TEXTY č. 47 (Jaro 2009)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor][comics]
[jen tak][recenze]

Jen tak

Jakub Chrobák

Jakub Chrobák

Pustou a popraškem probělavělou plání kráčí dvě postavy. Schýlené, shrbené, dýchají ztěžka a stranou proti sílícímu větru. Moc spolu nemluví, sem tam si cosi naznačí letmým pohledem. Jdou sice zdánlivě přesně daným směrem, ovšem na této pláni vypadá ten pohyb nesmyslný – zauzlovaný, chvílemi krotký, poddávající se směru větru, chvílemi vzrušeně vyšlapující proti ostrému vzduchu.

I toto by mohl být jeden z obrazů našeho života – života, který pomalu, ale o to zřetelněji, ztrácí kontury. Světa, který se sám požírá; ne už ovšem od ocasu, ale přímo od toho nejvýživnějšího, od bachoru. V době předvánoční je toto vždycky o něco zřetelnější a provokuje mě to ke stále otevřenějším konfliktům: se studenty v práci, s nebohými prodavačkami, se ženou, často i se sebou samým – prostě s tím vším, co dává dohromady život.

Čas na punč, bruslení, nebo jen prosté tlachání už není, čas na to stát fronty v masnách tohoto světa ano. Když ale potom ogárek třiadvácátého prosince nemůže spat, pořád chce vypravovat o Ježíškovi v jesličkách, žádá jakési ubezpečení, že i k nám přijde, aby rozsvítil stromek a nechal pod ním dárky (v tomto pořadí i důležitosti), není to vysvobození, ale běs: možu já mu toto do budoucího života udělat? Musím.

A budu tak i na vysoké škole, dokud budu. V tomto semestru měl jsem co dělat se zhruba dvěma stovkami studentů prvního ročníku. Protože číst zasvěcené a opsané komentáře ke všemu možnému se mně nechtělo a ani to nebylo technicky možné, podmínil jsem zápočet drobností – třeba půl stránkovou čtenářskou analýzou – tedy textem, kterým by mně řekli, co oni mají s knihou, kterou si vybrali. Výběr byl velice gentlemanský – dílo světové literatury od počátků do konce 19. století. Nejprve se zděsili nad pojmem čtenářská analýza a začali vykřikovat, že jsou v prvním ročníku a s něčím takovým se nesetkali. Vysvětlil jsem jim, čeho si lze třeba všímat – od verše po osobitý autorův styl, nebo třeba jen speciální téma. Nerozumíme, my jsme hlavně knihovníci, na střední škole jsme nic takového nedělali. „A jak spolu mluvíte o knížkách?" Ticho. A v té chvíli mně to teprve došlo. Dal jsem jim vlastně ten nejtěžší úkol – chtěl jsem po nich, aby četli pozorně, tak, aby o svém čtení potom uměli podat zprávu – a to byl vlastně trest. Výsledek se dostavil poměrně rychle – zlodějství. Celé trsy vět zkopírované z nejznámějších internetových stránek, případně z doslovů ke zvoleným knihám. Když jsem viníky odhalil, argument byl jasný: ostatní to taky udělali, ale jim jste zápočet dal. Budu muset asi příští semestr vyhazovat z oken. Buď je, a nebo sebe.

Ale nakonec se mně přeci jen dostalo naděje, tam, kde bych to nečekal. U studentů v tzv. kombinované formě, tedy u dálkových studentů. Tyto dámy dřou po nocích, po práci, ale neošidí nic. Dostal jsem dokonce i dvě básně o Mrštíkově Santa Lucii (každou jinou!). Uklidňuje mě to i děsí naráz: ty dvě postavy ze začátku mohou být také básník a jeho vědec. Jenže nejdou na univerzitu, tam je nikdo nečeká, ale jdou do dědin, malých měst, zapomenutých barů, zkrátka – kráčejí zcela mimo akademický provoz. Toto jestli se nezmění, bude muset vzniknout nějaký nový, snad stejně životaschopný, kulturní a vědecký underground. Třeba se potom po večerech budeme setkávat nad svými čtenářskými zážitky spontánně a společně, tak, jak to už kolik roků provozujeme třeba my, co děláme Texty…