TEXTY č. 47 (Jaro 2009)

[úvodník][próza][překlad][rozhovor][comics]
[jen tak][recenze]

Próza

Petr Kersch: Pátrání

Petr Měrka: Češi jsou k Valachům sprostí

Pavol Ičo: Z tmavých hôr

Petr Kersch: Pátrání

Vaši adresu? Vaši adresu mi dali na policii. Viktor Brojir, rue Damas, dům číslo patnáct. Domek je blízko přístaviště, řekli a ukázali mi na leteckém snímku města, kde to je. Poradili mi i cestu: Nejlíp se tam dostanete po boulevard Uljanoff, pojedete až k nábřeží, vlevo uvidíte přístaviště pro jachty. Jeďte vpravo druhou příčnou ulicí a jste tam.

Prohlásili, že fotografii mojí dcery – tadyhle je ta fotka, podívejte – si zobrazí do počítače a obrázek přenesou do všech služeben v arondismánu, ale až ráno. Teď v noci to nemá cenu, řekl ten policista. Podle jeho názoru si Betyna vyrazila s nějakou partou nebo s nějakým hezkým chlapcem. Těch tady v Bretani máme dost, dodal a smál se – nemějte strach, pane, vím, o čem mluvím... Mám tři dcery, pane, ta nejstarší je zrovna v tom věku jako ta vaše. Já to znám: slíbí, že přijde do půlnoci a vrátí se za svítání; rozcuchaná, na sukni vzadu mokrý písek z pláže a kruhy pod očima...

Ukázal jsem jim dopis, který jsem našel na posteli v našem hotelovém pokoji. Pět řádek ve spěchu napsaných tužkou.

Tati, nečekej, já se s Tebou domů nevrátím. Našla jsem konečně Miriam. Pojedeme s ní někam pryč. Někam hodně daleko, asi na Martinique. Zavolám Ti. Betyna.

Na policii mi doporučili, ať nechám dopis přeložit do francouzštiny, správnost překladu musí být úředně ověřena a pak se teprve může začít něco dělat.

Byl jsem bezradný. Předevčírem bylo dceři šestnáct, výlet do tohoto překrásného města na pobřeží Atlantiku měl být dárek podle jejího přání. Zeptal jsem se policistů svou školní fráninou, co mám dělat? Jsem bezradný, je suis un pére désespéré, jsem zoufalý tatínek... Jeden z nich mi dal vizitku s vaší adresou. Řekl, že pocházíte taky z Československa, že jste pátrací agentura a že máte s hledáním dětí velké zkušenosti.

*

Brojir mi nabídl židli u kuchyňského stolu. Velké hodiny na zdi ukazovaly jedenáct. Prohlížel Betyninu fotku. Pak si četl její vzkaz – a zase vzal do ruky fotografii a zeptal se, jak je ten snímek starý a kdo je Miriam. Odpovídal jsem s nejistotou. Měl bych o přátelích své jediné dcery vědět víc. Vím, že Betyna objevila Miriam na internetové seznamce a že si mejlovaly. Nemám tušení, jak Miriam vypadá, jak dlouho ta korespondence trvá, odkud Miriam je. Ano, mohly si psát francouzsky, na jazyky má moje dcera nadání a francouzsky umí mnohem líp než já. Ano, má doma v Praze počítač, ale není tam nikdo, koho bychom mohli požádat, aby ho zapnul, moje žena od nás odešla a žijeme s dcerkou sami – letos na podzim to bude dva roky, co jsme sami. Ano, štíhlounká, výška stošedesát pět, váží asi padesát kilo. Taková muší váha to je. Doma Betyna zlobí s jídlem, zato ve Francii jí chutná... Samozřejmě, má svou kreditní kartu, číslo mám někde v diáři. Neblokoval jsem tu kartu, Betyna by mohla zůstat bez peněz zrovna ve chvíli, kdy by nějaké potřebovala.

Celý večer – dřív, než jsem se odhodlal jít na policii – jsem jezdil po městě vypůjčeným autem nazdařbůh, zastavoval se u různých barů a klubů, kde už otevřeli, ukazoval tuto fotografii, říkal její jméno a že jsem její otec. Někde mne odbyli, jinde zase byli vstřícní, volali na sebe, radili se, prohlíželi snímek, mluvili rychlou, pro mne úplně nesrozumitelnou francouzštinou – výsledek nula. Nikdo ji nespatřil, nikomu nebyla povědomá, nikdo jméno Betyna nezaslechl... Betyna – tak jí říkáme odmalička. V cestovním pase má napsáno Alžběta, ale žádný Francouz to jméno neumí vyslovit.

Brojir řekl, že bychom se měli držet jména Miriam – je neobvyklé. Zná lidi, kteří si takových nápadných detailů všímají. Na hodinách byla půlnoc, pootevřeným oknem jsme slyšeli vítr vanoucí od moře, jak proniká větvemi a listovím stromů za domem.

Brojir usedl k počítači, obrazovka se rozzářila a její nazelenalé světlo mu osvětlilo tvář. Jak sledoval svůj text na monitoru, mhouřil oči jako starší člověk, který by měl nosit na čtení brýle, ale není na ně ještě zvyklý a zapomíná je v kapse. Dohněda sluncem opálený nos a bílé čelo – Viktor Brojir tráví hodně času pod širým nebem a určitě i na moři nosí na hlavě klobouk. Tady na pobřeží – řekla mi jednou Betyna – tady má nějakou loďku každej. Jako u nás třeba kolo...

Brojir mi vysvětlil, že rozesílá via internet pár otázek některým svým dobrým známým a musí je ještě upozornit telefonem, protože všichni jsou sice v téhle noční době vzhůru, to způsobuje povaha jejich práce, ale není to taková práce, že by při ní vysedávali u počítačů. Vzal do ruky mobil a poznamenal, že půjde s tím telefonováním radši na terasu.

*

Pečlivě za sebou zavřel. V domě bylo ticho, ozýval se jen tikot hodin a bzukot ze skříňky počítače.

V tu chvíli jsem zaslechl za stěnou výkřik – vykřikla nějaká žena – následovalo sténání a znovu – výkřik – o poznání silnější než prve – a znovu hlasité sténání.

Zaklepal jsem na sklo dveří, vedoucích na terasu. Vedle naříká nějaký člověk, řekl jsem Brojirovi. Ten tam vběhl a já za ním, že s něčím pomůžu, bude–li to zapotřebí.

