TEXTY č. 47 (Jaro 2009)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor][comics]
[jen tak][recenze]

Rozhovor

Jakub Chrobák: Rozhovor s Petrem Králem:

Jakub Chrobák: Rozhovor s Petrem Králem

V poslední době je Tvoje postava v českém literárním životě nepřehlédnutelná. Není to dáno jen Tvými básnickými knihami (které by stačily), je to také tvou umanutou potřebou diskuse: zdá se, jako by si žádný text nebyl před Tebou jistý, neustále vyžaduješ dovysvětlení, pregnantnější argumentaci atd. V Čechách to působí velmi svěže. Zdá se mně dokonce, že se Ti podařilo tento literární provoz probudit. Napadlo Tě někdy, čím by to mohlo být? Jak to, že u nás nemáme potřebu vášnivé a otevřené diskuze? Nebo jsme ji měli a ztratili? Nebo ji jenom já nevidím?

Má potřeba diskuse se Ti zdá umanutá, ale já se spíš krotím, k diskusi je toho kolem tolik, že bych se k ničemu jinému nedostal. Výměna názorů – i prosté sdílení – pro mne k psaní a ke čtení patří přirozeně; a jako vděčně hlásím jedněm, že mě jejich básně „oslovily" (neodpovědět na oslovení je přece hulvátství), upozorňuju ty, co veřejně blábolí, že to neprochází bez povšimnutí (tím spíš, když své bláboly vyučují, jako Jiří Trávníček).

To, na čem jsem postavil svou existenci, se holt snažím brát vážně, třebaže si nad tím nedávno jistý recenzent Welesu mohl ukroutit hlavu. Zdálo se mu to marné, to se ví – věci však mají i ten smysl, který jim přikládáme. Naštěstí jsou i jiní k debatě ochotní lidé, jako Jan Štolba nebo Božena Správcová; vcelku však k ní chuť chybí, to je zřejmé, ostatně nejen u nás. Nejspíš nebudí chuť sám dnešní svět; nebo aspoň nutí myslet jen na vnější, praktické nezbytnosti. O knihách tak píšou převážně ti, co to potřebují ke kariéře, a tak, aby splnili pensum: studenti a profesoři. Ti se místo debaty spíš trumfují v citátech… Má remcání ale dnešního čtenáře sotva zajímají víc, Tvé opačné tvrzení nechám výhradně Tvé zodpovědnosti.

Tvůj pohled koresponduje s tím, co slýchám od čtenářů mimo tzv. kulturní centra a především mimo akademickou půdu. Od svých kolegů občas slýchávám otázku: Na čem děláš? místo: Co čteš? Děsí mě tato představa zkoumání literatury jako jakési neživé veličiny, děsí mě to neustálé hledání metod, jak mluvit o psaní a čtení co možná nejsofistikovaněji, rozuměj nejchladněji. Tato neschopnost brát literaturu jako to, na čem lze založit svůj život, jak říkáš, projevuje se asi nekřiklavěji ve frigidnosti literární kritiky. Je opravdu jen omezené množství hlasů, za kterými – nebo proti kterým – lze jít. Jak ale z toho kruhu ven? Máš jistě zkušenost s podobným životem ve Francii. Jsou i tam úvahy o literatuře stejně chladné?

Choroby současnosti jsou celosvětové,ve Francii je situace jen o to lepší, že tam o poesii víc píšou sami básníci, kteří to přece jen trochu „rozjedou" – aspoň v tzv. specializovaných revuích. V běžném tisku se ale o poesii nepíše vůbec, a část zmíněných revuí je v rukou nesnesitelných dogmatiků a sekerníků z řad programových avantgardistů.

U nás se o básních (a o knihách vůbec) nepíše ani tak chladně jako vlažně a nevýrazně, bez jiskry – samosebou až na výjimky. Snad je to i tím, co pisatelé jedí a kde nakupují, hospody-kantýny, supermarkety a řeznictví bez řezníků, plná jen vepřového a nevrlých prodavaček, asi moc neinspirují. Některé píšící studentky budou dokonce vegetariánky, na čem se s nimi lze shodnout? V knihách je – a české komentátory vůbec – ani nezajímají vlastní tvůrčí objevy, jenom jakási témata. Jak z toho ven? Číst a psát pořádně sám, jinou možnost nevidím.

