TEXTY č. 40 (Zima 2005-06)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][z archivu][jen tak ]

Próza

Martin Škabraha: Gambit – mafiánská povídka

Lenka Buráňová: Přítelkyně

Jan Blahoslav: Chvála ořezávátka

Mirka Langerová

Martin Škabraha: Gambit – mafiánská povídka

23. srpna, večer

V pokoji dráždivých barev leží na široké posteli bez pokrývek, jen s poduškami, muž středních let. Urostlá postava v nočních barvách: havraní vlasy, tmavé brýle, hlubinně modrá, téměř černá košile, u krku rozepnutá, hladké kalhoty téže barvy; přes židli opodál je přehozené černé sako a černý pás s pistolí: vyčnívající pažba zbraně kontruje slonovinovým leskem. Muž kouří cigaretu a popel odklepává do honosného skleněného popelníku, položeného na posteli, při ruce. Na okraj lože právě usedá žena, jaksi okatě zachovalá. Odlesky pastelových barev kolem ulpívají na celém jejím zjevu. Pod rozepnutým županem je nahá.

„Vypadáš unaveně," říká žena. Nedostává odpověď. Uléhá pak vedle muže na bok; jednou rukou si podpírá hlavu, nechávajíc ji zmizet v záplavě ohnivých vlasů, a druhou hladí černé rameno, pak obkresluje límec košile, až nakonec její prsty putují po řadě matných černých knoflíků dolů k pasu; tam se zastavují, aby se po chvilce vyzývavého váhání vrátily zpátky. Když prsty opět sevřou jemným stiskem nejsvrchnější ze zapnutých knoflíků, sotva postřehnutelným pohybem jej vyprostí z knoflíkové dírky; dlouhé nehty připomínající perleťové drápy se ponoří do tmavého hustého porostu na mužově hrudi.

V tom okamžiku ji on chytne za zápěstí a mlčky odtlačí ruku pryč. V jeho tváři nelze pozorovat žádné pohnutí, nic, jako by na ni čerň slunečních brýlí vrhala neprůhledný stín. Muž dál kouří po malých neslyšitelných doušcích a časté, pozvolna se zrychlující pohyby ruky, která vynáší cigaretu k ústům a zase ji nechává klesnout zpět, dávají vyniknout až úzkostlivé nehybnosti ležícího těla. Žena ho zkoumavě sleduje a čeká, až uhasí žhavý špaček v popelníku, kde jemný poprašek právě dokouřené cigarety ještě nezakryl temně zelené dno, vytvářející dojem hlubiny.

„Stalo se něco?" ptá se žena, poté co muž odsunul popelník stranou a založil ruce pod hlavu.

„Co by se jako mělo stát?" Mluví tiše, ale jeho hlas je dobře slyšet a nezní přívětivě.

„Jsi dneska jiný. Máš něco s očima?"

„Jsem unavený. Chci jít spát."

„Spát?"

„Jo, spát. Zavřít oči a spát až do rána."

„To se mám koukat na to, jak spíš? Nebo nač mě tu chceš?"

„Lehneš si vedle mě a budeš spát taky. Máš zaplaceno za celou noc? Máš. Vyděláš si na to spaním. Ničím než spaním. Ničím jiným."

„Tuhle službu nemám v katalogu."

„Ty prachy, cos dostala, taky ne. Přines mi peřinu."

„Peřinu?"

„Víš, co je peřina, ne? Máte tu něco takového. Nebo v čem sakra spíte?"

„O co ti jde? Můžeš mi to vysvětlit? Tohle není hotel. Co mám jako dělat?"

„Spát. Budeme spolu ležet v posteli, zhasneme a budeme spát. Jako dědeček a babička. Chápeš?"

„Ne."

V tom se muž prudce posadí a z bezprostřední blízkosti – aniž by však zvýšil hlas, pouze jako by do něj vliv odstíny svých šatů – slovo od slova odříkává ženě do tváře: „Prostě si lehneš a budeš spát. Budeš spát a ani necekneš. Co je na tom ksakru tak nepochopitelného? Řekni mi kčertu, co na tom můžeš nechápat?"

Chvíli se na ni dívá umělohmotným pohledem černých brýlí. Pak se pomalu položí zpátky na záda a z kapsy u košile vytáhne další cigaretu.

