TEXTY č. 37 (JARO 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU]

Próza

Tracy A. Burnsová: Zrak

Vasil Roman: Zmoudření nevrlého proktologa

Tracy A. Burnsová: Zrak

Připravila jsem knihu svých povídek a fejetonů v češtině a ve slovenštině. Protože jsem měla málo práce a peněz, psaní knihy mi dalo účel a smysl života. Ta kniha byla mým životem. Když jsem opravila věty a všechny články jsem dala do určitého pořádku, měla jsem silný pocit naděje. Byla jsem přesvědčená, že se změní svět, najdu si zajímavou práci a moje finanční situace se zlepší. Najednou jsem se cítila, jako bych někam patřila, jako bych nebyla ztracená a zoufalá. Jeden den se probudím a moje starosti budou pryč. Alespoň jsem doufala.

Měla jsem pocit, že můj život šel jen dozadu, zatímco Česká republika šla dopředu v Evropské unii. Poslala jsem množství životopisů do mnoha zemí. Nic. Každý den jsem hledala práci na internetu. Také nic. Jazykové školy nepotřebovaly víc učitelů a soukromě jsem našla jen neseriózní studenty, kteří nechtěli nebo si nemohli dovolit platit slušnou cenu. Musela jsem zaplatit vyšší daň kvůli novému zákonu pro lidi s živnostenským listem a moje účetní ode mě chtěla také hodně peněz. Celý minulý rok jsem vydělávala průměrně 8 000 Kč, zatímco průměrný plat byl asi 18 000 Kč. Stále jsem si říkala, že něco najdu, že bych měla být trpělivá, ale pořád se mi nedařilo. Navíc, redaktoři často neodpovídali na moje maily, což mě neuvěřitelně rozčilovalo.

Neuměla jsem žít šťastně. Neuměla jsem sama sebe přijmout a neuměla jsem se mít ráda. Předstírala jsem studentům, že jsem spokojená se životem. Ve skutečnosti jsem cítila velkou prázdnotu, která stále bolela. Redaktorka Pokorná byla mou jedinou kamarádkou, bála jsem se poznávat nové lidi, protože jsem byla přesvědčená, že mě zraní a obelžou. Zůstala jsem sama, protože to bylo bezpečnější. Svět tolik bolel. Byla jsem unavená. Unavená výukou, unavená životem. Žila jsem jen z povinnosti žít.

Poslala jsem svoji knihu několika nakladatelstvím, ale nikdo ji nechtěl. Nejsem známá autorka, vždy zněly odpovědi. Když mi bylo nejhůř, šla jsem do redakce týdeníku Čas pro literaturu, kde pracovala laskavá redaktorka Míla Pokorná. Bylo jí 60 a redigovala tam 20 let. Měla divoké šedivé vlasy a nosila tlusté brýle. Spolupracovala jsem s ní dva roky. Mluvila nadšeným hlasem a vždy měla moc energie, stejně jako já, podporovala feministické názory. Kdykoliv jsem měla potíže se psaním nebo jsem byla frustrovaná, mohla jsem počítat s tím, že mi její rada pomůže.

„Tato kniha byla něco jako moje dítě," vysvětlila jsem jí v redakci, kterou tvořila jedna místnost s pěti počítači. V rohu byl kulatý stůl se špinavými šálky turecké kávy. Podala mi čaj a sušenky a řekla, abych ještě neztrácela naději. Není snadné uveřejnit knihu na českém trhu, a mohla bych být hrdá na to, že jsem vůbec napsala knihu v svém druhém a třetím jazyce. Uklidnila jsem se a odešla jsem v dobré náladě.

Požádala jsem o pomoc legendárního spisovatele Karla Kartinského, který publikoval několik mých článků ve svém časopisu. Přečetl si moji knihu, ale odmítl mě podpořit. Nejsem známá autorka, vysvětlil mi osobně v kavárně. Podívala jsem se na mokrý stůl a mlčela jsem. Když jsem přišla domů, rozplakala jsem se.

Vykašlala jsem na to. Dala jsem knihu do šuplíku a snažila jsem se na ni zapomenout.

Pak jsem náhodou v staroměstské kavárně potkala slavného redaktora, Jana Mlýnka. Býval disidentem a byl jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Moc jsem se ho obdivovala za jeho statečnost za komunismu. Byl to vysoký, trochu tlustý muž s tmavými vlasy a hlubokýma modrýma očima. Choval se velmi přátelsky. Řekl, že četl moji tvorbu v různých novinách a časopisech a líbil se mu můj styl psaní. Nadšeně dodal, že hledá povídky pro svoje noviny, a že určitě tam budu moci pravidelně publikovat. Měla jsem s sebou na disketě svoji nejnovější povídku, tak jsem mu jí dala. Také mi slíbil, že najde nakladatelství pro moji knihu. „Není to problém. Mám mnoho kontaktů," řekl s úsměvem. Měla jsem mu jí nechat v redakci.

