TEXTY č. 40 (Zima 2005-06)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU][jen tak ]

Rozhovor

Pavel Hruška, Petr Hruška, Jakub Chrobák: Nejsou záložky!

Pavel Hruška, Petr Hruška, Jakub Chrobák: Nejsou záložky!

S bratry Hruškovými jsme se sešli jednoho pátečního dopoledne v univerzitním baru Voliéra v Ostravě. Mluvili jsme spolu.

Jakub: První otázka mě napadla, když jsem kouřil na balkóně a uvědomil jsem si, jak rozdílné je ostravské a beskydské ticho. Tím, že se dnes mohu vracet na chatu prarodičů do Dinotice v Beskydech, mohu také slyšet okouzlující ticho, které je tam absolutní, ale hlavně, že já si tam na ně můžu vzpomínat, protože ho znám z dětství. A tak jsem se chtěl zeptat, jak to tady v Ostravě máte s tichem? Tady jakoby to absolutní není, lze jej zakoušet, ale ne slyšet…

Pavel: Já myslím, že jakousi zkušenost ticha v sobě máme (mohu snad mluvit i za bratra) a to mimo jiné proto, že my jsme se sice narodili v Ostravě, ale dětství jsme trávili v Doksech u Máchova jezera v kouzelné a krásné krajině a tam je hladina ticha nebo hladina zvuků jiná. A právě v dětství jsi na to ticho zvlášť vnímavý, a proto já v sobě ten zážitek mám aktivovaný, nosím si ho v sobě a čas od času se k němu propracuju. Vzpomínám si, že jsem tam zažíval hutné, sametové, jak ty říkáš: absolutní ticho. Tam jsem si ho prožil a od té doby z něj čerpám, nesu si ho v sobě i do těchto hlučných atmosfér.

Petr: Já si myslím, že všichni máme určitý zážitek podstatného ticha v sobě. Koneckonců patrně z jakéhosi velkého ticha přímo pocházíme – a i to si nějak pamatujeme, i to nás vyživuje. Ale co se týče Ostravy: dá se v ní psát! A ty víš, že psát lze vždy jenom v tichu a z určitého ticha. Také v Ostravě jsou k nalezení hluboká ticha, neboť nic není tak potichu jako unavený, zmatený život. Opuštěná industrie, zrušená fabrika, zavřený non-stop, periferní čtvrť (a Ostrava je celá z periferních čtvrtí) kterou prošla povodeň, domy, z nichž se odstěhovali cikáni, protože tam padaly balkóny… Zvuky, které po tom všem zůstaly, ticho spíš prohlubují, než že by ho rušily.

Jakub: To možná souvisí s tím, že pokud si na určitý zvuk zvykneš, je to najednou tvůj zvuk, který dokáže ticho prohloubit.

Pavel: Otec mi vyprávěl, že když jednou v noci na chalupě v Beskydech v tichu ležel, tak se mu to ticho proměnilo ve hřmot. Tvrdil, že ležel ve tmě a zdálo se mu, že za kopcem jezdí náklaďák, že se tam snad staví. Přemýšlel, co to může být, a uvědomil si, že slyší svůj tep. Rytmus své krve. Uslyšel sám sebe z druhé strany, tak, jak se obvykle neslyšíme. Vlastně v tichu jsou i zvuky, které v nás organicky žijou.

Petr: Ticho asi nadělá docela dost hluku.

Jakub: To určitě. Kdybychom teď odstoupili od ticha, napadá mě ještě jiná věc. Na Vsetíně teď máme malý skandál kvůli známé jemné fotografii dívenky s holým zadkem, která je na obálce knihy Jana Saudka. No a na Vsetíně se musel plakát s touto fotografií sundat. Mně se zdá, že s tím, jak ztrácíme vztah k literárnímu textu, jako bychom zároveň ztráceli i schopnost rozlišovat. Jakoby to, co je hezké, jemné, erotické, nahrazujeme sexem…

Petr: Pozor, erotiku teď bude zachraňovat papež! Benedikt XVI. „vyhrožuje", že ve své první encyklice promluví o pozitivním vlivu erotické lásky… tak na to už jsem celý zvědavý. Jenomže kdoví, jestli se něco dozvíme, neboť zároveň se objevila zpráva, že církev si odteďka nechá platit autorské poplatky za každé papežovo slovo, které by snad chtěl někdo někde publikovat. Takže nastoupí tvrdá papežská OSA. Bože svatý! V některých kostelech už se platí vstupné, teď se bude platit i za slovo náměstka Božího. Jak to jenom bylo? Dej císaři, co je císařovo…