23. srpna, odpoledne

Urostlý muž, celý v černém (počítaje v to i neprůhledné sluneční brýle) míří rychlým plynulým krokem ke vchodu do nemocnice. Bez povšimnutí prochází kolem dvou policejních vozidel. Posádka jednoho z nich zčásti podřimuje a zčásti čte noviny; druhé vozidlo je prázdné. Muž vchází dovnitř a s jistotou kráčí ke schodišti.

Vystoupá tři patra, přičemž mine několik návštěvníků a lékařů. Nikomu nevěnuje nejmenší pozornost. Když na něj ukáže malá dívenka s tlustými zlatavými copy jako z jemné slámy a ptá se, co je to za divného pána, on se ani nezastaví a jde dál. Dítě vzápětí dostává pohlavek s vysvětlením, že na cizí lidi se neukazuje a nekřičí.

Když muž vyjde do třetího patra, opět ani na okamžik nezaváhá a nerozhlédne se; plynule, stále tímtéž klouzavým krokem projde prosklenými dveřmi (jsou otevřené a zajištěné) a odbočí do jedné z chodeb. Je prázdná a světlo sem vniká jen z okna na jejím konci. Klapot černých polobotek se na dlaždicové podlaze nápadně rozléhá; ten zvuk s každým krokem mění barvu a délku tónu, jak se muž noří dál a dál do hloubky chodby. U dveří po pravé straně na samém konci se konečně zastaví – vlastně ne: je stále v pohybu, v jednom a tomtéž pohybu, když bere za kliku, prudce otevírá dveře, vstupuje dovnitř a levou rukou za sebou rychle zavírá. A je to stále týž, zcela přirozeně působící pohyb, když jeho pravá ruka vklouzne pod sako a vytáhne blyštivou pistoli s tlumičem.

Dva policisté, kteří u stolku v rohu místnosti hrají šachy, a sestra, jež je pozoruje, už nestačí ze svých tváří setřást úlek a nechápavost. Po třech rychlých výstřelech pak jejich vrah přistoupí s namířenou pistolí k jedinému lůžku v celé místnosti. Leží na něm osoba zahalená od hlavy až k patě v obvazech, podobnost s mumií se nabízí. Na tělo je napojeno množství hadiček a obličej je zakryt maskou dýchacího přístroje, která se v těchto okamžicích již nezvratně mění na masku posmrtnou. Místností chroptí umělé vdechy a výdechy a zařízení stojící vedle postele palčivě pulsuje; je na něm obrazovka s vlnovou funkcí.

Nyní je na tváři návštěvníka znát určitá změna. Muž na pár vteřin – přesně tolik, kolik si může dovolit a kolik má v plánu – upřeně pozoruje pacienta. Jeho rty se několikrát nepatrně pohnou. Levou rukou sáhne pod sako, na opačnou stranu než před okamžikem, a vytáhne dvojici růží; jsou to opravdu krásné růže a je škoda, že toho dne to těžko někdo ocení. S jakousi spěšnou pietou pokládá růže na hruď ležící osoby. Poodstoupí a ještě vteřinu postojí; možná, že během toho zlomku času se se skloněnou hlavou stihne pomodlit.

Potom už se ale otočí ke dveřím a jakoby mimochodem, přes rameno, vypálí do bílé postavy na lůžku tři rychlé rány. Když vychází na chodbu, sotva stihne zaznamenat zřetelnou změnu ve frekvenci zvuku, linoucího se z přístroje u postele. Je ale nepochybné, že o té změně dobře ví a že na ni během onoho plynulého pohybu, kdy zasouval pistoli zpět do pouzdra a zároveň tiše zavíral dveře, trpělivě čekal; bez ní by neodešel.

Odchází stejnou cestou. Opět nebudí žádnou výraznější pozornost. Před vchodem do nemocnice míjí dvě policejní auta. Posádka jednoho z nich zčásti podřimuje a zčásti si čte noviny. Druhé auto je prázdné.

23. srpna, ráno

Ve zšeřelé místnosti svítí jen velká obrazovka počítače. Je na ní šachová partie, právě rozehraná. U počítače sedí štíhlý, až vyzáblý muž v bílém obleku. Jeho tvář i lebka jsou dohladka vyholené a z podlouhlého obličeje nápadně vystupuje skobovitý nos. Právě se otáčí ke dveřím, jimiž vchází jiný muž; je urostlý a celý v černém.

„Chtěl jste se mnou mluvit," říká příchozí místo pozdravu. Sundává si z očí tmavé brýle, jako by tím naznačoval, že je připraven k rozhovoru. Vzhledem k nedostatku světla v místnosti mu však ani tak není příliš vidět do tváře.