Když jsem se mu zmínila, že tento týden jsem měla povídku v týdeníku Čas pro literaturu, varoval mě: „Čas pro literaturu? Jejich redaktoři jsou komunisté! Vždy byli a vždy budou!" Obličej mu zčervenal a vypadal rozčileně. Mluvil trpce. „Napsali negativní recenzi o mé poslední knize."

„Nikdy jsem v tomto týdeníku nečetla žádný článek o komunismu. A čtu každé číslo."

„Jsou to komunisté!" křičel a lidé u sousedního stolu se na nás podívali. „Už tam nemůžete psát, jestli chcete spolupracovat s námi. Je to jasné?"

Bylo mi to líto, a nevěřila jsem, že paní Pokorná by mohla být komunistkou. Ale chtěla jsem mít možnost publikovat často v deníku. Váhala jsem ale nakonec jsem řekla, „Ano."

Nemohla jsem uvěřit, že jeden z nejznámějších redaktorů a zároveň jeden z nejslavnějších českých spisovatelů by mi chtěl pomoci. Když před několika lety Jan Mlýnek přednášel v našem kursu české literatury v jazykové škole, motivoval mě k pokračování ve studiu. Jeho přednáška byla kouzelná. Jeho nadšení bylo nakažlivé. Kdo by si pomyslel, že by Jan Mlýnek mohl mít o mě zájem? Proč by měl někdo mít o mě zájem? Jako řekl Kartinský a napsali nakladatelé, nejsem známá. Doma jsem se podívala na mapu Československa, která visela v mé garsonce, a zahleděla jsem názvy vesnic. Bučina. Ropice. Repejov. Čerenčany.

Tuto noc jsem nemohla spát. Co když paní Pokorná je komunistka? Co když Jan Mlýnek měl pravdu? Paní Pokorná byla jediným člověkem, který mi rozuměl. Mohla jsem s ní mluvit upřímně. Potřebovala jsem s ní někdy hovořit. Jaký jsem měla důkaz, že je členka komunistické strany? Přemýšlela jsem o svém dětství, jak jsem se učila, že komunizmus je zlo. Věřila jsem tomu. Stále tomu věřím. Ale v redakci jsem měla takový pocit klidu. Cítila jsem, že tam patřím. Jak bych mohla žít bez rozhovorů s paní Pokornou? Jak bych se tam mohla vrátit, kdyby to byla pravda?

Přinesla jsem svoji knihu do redakce deníku a poslala jsem Mlýnkovi mail o povídce, kterou jsem mu tehdy dala osobně. Neodpověděl. Počkala jsem týden a napsala jsem Mlýnkovi ještě jednou. Odpověděl, že moje povídka určitě vyjde tuto sobotu, protože jeho deník uveřejňoval beletrii zásadně jen v sobotu.

Následující den mi paní Pokorná zavolala: „Nechcete napsat nějaký komentář o současných událostech? Nebo nějaký fejeton?"

Chvilku jsem váhala. Pak jsem zalhala. „Bohužel nemám čas."

„Přijďte tento týden do redakce a domluvíme se na dalším článku."

„Dobře. Určitě přijdu."

Nepřišla jsem.

Ten týden mi můj otec poslal mail, že ztratil zrak. Musel na operaci. Měla jsem si rychle najít dobrou práci, protože už nebude moci dlouho pracovat, napsal mi.

Jako dítě jsem otce nenáviděla. Musela jsem hrát baseball a hokej, protože jsem měla nahradit syna, kterého můj otec nikdy neměl. Po zápasech mě v autě vždy kritizoval. Svoje první nádavky jsem se naučila od otce. Kdykoliv se díval na fotbalový zápas týmu Washington Redskins, hodně nadával na špatné hráče a na svůj nejoblíbenější tým, který vždy prohrál. Občas, když se naštval, mě bil po hlavě. Nejvíc jsem ho ale nenáviděla, protože jsem dobře věděla, že jsem po něm: zdědila jsem jeho intenzitu a vážnost a jako on jsem byla nervák.

Když jsem dospěla, náš vztah se změnil k lepšímu. Poslal mě na prestižní univerzitu, i když nevydělával hodně peněz. Měl dvě zaměstnaní, aby mi mohl platit školu. Už nenadával a pomáhal mi uklidnit se, kdykoliv jsem měla nějaký problém. Hodně mě podporoval, když jsem měla depresi.

