TEXTY č. 18 (LÉTO 2000)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[rozhovor][comics]

RECENZE

Jakub Grombíř: Básník Michal Habaj

Marek Petrů: Víra flagelantů

Marek Petrů: Přírodně či kulturně?

JAKUB GROMBÍŘ: BÁSNÍK MICHAL HABAJ

Michal Habaj (narozen 1974) patří ke kmenovým autorům agilního banskobystrického nakladatelství Drewo a srd, specializujícího se především na současnou mladou slovenskou literaturu – což je artikl, který u nás připadá exotický i mnohým znalcům.
První sbírka, vydaná v roce 1997, nese titul 80-967760-4-5, který už sám o sobě napovídá, že půjde o záležitost experimentální, o ověřování si hranic možností poetického vyjádření. Obálka na první pohled připomíná hieroglyfický zápis, je rozčleněna na množství drobných obrázků, připomínajících počítačové ikony či piktogramy na směrovkách. Název knihy (Co vlastně znamená? Rodné číslo i „vital statistics“, používané v soutěžích královen krásy, jsem zamítl
– že by snad telefonní číslo?) a jméno autora jsou vyvedeny ze žluté plastové fólie, takže vizuálně splývají s podkladem, zato si můžeme osahat jejich plastičnost. Obsah je inspirován formálními výboji, jaké u nás známe např. z tvorby dvojice Hiršal – Grögerová. Autor zde ironizuje odlidštěný jazyk reklam, úředních vyhlášek či nicneříkajících literárněteoretických frází, využívá četné slovní hříčky („kata-strofický presah“). Básně reflektují přetechnizovaný moderní svět, plný zautomatizovaných rituálů, v němž jsou básnická sbírka a menstruační vložka stejně hodnotným artiklem (viz str. 35). Přes všechnu eleganci a duchaplnost jde však jen o jeden z četných experimentů, které ohledávají slepé uličky a nad nimiž se nejlépe baví jejich tvůrci. Chvályhodné ovšem je, jak se autor do své poezie pokládá a nešetří svoji intimitu: uveřejnit v básnické sbírce svoji adresu domů, to už je skutečně gesto hodné respektu!
Zralejším básnickým dílem je sbírka Gymnazistky (prázdniny trinásťročnej). Autor ji opatřil kongeniální růžovou obálkou a dekorativními pseudosecesními typy písma. Habaj se zde vrací do prostředí, které představil už v povídce Z.Á.H.R.A.D.N.Í.K. (viz Aluze 1/99) – tj. na střední školu. A musíme si my starší zvyknout, že po zavedení osmiletých gymnázií zahrnuje středoškolská kategorie rozdílné věkové úrovně, včetně děvčat tzv. pod zákonem. A právě k nim se obrací tato knížka.
Hold křehké kráse dívenek na prahu zletilosti známe z naší poezie z tvorby Jiřího Veselského, nabízí se tedy možnost srovnávat. Habaj není od hrdinek svých básní věkově příliš vzdálen, proto může také sdílet jejich záliby, odpovídající době. Básně jsou tudíž plné narážek na Microsoft, lehké drogy, Coca-Colu či antikoncepci. Habajova poezie je prosycena současnou realitou: „kto by odolal dievčatám z rozvrátených / rodín, dcéram alkoholikov a na suchoty umierajúcich žien / zo Slovnaftu.“ V básni Plytké vody popu, sladké vody diskoték se vypravěč (autobiografický?) ocitá přímo „uprostred gymnazistiek vydaných / do rúk, iba do prvej kvapky krvi bojujúcich“. Kontrast mezi tradičními rekvizitami milostné poezie a nesentimentální současností je působivý, ale někdy přerůstá do přílišné chtěnosti. Básně jsou na první pohled rozčleněny do přehledných čtyřveršových slok, které ovšem nerespektují hranice významových celků nebo rýmů. To dává básním podobu litanie, extatického výlevu, který působí mimořádně přesvědčivě. Z patnácti básní je nejzdařilejší Čerešňový strom, čerešňový mužík v ňom (až bude někdy někdo sestavovat antologii milostné poezie naší doby, neměla by v ní chybět!), přesvědčivě evokující eroticky nabitou atmosféru horkého letního dne, naproti tomu v závěru už se autor dost opakuje.
Z Nabokovovy Lolity víme, že zvrhlost pedofilie nespočívá jen ve fyzickém aktu, ale především ve sféře duševní, že mimořádně mladé partnerky vyhledávají především jedinci s pygmalionským komplexem a sklony k manipulaci. Toto dilema se vynořuje i v případě Habajovy knihy. Je jejím autorem nesmělý romantický ctitel mladičkých slečen, nebo spíše bratislavský intelektuál, který si libuje v literárních odkazech a vyhledává provokativní témata? Vnucuje se otázka, komu je tato sbírka vlastně určena. Autor se sice s horoucími vyznáními obrací na mladičkou čtenářku, víme však, že příslušnice virtuální generace už na poezii příliš nezabírají. Habaj do svých básní vkládá zřetelnou ironii, četné citace a slovní hříčky, které spíše počítají se spřízněným
a poučeným publikem (viz obraty typu „šaty pri nohách gymnazistky padlé, padlého / anjela zvodné plochy zradné“). Místy tedy tato sbírka působí jako samoúčelná exhibice, nelze jí však rozhodně upřít originalitu a důslednou, mile dekadentní atmosféru.
Závěrem tedy jedna dobrá zpráva: zdá se, že slovenská poezie stále žije a že její existence není naštěstí nijak závislá na blahosklonném zájmu z druhé strany nedávno vytvořené hranice. V Michalovi Habajovi má nepřehlédnutelný talent, byť pochopitelně musí dozrát a zbavit se určitého sklonu ke schválnostem. Pokud však bude růst jako doposud, těším se určitě na jeho třetí sbírku

