TEXTY č. 42 (Léto 2006)

[úvodník][próza][poezie][překlad][comics][glosy]

PŘEKLAD

Kazuo Ishiguro: Rodinná večeře

Peter Reading

Eszter Szakácsová

Kazuo Ishiguro: Rodinná večeře

Ježík je ryba lovená u tichomořských břehů Japonska. Pro mě měla zvláštní význam od té doby, kdy po snědení jedné z nich zemřela má matka. Jed je uložen v pohlavních žlázách, ve dvou křehkých váčcích. Během přípravy musí být váčky opatrně odstraněny, neboť sebemenší nešikovnost má za následek únik jedu do žil. Naneštěstí není snadné poznat, zda byl tento zákrok proveden úspěšně, nebo ne. Jako zkouška slouží jaksi až sama konzumace.

Otrava jedem ježíka je hrozně bolestivá a téměř vždy smrtelná. Pokud oběť rybu povečeří, zastihne ji bolest obvykle během spánku. Několik hodin se svíjí v agonii a do rána zemře. V Japonsku začala být ryba po válce nesmírně oblíbená. Než byla v této souvislosti vydána přísná nařízení, bývalo v módě provést riskantní vykuchání ve vlastní kuchyni a pak sezvat sousedy a přátele na hostinu.

V době, kdy matka zemřela, jsem žil v Kalifornii. Můj vztah s rodiči se před tím stal poněkud napjatým, takže jsem se o okolnostech její smrti dozvěděl, až když jsem se o dva roky později vrátil do Tokia. Jak se zdá, předtím vždy matka ježíka odmítala, ale při té jediné příležitosti udělala výjimku, protože ji pozval starý spolužák a ona ho nechtěla urazit. Tyto podrobnosti mi sdělil otec po cestě z letiště do svého domu ve čtvrti Kamakura. Když jsme tam konečně dorazili, slunný podzimní den se chýlil ke konci.

„Jedl jsi něco v letadle?" zeptal se otec. Seděli jsme na rohožemi pokryté podlaze obývacího pokoje.

„Dostali jsme malé občerstvení."

„Určitě máš hlad. Najíme se, hned jak se vrátí Kikuko."

Můj otec byl impozantně vyhlížející muž s kamennou čelistí a zlostným černým obočím. S odstupem času mě napadá, že se hodně podobal Čou En-lajovi, ačkoli on by si takového srovnání necenil, neboť byl mimořádně hrdý na pravou samurajskou krev, která v naší rodině kolovala. Celé jeho vystupování zrovna nepodporovalo uvolněnou konverzaci; příliš jí nepomáhal ani jeho podivný zvyk vyslovovat každou poznámku, jako by byla závěrečná. Vlastně se mi, když jsem tam toho podvečera seděl naproti němu, vybavila vzpomínka na to, jak mě v dětství několikrát zpohlavkoval, protože jsem „tlachal jako nějaká stará bába". Náš rozhovor byl tak od mého příletu nevyhnutelně přerušován dlouhými odmlkami.

„Mrzí mě, co jsem slyšel o firmě," řekl jsem po tom, co nějakou dobu žádný z nás nepromluvil. Vážně přikývl.

„Ve skutečnosti nezůstalo jen u toho," řekl. „Po krachu firmy se Watanabe zabil. Nedokázal s tou hanbou žít."

„Chápu."

„Pracovali jsme spolu sedmnáct let. Byl to zásadový a čestný muž. Velice jsem si ho vážil."

„Začneš znovu obchodovat?"

„Jsem – na odpočinku. A taky jsem už moc starý na to, abych se pouštěl do nových podniků. Obchod se dnes tak změnil. Jak obchodujeme s cizinci. Jak se teď všechno dělá podle nich. Nechápu, jak to mohlo dojít až sem. Ani Watanabe to nechápal." Vzdychl. „Čestný člověk. Zásadový."

Z obývacího pokoje byl výhled do zahrady. Z místa, kde jsem seděl, jsem dokázal rozeznat starou studnu, kterou jsem v dětství považoval za strašidelnou. Skrze husté listoví ji bylo sotva vidět. Slunce kleslo níž a většina zahrady upadla do stínu.