V sobotu jsem si nadšeně koupila noviny. Pomalu jsem je otevřela. Třásly se mi ruce. Našla jsem stránku s povídkami. Ale moje tam nebyla! Co se s ní stalo?

Napsala jsem Mlýnkovi mail. Čekala jsem týden. Neodpovídal.

Zavolala jsem do redakce a zeptala jsem se, kdy moje povídka vyjde.

Redaktorka byla zmatená. „Omlouvám se, ale žádnou povídku od vás nemáme. Bohužel, publikujeme jen povídky od známých autorů. . ."

„Ale redaktor Jan Mlýnek vám měl poslat moji povídku a slíbil mi, že vyjde v sobotu."

„Nechci vás zklamat, ale pan Mlýnek mi žádnou povídku od vás neposlal."

Cítila jsem velmi zraněná a byla jsem naštvaná. Napsala jsem Janu Mlýnkovi rozčilený mail. Proč mi to slíbil? Byl přece disidentem. Nikdo z jeho slavné rodiny nebyl komunistou. To znamenalo, že měl být poctivým člověkem, ne?

Mlýnek odpověděl podobně naštvaným mailem. Napsal, že lidi jako mě nenávidí, a že jsem neměla právo nazývat ho lhářem. „Je mi to jedno: Nenáviďte mě. Nenáviďte mě!" končil jeho dopis. Byla jsem vyděšená, protože jsem nenapsala, že byl lhářem, a také ani jedno slovo o nenávisti.

Následující sobotu vyšla moje povídka. Nějak jsem z toho neměla žádnou radost. Abych řekla pravdu, byla bych radši, kdyby povídka nebyla uveřejněná vůbec. Ale poslala jsem Mlýnkovi poděkování a omluvila jsem se za nedorozumění. Pak jsem mu napsala několik dalších mailů o jeho knihách a o jeho článcích v novinách. Nikdy neodepsal.

Jeho ticho mě hodně bolelo. Rozčililo mě. Kdykoliv jsem na Mlýnkovi myslela, cítila jsem se, jako bych měla bolestivou díru v svém žaludku.

Otec byl operován a musel zůstat doma. Neměli jsme peníze a rodiče na mě stále tlačili, abych začala úspěšnou kariéru. Žádnou dobrou práci jsem ale nenacházela.

Po dvou měsících jsem Mlýnkovi poslala mail, ve kterém jsem se ptala, jestli někdo projevil o mou knihu zájem. Pokud ne, mohl by být tak laskavý a poslat mi knihu zpátky? Byla to moje jediná kopie a opětovné kopírování by mne vyšlo draho.

Opět neodpovídal. Neměla jsem ani knihu, ani žádné zprávy o ní.

Cítila jsem se, jako by mě zradil. Byla jsem stále rozčilená. Měla jsem pocit, že můj žaludek, skladiště mého hněvu, už brzy vybouchne. Stále jsem se mračila a několikrát jsem v obchodech křičela na prodavačky. Mívala jsem špatnou náladu. Měla jsem chuť se rvát, kamkoliv jsem chodila, ale nedělala jsem to. Každý den jsem cítila víc a víc hněvu.

Ten hněv stále rostl. Jednoho dne, přesně v šest večer, kdy jsem věděla, že Mlýnek pravidelně končí práci, jsem šla do redakce novin. Před vrátnicí jsem počkala na Mlýnka. Ostrý nůž, který jsem si před týdnem koupila v obchodě se zbraněmi, jsem měla v kapse bundy. Moje zpocená ruka se dotýkala jeho chladné ocele.

Přiblížil si ke mně hlídač a zeptal se, co hledám. „Jen na někoho čekám," odpověděla jsem rozčileně. Můj obličej zrudl nekontrolovatelným hněvem. Opět jsem chytila nůž v bundě.

Chtěla jsem na Mlýnka křičet. Chtěla jsem, aby věděl, jak zraněná jsem se cítila. Chtěla jsem ho zranit tak, jako zranil o mne. Měla jsem pocit, že já, moje kniha a moje povídka pro něj nikdy nebyly nic víc než nějaký žert. Celý můj život se mi lidé smáli, protože jsem trochu odlišná než ostatní: velmi vážná a až moc intenzivní.

Z budovy vyšel malý redaktor s nadrogovaným výrazem v tváři. Za ním spěchala k východu čtyřicetiletí žena s igelitkou s logem Tesca. Počkala jsem půl hodiny.

Hlídač se ke mně opět přiblížil. „Určitě vám nemůžu nějak pomoct?"