Jakub: To je pravda, i tomu, o čem mluvím, je církev asi dost na vině, já sám jsem teď zažil krásnou zkušenost, když jsem procházel v reprodukcích českým gotickým uměním a uvědomoval jsem si, jak je to duchovní poselství krásně, eroticky udělané. Církev jakoby zfrigidněla…

Pavel: S tím mívali malíři svého času problémy. Já si vzpomínám, že například Bernini udělal krásné barokní sousoší a ačkoli vyjadřovalo cosi jako duchovní poznání, tak protože ty sochy jevily tvarově známky až tělesné erotické zkušenosti, mnohé duchovní to popouzelo. To je starý problém. Je fakt, že gotika je obecně vnímána jako eroticky vydezinfikovaná, ale přesto to tam jaksi, třeba i na zapřenou, muselo být. Mně osobně se líbí ta Tolstého výtka, nebo spíš špílec, kdy naznačuje, že možná i Kristus couvnul před tím, co je těžké a asi i nemožné: mít manželství, děti, tělesnou lásku… Tuto nemožnost si neprožil. Ale já to nechci hodnotit, neumím říct, jestli to bylo dobře nebo špatně.

Petr: Když už jsme u sexu, já slyšel dneska v rádiu takovou divnou věc: mít sex po internetu. Co se tím, sakra, myslí? Když se díváš na nahý obrázek, když si s někým píšeš, máš sex?

Jakub: Já to vidím i u mladší generace. Třeba Milouš, můj devatenáctiletý švagr, si myslí, že přes seznamky si lze připravit vztah, ale jako by už neměl chuť riskovat to zklamání, které zažíváš při prvních zklamaných láskách,…

Petr: V Číně jsou skupiny milionářů, kteří prahnou po pannách. Inzerují to na internetu a nabízejí celoživotní vztah, absolutní zaopatření a tak. Je prý obrovský zájem dívek, které podstupují několik kol internetových konkurzů, až jich z pěti set zůstane dvacet. Těch dvacet se pak pokouší obstát v konkurzu naživo, až se vybere jedna jediná. V tom bohatém chlápkovi i v oné vítězce jistě vzniká iluze, že si tímto postupem usnadnili snad něco podstatného, že předešli mnohým rizikům a zklamáním, zkrátili si cestu tím nejistým, bolavým (ale třeba i krásným) osudem, pojistili si pravděpodobnost pravého vztahu. Prachy a internet posloužili jako nástroj „přirozeného výběru druhů".

Jakub: Já myslím, že to trochu souvisí i s literaturou, protože nechuť riskovat i ve vztazích se projevuje v tom, že člověk už nechce číst dlouhé romány…

Pavel: Člověk raději sáhne po nějakém digestu.

Petr: A jestli se můžu zeptat – jak to máte vůbec se čtením na internetu, s „románem v počítači"?

Jakub: Já to neumím, musím si to vytisknout. Jedině tak svůj odborný text, ale román, to ne.

Petr: Když jsem překonal prvotní odpor, zjistil jsem, že to jde; nemám-li tiskárnu a někdo chce slyšet můj názor na poslaný text, tak jsem schopen si na obrazovce přečíst i povídku nebo soubor básní… ale stejně se nemůžu ubránit pocitu, že ten proces četby byl nějak úřední, že jsem spíš vyřizoval určitou věc a „nebyl se slovy". Ovšem dovedu si představit, že fůra lidí má právě z internetové četby ten skutečný zážitek...

Pavel: Já jsem konzervativní čtenář a volím tradiční postelovou polohu. Ale jde o ten prožitek četby a pakliže ten prožitek chybí a je narušený, něco není v pořádku. Na internetu čtu rychle. Nevím, co je to ve mně za pnutí, čtu rychle. Je to kurz rychločtení, který je s tím pomalým, hlubinným čtením v protikladu. Jsem prostě na internetu špatný čtenář.

Petr: Ono se totiž čte i hmatem, gestem, obracením stránek, to všechno, aniž si to uvědomujeme, naše čtení rytmizuje, určuje jeho rychlost, nebo spíše pomalost, stejně jako v opačném případě to klikání myší, to čtení jednou rukou.

