TEXTY č. 42 (Léto 2006)

[úvodník][próza][poezie][překlad][comics][glosy]

Glosy

Mojmír Trávníček: Báseň jako žánr zpravodajský

Andrea Chrobáková-Lněničková: Existuje zodpovědnost historika vůči čtenáři?

Mojmír Trávníček: Báseň jako žánr zpravodajský

Poezie požívá obecně velmi špatné pověsti. Nejnázorněji se to odráží v křížovkách. Kdykoli si tvůrce křížovky neví rady s nějakou zkomoleninou, napíše do legendy v závorce (básnicky), a hned je zjevné, že básníci jsou škůdci a prznitelé jazyka, kteří zásobují slovník směšnými potvornostmi jako kol, zor, ztad, tamo, onamo, vnady, kláď, hláď, vráz, kýs, kdos atd. atd. Podezřelá je ostatně už sama mnohovýznamnost slova báseň. „Slovník spisovného jazyka českého" definuje pět jeho významů. Na jedné straně stojí „umělecký slovesný výtvor, zpravidla ve verších" – a proti tomu „smyšlenka, výmysl“. A mezi tím můžeme uvažovat o „jevu vrcholné krásy, vznešenosti, ušlechtilosti". Stejně jako o reklamně nadneseném „výrobku velmi dobré jakosti, chuti nebo úhlednosti". Polévka jedna báseň. Zacházet s něčím tak protimluvným jako báseň vyžaduje tudíž nemalou ostražitost – vždyť „básniti" znamená podle téhož Slovníku tolik co „vymýšlet, bájit, lhát".

Sotva kdo najde ve svém blízkém okolí –v příbuzenstvu, v sousedstvu, na pracovišti (pokud nepůsobí v Ústavu pro literaturu) – někoho, kdo by si aspoň jednou za týden, za měsíc, nebo za rok přečetl pro radost a z vlastní vůle báseň. A kdo by se nedíval na básnickou tvorbu z úhlu luštitele křížovek. (Pro historickou paměť připomínám, že před šedesáti lety vytvořil František Křelina v románu Na březích Botiče krásnou figuru básníka, který přes tvorbu hádanek, rébusů a křížovek to dotáhl ušlechtilým a užitečným rýmováním až na držitele legitimace Syndikátu českých spisovatelů. Mohl by sloužit jako životní vzor nesčetným starším dámám, které veršují jen a jen ze života a pro ponaučení přicházejících generací.)

Nevím, jak to vypadá dnes s naukou o básnictví ve škole. Za našich mladých let hájila škola urputně pravdu poezie. Ne vždy se zaručenými výsledky. S výzvou k básnické tvorbě jsem se setkal již v prvních dnech na začátku primy, a to nikoli v hodině češtiny, nýbrž v tělocviku. Dostali jsme kolektivní úkol – takříkajíc veřejnou soutěž – vymyslet bojový pokřik, kterým by se při „nastoupené jednotce" zahajovaly hodiny tělocviku. Všichni jsme zklamali, bezmocní před nároky bojovné poezie. Čest třídy zachránil Jindra Čubák, nejpilnější čtenář Rychlých šípů, jehož dvojverší bylo jednomyslně schváleno a potvrzeno i autoritou profesorskou:

Ať je léto, ať je zima,

ve všem vede naše prima.

Vzorně naplněné zadání! Typický příklad užitkového básnictví: pěkně se to vyřvávalo, bezchybné trocheje, pádný rým, s lapidární samozřejmostí představená lež („smyšlenka, výmysl"!). Vždyť prima, zvlášť v tělocviku, nemohla vést prakticky v ničem, nanejvýš v disciplínách neměřených a nesledovaných: v naivitě a v píli. Mimoto použitelnost pokřiku byla časově omezena na pouhý rok, v sekundě bude zapotřebí vymýšlet něco nového. V nedohlednu se ztrácela poesia perennis.

Brzo však nastala éra onačejších sloganů a skandovaných trochejských či daktylských hesel. Dennodenně jsme slýchali pochod Titovy mládeže budující železniční trať do Jasenic – zdědili po válce ten úkol po Hitlerjugend (nebo Kraft durch Frede nebo Arbeitsfront – co vlastně byla zač ta německý uniformovaná mládež s lopatami už nevím). Zpívali do kroku „Jedan dva, jedan dva, omladyna Tytova", ale než se vydali na pochod za prací, při nástupu velitel zařval nelidským hlasem: „Omladynskaja pruga!" kolektiv potvrdil: „Jedynstvo!" A nato už bez předvolánky v rychlém tempu zaznělo trojí davové vyznání: „Bratrstvo jedynstvo – bratrstvo jedynstvo – bratrstvo jedynstvo". A pak tedy jedan dva na pochod.