„V každém případě jsem rád, že ses rozhodl vrátit," řekl otec. „Doufám, že to nebude jenom krátká návštěva."

„Ještě nevím, co podniknu."

„Co se mě týče, jsem připraven na to, co bylo, zapomenout. Také tvoje matka byla kdykoli ochotná přivítat tě zpátky – jakkoli ji tvé jednání pohněvalo."

„Cením si tvého postoje."

„Teď věřím, žes to nemyslel nijak zle," pokračoval můj otec. „Dostal ses prostě pod špatný – vliv. Tak jako mnozí jiní."

„Asi bychom na to měli opravdu zapomenout."

„Jak si přeješ. Ještě trochu čaje?"

V tu chvíli zazněl domem dívčí hlas.

„Konečně." Otec se postavil. „Kikuko přišla."

Přes věkový rozdíl jsme si s mou sestrou byli odjakživa blízcí. To, že mě zase vidí, ji asi nadmíru rozrušilo a chvíli se jen nervózně pochichtávala. Poněkud se utišila, když se otec začal vyptávat na Ósaku a na univerzitu. Dávala mu krátké, formální odpovědi. Pak se zase ona zeptala na něco mě, ale zdálo se, že ji svazuje strach, že by nás její otázky mohly přivést k choulostivým tématům. Po chvíli se rozhovor stal ještě řidším než před sestřiným příchodem. Pak se můj otec zvedl a řekl: „Měl bych připravit večeři. Odpusť, prosím, že se musím zabývat takovými věcmi. Kikuko se o tebe postará."

Když odešel z místnosti, sestra se očividně uvolnila. Několik minut volně klábosila o svých kamarádech v Ósace a o přednáškách na univerzitě. Pak naprosto nečekaně rozhodla, že se projdeme

po zahradě a vyšla na verandu. Obuli jsme si slaměné sandály, které stály podél zábradlí, a vstoupili jsme do zahrady. Už se skoro setmělo.

„Už půl hodiny mám šílenou chuť si zakouřit," řekla a zapalovala si přitom cigaretu.

„Tak proč sis nezakouřila?"

Udělala nenápadný posuněk směrem k domu a pak se rošťácky zašklebila.

„Ach tak."

„A víš, co je nového? Mám kluka."

„Vážně?"

„Jenom si lámu hlavu s tím, co dál. Ještě jsem se nerozhodla."

„To je docela pochopitelné."

„On totiž plánuje, že pojede do Ameriky a chce, abych s ním odjela, hned jak skončím školu."

„Rozumím. A ty chceš do Ameriky?"

„Jestli opravdu pojedem, budeme stopovat." Kikuko mi před obličejem zamávala palcem. „Lidi říkají, že je to nebezpečné, ale já jsem to zkusila v Ósace a je to fajn."

„Aha. A čím si tedy nejsi jistá?"

Kráčeli jsme po úzké pěšině, která se vinula mezi keři a končila u staré studny. Kikuko zatím vytrvale a se zbytečnou teatrálností potahovala z cigarety.

„Vlastně mám teď v Ósace hodně přátel. Mám to tam ráda. Nevím, jestli chci všechny už teď opustit. A Šúiči - mám ho ráda, ale nejsem si jistá, jestli s ním chci trávit tolik času. Rozumíš, jak to myslím?"

„Dokonale."

Znovu se zašklebila a hopsala přede mnou dál, dokud se nedostala ke studni. „Vzpomínáš?" zeptala se, když jsem k ní došel, „jak jsi říkával, že je tahle studna strašidelná?" Oba jsme hleděli přes okraj.

„Matka mi vždycky říkala, že to byla ta stařena z obchodu se zeleninou, koho jsi tenkrát v noci viděl," řekla. „Ale já jsem jí nikdy nevěřila a nikdy jsem se sem neodvážila sama."

„Mě to taky říkávala. Jednou dokonce prohlásila, že se jí ta stará žena přiznala, že ten duch byla ona. Nejspíš si přes naši zahradu zkracovala cestu. Řekl bych, že přelézt tyhle zdi ji muselo stát hodně námahy."