Michal Habaj: 80-967760-4-5. Drewo a srd, Banská Bystrica 1997.
Michal Habaj: Gymnazistky. Drewo a srd, Banská Bystrica 1999.

MAREK PETRŮ: VÍRA FLAGELANTŮ

Dějiny myšlení, jak známo, rády kopírují pomyslné kyvadlo věčně kmitající mezi jakýmsi klasicismem a romantismem ducha. S neúprosnou pravidelností se střídají období důvěry v racionalitu s periodami romantické volnosti formy a subjektivnosti obsahu. Snad je to tím, že synové bojující o svá místa na slunci přečasto zavrhují úsilí svých otců, aby se o to pevněji připoutali k dílu svých dědů.
„Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatických myslí do varu – především vyznavačů neomezeného liberalismu, mravního relativismu a nádhery naprosté svobody lidského jedince.” píše Jiří Krupička v úvodu své knihy Flagelantská civilizace. Ano, ano, chtělo by se křičet po prvních řádcích.
Provokativní tento autor totiž skutečně je. Ale pro každého jinak. Pro mnohé bude provokativní zejména proto, že zcela myslí proti duchu moderní doby, jejíž základní premisou a postulátem je individualistický požadavek co největší možné míry osobní svobody a touha po ní. Krupička se s novověkým názorem, podle něhož ontologickou dignitu má v podstatě právě jedinec, zcela rozchází. Pro něj ji má společnost jako celek. „Zájem společnosti má přednost před zájmem jednotlivce“ vyhlašuje Krupička již ve své předchozí knize Renesance rozumu. To proto, že pouze společnost dokáže vymodelovat z pouhé „mokré a křičící potenciality“ skutečného člověka. To by se snad v jistém smyslu dalo ještě přijmout. Avšak v jiné Krupičkově formulaci má onen axiologický primát nad jedincem dokonce lidský rod jakožto biologický druh. „Druh je cennější než individuum, celek je víc než jeho části.“ To je Krupičkovi premisou, kterou je možno odmítnout, ale o které se nedá polemizovat. Vyjevuje se v ní totiž důvěra myslitelů určitého typu v prozřetelnost Stvoření, primární důvěra v laskavost Matky přírody, do jejíž předzjednané harmonie se rozhodně nevyplácí zasahovat.
Odtud také mimochodem pramení onen „religiozní“ Krupičkův odpor například ke genovému inženýrství, pro jehož racionalizaci si našel argumenty ad hoc patrně z nějakých novin, které jsou co se týče tohoto problému pochopitelně zachváceny všeobecnou hysterií. „Každý pokus o ‚pozitivní‘ manipulaci lidského genomu může přinést jenom zlo.“ Jistě, jsou tu rizika. Ovšem každé kategorické odmítnutí veškerých nabízejících se možností terapie lidskosti je třeba vyřknout tváří v tvář geneticky talasemickému dítěti. Rozlišovat důsledně manipulace „pozitivní a negativní“ se nedá. V jistém slova smyslu jsme totiž geneticky malformovaní všichni.
Krupičku ale kupodivu nejvíce trápí záležitost s klonováním. Zcela populisticky v této souvislosti hovoří o výrobě vojenského lidského materiálu, klonovaných zabijáků a podobně. „‚Jaká hovadina!‘ řekla by příroda, kdyby uměla mluvit.“.
Jestliže jsem poměrně silnými, i když Krupičkovými vlastními slovy, jeho názor odsoudil, neměl bych se vyhnout zdůvodnění.
Běsnění Biota slyším v davové hysterii, která se vzedmula okolo aféry s ovečkou Dolly. Jedná se přitom o záležitost poměrně okrajovou, odkud podle mého v současnosti příliš možností zneužití nehrozí. (Nemluvím zde o zneužití zvířat!) Jak říká v této souvislosti Stanislav Komárek „skutečné průšvihy přicházejí tiše“¹ .