Bylo to strhující, vždycky jsme se na tu něžnou deklamaci z Panské zahrady ráno nebo odpoledne těšili: žádná lež, smyšlenka nebo výmysl – poezie přísné pravdy samotíhou přesvědčující, žádné marnivé básnické ozdoby, ba ani rýmy ani trochej či jamby – věcné konstatování skutečnosti, strohé a jednoznačné; nevývratné oznámení, a přitom – jak poetické! Příklad socialistické poezie pro zástupy – nikoliv pro pomyslné zástupy lidu, nýbrž vlévající sílu konkrétním zástupům ve srovnaném zákrytu v jednotném odění a na povel. Když Tito zradil bratrství a jednotu Kominformy, odjeli ze Vsetína i bratrští budovatelé tratě mládeže – a dnes je veta nejen po jejich kolektivní poezii, ale i po jejich dráze. – Že by byla chyba někde v poetice?

Ale poezie bojující proti nařčení ze „smyšlenek a výmyslů" nevymřela. Je nucena hledat nové úkryty a nové cesty klidu. Najdeme ji třeba i tam, kde bychom se jí nejméně nadáli: v obecních zpravodajích a podobných užitkových tiskovinách. Města a obce jako by se rozpomenuly na idylickou minulost, kde obecní zprávy, vyhlášky a informace vyvolával policajt nebo jený zřízenec po rytmickém bubnování na obecní buben (co všechno bývalo obecní!) a často je z vlastní invence krášlil tvůrčími doplňky a komentáři – prostě básněním. Měsíční zpravodaje jsou řízeny redakčními radami se zárukou objektivity a vyváženosti. Musí tudíž vybýt nějaký centimetr čtverečný pro poezii a mládež. V našem ukázkovém případě z městečka ani ne okresního je to propojeno: verše dodává žactvo a studentstvo, osvědčující i v básnění střízlivost, politický rozhled a občanskou statečnost a rozvahu ve vyjádření názoru. Dávný příznak angažovanosti a aktuálnosti žije a rozkvétá novými plody: „Tak už jsme tam / EU je pro Špidlu vysněný chrám. / Česko vstoupilo do Unie, / jsi spokojený, Vladimíre?" – Jiný básníř podává informace z oblasti přece jen důvěrněji známé: „Když jsem byl malé batole, / nevěděl jsem nic o škole," rýmuje zvučně a zručně na prastaré téma a pokračuje v informacích: „Vyváznul jsem devět let / bez podmínky odsedět, / už se blíží trestu konec, / čekám na poslední zvonec." Trochu nezáživné, pravda. Ale ke slovu přicházejí i autoři filozofičtější („každý je někdy šťastný, / radost ho může zaslepit, / život krásný a slastný / pomůže nám díry zalepit"), ale zpravodajská nota sebenudnější má zjevně ve zpravodajích přednost.

Tito adepti a patrně ani jejich redakční rádcové pravděpodobně nevědí mnoho o tom, že se poezie skutečně kdysi poctivě živila novinařinou a dovedla v několika slokách sloučit zprávu (politickou, senzační, osobní…) s komentářem, humorem a vtipem, ba dokonce s poučením nebo provokativní otázkou. A přitom zůstávala skutečnou, živou, i dnes čtenou a čtivou poezií. Rozdíl mezi těmito básněmi psanými „do rotačky" a do různých „rozhlásků" a básněmi „do sbírek" spočíval jen v tom, že byly zpravidla podepisovány šifrou, zatímco svou vážnou tvorbu podpisovali autoři svými jmény Eduard Bass, Karel Čapek, Josef Kopta, Jaroslav Seifert, Josef Kainar…

Škola dovedla v učební praxi poučit ještě o jednom dalším rozdílu: Napíše-li básník v příloze politického deníku ve svém pravidelném veršovaném zpravodajství:

A v tichu výstřel na Lubjance:

Právě v té chvíli

„zrádce a psy, gaunery, psance"

zastřelili –

jde o jednoznačnou informaci, není zapotřebí na nic se ptát. – Naproti tomu verš ve sbírce lyriky: „Je večer. Kouří se z lesů" sice rovněž o čemsi informuje, ale cítíme dobře, že právě zde uplatní paní profesorka obligátní otázku: Co tím chtěl básník říci?