Kikuko se uchichtla. Pak se otočila zády ke studni a rozhlédla se po zahradě.

„Matka ti ve skutečnosti nedávala žádnou vinu, abys věděl," řekla jiným hlasem. Mlčel jsem. „Vždycky mi říkávala, že to byla její vina, její a otcova, že tě správně nevychovali. Vysvětlovala mi, o kolik byli se mnou opatrnější, a proto prý jsem taky tak hod

ná." Vzhlédla a na tváři se jí znovu objevil ten rošťácký úsměv.

„Chudák matka."

„Ano, chudák matka."

„Vrátíš se do Kalifornie?"

„Nevím. Ještě se uvidí."

„Co se s ní stalo, myslím s Vicki?"

„To už skončilo," řekl jsem. „V Kalifornii už mě nic nedrželo."

„Myslíš, že bych tam měla jet?"

„A proč ne? Nevím. Třeba se ti tam bude líbit." Pohlédl jsem směrem k domu. „Asi bychom už měli jít dovnitř. Otec možná bude potřebovat pomoc s večeří."

Ale moje sestra už zase nakukovala do studny. „Žádné duchy nevidím," řekla. Její hlas zazněl malou ozvěnou.

„Vzal otce hodně krach firmy?"

„Já nevím. Na něm nikdy nic nepoznáš." Pak se náhle napřímila a obrátila se ke mně. „Pověděl ti o starém Watanabovi? O tom, co udělal?"

„Řekl mi, že spáchal sebevraždu."

„No jo, ale to není všechno. Vzal s sebou celou svou rodinu. Ženu i svoje dvě holčičky."

„Opravdu?"

„Ty dvě nádherné malé holčičky. Když všechny spaly, pustil jim plyn a rozpáral si břicho kuchyňským nožem."

„Ano, otec říkal, že Watanabe byl zásadový muž."

„Normální blázen." Sestra se otočila ke studni.

„Dávej pozor, ať tam nespadneš."

„Žádné duchy nevidím," řekla. „Celou dobu jsi mi lhal."

„Ale já jsme přece nikdy neříkal, že žijí uvnitř ve studni."

„A kde teda?"

Oba jsme se rozhlédli po stromech a keřích. Denní svěžlo v zahradě zatím hodně zesláblo. Nakonec jsem ukázal k malé mýtině nějakých deset metrů od nás.

„Přesně tamhle jsem to viděl. Přesně tam."
Upřeně jsme na to místo hleděli.

„Jak vypadal?"

„Neviděl jsem moc dobře. Byla tma."

„Ale něco jsi přece vidět musel."

„Byla to stařena. Prostě tam jen stála a dívala se na mě."

Zírali jsme na to místo jako hypnotizovaní.

„Měla na sobě bílé kimono," řekl jsem. „Vlasy měla malinko rozcuchané. Trochu pofukovalo."

Kikuko mě šťouchla loktem do paže. „Mlč, pro

sím tě. Už se mě zase snažíš vyděsit." Zašlápla zbytek cigarety a pak ji chvíli se zmateným výrazem pozorovala. Nahrnula na ni nohou trochu borového jehličí a znovu mi předvedla svůj rošťácký úsměv.

„Pojďme se kouknout, jestli je už hotová večeře," řekla. Otce jsme našli v kuchyni. Vrhl na nás letmý pohled, pak pokračoval v tom, co právě dělal.

„Od té doby, co musí hospodařit sám, stal se z otce hotový mistr kuchař," řekla Kikuko se smíchem. Otec se obrátil a ledově na ni pohlédl.

„To není nic, na co jsem hrdý," řekl. „Kikuko, pojď mi pomoci."

Sestra se chvíli nepohnula. Pak vykročila a sáhla po zástěře, která visela na zásuvce.

„Teď už je třeba jen uvařit tuhle zeleninu," řekl jí. „Na zbytek stačí dohlédnout." Pak vzhlédl a několik vteřin si mě podivně měřil. „Předpokládám, že se chceš porozhlédnout po domě," řekl nakonec. Odložil jídlení hůlky, které předtím držel. „Je to doba, cos ho viděl naposled."

