|
|
 |
TEXTY č. 18 (LÉTO 2000)
POEZIE
Jakub Chrobák
Vojtěch Kučera
Martin Škabraha
N e b á s e ň
Ne, žádný dub,
jak bývá –
sprostý,
hoblovaný smrk.
Přes mokrý žebř
se stmívá.
Mám hosty:
déšť a buk.
Prvý venku
čas vrývá
do vlhka luk.
Druhý z kamen
dohořívá:
krutý nesouzvuk.
IN MEMORIAM 11. 3.
(ASI)
Když chrápání
a zpomalený dech
(a kročej v bubnech střech)
mě ke mně se vrací:
Ty, půlnoc, déšť:
Bosá Odbila Prostovlasý.
VYZNÁNÍ
Kameň kdy byla ryba
A řeči co se vedou
Ty hřiby odešly s dědou
Do zdí
Do zdí, do zdí
panikou slov biju,
doprostřed vět je vrážím,
doprostřed ulic dlážděných tmou.
Zůstat, vnímat,
vždyť pro toto žiju,
nálety hlásek a řícení stěn,
poplašné sirény znějí.
Do zdí, do zdí
panikou slov biju,
bez vůle prorazit zběsilým snem.
Bolest
Prázdnota se mstí
a vítr mává křídly ticha,
všude mrtvo,
co se mnou.
Nemám ruce,
nemám nohy,
nemám sílu
běžet pryč a stále se smát.
Údery křiku,
kladivo ubíjí na míru hřeb,
černé díry v rytmu basy
tančí.
Prázdnota se mstí.
Prázdnota se mstí.
Prázdnota se mstí.
Pukám.
***
Chce se mi křičet,
řvát
však nemám co.
Chce se mi křičet
a nenacházím slova.
Nenacházím nic.
***
Večer se z postele
dívám na tvá záda.
V noci se strachem budím,
jestli to vedle jsi ty.
Ráno se z postele
dívám na tvá záda.
Z hospod
Co jsme se rozešli,
trochu jsem zhubl,
trochu jsem přibral
a trochu jsem zhubl.
Do školy děti.
Na město padá další den.
Kolem
Do stran zní déšť.
Několik listů
v zázraku slétání.
ŽENA
Rozpustila si vlasy...
Velkoryse zaklonila hlavu,
ocelovou sponu vzala do zubů
a rukama prolaskala paměť klisen,
než budou znovu
zamčeny do stáje.
A neměla ani tušení,
že v tom dějinném gestu
rozvlnila hladinu mezičasu lvů,
hledajících své ukradené hřívy
budoucího.
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