Podstata klonování tkví v tom, že do neoplodněného oocytu (vajíčka) zbaveného jádra je implantováno jádro většinou embryonální buňky (blastomery) pocházející z 8-16 buňečného embrya.2 (Teoreticky je však možné vzít dárcovské jádro z jakékoli somatické buňky. Například v únoru 1998 narozené jehně Dolly vzniklo z jádra buňky izolované z mléčné žlázy šestileté ovce.) Takto „oplodněné“ vajíčko je posléze implantováno do podvázaných vejcovodů „matky“ a po reimplantaci 6 dní starých embryí do dělohy pokračuje vývoj normálním způsobem ukončený porodem.
Z faktu, že naklonované embryo musí být donošeno normální matkou, vyplývá, že obava z nějaké masivní výroba identických kopií jako v Huxleyho románu Brave New World je zcela lichá. Je dobré si také uvědomit, že jednovaječná dvojčata nejsou nic jiného než „přirozené klony“, a že se vlastně ani o identitě klonů nedá hovořit, protože individualita každého jedince je zajištěna naprosto individuálními interakcemi s prostředím. Všechny dosavadní historické pokusy vychovávat děti v masovém měřítku identickým způsobem mimo rámec rodiny skončily zákonitě žalostným způsobem.
Ony přehnané obavy z biotechnologií, jakási „genofobie“, pramení spíše než z čeho jiného z pouhé neznalosti a přirozeného strachu ze všeho nového. Pečlivý průzkum v Evropské unii, kdy z každé členské země odpovídalo 1000 občanů, ukázal, že jen třetina dotázaných ví, že rajče má nějaké geny. Třetina byla dokonce přesvědčena, že normální rajče žádné geny nemá, ale to modifikované ano. 40 % Rakušanů je neuvěřitelně přesvědčeno, že geny v jídle mohou ovlivnit jejich dědičnost. Asi věří, že ten, kdo jí mnoho brambor, bude mít nos jak bramboru.
Za této situace je pak pro manipulátory snadné přijít s kdejakou peticí za zastavení výzkumu a s poukazem na „obrovské skryté nebezpečí“ vyžadovat podpis. Tak může dojít až k tomu, že například v Anglii lze „přenos jader“ trestat až desetiletým vězením.
Zastavil jsem se však z hlediska celku Krupičkovy práce u pouhé marginálie, i když dnes poměrně ožehavé. Těžiště jeho díla je však v něčem jiném. Jde mu o polemiku s etikou postmodernismu. Postmoderní mravně a kulturně relativistická euroamerická civilizace je Krupičkovi civilizací flagelantskou, flagelantskou v sebeobviňování a v sebebičování za hříchy, které spáchala – ale třeba i nespáchala. Toto flagelantství bílého muže zašlo podle Krupičky tak daleko, že pomalu rozleptává základní podstatu demokracie – rovnost všech lidí před zákonem. Neboť stane-li se jakákoli nepravost, je za vše vinen bílý heterosexuální muž. Či spíše jeho prohnilá kultura. Spáchá-li totiž samotný běloch nějaký manifestní zločin, pak je vinna společnost.
Smysl celé Krupičkovy polemiky s etikou postmodernismu by se snad dal vyjádřit citátem Camuse: „Nikdy nezabil ani mouchu………Moucha, kterou býval mohl zabít, se jala roznášet mor.“
Kritizovat postmodernu je dozajista v mnoha ohledech možné a oprávněné. V mnohém je nemožné Krupičkovu reakci nepřivítat s jásotem. Nezachází však přece jen příliš daleko? Nenechal se sám vyprovokovat a mrštit kyvadlem dějin mnohem dále opačným směrem, než by bylo zdrávo? Nejedná se o pouhý „reakcionismus“?
Pokud jsem smysl Krupičkovi práce předchozím citátem dobře vystihl, tak bych proti němu postavil citát jiný. Totiž vyznání flagelantské víry v době ontologické: nepřehlednosti od demokrata par excellence Karla Poppera: (musím to napřed najít, ale je to něco jako podstata moderní demokracie tkví ve volbě raději křivdu trpět než ji sám způsobit.)

