|
|
 |
TEXTY č. 18 (LÉTO 2000)
PRÓZA
František Šístek: Růže čarodějky
Stanislav Zatloukal: O dvanácti měsíčkách
Růže - čarodějky pěstoval strýc Gerhard na mnoha místech
své malé zahrady. Některé rostly podél plotu, jiné tvořily trnité ostrůvky
v posekaném trávníku a další zase zpestřovaly fádní záhonky mrkve, cibule
a brambor. Roztroušené růžové keře byly tak vlastně jakýmsi jednotícím
motivem zahrady. Vztahovalo se k nim několik zákazů. Růže - čarodějky
jsem nikdy nesměl zalévat - tohle privilegium si strýc Gerhard nechával
vždy pro sebe. Růžím - čarodějkám jsem nesměl otrhávat trny. Růže - čarodějky
bylo zakázáno používat jako odrazové můstky pro závody lučních kobylek
ve skoku dalekém i pro soutěže berušek a kovaříků ve šplhání do výšky.
Růží - čarodějek jsem se nesměl vůbec dotýkat. Každá růže - čarodějka
rostla pod velkou, dvoulitrovou sklenicí ve zvláštním mikroklimatu, chráněna
před povětrnostními vlivy jako v malém skleníku. Ani sklenice jsem pochopitelně
nesměl nikdy odklopit. Pokud bych snad nějakou dokonce rozbil, mohl mně
před strýcovým hněvem zachránit „snad jen pán Bů.“ Růže - čarodějky byly
prostě tabu. Nechápal jsem proč. Strýc Gerhard mne ujišťoval, že to pochopím
později, až uvidím, jakou mají růže - čarodějky kouzelnou moc. Za pár
týdnů, tvrdil strýc, vypučí na stoncích růží červená poupata, která potom
- a to je to kouzlo - změní svou barvu na žlutou, svítivě žlutou jako
plamen, šlehající z komína spalovací věže chemického kombinátu za kopcem.
Továrnu samotnou nebylo ze zahrady vidět - její přítomnost naznačovala
pouze oblaka páry, stoupající z šesti válcovitých chladících věží. Zcela
nepřehlédnutelná byla naopak béžová budova krematoria, stojící na svahu
protějšího kopce. Její přítomnost na mne nepůsobila nijak depresivně,
naopak, mnohokrát jsem strýce Gerharda přemlouval, abychom se tam někdy
zašli podívat. Strýc mne ovšem do krematoria, stejně jako do místního
planetária nebo do kina, přes opakované prosby za celé prázdniny nevzal
ani jednou. Každý den se odehrával podle stejného schématu. Strýc odcházel
do práce, když jsem ještě spal. Dopoledne jsem trávil sám v jeho bytě.
Po poledni se strýc vrátil z chemičky a pak jsme tramvají jeli na konec
města, kde měl zahradu. Strýc většinou cosi kutil v malém zahradním domku
nebo okopával zeleninu a já jsem celé hodiny ležel na břiše a díval se
do trávy. Ty chvíle mi vynahrazovaly veškerou dopolední nudu. Sledoval
jsem trasy mravenčích dálnic, pasteveckou symbiózu mšic a mravenců, dvojice
pářících se ploštic, spojených zadečky, dravé střevlíky s lesknoucími
se krovkami i malé pavouky, kteří číhali v okvětních lístcích a měnili
barvu podle potřeby. Kolem páté hodiny jsme se ze zahrádkářské kolonie
vraceli zpět do města. Většinou jsme nešli rovnou domů, ale do hospody,
kde jsme zůstali, dokud nezapadlo slunce. Sedávali jsme u velkého okna,
které bylo v létě vždy otevřené. Na vnější straně, na ulici, stála pod
oknem lavička, rezervovaná pro starého Fera. Fero byl Cikán a proto do
hospody nesměl. Strýc Gerhard i ostatní štamgasti občas jen tak z legrace
vrchního přemlouvali, aby Fera pustil dovnitř. „Fero je slušnej Cikán,
ten nic nevyvede,“ říkali vždycky. Ale vrchní byl zásadový: „Nenene, to
prostě nejde. Cikáni do týhle hospody nesmí a basta. Žádný výjimky. Jak
sem pustíš jednoho, hned sem přitáhnou další a jak by to pak vypadalo.
Nemaj tu co dělat. Nikdo vo ně nestojí. My taky nelezeme do jejich hospod.