Andrea Chrobáková-Lněničková: Existuje zodpovědnost historika vůči čtenáři?

Zdá se, že většina dnešní české institucializované historie nedělá v podstatě nic jiného než její předchůdkyně na přelomu 19. a 20. století: po shromáždění údajů přenese výsledky svého bádání do knižní podoby, princip práce tedy zůstává zdánlivě stejný. Chtěla bych se zde věnovat ale jinému rozdílu, kterým se tehdejší a soudobá historiografie zásadně odlišuje.

Zatímco tehdy se zájemce o minulost mohl těšit z útlé brožurky (aniž by pojal podezření, že podle tohoto znaku půjde jistě o práci lajdáckou) a jasně formulovaného problému (na což byl zvyklý a autoři museli tedy počítat s jakousi čtenářskou kulturou), dnešní historiografie má na čtenáře množství požadavků (nějak se nám v průběhu desítiletí obrátil směr interakce).

Zdůrazněme ty nejkřiklavější: zejména to vypadá, že si dnešní čtenář musí brát na přečtení knihy dovolenou (to k rozsahu) a průběžně se napájet hektolitry kávy, neboť autoři si zvykli hazardovat s koncentrací čtenáře. Pokud by příčinou nároků na zvýšené soustředění byla náročnost problematiky, lze to pochopit. Bohužel, obvykle se jedná o obsahovou nesrozumitelnost pramenící začasté z neschopnosti se vyjádřit. Zkrátka, dnešní tvůrce knih o historii nejen že není nucen, ale dokonce ani nemá být ke čtenáři vstřícný. Jeho tzv. erudovanost (modla „vážných" historiografů) má být dostatečnou zárukou toho, že text bude „solidní"., což ovšem vede k tomu, že dílko je oceňováno v rámci instituce, potažmo historické obce (do čehož počítám i studenty historických věd), ale před běžným čtenářem zůstane skryto.

Naštěstí existuje druhá kategorie historiků, které lze nazvat společensky prospěšnými. Tito historikové se vyznačují dvěma vlastnostmi: umí myslet a umí psát. To jim umožňuje obracet se na čtenáře nejen svými knihami, ale také aktuálně v neodborném periodickém tisku a přitahovat si je k sobě v mnohem širším záběru čtenářském. Je to jediný způsob, jak může být historik skutečně slyšen a jak si může vychovávat poučeného a myslícího čtenáře, čtenáře zvídavého a sympaticky pochybujícího.

Ovšem myšlení a veřejné pochybování (ať už autorské nebo čtenářské) představuje pro některé historiky od dob pozitivizmu nemalý problém. Podívejme se na autorskou stranu. Ve 20. století jsme u nás svědky velkolepého tažení proti historikům, u nichž lze doložit názorové výkyvy. Jejich texty jsou „erudovanými" historiky napadány a zesměšňovány, neboť v nich nacházejí velké množství subjektivních prvků považovaných těmito historiky za znak odborné plytkosti a neznalosti. Právě texty společenských historiků se vyznačují náročnými subjektivními konstrukcemi, které jsou časté, jsou nutné, jsou žádoucí. Myslící historik tedy musí kromě toho, že myslí, prokázat navíc velkou osobní statečnost, neboť se dostane pravděpodobně záhy do odborné izolace a navíc musí počítat s rizikem názoru špatného nebo v lepším případě názoru, který bude možná muset někdy v budoucnu korigovat. Přiznávání chyb má v historické obci negativní náplň, neboť tato schopnost názorové korekce je systematicky devalvována, namísto toho, aby byla vyžadována coby základní podmínka jakékoliv vědecké práce. Z čeho pramení tento odpor k možným chybám?

Institucializovaná historie vychází z jednoho překonaného předpokladu: historie je soubor objektivních zákonitých procesů, které lze při zachování dobře osvojeného postupu popsat. Vnášení subjektivního myšlení do odborného textu pak musí být nutně něčím, co takovou práci oslabí a znevěrohodní. Připuštění možné omylnosti pak znamená totéž, co vědecké odepsání.

Přitom si ale nedokáži představit lepší způsob, jak text udržet živý, než že se k němu budou budoucí badatelé a čtenáři vracet, porovnávat jej s novými texty a hovořit o něm! Jako bychom nevěděli společně s Marcelem Proustem: „... a tato Múza, která shromáždila všechno to, co vznešenější Múzy filozofie a umění odvrhly, všechno, co nemá základ v pravdě, všechno, co je jen nahodilé,... toť Historie!"