Ne – nechoďte sem, otočil se Brojir a dlaní, namířenou na mne, naznačoval, že se mám zastavit a nepřibližovat se k posteli, stojící vzadu v rohu ztemnělého pokoje. Otevřenými dveřmi vnikalo dost světla, stačil jsem si všimnout, že postel připomíná nemocniční lůžko, že na ni leží nějaké děvče, zabalené do bílého hábitu bez rukávů. Zmítala se, připoutána k posteli širokými popruhy, paže měla nahé a připoutané k bokům. Dlouhé tmavé vlasy jí zpola zakrývaly tvář. Vykřikovala neznámá, chrčivá slova. Výkřikům jsem nerozuměl, ale pochopil jsem, že to nejsou žádné prosby. Byly to nesrozumitelné nadávky a kletby.

Srozumitelné bylo Brojirovo gesto... Pravou rukou přidržoval dívku k posteli a levou mi ukazoval: Ne, počkejte, nikam nechoďte, rozsviťte, vypinač je vedle dveří, podejte mi tamhletu krabici... Přidržte té holce hlavu, ať sebou tak nehází... Takhle zezadu, postavte se za postel, ano, správně, hned to bude. Řekl pár slov francouzsky a napíchl dívčí předloktí injekční jehlou, vytlačil z injekční stříkačky do vpichu celý objem čirého roztoku, cítil jsem v prstech, jak odpor dívky slábne, jak svaly na šíji povolily... Odhrnul jsem jí husté vlasy; zíraly na mne tmavé oči pod klenutým, pěstěným obočím, hladké čelo, rovný a úzký nos, oteklé a do krve rozkousané rty... Tvář z pohádky... Opuchlá víčka za chvilku Šeherezáda přivřela a ozdobila je obloučkem z černých řas.

*

Svítalo. Vítr zesílil. Na terase bylo možno rozeznat dřevěné zábradlí a zakrslou palmu, zasazenou ve velikém proutěném koši. Brojirova pošta na internetu hlásila pět nových zpráv, čtyři ve francouzštině, jedna v angličtině. Četl jsem je Brojirovi přes rameno. Francouzské oznamovaly, že odesilatelé se ničeho nedopátrali... V anglickém textu čekalo překvapení.

Hi,Viktor, sailboat Miriam anchored here stage C box 526. Max

Miriam kotví?...

Jo – řekl Viktor Brojir – Miriam je plachetnice, čtěte přeci... Kotví v přístavišti zdejšího jachtklubu. Molo C, kotviště 526. Asi máte dcerku tam. Jděte hned, je to kousek odtud, za patnáct minut jste na místě. Jděte pěšky, auto nechte stát tady v ulici, ať dcerušku nevyplašíte.

Podíval se na hodiny a poznamenal, že za tři hodiny začíná odliv. Jestli mají v úmyslu zdrhnout, bude nejvhodnější doba k vyplutí ráno.

Jak to – mají zdrhnout? Kdo? Proč? Nechápu nic... Je toho na mne moc... Dítě přivázané k posteli a uspané injekcí... Dcera mi utekla... S nějakou Miriam, napsala mi vzkaz a zmizela... A najednou je Miriam loď, která stojí v přístavišti čtvrthodiny odtud! To jsou nepochopitelné věci... Děvče vedle – mluví tak divně, mluví arabsky? I kdyby to byla vaše příbuzná, víte, čeho jsme se tady dopustili? K tomu nepotřebuju znát francouzské zákony! A já vám k tomu napomáhal...

Brojir mne napomenul – pst, ať se Jadida neprobudí. Jaká Jadida? Ta žába vedle – šeptal Brojir – pomohl jste mi, dík, ale ta patří mně. Vy se starejte o svou dceru... Vsadím se – pokračoval – že Miriam je jméno lodi, která měří dobrých deset metrů, na stěžeň zatím hlavní plachtu nevytáhli... Uprostřed paluby jsou schůdky, vedou dolů do kajuty, dva lidi se tam pohodlně vejdou. Na zádi bude asi motor a vlaječka, nejspíš ve francouzských barvách...

Podivil jsem se: Mluvíte tak, jako kdybyste tu loď znal! Brojir odpověděl, že takových plachetnic, které jsou schopny s dvoučlennou posádkou přeplout Atlantik, stojí v přístavišti víc. Martinique? S mezipřistáním na Kanárských ostrovech, s dostatkem potravin, vody a benzinu, s příznivým větrem, s trochou jachtařských zkušeností... Plavba trvá asi měsíc nebo nejvýš pět týdnů.

Co by asi Betyna hledala na Martiniku?

Najděte tu loď a zeptejte se dcery, pokud neodpluli, odpověděl Brojir.

*

Když přicházíte k přístavišti za svítání a spatříte stožárový les, opředený lianami lanoví a větvemi ráhen, ocitnete se ve středu pozornosti: stovky bystrých oček vás sledují z nábřežních zdí a vlnolamů, některý racek přitom zamáchne křídly a přešlápne z jedné nohy na druhou, jiný zase vzlétne proti červánkům a pozdraví první sluneční paprsky křikem, který se rozléhá široko daleko.

Molo C je chodník sbitý z fošen a prken, namořených olejem na tmavo, zespodu ho podpírají kůly hluboko zatlučené do dna zátoky. Nesou chodník metr nad vodou, mezi nimi jsou chodníková pole prohnuta až k hladině a někde proudící voda prkennou plochu zaplavuje; abyste neuklouzli, můžete se přidržet dřevěného zábradlí po obou stranách. Střídavě vlevo a vpravo je zábradlí přerušeno. V těch místech jsou přivázány k molu motorové čluny, pramice, menší a větší plachetnice, katamarány... Pohupují se, ozývá se skřípot a vrzání lodních součástí, tlusté provazy jsou vlhké od noční mlhy, střídavě se napínají a zase volně prověšují, jak vlna za vlnou lodě nadnášejí. Zelenohnědé řasy, mokré a páchnoucí rybinou, vyplavilo moře až sem, zachytily se na pilotech a zdobí boky lodí, připoutaných na kotvištích.

Bylo časně a liduprázdno. Místo označené plechovou bójí s číslem 526 bylo volné, loď tu nebyla, nezbyly tu ani stopy po nedávném odplutí. Nízko nad bójkou se vznášel mořský racek, rozpínal černobílá křídla proti větru, občas vykřikl, jako by o zmizelé Miriam věděl.