„Určitě ne."

Čekala jsem dalších 45 minut. Potom hodinu.

Nepřišel.

Doma jsem stála před mapou Československa. Očima jsem sledovala cestu mezi Prahou a Bratislavou a křičela jsem, „Vy jste mě ZRADIL!" Moc se mi ulevilo.

Za několik měsíců jsem na něj vykašlala. S bolestí jsem si uvědomila, že i tak slavný disident může být velmi zlý a nepoctivý člověk. Vždy předtím jsem si myslela, že svět je černobílý, že všichni disidenti jsou hrdinové. Bylo pro mne těžké zjistit, že svět má více barev, než kolik jsem předtím viděla.

Otec začal zase pracovat. Jeho oči už nikdy nebudou vidět tak, jako předtím, ale alespoň, že vidí.

Zavolala jsem paní Pokorné a zeptala jsem se, jestli můžu přijít příští týden.

„Přijďte! Kde jste byla? Nebyla jste nemocná?"

„Ne," odpověděla jsem. „Jen trochu zmatená."

Tracy A. Burnsová (1969, Maryland, USA) studovala literaturu na více univerzitách, žije v Praze, publikuje česky a anglicky ve více literárních časopisech.

Vasil Roman: ZMOUDŘENÍ NEVRLÉHO PROKTOLOGA

Kolik konečníků za těch sedmnáct let praxe vyšetřil, by MUDr. Jan Strašil nespočítal ani na všech rukou a nohou veškerého personálu fakultní nemocnice v O, v niž pracoval. Zádní části lidského těla z celé duše nenáviděl. Vždycky byl pro něj konečník hnusným konečníkem, ač ho vlastnil chudý špinavý bezdomovec, přírodou upozorněn, že mít nohy v teple a zadek také, je jedním z nejzákladnějších atributů pro fyzické přežití mezi lidskými vlky, pokud navíc nechtěl chytit vlka-beďara, anebo vynikající atlet, nositel vavřínu za protrhávání panenských blan debilních fanynek, či vřískající rocker, koledující si o natržení zadku nevázanými orgiemi po koncertech, kdy sjetý jako hovado neměl ponětí jestli vjel NĚKDE tam, nebo vjelo NĚCO do něj. Ale platilo to i pro vypaseného, bachratého, domýšlivého, ve své duši všemocného, vychytralého politika, jehož zadnice utrpěla ujmu za otravného čekání na ukončení proslovu jinostranického žvanila, v podobě několika nekrózních kulihrášků, které se vytvořili, jen proto, aby ho upozornili, že pro zdraví je (mimo přežírání) fyzický pohyb také potřebný.

Jednoho dne ale radikálně, naprosto nečekaně, změnil názor na ústí v zádní části lidského těla. Najednou bylo v čekárně takřka před jeho vyšetřovacím stolem. Byla to zadnice FATÁLNÍ, a on, místo obvyklého nevrlého postoje vůči pomocnému personálu, vlídně oslovil otázkou sestru těsně po ukončení pracovní doby:

„Jste připravená začít soukromou praxi Aničko, nebo si chcete ještě na chviličku odpočinout?"

„To je v pořádku, pane doktore. Nejlíp uděláme, když záležitost s panem Bojkem vyřídíme, pokud možno, co nejdříve. Pauzu na kafé si můžeme udělat potom."

„Tak, tak, mate pravdu," odpověděl tiše a maně si pomyslel na zadek svůj, který v poslední době o sobě dával vědět až příliš hlasitě.

„Propána, vždyť to musí být hned napoprvé každému soudnému člověku jasné, že není zadnice jako zadnice! Jak jsem se jen mohl taková dlouhá léta, tak strašlivě mýlit?" vyčítal si, když, navíc, uvážil koho prdélku za několik vteřin bude mít na stole.

„…šišmaskote, jen aby ho nikdo neviděl…," řekl poté nahlas.

„Neviděl! Jsem si jistá! No, aspoň nikdo ze zaměstnanců. Přivezl ho taxík. A navíc pečlivě se zamaskoval. Je to opravdu bezpečné. Čeká v čekárně," uklidnila ho sestra.

„Uf…" vydechl s úlevou, vykroutil si prošedivělý knír až pod oční víčka, zhluboka se nadechl a bázlivě, rozechvělým hlasem špitl:

„Tak se mu tam opatrně mrknem. Co vy na to?"