„Ano, chtěl," odpovídá muž v bílém. Jeho hlas je měkký, melodický, zřetelně vyslovující, vemlouvavý; mohl by to být hlas vyhledávaného psychoterapeuta.

Hráč opustí počítač, zvedne se z křesla a pomalu, ne však váhavě nebo loudavě, s rukama volně spuštěnýma podél těla dojde k druhému muži, bez hnutí vyčkávajícímu. Zastaví se na dva kroky před ním. Ruce založí za zády. Pokračuje:

„Je v bezvědomí. Ale může se samozřejmě probrat. A pak by mohl mluvit. Každý se dá zviklat. Může se stát, že promluví."

Následuje chvíle mlčení. Jako by muž v bílém čekal, zda jeho partner pochopí zbytek, nebo zda bude – zbytečně, snad ze sentimentu, u mužů jako on zdánlivě vzácného – chtít v dialogu pokračovat a být přinucen k závěru, jehož vyslovení mohl být ušetřen; stačilo by jen ho vykonat.

Jenže návštěvník chce mluvit dál:

„Můžeme ho odtamtud dostat."

„Jak? Ukrást i s postelí a přístroji? Když musíme balit kufry? A co s ním pak? Obstaráme mu soukromou nemocnici v jednom z našich vozů nebo letadel?"

„Ale proč zrovna já?"

„To je přece zbytečná otázka. Kdo jiný než ty?"

Snad jedna celá minuta ticha. Ale muž v černém už se neptá a nenamítá. Jeho nadřízený (říkejme mu tak, ač se zřejmě nejedná o zaměstnavatele obvyklého druhu) ví, že věc je vyřízena. Přesto je to nyní on, kdo cítí potřebu mluvit. Možná hovoří sám k sobě. A možná ještě k něčemu většímu, k bohu nebo osudu:

„Všichni vědí, že jste byli víc, než by byli rodní bratři. Neexistuje výraz, kterým by to bylo možné vystihnout. Váš vzájemný slib byl – dovol mi použít to slovo – matematicky přesný, ano čistý jako pravda a krása, jako vesmír ve svém nejvlastnějším jádru. On přísahal, že zabije každého, kdo sáhne na život tobě. A ty jsi přísahal na vlas stejně. A teď přemýšlej – ne! počítej! – se mnou. Je třeba to udělat. Kdybych tam poslal kohokoliv jiného z našich lidí, aby to vyřídil, ty bys toho střelce vzápětí musel zabít. Musel! Sám bych nepřipustil, abys jednal jinak! Protože ta přísaha je tak čistá, tak posvátná, nebojím se toho slova. Jenže potom bych musel dát zabít i tebe – za vraždu jednoho z našich lidí. Protože taková je zase naše přísaha. Máme tu dvě rovnice a musíme z nich udělat jen jednu. Proto tam půjdeš a vykonáš to ty. Zabiješ jeho a pak zabiješ toho, kdo ho zabil… Ušetřím jednoho muže. Je to přesný výpočet? A o tom obětovaném muži budu vědět, že jeho smrt potvrdila vše, v co jsem kdy věřil – nesmíš mě zklamat! Když zítra ráno zjistím, že jsi ještě naživu, budu vědět, že jsem získal nepřítele na život a na smrt – ale ty bys především zradil nás i svoji přísahu! Já ti dávám možnost dostát obojímu. Rozumíš té nekonečné čistotě, která je větší než všechno? Svět se zhroutí bez lidí, jako jsme my! Tvůj čin nebude zapomenut… Jdi, příteli!"

Muž v černém si beze slova nasazuje černé brýle a odchází. Hráč se poté vrací k počítači, a než usedne, dlouho se dívá na právě rozehranou partii.

Lenka Buráňová: Přítelkyně

Zatímco výtah pomalu klesal, sledovala míhající se obrazy a myslela na Zuzanu. Několikrát přitom přejela dlaní po studeném skle. Při jednom z dotyků se její dlaň najednou zmenšila a výtah se proměnil v prosklené dveře vedoucí do obývajícího pokoje. Přes skleněnou výplň viděla dvě rozmazané skvrny. Ta tmavší byla otec. Výtah zastavil, skvrny zmizely. Vystoupila a zamířila do města. Jestlipak se dnes večer něco stane, napadlo ji.

