těžkém úrazu na Poldovce pracuje ve sběrně starého papíru. Pamatuji se dobře na toto pitoreskní prostředí. Mé negativy tamodtud už také neexistují. Zřetelně si však vybavuji jednu kladenskou procházku. Hrabal nám vypráví povídku nazvanou „Márinka". Nikdo nepomýšlí na to, že by mohla třeba vyjít tiskem. Ale Hrabalovo skvělé podání se již tiskne do našeho vědomí. Hrabalovo „hrabalovské" vyprávění definitivně předznamenává všechno, co se později stalo mezníkem v naší literatuře.

Jedna z posledních teček za mým životem tady je Hrabalův zápis v knize hostů na mé poslední výstavě v galerii Československý spisovatel v roce 1965: „Výstava jako bejk".

Eva Fuková (Eva Fuka), narozena 1927 v Praze, vystudovala Státní grafickou školu a Akademii múzických umění v Praze, manželka malíře Vladimíra Fuky. Od r. 1967 žila v USA a pracovala pro Berkley-Kodak a Metropolitní muzeum v New Yorku, uspořádala desítky fotografických výstav po celém světě, nyní žije střídavě v Praze a Paříži