*

Ulice Damas byla ještě v jitřním stínu mohutných platanů. Listí se třepetalo v západním větru. Auto stálo pod platany netknuté, Brojir zavíral v prvním poschodí okno, spatřil mě a zamával, abych šel nahoru.

Miriam odplula... Půjdu na policii, budu si stěžovat na jejich liknavost, mají helikoptéru, rychlé policejní čluny, ať zakročí, proboha, vždyť je to únos...

Brojir se zeptal, zda jsem viděl, jak loď odplouvá.

Ne, neviděl a nijak zvlášť jsem se nerozhlížel – dodal jsem – přes ty stožáry a svinuté plachty nebylo na moře vidět a taky bylo šero. Nikde nikdo, abych se mohl zeptat nějakého svědka... Jen vítr od moře a křik racků... Kde je moje dcera?

Brojir poklepal zlehka prstem na velký barometr, zavěšený vedle okenního rámu. Ručička poskočila o pár milimetrů dolů.

V tomhle počasí by vyjel na moře jenom ten, kdo neodkladně musí, vysvětloval a dodal: Jděte na přístavní kapitanát, třeba si všimli nějaké odvážné lodi se skasanou plachtou, jak odjíždí nebo zaslechli alespoň její lodní motor, jak se vzdaluje.

Namítl jsem, že na kapitanátu se mnou nebudou chtít jednat. Jsem cizinec, francouzsky pořádně neumím a nejsem člen jachtklubu. Poslali by mně tak jako tak na policii nebo by dokonce na mne policisty přivolali, že tam otravuju s nějakou báchorkou o uneseném dítěti...

Brojir se zarazil: To by se mohlo stát, máte pravdu. Vrátíme se do přístavu spolu. Mě tam znají. Začal zavírat okenice a zamykat dveře.

Jadida? Ta už tady není, odpověděl, před chvílí ji odvedli příbuzní. Čekal jsem někoho z její rodiny už včera večer, místo nich jste přišel vy. Včera bylo špatné počasí nad celou severozápadní Afrikou; v Rabatu prý museli odlety malých letadel zrušit.

Zeptal jsem se: Co vlastně děláte? U policie vás považují za specialistu na hledání ztracených dětí. Brojir připustil, že takhle kdysi začínal. Poslední roky je těch děcek ale moc, tak se zaměřuje na děvčata z muslimských rodin, která utíkají před svatbou. Zasnubují je, když to jsou ještě děti, někdy se s předurčeným ženichem ani neznají. Nejde jenom o nevěstin majetek, jde taky o poslušnost budoucí manželky. Jenomže holka roste, nabere rozum, notabene pošlou ji do francouzské školy. Najde si někoho, kdo nemá s islámem nic společného, někoho, s kým chce zdrhnout od rodiny, s kým chce žít po evropsku. Když se to dozvím včas, dodal Brojir, tak ji skoro vždycky chytím, a když dostanu od zákazníků slíbený fric, tak jim žábu předám. Policie s takovou fugueuse nechce nic mít, jsou s tím jenom opletačky. Jadida má štěstí, že je z Maroka – pakistánské děvče někdy příbuzní rovnou zabijí.

*

Ředitelství přístavu – capitainerie – je v čtyřpatrové kamenné budově na nábřeží vedle starého majáku. V přízemí, kde je velká hala s několika pohodlnými křesly, mne Brojir vyzval, abych si zatím sedl. Šel k recepčnímu pultu, ukázal úředníkovi nějaký papír, podepsal se, úředník souhlasil, chvilku hovořil do telefonu, objevila se žena v červené kombinéze, malá, kudrnatá mulatka se svítícím úsměvem, bonjour, Victor – bonjour, madame – políbili se třikrát na tváře, ça va? Ça va bien... Brojir ztišil hlas, vysvětloval, gestikuloval, žena v červeném pohlédla na mne, vytáhla z kapsy náprsního dílu telefonek a mluvila do něj zase tou zběsilou francouzštinou. První slova vždycky jakžtakž ulovím: Oui... Si... Pourquoi... Elle... Deplacement... Ale zbytek vět se mi ztrácí v příboji neznámých slov...

Půjdem nahoru, inspektorka jde s námi, vyzval mě Brojir a dodal, že loď Miriam je pravděpodobně ještě v přístavu. Vstoupili jsme do zdviže. Madame stiskla tlačítko, hleděla obdivně na Brojira, který mi česky vysvětloval, že včera večer Miriam bez posádky byla odtažena přístavní službou na jiné kotviště. To se někdy musí udělat. Každý řádný člen klubu, který má zaplaceno určité kotviště v přístavu, má právo, aby jeho kotviště bylo volné, když se odněkud vrací. A pětsetdvacetšestka ohlásila náhle dojezd z dlouhé cesty.

Majitel Miriam je jenom čekatel... Na řádné členství v jachtklubu čekáte až pět let... Včerejší informaci o umístění Miriam opsal Max z registru, který platil včera ve dvacet hodin – noční přesuny lodí bývají ojedinělé a zapisují se do přístavního registru až na ranní směně.

Na horním patře jsme přistoupili k prosklenému širokému výhledu. Pod námi byl celý přístav jako na dlani. Inspektorka přinesla velký triedr a dlouhý námořnický dalekohled. Pozorovala přístaviště asi minutu, kývla na mne. Les voila!

Brojir řekl, že Miriam stojí na čísle devět, téměř na konci mola B, hned vedle velkého motorového člunu, natřeného na zeleno. Jestli ho taky vidím?

Ano, měl jsem v zorném poli zelenou loď a hned vedle ní byla vidět dlouhá, jednostěžňová plachetnice, na bílé přídi se někdo pohyboval. Pak jsem objevil u stožáru druhou postavu, zřejmě vylezla z podpalubí. Mohla by to být Betyna, zdálo se, že je to ženská. Drobná, štíhlá postavička... Na hlavě měla slamák, přidržela si ho ve větru. Podle toho gesta... Křičel jsem: Bety! Poznávám ji! Je to ona! Jdu tam! Honem!

Brojir mne zadržel. Řekl, že na zádi Miriam je vidět přívěsný motor – když se přiblížím, posádka mě pozná. Polekají se, zpanikaří, nastartují a odjedou. Půjdu k nim sám, pokračoval Brojir, nechte to na mně, půjdu jako člověk z přístavního personálu, budu vypadat důležitě, ponesu v ruce nějaké papíry a zamávám s nimi, že jako potřebuji něco v nich doplnit... Zdržím je v kajutě, mezitím přijdete vy... Čtvrt hodiny za mnou, to by mělo stačit... Dřív nechoďte...