Ale nestalo se nic, tak jako předcházející večer, tak jako všechny večery. Procházela se ulicemi a ve výkladních skříních se sunula dolů záda její matky. Přestože ta záda byla úzká a hubená, jí se zdálo, že musí každou chvíli prolomit skleněnou tabuli a proletět na ulici. A těch střepů! Když na ni začala padat únava, vydala se domů. Odněkud k ní dopadl záblesk světla a ona si vzpomněla na Zlatovlásku.

Dlouhou chodbou prosvítalo slunce. Zlatovláska se otáčela někde uprostřed, buclaté ruce proplétala nad hlavou a tvář jí zdobil úsměv, zlaté vlasy jí zářily, ale ona jí musela říct, že nemá a že nedá, musela, protože jen tak to bylo správné a tak ji rodiče vychovali. Lidem v domě bylo horko, horko k zbláznění. Někteří nechávali otevřené dveře na chodbu a ona tak mohla nahlížet do jejich bytů. Všechny páchly stejně.

Jednou u ní na patře ležel muž, natahoval k ní ruce a ona mu pomohla domů, z úst mu páchl alkohol, šaty na něm podivně visely. Připomínal jí hadrového panáčka z dětství. Dokonce mu z rukávu vykukoval kousek molitanu. Když ho zastrčila, vylezl mu z ucha.

Spatřila Zuzanu, jak tančí uprostřed chodby. Pohyby jejího těla, uhrančivost a – stop, prudké zastavení, stažené rysy obličeje, pevný pohled. Pak jedna Zuzana vystřídala druhou, tahleta četla z knihy a jí se zdálo, že se kolem ní rozprostírá něco jako sluneční opar, najednou si vzpomněla na toho muže na chodbě a na ženu se zlatými vlasy. Zdálo se jí, že k ní vzpínají ruce a ona si ze srdce přála, aby i Zuzana, ale tak to nikdy nebylo.

Při svých odchodech a příchodech jezdila výtahem, po schodech nechodila, protože schody se táhnou a jsou neskutečně dlouhé a ona si vždycky myslela, že už je konec a pak zjistila, že není. Štítila se tlačítek, mačkala je přes šaty, někdy ji u toho viděli a někdy zase ne. Koupelna byla umakartová a ona si čas od času omotala prádelní šňůru kolem krku, ale nic víc. Zuzaně stékaly dlouhé vlasy po těle, přes ramena rovnou k pažím, zatoužila ji odfouknout a vidět ji plout a nenarazit na břeh. Foukala, nejprve na ni celou, a pak už jen do dlaní. Ale dech procházel skrz prsty, a tak je Zuzana stlačila k sobě.

Slunce zářilo a lidem bylo v bytech horko, svlékali si košile. Bláznivá paní se přišla ptát, přišla žádat a po ní přišli další, nejprve cikánka s koberci, potom opilý muž, a pak ti, co žádali jen mlčky, matka, bratr, Lucie a pak ti, co žádali přespříliš: otec. Stála u okna a sledovala, jak lidé jezdí auty, jak mluví, jak chodí, přála si být jim blíž. Pomyslela si, že je bláznivá, stejně jako ta paní se zlatými vlasy, že stejně jako ona začne žádat po cizích, bude žádat a oni ji odmítnou. Vzala hrst prášků a vyšla na chodbu. Obě natáhly dlaň. Buclatá dlaň Zlatovlásky sevřela obsah. Když odcházela, po vlasech se jí rozlévalo slunce.

Zuzana si česala vlasy, pramen po prameni, a ona viděla, jak nad hlavou drží džbán, z něhož jí přes prsty stéká voda. Vzpomněla si na minulé léto a na tváři se jí mihl úsměv. Zuzana si toho všimla a usmála se také.

Výtah stoupal do nejvyššího patra. Sledovala míhající se obrazy. Stála daleko od skla. Moc dobře věděla - těch střepů! Nahlédla do otevřeného bytu, ve kterém vždycky mizela Zlatovláska. Na stole stála ošatka s jablky.

Jan Blahoslav: Chvála ořezávátka

Strouhátko neboli ořezávátko, předmět kovový nebo z plastiku, někdy mechanický, jindy elektrický, bývá k vidění ve své holé podstatě, tedy tvaru nezbytném vzhledem k funkci, jindy se objevuje co tajuplná díra na pracovním stole; ostříme tužky pohybováním vlastní ruky, kličky, anebo jen tak, že pokusně strčíme tužku do onoho záludného otvoru v desce stolu. Co je ale jisto: nikomu, kdo alespoň jednou v životě řešil nesnáz tupé tužky, nebude neznámý.