Pavel: Fakt je, že pro mnohé jsou knihy jen textovou informací, ale při tom čtení o to přece nejde. Čtení se bere jen jako technologický proces, ale ono je to cosi víc, je to akt smyslodárný. Ležet s knihou, ušpinit se knihou.

Petr: Ukrást knihu…

Pavel: Ukrást knihu. S knihou nějak symbioticky existuješ a bez toho to nejde. Teprve tehdy povstává onen zvláštní prožitek četby. Já si třeba vzpomínám, že dřív bývaly knihy i jakýmisi palisádami, zejména ty starší, v těch poctivých kožených vazbách. Vidět dědečkovu knihovnu s policemi Jiráskových spisů… To nejsou věci nepodstatné.

Jakub: Já navíc hrozně rád čtu v hospodě. Vzpomínám, že jsem jednou seděl tady a měl jsem s sebou Vančuru a nejenom, že jsem ho tu celého přečetl, ale taky převyprávěl. A nezajímalo mě, jestli to ostatní zrovna chtěli poslouchat, prostě jsem jim to musel říkat...

Petr: No jistě, s knihou totiž můžeš běžet za někým v momentálním nadšení a sám mu z ní předčítat… Ale ještě jedna věc je nápadně jiná. Na internetu je text vždycky fungl nový, zatímco v knize lze zahlédat stopy četby (či naopak krajinu čtenářem dosud nedotčenou). Kniha stárne, uchovává drobná znamení – tady už jsem byl, tudy jsem šel a tohoto jsem si tehdy nevšimnul. Nebo tudy šel již někdo přede mnou. To samo rozpoznávání, že tu někdo byl...

Pavel: Nebo jdeš v jeho stopách. Všimli jste si třeba toho, co mě vadí, že v knihách chybí textilní záložky? Nejsou tu záložky! A ta záložka byla důležitá. Znamená to něco jako rozvrhnout si síly, ani poušť neprojdeš naráz, někde se musíš na noc utábořit, někde v oáze. Dáš si na místě odpočinku záložku. Roztřepená, umazaná záložka ukazuje, že tudy už někdo šel. Blahořečím tu nakladateli Divišovy Teorie spolehlivosti, že tuto knihu vybavil hned dvěma záložkami! Zřejmě si uvědomuje, že je potřeba jít nejen dopředu, ale i zpátky. Snad je to dobou, která chce mít všechno rychle. Neprodlévat, honem něco dalšího.

Petr: Když jsi knihu nedočetl, záložka říká: tady jsi skončil, dál jsi nedošel, nestačily síly, touha, základní prostředky pro přežití na cestě četby. Nebo záložka označuje zvlášť důležité místo: byl jsi i dál, ale sem jsi se vrátil, protože tady jsi to našel… Vlastní text v počítači je ale pořád nový a všechny nenápadné stopy tvého čtení zase neúčastně smaže, takže se obtížněji můžeš vracet k příběhu své předchozí četby.

Pavel: Tady mě napadají problémy s termínem text. Ten pojem v sobě nese jen jakousi obecnou představu informací, ale teprve tváří v tvář knize si uvědomuju jeho plastičnost. Že je to jakási pevnost, hrad, v rozích dva bergfriedy. A tehdy je mi celý ten proces čtení daleko bližší.

Jakub: To je pravda. A to mě děsí v literární vědě. Ne už co čteš, ale na čem děláš. Kdyby přece všichni ti, kteří získali všemožné tituly, s knihami opravdu obcovali, muselo by to být krásné sofistikované společenství, ve kterém by bylo dobře. Pokud je knihy nějak poznamenávají.

Pavel: Na čem děláš, o čem píšeš, co studuješ místo toho, co čteš… Čtenářsky přece bydlí člověk.