*

Chodník mola B nesměřoval přímo, asi po sto krocích mezi kotvícími plachetnicemi a katamarány zahnul v tupém úhlu vlevo. Než jsem došel k místu, kde se směr chodníku mění, zaslechl jsem, že někdo jde po prknech proti mně. Zastavil jsem se. Dřevěná konstrukce se zachvívala a duněla, kráčejících osob muselo být víc.

Objevil se Brojir, držel za ruku Betynu, která šla o krok za ním. V druhé ruce držela slamák s bílou stuhou a byla bosa. Nezpěčovala se, nenechávala se táhnout – kdyby byl prkenný chodník o něco širší, mohli jít snadno vedle sebe.

Za touto dvojící šel mladík, vypadal jak obyčejný chasník, kterého můžete zastihnout ráno v tržnici, kde prodává čerstvé ryby. O hlavu vyšší než Betyna, v ošoupaných jeansech a bílé vestě na holém těle. Se sklopenou hlavou se zastavil za Brojirem a mojí dcerou.

Dobré jitro, tati, řekla pokorným tónem.

Zeptal jsem se, kde má boty.

Brojir se zasmál, pustil její ruku a řekl, že Bety za svítání uklouzla, když přelézala z chodníku do rozhoupané lodi, naštěstí Nicolas ji zachytil včas, takže si nohy jenom namočila a nemá je zlámané, což se někdy přihodí, když nějaký nešika uvízne mezi trupem lodi a konstrukcí mola.

Jak jsme tam stáli, prkenná podlaha se začala pod námi prohýbat. Cítil jsem chladnou vodu až u kotníků. Řekl jsem Betyně, že bychom si měli snad něco vysvětlit.

Pojďme někam, kde je víc sucho, navrhnul Brojir a dodal, že mladí mne chtějí odprosit a pozvat na vyjížďku, až se počasí umoudří.

Prohlásil jsem, že na žádný Martinik v takové kocábce nejedu. Nicolas taky ne – poznamenal Brojir a otočil se k mládenci: Kam že jste se chtěli vydat?

Nicolas ukázal na západ. Pár mil odtud. Ille de Groix, velký ostrov. Bydlí tam jeho rodiče.

*

Seděli jsme s Brojirem pod slunečníkem na terase Café Carnot. Počasí se konečně umoudřilo, slunce žhnulo svými červencovými odpoledními paprsky na město a ve vzduchu voněla sůl. Na letišti mám být až v sedm večer, vysvětloval jsem Brojirovi, kufr mám tady pod stolem, protože hotelový pokoj musel být uvolněn nejpozději v poledne. Ano, vracím se sám. Dcera přijede za mnou až za týden. Říká, že Nicolase miluje... Myslím, že je na čase, aby se zamilovala doopravdy. Jistě, Nicolas není žádný Romeo, ale mluvil jsem s ním na rovinu a prohlásil, že mi rozumí, že na Betynu dá pozor, že ji má moc rád.

Chtěl jsem ještě dodat, že se znají dlouho, ale jenom podle internetových stránek. Teď už budou asi na tom ostrově, na tom Groixu. Brojirovi zabzučel telefon v kapse. Přiložil ho k uchu, řekl něco jako Oui... C´est moi–meme... D´accord... Merci, madame...

Musíme se rozloučit, řekl a podal mi ruku, volají mě.

Zeptal jsem se: Zase Maroko? Ach, ne, tentokráte je to Libanon, odpověděl, sbohem, pozdravujte Prahu.

Petr Měrka: Češi jsou k Valachům sprostí

Takový Čech si klidně přijede do Valašské Tatranky svým nablýskaným luxusním favoritem a hned si hraje na haura. Myslí si, že před ním padneme do krojů, vezmeme valašky a s hlasitým jekotem na rozumu pomatených vidláků vtrhneme na Snětínské úředníky, kdy je skalpujeme a stáhneme zaživa z kůže. Ale my jsme přitom tady líní a romantičtí. Máme velké pupky a čisté montérky.

Už jsme si zvykli nepracovat. V současnosti nás navštěvuje hodně umělců ze zahraničí a malují nás jako exoty. Občas si také střihneme nějakou tu vedlejší úlohu v akčním filmu, ale asi ze všeho nejvíc nám svědčí role notorických alkoholiků. Takový zpustlý a naprosto bezvýznamný život nás fakticky bere. Ráno, když se pořádně vyserem, si dáme do ruksaku kus chleba s ovčím sýrem a pár petláhví s odporným červeným čučem. Zpoza kopce nám k tomu vychází slunce a my společně s ptáky zpíváme jako zjednaní. Stoupáme vzhůru travou, kouříme předražené cigarety a moc dobře o sobě víme, že nám na ceně nezáleží. Hlavně, že je nám fajn.

Po pár kilometrech si vybereme nějaké pěkné místo. Tam se ožerem a až do odpoledne blbnem. Ženské přijedou ve tři z továren a hned běží nadšeně do kuchyně uklohnit něco k snědku. Jsou krásné, kypré a rády se věnují rození.

Na Valašsku máme skvělé porodníky. Mnohdy nemají ani žádné vysoké školy. Stačí jim docela obyčejné kovářské kleště a hodně štěstí. Na rozum se tady nikdo nespoléhá. Racionalita nám k ničemu není. To už si mnohem raději vyvoláme v noci na hřbitově duchy a ti nám ukážou, kde naši loupeživí předci zakopali ty ohromné hromady zlata ukradeného císařským.

Tento snadno nabytý kapitál pak využíváme marnotratně. Před časem jsme si tu začali stavět svépomocí protiatomové bunkry a též jsme se pustili do jednoho sila, protože se nám nedávno podařilo od Severokorejců koupit raketu s jadernou hlavicí. Až s tím budeme hotovi, namíříme ji na Prahu, zapneme si televizi a hned jak nás Češi zase naserou, tak bez kapky soudnosti stiskneme knoflík a srovnáme je se zemí i s těmi všemi turisty, co jich tam jen mají.

I my tu samozřejmě máme takové podvratné živly. Jakmile k nám do vesnice přijedou, obrátíme jim kapsy naruby a pověsíme je hlavou dolů na pouliční osvětlení. Poté pokrčíme nevinně rameny a vysvětlíme jim, že folklór je folklór.