Proč se má stát předmětem chvály právě strouhátko bude nutno vysvětlit velice důsledně, jelikož právě zde stojíme nebezpečně blízko nežádoucí konotaci: Kdo by nikdy neslyšel obhajobu (nebo pyšnění se, chcete-li): Nejsem žádné ořezávátko! Význam je zřejmý; strouhátko je zde míněno jako cosi trpného, tupě sloužícího a samo o sobě bezcenného.

Ale opravdu je tomu tak? Co bylo uvedeno, můžeme považovat za skutečnost nebo to snad bude pouhá po povrchu bez námahy klouzající interpretace...? Otázka netoliko řečnická, ergo odpovídám: Ano, jde o pouhou interpretaci, však, ó, jak žinantní! Což je možno strouhat tužku bez trpkého pocitu vlastní nadutosti, když vím, že pomocník tento milý, nedoceněn, prostě otročí bez nároku na zásluhy?! Kdepak, tady je jádro pudla! Ten přístup, to přehlížení, ano, to sebepovýšení a nic jiného dělá ze strouhátka onen tupý předmět; strouhátko se nedefinuje, jeť člověkem svévolně a direktivně interpretováno! Je-li tomu tak, nemohu se nevyslovit na jeho obhajobu; ta však nehodlá být jen nějakou apologií, ale chválou, chválou, jež nemá zájem cokoli a kohokoli před čímkoli a kýmkoli obhajovat – to sama podstata, samo ořezávátko ve svých kvalitách estetických, stejně jako rituálních a religiózních tady promluví; strouhátko samo obhájí se na tomto místě svými klady.

Co že tak převelice zajímavého může být na obyčejném strouhátku? Třeba právě ta obyčejnost a prostota, ta pokora s jakou slouží svému poslání; nesnaží se přec o něco více, než strouhat, ostřit tužku tak, jak bys toho nožem nedocílil. Ano, ano, právě to skromné žití osudem, na nějž nežehrá, a nejinak vědomí, že malý zázrak nepřestává být zázrakem, to je exemplum etické i ontologické - kdo nevezme sobě co mravní imperativ tuto pravdu ořezávátka, inu, ten má trávit svůj život v nejistotách, mocichtivých pnutích, odsouzen tak k věčnému nepokoji.

Zmínil-li jsem prostotu, zdůrazniv kvality etické, musím zde ukázat rovněž na jeho krásu a tedy na kvality estetické. Ano, ovšem, jistě, slyším ten hlas unáhlených, ano, ve své reakci zbytečně rychlých kverulantů a posměváčků, již by rádi zpochybnili vše, nač se sami nezmohli, důvtipem neoplývajíce. Ano - každé strouhátko je jiné, tvarově se – ne-li kus od kusu, tedy od jedné výrobní série k druhé – dozajista liší, různí. Arci, že různí, leč ne pokaždé musí být za krásné označeno jen to zjevné; estetická hodnota ořezávátka není v jeho tvaru (ač i to se nedá jednoznačně vyloučit), jeho půvab se skrývá v jeho mechanismu, v jeho fungování, ve způsobu jeho fungování. Vždyť, copak dělá takové strouhátko? Otáčivý pohyb vrací tužce – tupé a nepoužitelné, ztracené, leč s potenciálem dalšího upotřebení, její život; vrací jí opět hlas, znovu ji integruje do světa, navrací ji jejich kvalit do toho okamžiku pozbytých! To otáčení se tužky ve strouhátku představuje magický okamžik znovuvzkříšení zvukem jemně odkrajovaného dřeva zvěstovaný. Husí kůži z té nádhery musí mít citlivý člověk, který byl toho svědkem, ba co víc: pomocníkem. Jinak řečeno: jako bývá za krásného člověka považován ten, jenž koná dobré skutky, a krásným zůstane, i když se právě teď jenom dloubá v nose, tak je i naše ořezávátko krásné pro dobrotu svého výkonu i ve chvílích, kdy leží netknuto.

V touze zaplácnout mouchu, přibral jsem pod ruku i druhou, neboť tam, kde zaostříme na dílo člověka, tam nazřeme strouhátko zas v krapet jiném odstínění: podílíš se na té shora popsané kráse, jsi to Ty, kdo má podíl na kouzelné chvíli znovuzrození, a tento pocit chce být opakován. Usedneš znovu k ořezávátku, snad i se záměrně otupenými psacími potřebami, abys ještě jednou vychutnal sousto té lahodné krmě jako ambrózie v podmínkách venkoncem světských, a činíš tak znovu; to opakování ti dává sílu, snad i smysl, vzniká – RITUÁL.