Když jsme odcházeli z místnosti, pohlédl jsem na Kikuko, byla však obrácená zády.

„Je to hodná dívka," řekl otec tiše.

Následoval jsem ho z pokoje do pokoje. Úplně jsem zapomněl, jak je dům veliký. Odsunula se přepážka a objevila se další místnost. Pokoje však byly děsivě prázdné. V jednom z nich se nerozsvítila světla, zírali jsme na holé stěny a rohože jen v mdlém světle, které přicházelo oknem.

„Tenhle dům je příliš velký na to, aby v něm žil člověk sám," řekl otec. „Většina pokojů teď nemá žádné využití."

Nakonec však otec otevřel dveře do pokoje plného knih a papírů. Stály tu vázy s květinami a na stěnách visely obrazy. Pak jsem si všiml něčeho na nízkém stolku v rohu. Přišel jsem blíž a spatřil umělohmotný model bitevní lodi, jaké si stavějí děti. Byl položen na nějakých novinách; kolem se povalovaly různé součástky z šedého plastiku.

Otec se zasmál. Přistoupil ke stolku a zvedl model.

„Od té doby, co se firma položila," řekl, „mám trochu víc času." Opět se zasmál, dost podivně.

„To je zvláštní," řekl jsem. „Měl jsi vždycky tolik práce."

„Možná až moc." Podíval se na mě a lehce se usmál. „Možná jsem měl být pozornější otec."

Zasmál jsme se. Nepřestával si prohlížet svou bitevní loď. Potom vzhlédl. „Původně jsem ti to nechtěl říct, ale asi bude nejlepší, když to udělám. Mám za to, že smrt tvé matky nebyla nehoda. Měla moc starostí. A prožila hodně zklamání."

Oba jsme hleděli na plastikovou loď.

„Matka jistě nečekala, že tady budu žít navěky," řekl jsem.

„Zřejmě mi nerozumíš. Nechápeš, jaké to je pro některé rodiče. Nejenže musí ztratit své děti, musí je ztratit kvůli věcem, kterým nerozumí." Otáčel lodí v prstech. „Tyhle dělové čluny jsem mohl lépe přilepit, nemyslíš?"

„Možná. Myslím, že je pěkná."

„Za války jsem nějaký čas sloužil na lodi jako je tato. Ale vždycky jsem toužil dostat se k letectvu. Uvažoval jsem takhle: když tvoji loď zasáhne nepřítel, jediné, co můžeš dělat, je plácat sebou ve vodě a čekat, až ti někdo hodí záchranné lano. Ale v letadle – inu – tam vždycky ještě zbývala poslední zbraň." Položil model zpátky na stůl. „Ty zřejmě nevěříš ve válku."

„Ani ne."

Rozhlédl se po pokoji. „Večeře už by měla být hotová," řekl. „Jistě máš hlad."

Večeře na nás čekala v matně osvětleném pokoji vedle kuchyně. Jediný zdroj světla představovala velká lucerna, která visela nad stolem a zbytek místnosti uvrhala do stínu. Než jsme se pustili do jídla, jeden druhému jsme se uklonili.

Moc se nemluvilo. Když jsem cosi zdvořile poznamenal o jídle, Kikuko se uchichtla. Vypadalo to, že se jí vrátila její dřívější nervozita. Otec nepromluvil několik minut. Nakonec řekl: „Musí ti to připadat zvláštní, být zpátky v Japonsku."

„Ano, je to trochu zvláštní."

„Asi už lituješ, že jsi odjel z Ameriky."

„Trochu. Ale nijak zvlášť. Moc jsem tam toho nenechal. Jen pár prázdných pokojů."

„Hm."

Pohlédl jsem přes stůl. V tom šeru vypadal otcův obličej kamenně a hrozivě. Jedli jsme dál mlčky.

Pak můj zrak padl na něco na konci pokoje. Nejdřív jsem pokračoval v jídle, pak se mi zastavily ruce. Otec i sestra si toho všimli a pohlédli na mě. Přes otcovo rameno jsem dál upřeně hleděl do tmy.