Naši turisti mají pochopení a vděčně se vracejí. My na vesnici se všichni známe a máme se moc rádi. Pokud soused závidí sousedovi manželku a nebo nezletilou dceru, není nic snadnějšího, než si zajít do kůlny pro sekerku a zabít ho. Potom se osouloží vše na co stačí chtíč a život jde spokojeně dál. Ženy přivádějí na svět další a další děti a my muži se odpovídajícím způsobem bavíme v hospodě.

Ve Valašské Tatrance je spousta hospod. A všechny jsou od rána do půlnoci plné. Kdo nedegeneruje je sám proti sobě. Kdejaký vládní úředník by nám chtěl zkazit tuto harmonickou idylu, ale my jsme tvrdé dubové palice. Na nás musejí poslat armádu, ani policie s námi totiž nehne. A co je tu jen intelektuálů! Naše knihovna je přímo obrovská. Má pět nadzemních a stejný počet podzemních podlaží a v každém patře je striptýzový klub. Čtou zde výhradně muži. Ženy nemají na to čas. Pokud nejsou ve fabrice, musejí se starat o rodinu.

Pořádáme zájezdy k moři. Taky jen pro muže, ženy jsou nuceny zaopatřit dobytek a jiné zvířectvo, které tady v hojné míře chováme. Aby nám naše výprava hezky uběhla, sháníme lehké holky přes internet. Naložíme je na Snětíně a jedeme třeba do Turecka. Tam si na celých čtrnáct dní zalezeme do nějakého útulného a ne moc frekventovaného podniku a pořádně se zkouříme hašišem. Často pak nemáme na zaplacení, ale pokaždé to řešíme tak, že jim tu na oplátku necháme naše děvčata a oni nám sami ještě něco přihodí. My Valaši jsme měli s Turky vždycky dobré vztahy. Ale kdyby k nám nějaký přijel, tak vezmeme valašky a…

Když byli u nás naposledy. Někdy ve 13. století. Tak lehla Tatranka popelem, těla chlapů byla na kůlech a hlavy se jim válely pod nohami. Znásilněné ženy, co přežily, odtáhly mnohdy dobrovolně společně s nimi do jejich země. Ještě dnes nám odtamtud přicházejí od jejich potomků zmatené a naprosto nečitelné pohlednice. Na Valašsku je prostě krásně a ze všeho nejhezčí je asi Jupe Vapulík.

Ten každé ráno vstane, vypije půllitr rumu a jde se podívat, co je nového v kuchyni. Čelem o desku stolu opřený tam sedí jeho tolik nenáviděný otčím. Jupe si otevře ledničku a vytáhne vodku. Tu zastrčí do kapsy tepláků a jde do dědiny. Staví se za Opinem. Chytnou se za ruce a společně vyrážejí ke Kosočtverci s čárkami mimo realitu. Tam si u Martinéze de Bačkory objednají pivo a konzumují jedno za druhým až do 2 hodin odpoledne. Přibližně v tu dobu za nimi přiskotačí jejich místní čtrnáctileté fanynky a prosí je, aby se v jejich doprovodu šli někam projít.

Máme tady na Valašsku dost lesů, a tak většinou chodíme tam. Jupe s Opinem nebyli výjimkou. Došli společně s lolitami do hájku a tam je opili vodkou. Svlékli je do naha a vyfotili si je na památku. Potom nasbírali nějaké lysohlávky a dost slušně se zhoubovali. V totálním jedu se vydali navštívit starého mládence Měchýře Pytlouna. To je jeden takový borec, který je hodně zkušený. Zazvonili na něj, on se vyklonil z okna a když tam spatřil tyto dva odjebky, byl z toho vyloženě nadšený a pozval je k sobě dál.

Otevřel jim dveře, vyšli po schodech a Jupe se ho zeptal, jestli si může půjčit jeho nafukovací pannu. Pytloun pustil film a donesl nějaké víno. Jupe byl za chvíli hotový a jenom co si setřel sperma ze žaludu, zapojil se živě do erudované debaty.

„Mně tedy rozhodně nohy nesmrdí!" vykřikl nasupeně stále až příliš střízlivý Pytloun. „Možná tak ponožky," dodal už mnohem pokorněji a napil se vína.

Valaši jsou všeobecně pohostinný a mírumilovný národ. Větší prosťáčky snad ani nenajdete. Ke všemu tady myslíme všechno upřímně. Pamatuju si, jak přišel Pytloun za jedním turistou a řekl mu:

„Vytáhnu ti páteř z těla."

A skutečně to nebyla žádná planá výhružka ani legrace. Pytloun sáhnul tomu dotyčnému do konečníku a prudce trhl. Ta páteř mu dodneška visí nad postelí a on je na ten svůj úlovek nesmírně hrdý.

A když ten intelektuální film skončil, svlékli se všichni tři do naha a vyběhli se na silnici radovat společně s ostatními obyvateli Valašské Tatranky. K jejich potěše jim hrál obecní rozhlas kvalitní dechovku a náhodně projíždějící řidiči se nestačili divit, co je to tu všude za pitomce.

Pavol Ičo: Z tmavých hôr

(poviedka inšpirovaná ľudovými rozprávkami)

Kráčame planinou. Obklopuje nás rovinatá krajina posiata pásmi lesov.

Ideál o dobrodružnom putovaní po severoruských lesoch zrejme nebol až taký dokonalý... Začalo sa to kaziť, keď sme sa tu ocitli bez vody, v chlade pustatiny. Navyše pod mračnami zatemneným nebom. Občas sa však na oblohe objavil mesiac v splne.

Po čase sme vystúpili na kopec.

Rozprestrelo sa pred nami zalesnené údolie. Nemali sme čo stratiť a tak sme pozbierali posledný zvyšok síl a rozbehli sa do tmy. No čím hlbšie do vnútra lesa sme vstupovali, tým bol redší. Zato stromy tu boli mohutnejšie, takmer bezlisté a ich kôra pripomínala uhoľ. Rozdelili sme sa a dohodli, že ak niekto niečo nájde, má zvriesknuť.

Mne obzvlášť chýbala voda, ktorú som neochutnal už takmer dva dni. Po chvíli Juro oznamoval svoj objav. Ukázal nám podlhovastú chalúpku, mierne zdevastovanú pôsobením času a vetra, kamennou cestičkou spojenou so studničkou pripomínajúcou miniatúrny domček. Rozradostnene sme sa k nej rozbehli a napájali sa plnými dúškami. Keď sme sa napili, rozhodli sme sa prezrieť dom.

