TEXTY č. 47 (Jaro 2009)

[úvodník][próza][překlad][rozhovor][comics]
[jen tak][recenze]

Úvodník

Dalibor Malina: Ráno v knihkupectví

Dalibor Malina: Ráno v knihkupectví

Pár ustaraných kroků po širokém chodníku na náměstí, klíč ve dveřích (dveře jdou otevřít poměrně lehce – a kdo říkal, že se zámek nemá olejovat?), zamknout za sebou, vypnout zabezpečovací zařízení, první cvaknutí spínače přímotopu (ach jo, už víří stovky v ;luftě), otevřít dveře do dvora, překročit odpadlé dlaždice ( kruci, ti řemeslníci už jsou jako před převratem, na dvůr s jediným kýblem malty je nikdo nedostane), lopata a metla, obřad zametání (dnes jenom 5 vajglů, při tomto pohybu lidí na náměstí bude stát tržba za prd), přetřít výlohy od dětských prstů ( aspoň ty malé dlaně ještě knížky přitahují), návrat s ohlédnutím, zamknout za sebou, cesta do prvního poschodí po příkrých schodech, druhé cvaknutí spínače přímotopu (už víří v hlavě všechno), pohled do rohu brlohu bez oken, tzv. kanceláře, usadit zapomenutý kryt na klávesnici psacího stroje ( to Hanes zas psal faktury), tak.

Sedím pytlovitě usazen na prastaré knihkupecké židli (sedával na ní v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých a na počátku devadesátých let vsetínský knihkupec pan Hévr). Pohled stahují dvě nové knížky na stole přede mnou. Jednu, tu útlejší, básnickou, nazvanou Něco není v pořádku? (z chorvatského originálu Nešto nije u redu ? přeložil Jiří Hrabal, mezi jiným také muž od našich Textů, a vydalo olomoucké nakladatelství Periplum) beru do rukou, palcem se proberu ve stránkách a na jedné zadrhnu: „ Myslíš, že stačí stoupnout si sem, kde teď jsi,/ a že se život před tebou prostře/ jak ubrus před obědem?" Zvláštní. Něco někde zaznělo. Knížku jsem zavřel, cítil samet černého přebalu a slyšel praskot v neviditelném dřevě starého domu. Ta druhá knížka jako by tu ležela té první navzdory. Skoro bílá nesla název Z dopisů Stanislava Vodičky Petru Holmanovi (1973-1982) – vydali jsme ji u nás pro Obecní úřad Tasov a hned na sedmé stránce, u níž se prst zastavil, tasovský umělecký knihař Vodička píše: „ Něco v nás neustále pracuje k dokonalosti. Jako by člověka a lidské společenství zvolna a neustále obracelo do jiného světla. Tak vidíme totéž jinak. I sami sebe vidíme stále jinak. Usnadňuje to cestu dopředu a pomáhá to k návratům zároveň."

Díval jsem se z okna prvního poschodí na pusté náměstí a holé stromy, mezi nimi lípu která jediná ve větvích nesla stopy listí. Ale větve s tím odcházením působily sklesle a trochu zapomenutě. Pod nimi snad přece nějak zůstávají zaznamenány stopy mé ranní cesty. Je to jiná cesta než ta, kterou jsem shora popsal? A nešto nije u redu? Všecko je v pořádku, Jirko.