Nejsem žádné ořezávátko...; jak to teď zní? Ten drobný předmět, takřka umělecký, se náhle nezdá být něčím tupým a trpným, spíše tvůrčím a životaplným. Kdo „zase ostrouhal" nemusí být zklamán a eventuelní slzička smutku na tváři mění se v téže vteřině na slzu radosti, kdo ostrouhal, má v duši mír, ať již má strouhátko kovové nebo z plastiku, mechanické či elektrické, ať strouhá ručně nebo točí kličkou, či – pro mě za mě – pokouší neposedně onu podezřelou díru na pracovním stole.

Mirka Langerová

Alenka.

Stála šťastná ve frontě na autogram.

Helenka se na ní zářně usmála. Jenom na ní. Usmála se tak na každýho z týhle frontičky polykačů hvězdnýho prachu.

Ale tenhle úsměv patřil jenom jí, Alence.

Alence Helena Vondráčková.

Alence Lucie Bílá.

Alence…Kolik už má těch drahocenných podpisů?

Chvíli dýchat stejný vzduch, na chvíli pocítit hvězdnou blízkost nadlidí.

Vzpomínka na celý život, téma k hovorům na půl života, záblesk štěstí pro okamžik života.

Historií životů uměle slavných živena, bez své vlastní, bez historie vůbec.

Časopisem pro ženy řízena, bulvárním tiskem bavena, filmovými scénáři dojímána.

Alenka, čekatelka na štěstí.

Kominík.

Seděla jsem v poloprázdné proteplené tramvaji a poslouchala rozhovor jednoho francouzského párečku, který si bůhví proč myslel, že mu nikdo nerozumí.

Dívala jsem se při tom z okénka, jako bych je vůbec nevnímala.

Tramvaj zastavila na červenou. Na chodníku si pomalu vykračoval kominík se štětkou na rameni. Automaticky jsem sáhla po svém jediném kovovém knoflíku. Zaslechla jsem francouzsky.

„Co se to děje?"

„Co to dělají?"

Podívala jsem se nejdříve na francouzský páreček, fascinovaně zírající střídavě na lidi a na chodník. Pak jsem se rozhlídla kolem sebe. Všichni v tramvaji, mladí, staří, ženy, muži, s neméně fascinovanými pohledy sledovali kominíka a v jednotné národní pospolitosti si svírali knoflíky svých svrchníků.

O fasádách.

Vnímání I.

Ten dům jsem znala téměř intimně, i když jsem nikdy nepřekročila jeho práh.

Při nočních procházkách Prahou dotýkala jsem se mnohokrát dlaní jeho zdí. Desítky domů pocítily na svých zašedlých hrubých zdech dotek tepla mojí dlaně.

Po horkých letních dnech, kdy nasávaly kamenné středověké zdi do sebe horkost slunce, zase na oplátku cítila já, při nočních toulkách, odcházející teplo z jejich kamenů. Dlaněmi vstupovalo do mého těla a chvějivě rozehrávalo moji představivost.

Noční bloudění Starou Prahou.

Stála jsem před tím domem v teplém jaru a ani trochu nechtělo se mi dotýkat jeho jasně žluté nové fasády.

Kolem procházeli dva a ona mu říká: „Podívej, jak ten dům pěkně opravili."

A on, přitakávaje: „Konečně už to tady začíná nějak vypadat. Pěkně s tím hnuli."

Bylo mi jich líto a sebe taky a nejvíc toho domu. Všech těch domů.

Ráda bych se opřela o tu kanárkovou zeď a zapálila si cigaretu. Jenže už léta nekouřím.

Vnímaní II.

Viděla jsem herečku. Padesátnici.

Měla umělé blond vlasy a štíhlou, denním cvičením mučenou šlachovitou postavu se silikonovými ňadry. Tvář rádoby mladickou, plastickou. A pro jistotu černé brýle.

V jejím obličeji nebylo stopy po jakékoli sensibilitě a její tělo postrádalo jakýchkoli smyslných gest. Jiskru v oku nebylo přes brýle vidět. Přesto mluvila právě o milostném svádění.

Vypadala vskutku žalostně.

A pak slyším: „Ta baba vypadá fakt skvěle."

Pak se v nich vyznej! V těch fasádách.