Já vím, že je Fero slušnej, poctivej, vo to nejde. Ale stejně je to Cikán,
s tím se nedá nic dělat.“ Jako slušný Cikán směl alespoň sedávat na lavičce
venku a vrchní mu podával pivo otevřeným oknem. Když jednou přísahal,
že Cikány nepustí dovnitř, nemyslel tím přece, že jim nikdy nenalije.
Fero tak patřil ke společnosti, která sedávala u našeho stolu, i když
byl za oknem. Když se hrály karty, klečel na lavičce a díval se dovnitř,
jindy toho moc nenamluvil, tvářil se uraženě, obrátil se do ulice a vyhříval
se v paprscích zapadajícího slunce. Když začalo pršet, měl smůlu.
Podvečery v hospodě, kde jsem celou dobu brčkem pomalu vyprazdňoval sklenici
kofoly, byly také jeden jako druhý. Pokud ovšem nepřišel Zacharides, který
bydlel v nejvyšším patře socrealistického činžáku, v němž žil i strýc
Gerhard. Hovory ostatních strýcových přátel, kteří všichni pracovali v
chemičce nebo v dolech, mě moc nezajímaly. Když promluvil Zacharides,
bylo to jiné. Nevyprávěl o práci, ale o tom, co dělal předtím, než se
dostal „na sever“ ve vlaku plném poražených řeckých partyzánů. Sotva se
Zacharides posadil, spustil bez úvodu a bez ohledu na to, o čem se bavili
všichni ostatní, nějakou historku. Lidé kolem našeho stolu ho často poslouchali
jen na půl ucha – jeho příhody znala celá hospoda nazpaměť. I já jsem
si brzy všiml, že se některé příběhy, pravda, občas v trochu pozměněné
formě, opakují. To mi nevadilo. S každým Řekovým příchodem jsem opouštěl
začouzenou dělnickou hospodu, horníky, z jejichž kůže již ani ta nejprudší
sprcha nemohla smýt letité vrstvy uhelného prachu, starého Fera i strýce
Gerharda v zabahněných montérkách a ponořil jsem se do jiného světa. Lidé
se v něm stříleli, rdousili a podřezávali na potkání, jindy zase vytvářeli
podivné symbiózy a měnili válečné strany stejně jako pavouci barvu v malém
zahradním vesmíru, který jsem sledoval odpoledne. Zacharidův svět, který
jsem si mohl jen představovat, ten hmyzí v mnohém připomínal, i když byl
zabydlen jinými postavami: partyzány, mávajícími rudými prapory na nepřístupných
skalách, pastýřkami koz, vrhajícími na nepřátele do údolí ohromné balvany,
nelítostnými královskými důstojníky, kterým prý Zacharides navždy zacpal
ústa jejich vlastními uřezanými varlaty, zrádnými popy, Řeky, albánskými
hrdlořezy v bílých čapkách, jež na horských svazích sloužily jako výborné
terče, Angličany, ruskými instruktory, makedonskými dobrovolníky, supy,
medvědy a vlky . S každým panákem rumu, který Zacharides do sebe obrátil,
byly kontury občanské války v jeho vyprávění stále méně zřetelné a stále
rozmazanější, až se vytratily docela. Nahradila je budoucnost. „Odstěhuju
se do Řecka!,“ vykřikoval v takových chvílích Zacharides. „Vyseru se na
všechno tady, vyseru se na vás a vrátím se domů! K moři! Koupím si domek
u moře! Hovno domek, koupím si ostrov, jako Onasis!“ Jakmile padlo jméno
Onasis, sklonil jsem hlavu a zavřel pro jistotu oči. Zasypal mne déšť
roztříštěného skla. Vždy, když si Zacharides v záchvatu euforie vzpomněl
na Onasise, začal rozbíjet prázdné panáky o strop. „Nech toho, nebo sem
nebudu pouštět ani Řeky!“ řval na něj vrchní a Zacharides se zklidnil.
Nejen to, náhle ho ovládla melancholická nálada. „Tak vy mi nevěříte,
to jste teda parta. Stejně se vrátím do Řecka, uvidíte.“ „Vrať se radši
na zem, nech toho, člověče, vrať se do reality,“ říkal mu strýc Gerhard.
„Do jaký reality? Do jaký reality? Já jsem přece taky realita! Nebo jsem
snad vzduch? Tak jo. Hodím si mašli. Voběsím se a hotovo. Lepší všechno
skončit, dokud má člověk sílu. Radši sfouknout svíčku sám, dokud ještě
hoří, než aby jí sfouknul průvan. Ale vám to nemá cenu povídat. Seru na
vás. Stejně mně neposloucháte.“ Takhle se Zacharides loučil skoro pokaždé
a přitom se usmíval. Pak se odpotácel domů. Občas jsme ho se strýcem doprovodili.