Nebolo v ňom veľa nábytku, vlastne skoro žiaden, zato po podlahe bolo roztrúsené obrovské množstvo drevených dosiek.

Dom sa skladal zo štyroch úzkych a podlhovastých izieb, z ktorých dve boli celkom zapratané smetím, lístím a starými haraburdami. Predná miestnosť bola vybavená oceľovou pieckou a podlahou, v ktorej bol zabudovaný zhrdzavený kruh.

Matúš kruh nadvihol. Spolu s ním nadvihol aj pár krátkych dosiek v tvare štvorca a tým otvoril časť podlahy. Potom sa pozrel na nás, zapálil triesku, ktorú do vzniknutej jamy hodil a vzrušene skočil do diery.

Nastala chvíľa nepokojného čakania, na konci ktorej vyšiel a začal rozprávať o svojich podzemných zážitkoch. Vraj prišiel k vysokej poličke s nespočetným množstvom fľašiek. Vďaka slabému svetlu mohol rozpoznať len to, že tekutina je tmavá, no ani to nevedel rozoznať presne kvôli tlstej vrstve prachu na povrchu fliaš. Korkové vrchnáky boli priškvarené voskom. Do vreciek nabral tri fľaše. Na dôkaz dve vyložil na červotočmi rozožratý stôl a pokračoval v rozprávaní. Keď trieska zhasla, oci tol sa uprostred úplnej tmy. Tá ho však nevyviedla z miery. Kráčal ďalej, až kým nezačul volanie akéhosi chrapľavého hlasu. Zrýchlil krok a zacítil ako mu z vrecka čosi padá.

Fľaša sa rozbila o podlahu. Niekoľko črepín sa mu zarylo do stehna.

Do kaluže vzniknutej na zemi vložil prst a tekutinu ochutnal. „Je to víno!!" rozradostnene zvolal a prepchal sa otvorom priamo nad jeho hlavou.

„...Od smädu teda rozhodne neumrieme!" s úsmevom zakončil svoje rozprávanie a slastne sa z plného hrdla napil z čiernej, zaprášenej fľaše.

„...Hmm... suché! Len si dajte!" , vynukoval nás, kým si dezinfikoval ranu na nohe.

Váhavo som sa napil. Naozaj nebolo zlé!

Dokonca samotný, vždy najviac podozrievavý Juro, sa ponúkol, že zíde dolu ešte po pár fliaš. Boli tam vína všetkých chutí; sladké, suché i trpké. Každý si ulovil po fľaške.

Pomaly nastala noc. Prišla aj únava a bezsenný spánok, ako počas posledných dní.

Uprostred noci sa však rozvíril v našich hlavách orchester tisícich tónov, pohltila nás tma a nastala, aj napriek tomu, že sme boli uprostred chladných lesov, horúčava.

Na ruke som nahmatal pár mazľavých fľakov. Keďže som sa nemohol spoľahnúť na zrak, jazykom som ochutnal ich chuť. Pripomínala krv.

S hrôzou som rozpoznával jej charakteristicky železitú chuť.

Spanikárili sme. Začali sme pobehovať po dome, pričom sme do seba vzájomne neustále narážali.

Po chvíli hluk stíchol a zreteľne sme počuli jediný hlas, ktorý nás volal , každého osobitne, menom. Pred našimi očami sa začala formovať tvár - bledá s tmavočiernymi očami. Bytosť nemala vlasy a jej telo zahaľovala tma.

Dotkol som sa chladných, kamenných tieňov, ktoré nás obklopovali. Boli vlhké ako steny jaskyne. Podlaha bola mazľavá a lepila sa ako blato.

Triasli sme sa zimou a strachom.

Odrazu sa naokolo rozprestrelo ticho, až kým jaskyňu nerozozvučal neznámy, chrapľavý a mohutný hlas: „Nemali ste sem chodiť, nemali ste narúšať posvätné miesta! Zachutilo vám víno? Kto z vás si všimol prímes jedov? A čo sladká voda zo studne? Všimli ste si kostry ukryté v jej hlbinách?...Ty!", zreval, „poď bližšie, postav sa na kraj mláky a povedz  čo vidíš!"

Ja som, akoby čímsi ovládaný, pristúpil k širokej mláke a pozrel som sa dole... Vzápätí som zatúžil odvrátiť zrak, no nemohol som. Čosi ma nútilo pozerať sa dole.

Mláka už nebola len obyčajnou kalužou kalnej vody. Keď som sa do nej pozrel, premenila sa na priesvitnú tabuľu skla, cez ktorú bolo vidno priepasť.

„Čo vidíš, vrav!", okríkla ma bytosť.

„Vidím tvory, ktoré vzdialene pripomínajú ľudí, no sú znetvorené, bez nosov a uší, telá majú posiate výrastkami. Mnohí majú krvavé rany po vypichnutí očí. Niektorí horia a váľajú sa po zemi, ale plamene nedokážu zmierniť. Iní sa topia v krvavo červených jazerách, z ktorých stúpa dym." Prichádzal som o hlas, žalúdok sa mi triasol strachom.

„Ďalej, ďalej, vrav!!" vrieskal podivný hlas spojený s neprestajným smiechom.

„Nevládzem," odsekol som.

„Neklam! Pokračuj!"

Azda vyprovokovaný tajomnou bytosťou, hlas i bdelosť sa mi vrátili a pokračoval som:

„Ďalší sa váľajú v blate. Bahno a výkaly s pôžitkom strkajú do úst, potom vyvrátia a zmes opäť požijú. Iní robia to isté s vlastným močom. Ďalší, zrejme od hladu, okusujú si nohy a ruky , vždy vytrhnú veľký kus mäsa, ktorý im pomaly dorastá..."

Keď démon prižmúril oči, nazbieral som v sebe odvahu na to, aby som sa spýtal: „Čo od nás chceš?"

„Od kedy zajac kladie otázky vlkovi?", zadunelo jaskyňou, „Som strážca planiny a vy moji otroci. Podvoľte sa mojej vôli, inak budete uvrhnutí do jamy večnej trýzne! Posledné roky prechádza planinou málo ľudí, aký osoh by preto pre mňa mala vaša smrť? Choďte, doneste mi sedem obetí za sedem rokov môjho hladu, za sedem rokov, čo sa ľudská noha nedotkla tejto krajiny a ušetrím vás... Choďte! Straťte sa už! Máte päť dní."