Jistě. Ale: psaní o literatuře je také svého druhu instituce, což kromě jiného znamená, že jisté dovednosti se dají získat učením. Nechci teď Tebe ani čtenáře zatěžovat otázkami směřujícími k charakteru současné akademické literární vědy, ale učit se dá přece i od osobností, jenže ty prostě nejsou – já vidím snad jen dvě, a to Mojmíra Trávníčka a Jana Štolbu. Nemusí s nimi člověk vždycky souhlasit, ale je při četbě jejich textů svědkem toho, jak je psaní o literatuře věcí vážnou. A potom jsou samozřejmě básníci, ale – jsou skutečně schopni nahradit nebo udržet přemýšlení o literatuře, které přeci musí být životním úkolem?

Ale i Štolba je přece hlavně básník, a jeho komentáře jsou o to pronikavější! Jen básníci jdou v rozborech textů k podstatnému a dovedou je bezprostředně pojmenovat, tam, kde se „akademičtí vědci" vyčerpávají šprtáním (ne-li vymýšlením) odtažitých systémů a kategorií. Zatímco pro universitní experty jsou básně Paula Celana předmětem nekonečných disputací, básníci je rázem chápou v míře, v jaké jsou pro ně inspirující; pozdější lavinu akademických diskusí o Kafkovi podobně předem diskreditují pronikavé texty, které o něm ještě před válkou napsali Bruno Schulz nebo J.L. Borges.

I v obecné rovině máloco překoná eseje, které poesii věnovali Yves Bonnefoy, T.S. Eliot nebo Octavio Paz; jsou jistě rovněž inspirovaní akademici – jako Mukařovský – , nad tvůrci systémů však nakonec má navrch méně soustavný, ale múzičtější esejista, jako Walter Benjamin nad – jistě obdivuhodným – T.W.Adornem. Právě osobní vidění a „fixní ideje" jsou přitom i zdrojem obecných objevů, u esejisty stejně jako u vědce... Pokusy o niternější přístup k tvorbě lze nicméně najít i u mladých českých akademiků, třeba u některých autorů kolem Souvislostí. To se ví, je nutné se k nim prodrat převažující hlušinou – ale život je už holt z dobré poloviny nutné strávit tříděním.

Třídění je asi klíčové a dobré slovo i pro poezii . Někdy v tom přehrabování člověk zvedne zpocené oči a zaražen nechce uvěřit, jak může být psaní pro někoho tolik jednoduché. Jako by mezi psaním a sbírkou básní nebyly veliké plodivé propasti nejen ticha, ale také bolavého mlčení; ty zpropadené chvíle, kdy k Tobě svět nemluví. Jistě to prázdno znáš. Jak dlouho se s tím vlastně dá žít? Vzpomeneš si na nějaký delší interval, kdy básně prostě nebyly? A vadí Ti ty chvíle?Je možné to čekání urychlit, nebo naopak – je to nakonec důležitější než napsaná báseň sama?

Báseň je událost, to se ví, která musí přijít, nelze ji vynutit. Lze na ni jen čekat a líčit oka, připravovat se na chvíli, kdy se chytí. Když nepřichází, budí to samosebou úzkost: to už se mi v životě nic nepřihodí, skončil jsem? Lze to ale brát i jako úlevu: to podstatné už mám za sebou, stačí už to jen domýšlet a nechat doznívat... Když nicméně báseň přijde, vrací se k Tobě zas v jediném detailu – aspoň na chvíli – celý svět, jen jí se do něj opravdu vpojujeme. Báseň je zkrátka dar, jímž vždy znovu opakujeme ten – jistěže danajský –, jehož se nám dostalo narozením: dar života.

Jsou ale i lidé, kteří mají potřebu život a báseň oddělovat, snaží se, podle mě zbytečně, pídit po tom, co je víc – život nebo poezie. Proto se na závěr zeptám: když už člověk nějak ví nebo tuší, že je básník, když se pokouší básněmi nějak být, mohl by existovat bez nich? Tedy: je pro Tebe život bez poezie vůbec možný?

Těžko, to se ví. Ale poesie není jen v psaní básní, je taky v tom, jak si se světem hrajeme pohledem, v tom, co si o něm tajně říkáme se svou milovanou, v matoucích větách, které nám sám našeptává ve spaní nebo při ranním holení; zkrátka v tom, jak svět ve svém zákulisí nepřestáváme proradně odvádět od něj samého a pošetile ho rozesmávat na jeho vlastní účet. Když už nad námi vyhraje, ať si aspoň o sobě tolik nemyslí...

Děkuji za rozhovor