Za den nebo za dva se Zacharides objevil v hospodě znovu a začal zase
vyprávět.
Jednou jsme šli ze zahrady rovnou domů, protože pršelo a strýc Gerhard
se domníval, že bychom se tentokrát ze zablácených montérek a tepláků
měli předtím, než půjdeme do hospody, přeci jenom převléknout. U výtahu
svítilo dlouho červené světlo. Čekali jsme. Kabina se pomalu zastavila
v přízemí. Pak se otevřely dveře. Z výtahu se skloněnou hlavou vystoupil
Zacharides, podpírán z každé strany jedním mužem. „Zdařbůh,“ pozdravil
ho strýc. „Dobrý den, pane Zacharides,“ řekl jsem já. Zacharides zarytě
mlčel. Ani se na nás nepodíval. „Nazdar Zacharidesi,“ zkusil to ještě
jednou strýc. Zase nic. „Toho už nezdravte,“ řekl pak jeden z mužů, kteří
ho podpírali, „je mrtvej.“ Strýc i já jsme nechápavě zírali na mrtvolu,
kterou zřízenci vytáhli z výtahu a opřeli o zeď. „Voběsil se. Bydlel až
nahoře, tam se nikdo s rakví tahat nebude, nechali jsme jí v autě. Můžete
nám prosimvás přidržet dveře vod vchodu?“ Strýc jim otevřel dveře a funebráci
vynesli Zacharidese do hustého lijáku.
Za tři dni se počasí zlepšilo, takže jsme opět vyrazili na zahradu. Na
některých růžích - čarodějkách již vyrašila sytě červená poupata. Ležel
jsem v trávě, když mně strýc Gerhard zavolal k plotu. „Podívej se,“ ukazoval
na krematorium na protějším kopci. „Vidíš ten dým? Dneska měl pohřeb Zacharides.“
Zůstal jsem u plotu a sledoval šedobílý opar nad komínem. Strýc vytrhával
plevel, ale občas se ke krematoriu také ohlédl. Vítr vál směrem k nám.
„Vzduch. Vždycky to říkal. Je z něj opravdu jenom vzduch,“ mumlal strýc.
„Nemůžeme ho vdechnout?“ zeptal jsem se. Vítr vál směrem k nám. „Možná,“
řekl strýc. „A co by se stalo?“ „Nevím. Uvidíme,“ odvětil strýc a odhodil
na kompost velký bodlák. Vítr vál stále směrem k nám.
Za pár dní poté přišel strýc Gerhard domů a v ruce držel úřední obálku.
Sedl si a dlouho nic neříkal. „Jdeme na zahradu. Hned,“ rozhodl potom.
„Se zahradou je konec,“ sdělil mi po cestě. Vysvětlil mi, že zahrádkářskou
kolonii budou rušit a na jejím místě postaví nové sídliště. V dopise,
který toho dne přišel, stálo, že stavební práce začnou za měsíc. Do té
doby měli majitelé vyklidit své zahradní domky, budky a kůlny. Došli jsme
na zahradu. Strýc se rozhlížel kolem. „Tak, dnes naposled,“ řekl novým,
patetickým tónem, který nikdy předtím nepoužíval. „Proč naposled, až za
měsíc, ne?,“ ptal jsem se. „Ne, radši co nejdřív! Lepší je skončit to
hned, dokud má člověk sílu,“ pronesl strýc Gerhard a podíval se na mne.
Tak se nikdy netvářil. Jeho výraz mi byl přesto povědomý. Vypadal teď
jako Zacharides, když přestal rozbíjet sklenice o strop. „Co budeme dělat?,“
ptal jsem se. Strýc se zamyslel. „Asi nic. Vlastně tu nic nemám. Rýč nemá
žádnou cenu a těch pár krámů v boudě taky ne.“ řekl, sedl si na trávník
a zapálil si cigaretu. „A co růže – čarodějky?“ zeptal jsem se. „Co by.
Taky je zbagrujou,“ odvětil strýc, „ale nějaká už možná stihla zežloutnout.