Rozbehli sme sa k svetlu za našimi chrbtami a ocitli sa na kraji planiny.

Zhodnotili sme, že siedmi bezvýznamní Rusi za naše životy rozhodne stoja.

Dohodli sme sa, že o tri dni sa stretneme a posledné dva dni budeme hľadať spolu. O chvíľu na to sme kráčali osamote a svorne hľadali nejaké známky života.

Matúš sa vydal na juh, ja na východ a Juraj na západ.

Kráčal som niekoľko hodiny, cesta predo mnou bola stále pustá.

Za skalnatým vrchom pripomínajúcim mohylu sa v diaľke objavili svetlá.

Vydal som sa smerom k nim. Obkolesená stromami hojne posiatymi lístím, vynárala sa z húštiny dvojposchodová drevenica.

Pred domom štiepil triesky starec.

„Ten predsa nikomu nebude chýbať!", povedal som si v duchu a ukryl sa do húštiny. Netrvalo dlho, kým starec odložil sekeru a otočil sa ku mne chrbtom. Vtedy som k nemu pristúpil so slovami: „Musím vás zabiť, pochopte... ja to nechcem, ale...."

Starec sa na mňa vystrašene pozrel.

Schytil som sekeru a zaťal mu ju hlboko do lebky. Zvrieskol. V dome sa rozsvietili svetlá.

Začal som vyberať sekeru.

Na dvor vybehla krásna, mladá, plavovlasá žena. Keď uvidela, ako sa márne snažím vyrvať sekeru zo starcovej hlavy, zhrozene zvrieskla, vbehla do domu a vrátila sa s brokovnicou. Zamierila na mňa. Ruky sa jej triasli.

Pomaly som sa blížil k nej. Od strachu takmer nedýchala.

Keď sa hlavňou pušky takmer dotkla mojej hrudi, zbraň som jej vytrhol z rúk.

Žena sa však rozbehla k druhej puške zavesenej na stene vo vstupnej hale domu.

Vystrelil som skôr, ako stihla zvesiť pušku. Žena sa sklátila na zem.

Z vnútra domu sa ozval plač. Na dvor vybehlo decko.

Cítil som sa mizerne, zakrýval som si oči. Keď som ich na chvíľu odkryl, to decko, malé plavovlasé dievčatko, zdvíhalo pušku a snažilo sa ju na mňa namieriť.

„Nie, polož to!...Prestaň!", vykríkol som, ale dieťa ma ignorovalo.

Keď už malo prst na spúšti, vystrelil som. Dievčatko spadlo. Z jej tela sa valila krv.

„Prečo si ma nepočúvla !?", opakoval som snáď tisíc krát plačlivým hlasom.

Začalo sa mi zívať. Onedlho som zaspal. Túžil som po pokojnom spánku, po tme, no bez prestania sa mi pred očami objavovali udalosti tej noci.

Ráno som všetky tri telá naložil na voz a uháňal k miestu stretnutia. Moju myseľ zmietali pochybnosti. Veď skade berieme istotu, že nás démon neoklame?

Navyše ma zužovali výčitky.

Večer som už bol na mieste ako prvý. Spravil som ohnisko a netrpezlivo vyčkával príchod priateľov. Ako prvý sa na koni prirútil Matúš. Vliekol so sebou dva zakrútené koberce.

Už z diaľky ma zdravil. Podľa jeho úsmevu som spoznal, že bol úspešný.

Len čo zosadol z koňa a bremeno, ktoré mal kôň pripevnené lanom o sedlo odhodil do kríkov, podal mi ruku , sadol si k ohňu a začal rozprávať svoj príbeh:

„Blúdil som dva dni, kým mi sen neukázal cestu k malej, drevenej chalúpke, v ktorej bývali dvaja starci – muž so ženou. V tom sne sa mi zjavil potok, pri ktorom bola chalúpka. Presne taká akú som našiel. Malátne som do nej vstúpil.

Oni ma poľutovali a napojili. Potom mi navarili a napokon ma vyzvali, aby som sa umyl a ustlali mi posteľ. Takmer na nič sa nepýtali.

Ráno boli zhovorčivejší. Rozprávali akýmsi severoruským nárečím, v ktorom som rozpoznával len zlomky spisovných ruských slov.

Z ich rozprávania som pochopil, že široko – ďaleko nikoho niet a že potravu získavajú v lese. Ponúkol som sa, že pôjdem do lesa a z toho, čo nájdem navarím obed. Súhlasili.

Potešilo ma, že som sa mohol vzdialiť a aspoň na chvíľu si oddýchnuť od stareninho nepríjemného, piskľavého hlasu.

V lese som nazbieral jedlé aj jedovaté huby a ponáhľal sa späť do chalupy.

Do dvoch misiek som navaril zemiakovú kašu s prímesou jedovatých húb a do jednej kašu z jedlých húb. Misky s otrávenými hubami som im ponúkol.

Veľmi im chutili. Vyjedli celý hrniec. Po večeri som sa ospravedlnil a odišiel na prechádzku.

Nechcel som sa pozerať na ich pomalú smrť.

Keď som prišiel späť, boli mŕtvi. Ich telá som zabalil do kobercov a ponáhľal sa sem.

A čo ty?"

Rozprávali sme sa až do neskorej noci a potom zaľahli. Matúš mi chcel telá ukázať, no ja som nemal záujem. Zdalo sa mi, že zhrubol. Mŕtve telá posúval kopaním. Akoby nevedel, že ešte včera boli živé.

Po rannom prebudení sme stále netrpezlivejšie očakávali príchod Juraja. Začínal sa už štvrtý deň. Mysleli sme na to, že zajtra o takom čase môže byť neskoro. Nebolo nám do reči. Na prahu noci sme sa konečne dočkali Jurajovho príchodu.

Zdal sa byť rozrušený. Pod očami mal ťažké vačky a pohyboval sa roztržito.

Keď sa upokojil a sadol si, pomaly, tichým hlasom spustil: „Stretol som pútnika. Dobrosrdečného, veselého chlapca. Bol nedobrovoľne pokrstený za pravoslávneho kresťana a rozhodol sa nájsť pravé učenie. Náuku, ktorá by ho spravila šťastným. Tvrdil, že putuje už štyri roky. Rozprával o tom, ako zbieral opále a o zvláštnych zážitkoch z lesov, keď vraj cítil blízko seba nejaké bytosti, ale nikoho nevidel. Putoval som spolu s ním. Na tretí deň sme sa ocitli pred mohutnou, strmou skalou. Nepokladali sme za nutné ju obchádzať a zbytočne sa zdržiavať. Šplhali sme po zvetraných kameňoch a tešili sa čistému, horskému vzduchu a prekrásnemu výhľadu. Chvíľu pred dosiahnutím vrcholca sa jeden balvan pod váhou mojej nohy uvoľnil. Vykríkol som,

ale môj spoločník sa mi iba stihol pozrieť do očí. Potom ho balvan stiahol na dno priepasti. Nevydal ani hlásku..."

