* * *
Je nový den
usměj se
než rozlepíš oči
továrny na obloze
dávají polibky moci
a ta poníženě stéká
Je nový věk
v dobré náladě
děti mizí ze školky
oni pornoherci, ony modelky
a Země je konečně tak čistá,
barevná
jako všecičko, všechno
z umělé hmoty.
* * *
Bože, jestli jsi
v té temnotě
za rohem ulice
nepromluv na mě!
(třebaže poprvé)
– lekl bych se tě,
utekl, a zase
bych musel
hledat tě
v té temnotě
za rohem ulice…
Měsíce
(Karlu Tomanovi a Petru Hruškovi)
Prosinec
Po listopadu
zas propast roku
otvírá se k pádu
To chřtán času
prosí o oběť
Návratnou V řádu
Leden
A už se dní
od zory k setmění
V noci tma
na bílo mrzne
Bílá a černá hra
V duši kůži I v krzně
Únor
Úmor úhor
úkradkem malé krácení
A má to jméno
Pěna Dní
Pěna již vítr sfoukne
že marně sbíráš na věno
Březen
Do Březolup nejezdi
příteli nejdražší
Jaro co vůně přináší
tam ještě nedosáhne
Jinde však lupá proutí
Říkat, že to nejde říct
Říkat, že to nejde říct,
a pořád dokola:
donekonečna se nadechovat,
vždy o chloupek míjet tu
poslední sloku, pravdivý verš,
a dech nabírat znova.
Mít v jámě hlavy poselství,
už už ho formulovat,
všude ho číst
a neumět ho předat.
Být věrný hledání
a trpělivě nenalézat.
A tušit, že vědomí, že celé já,
je nástrojem v rukou jazyka,
ne naopak,
jak by se zpočátku mohlo zdát.
Skutečnost smrsklá do snůšky pojmů
Skutečnost smrsklá do snůšky pojmů,
nevěstí nic dobrého, říkal si, když poprvé
uviděl svítání nad oceánem,
když úžas, žádaje o slova,
žádal vlastní zmrzačení.
Vše, čeho se slovem dotkl,
přestávalo být sebou
a měnilo se v účelovou lež,
v děvku k čemukoli svolnou.
Z druhé strany, ze světa bez významů,
z konečně pravdivého světa,
šklebila se nicota.
Je tedy žádoucí zastavit to nutkání
neustále žvanit? ptá se Schoulený, jenž ví,
že jeho nejpravdivější verš,
lyrické já bez příkras a stylizací
napíšou červi.
Rozhlédl se.
Slunce zbledlo a začínalo hřát,
družina přátel skotačila po pláži,
sbírali oblázky, lastury, největším hitem
byl modrý rosol chcíplé medúzy.
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