Běž se podívat!“ Obcházel jsem zahradu a opatrně jsem se přibližoval k
růžovým keřům. „Ty sklenice můžeš klidně odklopit,“ řekl strýc. „Můžu?“
„No jistě. Stejně jsme tu naposled.“ „Můžu si na ně sáhnout?“ „Proč ne,“
řekl strýc Gerhard. Odklopil jsem první sklenici a dotkl se růže. Nebylo
na ní vůbec nic zvláštního. Prohlížel jsem postupně i další, ale všechny
byly zatím červené. Pak mně napadlo ještě něco. „Můžu rozbít tu sklenici?“
zeptal jsem se. „Můžeš,“ řekl strýc. Vzal jsem sklenici do ruky. Byla
docela těžká. Zvedl jsem ji a mrštil s ní vší silou o kámen. Rozbila se
jako každá jiná. Strýc se ani neohlédl.
Našel jsem jedinou žlutou růži. Teď už jsem se ani neptal a utrhl jsem
ji.
Strýc Gerhard celou cestu zpátky mlčel a díval se z okna na šedivé fasády
a zkroucené plynové potrubí, plazící se nad zemí kdoví kam. „Vyseru se
na to,“ řekl potom. „Odstěhuju se do Řecka.“
S jejím prožíváním lásky jsem si spojoval city mateřské,
podle velkého počtu sourozenců, z nichž nejmladší pomáhala vychovávat.
Nesmím opomenout vynalézavou hravost a spontánní projevování se, které
byly v její povaze navenek nejviditelnější, ale s odstupem stejně vidím,
že při poslední návštěvě mi nabídla právě to, co ji předurčovalo k mateřství.
Byla to vlastně návštěva teprve druhá a v jistém smyslu dokonce první,
neboť při předešlé jsme nebyli sami. Tehdy jsem spolu s ní pozval i její
kamarádky, aby neměla důvod odmítnout. Při rozloučení jsem všem nabídl
na památku jednu z okrasných tykví, které se nám v zahradě vyšplhaly až
do korun stromů. Všechny daly přednost skladnější kulaté odrůdě, ale jen
ona místo poděkování řekla cosi o budoucím vyrovnání, o splacení i s úrokem.
Smysl jejích slov mi dochází až teď, kdy obě návštěvy při zapisování srovnávám.
„Vodu se šťávou,“ poručila si ve dveřích a zmařila tak mou pohotovost
vzorného hostitele, neboť jsem měl již připravenu konvici s vodou. Také
řadu přezůvek, které jsem před ni vyskládal na výběr, lhostejně překročila
a vklouzla do pokoje bosa. Dokonce ani z židlí si nevybrala: když jsem
vcházel s její sklenicí, seděla na mé zastlané posteli. Vzal jsem tedy
zavděk protější pohovkou a sklidil ze stolu vázu, abychom na sebe viděli.
„Proč jsi nechodil do školy?“ začala obviněním, ale jen zdánlivým, neboť
bylo vidět, že by ráda poznala, jakou v mém rozhodnutí hrála úlohu. Kterou
ze dvou stejně pravdivých odpovědí jsem měl volit? Navíc žádnou z nich
jsem si ještě netroufal říct bez obalu, přímo a prostě. Věděl jsem, že
zatím musím mluvit, jak je zvyklá mne slýchat, a svou záležitost jsem
zjednodušil: „Co nám mohli dát přednášející, které jsme letos dostali,
sotva starší než my?“ Tak jsem jednu z odpovědí nahradil námitkou a druhou
nedopověděl: „A pak, myslím, že sama tušíš…“
„Takže ti nevadilo, že jsi mne nevídal?“
Pochopila by, co by znamenalo, moci ji jen vídat? Naopak jsem podvědomě
cítil, že ji musím něčím zaujmout, upoutat, byť by to mělo být i chybění
na přednáškách. Ztěží by totiž mým snahám prospělo každodenní vídání se
v otupujícím prostředí, které mě nemohlo inspirovat k nacházení témat
pro naše rozhovory.
„Nebylo mi to jedno…a proto jsem tě tak srdečně zval, a proto jsem
tolik rád, že jsi přišla,“ odpověděl jsem konečně, a nastolil opět
nadvládu přítomnosti.
Úsměvem, anebo spíše jistotou, že jsem ho musel správně pochopit, se odškodnila
za mou vyhýbavou odpověď. Pobídl jsem ji, aby si brala z talíře sušenky,
které jsem na něj předem úhledně rozložil. Vzala si, ale místo ukousnutí
zaváhala, jakoby si na něco vzpomněla, ale k úplnému vybavení ještě cosi
scházelo. Sehnula se ke kabelce, začala listovat v pouzdře na doklady
a teprve potom ze sušenky ukousla. Druhou rukou vyndala z jedné z přepážek
svoji podobenku a posunula ji přede mne na stůl: „Chtěls ji.“
Byl jsem zvědav, zda napsala na druhou stranu věnování, ale abych zalichotil,
prohlížel jsem si dlouho zálibně fotografii z líce.