„A kde máš jeho telo?", vyštekol Matúš.

„Ostalo tam." , odsekol Ďuro.

„Idiot! A čo bude s nami? Kde si ho nechal?... Boha!...Veď nemáme siedme telo! No už je to aj tak jedno, nezostáva čas!", vyprskol Matúš.

Juraj čosi zašeptal a rozbehol sa do kríkov. Po chvíli sa vrátil. Hľadel do ohňa a mlčal. Občas sa so spätými dlaňami zadíval k nebesám a niečo zamrmlal. Noc sa krátila. Po čase sa v tichu začal rozliehať neznámy hlas:

„Dobrý večer! Hľadám jaskyňu démonov." A vzápätí dodal: „Oklamaní strachom zabúdate na to, že nepriateľ môže ublížiť jedine telu. Ale aj keď si uchováte svoje telá, trýzeň mysle zohaví vaše duše. Či myslíte, že vás opustia výčitky, že zostanete nepotrestaní?"

„Kto si?", so záujmom sa k nemu obrátil Juraj, „Poraď nám ako sa zachrániť."

„No len sa neposer! Zrejme je to nejaký šarlatán. Treba ho zabiť nech máme aspoň šiesteho!", povedal Matúš a už sa načahoval po palici. Chytil som ho za ruku a povedal: „Tak to teda nie!"

„Pusť boha, hovorím ti pusť, lebo..!" odporoval Matúš.

„Odkiaľ beriete istotu, že vás démon neoklame a nezabije! Verte mi, v priepasti sú len tí, čo splnili jeho požiadavky. Spravodlivých, tých bez strachu, sa bojí!"

V tej chvíli som sa cítil oveľa lepšie. Aj Jurajovi viditeľne odľahlo. Iba Matúš stál so zhnuseným výrazom v tvári a nenápadne z krovia vyťahoval palicu. Krátko na to, čo pútnik dohovoril, zmizol.

S Jurajom sme kľakli na kolená , vzopli dlane a ruky vztýčili k nebesiam .

„Ďakujeme, ochrancovia!" , zvolal Juraj.

„Obyčajný šarlatán a vy sa takto zosmiešňujete. Nemali ste ho nechať ísť! Čo bude teraz s nami?!"

„Daj nám pokoj! Vypadni! Kvôli tebe sme vrahovia!" , osopil sa naňho Juraj.

„Tak dobre... vidím, že ste sa proti mne spikli! Zostaňte si tu. Modlite sa, ak chcete...ale ja verím len tomu, čo vidím a peklo som nevidel , ale jamu pre démonových odporcov áno. To vás presvedčilo jeho zmiznutie? Potratili ste rozum? Veď taký trik predvádzajú v cirkusoch! Ale ak sa bojíte pekla, ktoré nejestvuje, je to vaša vec!"

Po týchto slovách na chvíľu zmĺkol a premeriaval si nás, rovnako ako mi jeho, pohŕdavým pohľadom.

„Škoda, že vás tu musím nechať", pokračoval, „Ale mne na živote záleží, aj si ho zachránim!"

„Neblázni Matúš! Čo ak mal starec pravdu? Vyparil sa , to nemôžeš poprieť!", presviedčal som.

Matúš iba pokrútil hlavou, uškrnul sa, vysadol na voz , na ktorom bolo naložených päť tiel a štval kone smerom k démonovej jaskyni.

S Jurajom sme sa dohodli, že sa nebudeme báť démonovho hnevu. Potom nás z ničoho nič premohla únava.

Prebrali nás padajúce ľadové kvapky. Porozhliadli sme sa a vďaka slabému slnečnému lúču zistili, že sme v jaskyni.

Ovieval nás vánok, ktorý sivými chodbami šíril puch priškvareného mäsa.

„Ale, ale, koho to tu máme...", zachrčalo čosi za nami, „Zabudli ste! Povedal som sedem tiel!"

Zrak mi skĺzol na podlahu. V čiernej zemi sa čosi lesklo. Predmet som vytiahol. Boli to oči. Modré oči. Nemohol som sa zbaviť pocitu, že som ich už videl.

„Patrili Matúšovi," povedal Juraj.

Zhrozil som sa, podišiel pár krokov dozadu. O niečo som zakopol. Keď som sa pozrel pod nohy, zbadal som zdeformovanú hlavu. Len podľa kučeravých, zlatistých vlasov som spoznal, že patrila Matúšovi. Juraj našiel ostatné časti Matúšovho tela.

Z tmy sa vynorili pazúry a bledá, zakrvavená tvár. Postava, ohraničená iba matnými, bledými obrysmi mierila k nám, no my sme stáli vzpriamene, rozhodnutí pozerať sa smrti do očí. Odrazu sa prestala približovať. Jaskyňu rozozvučal zúfalý rev.

Podišiel som k mláke. Už sa pod ňou nerozprestierala priepasť. Odrazu to bola len obyčajná mláka. Povzdychli sme si a vyšli na vzduch. Planinu zaplavila červená žiara.

...Odrazu sme sa ocitli na trávniku, ktorý bol „ozdobený" množstvom prázdnych, vínnych fliaš, pred dverami polorozpadnutého domu. Rozhliadali sme sa, ale Matúša nikde nebolo. Prezreli sme celý dom aj dvor. Napokon sme ho našli za studňou, schovaného v krovinách. Sťažoval sa, že mu hlava ide prasknúť, ale rovnakým pocitom sme trpeli všetci.

Keď sa trochu pozviechal, vydali sme sa lesom, späť na planinu. Cestou sme zahliadli starca, starenu a mladíka, ktorý zbieral zo zeme akési kamienky.

Slnko už zapadalo, keď sme stretli starca, mladú ženu a dievčatko. Zdali sa mi povedomí. Usmievali sa a zdravili nás už z diaľky, akoby nás poznali.

Keď sa naše pohľady stretli, zahanbene som odvrátil zrak.