„Kdo je to tam na té fotografii?"

„Které?" Otec se pootočil a sledoval můj pohled.

„Na té úplně dole. Ta stará žena v bílém kimonu."

Otec odložil hůlky. Podíval se nejdřív na fotografii, pak na mě.

„Tvoje matka." Jeho hlas zněl velmi ostře. „Copak nepoznáš svou vlastní matku?"

„Tak matka. Víš, je tu tma a špatně vidím…"

Několik vteřin nikdo nepromluvil, potom Kikuko

vstala. Sundala fotografii ze stěny, vrátila se ke stolu a podala mi ji.

„Vypadá mnohem starší," řekl jsem.

„Ten snímek byl pořízen kráce před její smrtí," řekl otec.

„Je tu tma. Neviděl jsem ji dobře."

Zvedl jsem oči a všiml si, že otec natahuje ruku. Odevzdal jsem mu fotografii. Pozorně se na ni zadíval, pak ji předal Kikuko. Má sestra ještě jednou vstala a vrátila snímek na zeď. Ve středu stolu zůstal velký hrnec s pokličkou. Když se Kikuko znovu usadila, otec se k němu natáhl a pokličku zvedl. Z hrnce se vyhrnul oblak páry a v prstencích stoupal k lucerně. Otec postrčil hrnec směrem ke mně.

„Určitě máš ještě hlad," řekl. Jedna strana jeho obličeje se ztrácela ve stínu.

„Děkuju ti." Natáhl jsem se pro hůlky. Pára byla téměř horoucí. „Co je to?"

„Ryba."

„Hezky to voní."

V polévce ležely proužky rybího masa stočené skoro do kuliček. Jednu jsem vylovil a přenesl ji do své misky.

„Posluž si. Je toho dost."

„Děkuji." Vzal jsem si ještě trochu a postrčil hrnec k otci. Sledoval jsem, jak si dává několik kousků do misky. Potom jsme se oba dívali, jak se obsluhuje Kikuko.

Otec se lehce uklonil. „Jistě máš hlad," řekl opět. Vložil si trochu ryby do úst a začal jíst. Pak jsem si i já vybral kousek a strčil si ho do pusy. Byl jemný, úplně se mi rozplýval na jazyku.

„Je to moc dobré," řekl jsem. „Co je to?"

„Prostě ryba."

„Je moc dobrá."

Všichni tři jsme jedli mlčky. Uplynulo několik minut.

„Dáš si ještě trochu?"

„Je toho dost?"

„Je toho spousta pro nás pro všechny." Otec zvedl pokličku a z hrnce se ještě jednou vyvalila pára. Všichni jsme se natáhli do hrnce a posloužili si.

„Tumáš," řekl jsem otci. „Zbyl na tebe poslední kousek."

„Děkuji."

Když jsme dojedli, otec si protáhl ruce a spokojeně zívl.

„Kikuko," řekl. „Uvař konvici čaje, prosím."

Sestra na něho pohlédla, pak bez odpovědi odešla z místnosti. Otec vstal.

„Pojďme do druhého pokoje. Je tady dost teplo." Postavil jsem se a následoval otce do obývacího pokoje. Velké posuvné okno tam zůstalo celou

dobu otevřeno, takže se pokoj naplnil svěžím vzduchem ze zahrady. Chvíli jsme seděli potichu.

„Otče," řekl jsem nakonec.

„Ano?"

„Kikuko mi řekla, že Watanabe-san s sebou vzal celou svou rodinu."

Otec sklopil oči a přikývl. Několik okamžiků se zdál být hluboce zamyšlen. „Watanabe byl velmi oddán své práci," řekl konečně. „Krach firmy pro něho znamenal velkou ránu. Obávám se, že to zřejmě oslabilo jeho soudnost."

„Myslíš tedy, že to, co udělal – že to byla chyba?"

„Ale samozřejmě! Díváš se na to snad jinak?"

„Ne, ne. Ovšemže ne."

„Práce není jediná věc na světě."

„Ano."