„Můžeš i otočit,“ sama mne vyzvala. Na rubu stály jen naše jména, nejdříve
mé ve třetím, níže její v prvním pádu. Vzpomněl jsem si na někdejší pokušení
její fotografii zcizit, když ji kvůli vyřízení plavenky posílala po kamarádce,
u níž jsem ji viděl na stole.
„Děkuju,“ napravil jsem své zamyšlení a vystavil podobenku mezi ozdoby
na víku knihovny.
„Tam bude pořád?“ zeptala se, a mně chvíli trvalo, než jsem pochopil,
jakou odpověď čeká. Svitlo mi, když jsem uvážil, že zde nebývám stále:
že jezdím také domů nebo jinam.
„Budu ji vozit s sebou,“ slíbil jsem jí a, abych dodal vážnost svým slovům,
domyslel jsem nahlas, jak budu s jejím dárkem nakládat: „…v peněžence
za průsvitkou. A doma bude pod lampou hned vedle mapky.“ Tou byla pohlednice,
kterou sama nakreslila a rozeslala jako pozvánku na oslavu svých narozenin.
Schematicky na ni načrtla cestu od nádraží k jejich domu, nad nímž byl
v kouřovém obláčku, vycházejícím z okna jejího pokoje, zvětšeně vykreslen
stůl s jídlem a pitím.
„Vidíš: chci se zeptat, kdy máš narozeniny ty,“ vzpomněla si a vyndala
použitou jízdenku. Připadalo mi nemístné jí čísla diktovat, postrčil jsem
před ni index, ať si rodné číslo přebere. Měla to snadnější, než kdyby
to bylo naopak a já bych musel vzpomínat, v které kolonce se odečítá.
Mezi dalšími větami mne překvapila, jak sebevědomě si vyhlédla na skříni
ze sbírky zvoneček, došla si pro něj a položila před sebe na stůl.
„Uvidíš,“ prozradila neurčitě a já jsem po jejím odmítnutí dalšího nápoje
odnesl prázdnou sklenici, neboť své „díky“ zdůvodnila přípravou k odchodu.
Když jsem se ale vrátil do pokoje, viděl jsem, že si mezitím celkem nepochopitelně
svlékla svetr. Počítal jsem sice s mimořádným rozloučením, důvěrnějším
než dosud, ale až venku u branky.
„Budu ti vyprávět pohádku,“ zmátla mě úplně a pokynula, sama již vestoje,
abych k ní přistoupil. „Pohádka bude tvůj sen, tak musíš zavřít oči. Sám
budeš hlavní postavou, nejen posluchačem,“ oznámila mi a uvedla mě do
prostředí: „Představ si zimní zahrádku, holé stromy, hluboký bílý sníh…to
byla má tvrdošíjnost, zkoušky, které jsem ti ukládala.“ Viděl jsem, nebo
se zavřenýma očima spíše nahlédl, že budu ušetřen dlouhých úvodů s „bylo-nebylo“
a „za devatero horami“, že se jen potřebuje pomocí několika symbolů dostat
k tomu podstatnému, co se týká nás dvou.
„Možná se ti zdály závěje příliš hluboké a mráz nejtřeskutější, ale uvidíš,
že lze dokázat mnohé, protože jsme v pohádce a tam se ruší, co platí ve
světě.“ Zrychlování řeči mělo u mě paralelu v zrychleném rytmu srdce a
němého polykání slin.
„Stačí u ohně poprosit o pomoc a můžeš i v nejkrutější zimě nasbírat jahody
nebo maliny; jak je chceš nazvat, záleží na tobě, jsou už na dosah, vlastně
stačí jenom krok ke mně…
Ještě dál je od zimy k jablkům, jsou z jedné strany od sluníčka červenější,
rostou vysoko, ale nepotřebuješ trháček, ty je dostaneš rukama. Musíš
jemně, aby nepadaly a nepotloukly se, jenom opatrně ukroutit a položit
do košíčku, protože na ochutnání ještě nepřišel čas…“
Náhle odstoupila a zazvonila zvonečkem: „Pohádky je – pro dnešek – konec.“
Na přemýšlení o jejím zvláštním umění, snad performanci či objektu pro
nevidomého diváka, jsem se mohl soustředit až po jejím odchodu. Vsuvka
v její poslední větě mne těšila i napínala: dala se totiž vyložit i tak,
že pohádky mívají pokračování.
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