Sestra souhlasně kývla hlavou a odešla uvést kuriózního, protekčního pacienta. Doktor mezitím zatáhl žaluzie na okně nabízejícím výhled do záhrady, které doposud mohlo zvrácenému nahodilému zvědavci poskytnout nevídanou podívanou. Posléze se pomaloučku, opatrně jako kvočna, která dává pozor, aby svým pařátem nepoškodila vajíčko s potomkem, s trpným výrazem v obličeji, doprovozeným povzdechem, posadil za stůl, urovnal si kravatu, uhladil sněhobílý plášť a pak s napětím očekával příchod muže, od něhož si tolik sliboval. Hned nato sestra otevřela dveře a do ordinace vstoupil plešatý, drobný, sotva padesátikilový mužík, upravující si kapuci na sportovní bundě. Plaše se rozhlížejíc po místnosti, nesměle vykročil v ústrety lékařské kapacitě. Lékař se povzbudivě usmál, podal mu ruku a hned ho vyzval, aby vylezl na vyšetřovací stůl. Mužík uposlechl bez sebemenšího protestu.

Vyšetření proběhlo v naprosté tichosti. Na závěr kapacita promluvila:

„Bohudík, pane Bojko, neobjevil jsem nic znepokojivého. Jsou to jen obyčejné hemeroidy v raném stádiu. Takže, operace zatím není nutná. Nemějte obavy, snadno si s tím poradíme."

Mužík se šťastně uculil, křepce jako veverka seskočil ze stolu a chvatně, ještě rozechvělý po zákroku, si vytáhl kalhoty na rozžhavený zadek. Kapacita ho mezitím instruovala, jak má postupovat dál, aby byla léčba úspěšná. Mužík ho už ale neposlouchal

„No, a teď jste na řadě vy! Honem! Vylezte si na stůl!" nekompromisně, s rozzářeným obličejem, v němž bylo snadno nalézt stopy pomstychtivosti, vyzval kapacitu. Lékařská veličina zrudla studem a vystrašeným rozechvělým hlasem odpověděla:

„Ano, jistě, jistě, pane Bojko! Tak…tak, jsme se přece domluvili po telefonu."

Pak už mužík mohl započít, pro jeho práci nezbytný rituál: Přitáhl paty nohou k sobě, spojil palce a ukazováčky rukou tak, aby vytvořil kruh, který měl zabránit unikání kosmické energie, přivřel víčka, mírně předklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Po několika nádeších a výdeších upadl do hluboké meditace.

V průběhu transcendentální procedury se ostýchající, nervózní lékařská kapacita se značnými obtížemi vyšplhala na mužíkem uvolněné místo. Byla to pro ní nezvyklá pozice, proto ji vnímavá, pohotová sestra pomohla svléci kalhoty pod kolena a tím obnažit nejchoulostivější partie těla. Do šera ordinace zčistajasna zasvítily dvě baculaté polokoule, jejíchž běloba svědčila, že snad ještě nikdy nepohlédly ke slunci.

„Tak, a nyní, ať nám bude Pánbůh nápomocen," pronesl s patosem plně koncentrován Pan Bojko, věhlasný to psychotronik lokálního významu, když ukončil meditaci. Natáhl si na pravici gumovou rukavici, na ukazovák, prostředník a prsteník nanesl špetku gelu, zatnul zlosti zuby a pak neohroženě, vehementně vstrčil prsty hluboko do centra zářícího, vyzývavého ústí paně doktora.

„Óhhh…" táhle se rozlehlo ordinaci z úst lékařské kapacity, která od jisté doby věřila spíše ve šarlatánské metody fušerů než ve fundované, profesionální zákroky svých kolegů z oboru z nimiž kdysi studovala.

„Pane doktore, bohudík neobjevil jsem nic, co by nás mělo znepokojovat, jsou to jenom oby…"takřka slavnostně přednášel mužík po ukončení vyšetření. Oči mu při tom zářili štěstím, jakoby v páně doktorově útrobách nalezl zlatý poklad.

„A teď jste vyrovnání," řekla jizlivě, sotva slyšitelně sestřička, jen tak pro sebe a potají se ušklíbla. Vzápětí se pohnula směrem k oběti a v duchu hledala chlácholivá slova, jimiž jí bude muset, podobně jako stovkám pacientů při podobných zákrocích, vyžehlit pošramocenou ješitnost.

„Kontroly si navzájem provedeme za měsíc, " řekl na odchodu mužík. Přehodil si přes hlavu kapuci, na oči nasadil tmavé brýle a už ho nebylo.

„Au, au," fňukala kapacita na stole nevnímajíc okolí. Ani kolegovi nezamávala na rozloučenou. Sestra ho chvíli hladila po vlasech a pak se dala do práce. Než se jí povedlo ustrojit ho a uchlácholit, za oknem již byla noc.

Český Těšín, květen 2005