Znovu jsme umlkli. Ze zahrady se ozýval cvrkot sarančat. Pohlédl jsem do tmy. Studna už nebyla vidět.

„Co myslíš, že budeš teď dělat?" zeptal se otec. „Pobudeš chvíli v Japonsku?"

„Abych byl upřímný, tak daleko jsem ještě nepřemýšlel."

„Kdybys chtěl zůstat tady, myslím v tomto domě, budeš srdečně vítán. Totiž, jestli ti nebude vadit bydlet se starcem."

„Děkuji ti. Musím si to ještě nechat projít hlavou."

„Ovšem," řekl otec, „tento dům je teď tak ponurý. Bezpochyby se co nevidět vrátíš do Ameriky."

„Možná. Ještě nevím."

„Určitě se tam vrátíš."

Nějakou dobu se zdálo, že otec zkoumá hřbet svých rukou. Potom vzhlédl a vzdychl.

„Kikuko má příští jaro dokončit školu," řekl. „Třeba se potom bude chtít vrátit domů. Je to hodná dívka."

„Třeba ano."

„Pak bude líp."

„Ano, jsem si jist, že bude."

Opět jsme zmlkli a čekali jsme, až Kikuko přinese čaj.

Přeložil Milan Orálek

Kazuo Ishiguro patří k nejznámějším britským romanopiscům současnosti. Narodil se roku 1954 v Nagasaki. V pěti letech odešel s rodiči do Británie, kde žije dosud. Píše anglicky. Česky vyšly jeho romány Soumrak dne (orig. 1989), Malíř pomíjivého světa (orig. 1986) a zcela nedávno Když jsme byli sirotci (orig. 2000).

Peter Reading

Veracruz

Na kraji vesnice
průzračná řeka
(chicos cákají, vřískají)
byli jsme zasypáni
rybaříky – pruhoprsý,
zelený, obojkový, amazonský...

všichni oslavují
pivo a sůl a limetky

Močály

Na centimetr čtvereční jsou stovky
šklebících se aligátořích čelistí,
které chroupají dvě stopy velké sumce.

To neuspěchané křupání
se vrací v děsivých nočních můrách.

Středověká

Radostný čas
a ptačí zpěv,
když léto končí

Najednou vichr řve
sníh studí
noc nemá konce

a já, kajícník,
jsem melancholický,
truchlím a hladovím.

Mnemotechnická

Vždycky když cítím
Pont l’Evęque, vybavím
si tvou kundu, Carolyn.

Z angličtiny přeložil Michal Jareš

Přeloženo ze sbírky Nekr. (Ob. = zkratka z Obituary, tedy Nekrolog), která vyšla v roce 1999 v britském nakladatelství Bloodaxe Books.

Eszter Szakácsová

Jakkoliv napíšu

Jakoby někdo stín pod stromem zanechal,
je chladno, vezmu si svetr a utíkám,
k polobotkám se mi přilepil mokrý list
těžký jak kámen, jak připomíná tvou dlaň.

Všechno je zamžené, hledíš jak přes gázu
do hrnku, v kruzích se zavlnil horký čaj,
na jeho dně dneska, na svatou Lucii,
uvidíš tvář, o níž snít snad už by ses bál.

Zdá se mi, že k ránu za deště rozmlouváme,
to zase, babičko, hovořím k sobě samé.
Večer si přitrpklým proslovem k zrcadlu
vyčte má figura, jak fatálně se klame.

Co že bych od tebe toužila uslyšet?
Snad, že se poved ten olivový snímek,
obraz, co na nakreslím, jak jsem ti líčila,
- záclonou vržený stín na vnitřní parapet.

Tebe však ta moje souvětí nebaví:
(zadřená deska s frázemi a smíchem),
ať už náš dialog napíšu jakkoliv,
vstáváš a odcházíš, končí to vždy tichem.

Z maďarštiny přeložila Marta Dršatová

Eszter Szakácsová se narodila roku 1964 v Pětikostelí (Pécs), báseň Jakkoliv napíšu (Bárhogy írom meg) vyšla poprvé roku 1999 ve sbírce Jiné místo, jiná doba (Más hely, más idő).