Petr: To „dělání" je zvlášť patrné na univerzitách. Já nerozumím té děsivé zvyklosti, že abys dlouhodobě obhájil svou učitelskou existenci na univerzitě, musíš kromě výuky, kromě rozmlouvání o knihách, ještě na něčem dělat. Přitom absolutní vrchol univerzitní činnosti by měl být přece seminář, a to pro studenty i pro vyučující. Seminář, disputace, to je vrženost do vzrušujícího světa literatury, místo, kde dochází pro všechny k lámání chleba, kde to vše začíná, končí a znovu začíná. Seminář je koruna univerzity. Na něj by se měl vysokoškolský pedagog soustředit, tam skutečně obhajuje oprávněnost svého působení. Jenomže to jako by málokoho zajímalo, jako by seminář byl jen jakýsi vedlejšák, ospravedlnitelný pouze tehdy, pokud ještě na něčem odborném, fakt důležitém „děláš". Takže semináře stojí často za hovno, protože už na nich nevystupují pozorní čtenáři a charismatičtí diskutéři, ale suchoprdní badatelé, zahledění do stále užšího výseku literatury.

Jakub: To je pravda, já třeba když něco učím, musím si to skoro celé znova přečíst.

Pavel: Já si to musím znova sám sobě převyprávět, opět si ten text osahat, před těmi studenty, cudně-striptýzově. A pokud má člověk pocit, že už jen opakuje formulace, je to nepříjemné. I k té tradiční formulaci se musíš znova propátrat.

Petr: Naštěstí jsou tady ti studenti, různí a v nejlepším případě osobití. Já jsem riziku, že najednou na semináři začneš říkat věci, které nějak příliš nebezpečně víš, čelil tím, že zpočátku semináře mluvili oni; ne v nějakých nesmyslných referátech, ale v živě formulovaných reflexích. Viděli věci po svém, rozházeli mi moje jistoty. Já se pak konfrontoval s tím, co přinesli oni a nemohl jsem jim už tak snadno nabalit to svoje hotové, i kdybych chtěl.

Jakub: Bohužel občas se stává, a to je nejhorší případ, že ten učitel nejen že si nechce ty věci znova zakoušet, on dokonce protestuje i proti tomu, co právě říkají ti studenti, pokud to nezapadá do rámce, který on „ví."

Petr: Tak to bývá i s četbou knih. I knihy oceňujeme často podle toho, jak se uměly trefit do toho, co si myslíme, jak nás potvrzují, jak odpovídají našim představám. I to bývá jistě vzrušující, teď jsem to zakoušel nad novým Halíkem. Ale zapomínáme na silné vzrušení v situacích, když nás něco nebo někdo vůbec nepotvrzuje a dělá to přitom velmi přesvědčivým způsobem… A tohle vzrušení se občas dá zakoušet na seminářích.

Jakub: To je dobře. Já to mám naštěstí stejně. Mnohdy tě studenti zavedou do mělčin, ale možná, že to nejkrásnější je tu loď tahat zpátky.

Pavel: To je podobné s dobrodružstvím četby. Máš pocit, že to už zvládneš, a najednou jsi znova svědkem a účastníkem nějakého dobrodružství. A to je důležité se tomuto tajemství otevřít. Pustit se do četby s odvahou. Já třeba si na prázdniny dělám plány: vyberu si nějaký román a připadám si jako na dobrodružné cestě. Té knize se rytířsky oddám a žiju s ní. Chce to jistou pravidelnost obcování, jakoby zapřáhnout se do žentouru. Je to nebezpečné, nevíš, co tě čeká. Musíš mít záložku ... možná, že učit by měli dobrodružné povahy.

Petr: Ano, souhlasím s tím, že opravdové učení je dobrodružství. Možná nic dalšího už to být nemusí, je-li to dobrodružství…

Pavel: Možná řeknu ještě jeden zážitek z dnešního rána. Z osmiletého syna se stal vášnivý čtenář. On leží na posteli a čte si. On si dokonce ráno před školou přivstane, a my jsme to dělali s bráchou taky, my jsme si přivstali a četli jsme synchronně Maye, protože byl jenom jeden výtisk. To je zvláštní zkušenost, číst synchronně, museli jsme na sebe čekat.

Petr: A před otočením dalšího listu se vždycky do ticha ozvalo jenom lakonické máš?

Pavel: A tak jsme půl hodiny takto synchronně četli. A je radost pozorovat, jak se na něm projevuje ta milost četby. Je to zážitek: sledovat, jak člověk padá do víru četby.

Jakub: Vidíš, na to jsem málem zapomněl, ale skutečně, když jsme s Andrejkou leželi v jedné posteli a synchronně četli stejnou knihu, uvědomil jsem si nějak hmatatelněji, že s ní budu celý život…

Pavel: To by možná mohlo fungovat jako předmanželské zkoušky: tady máte jednoho Balzaca a uvidíme…