Jiří Krupička: Flagelantská civilizace. Edice Puls, Hynek 1999

¹⁾ Srv.: Komárek, S.: Být naklonován; in.: Vesmír 77, říjen 1998
²⁾ Podrobnosti viz. in.: Fulka, J., Kaňka, J., Fulka,J. jr.: Klonování savčího embrya; in.: Vesmír 77, říjen 1998

MAREK PETRŮ: PŘÍRODNĚ ČI KULTURNĚ?

Českému čtenáři se dostalo do rukou dílo, které vyšlo ve Spojených státech před téměř sedmdesáti lety. Někdo by mohl zapochybovat o vhodnosti překladu s takovým zpožděním. Ovšem již po přečtení několika prvních stránek každý pochopí, že otázky, které si Ruth Benedictová v knize Kulturní vzorce klade, zůstávaji palčivě aktuální i dnes.
Benediktová se například zabývá dones tolik ožehavou otázkou, v jakém vztahu je společnost s biologií. A že takový vztah existuje, je každému, kdo se biologií alespoň nepatrně zabývá, zřejmé.
Mimo jiné i právě díky Benedictové je dnes široce přijímané, že vztah mezi biologií a kulturou v tom nejširším slova smyslu není v žádném případě lineární. Pokud snad někteří sociobiologové přirovnávají lidskou societu k societám třeba blanokřídlých, které pravděpodobně z čirého automatismu instinktů opravdu vyvěrají, pak se dopouštějí hrubého redukcionistického omylu. „Kultura není předávána geneticky“, oprávněně konstatuje Benedictová.
To však ještě nemusí znamenat, že vztah mezi nimi není žádný. Je sice nepochybné, že konečná podoba kterékoli tradiční instituce jde daleko za původní biologický impuls, a že do velké míry závisí na tom, jak se určitý rys sloučil s rysy spojenými se zkušenostmi jiného původu. Na druhou stranu je ale nemožné nevidět, že konfigurace nejsou nekonečně tvárné.
Cílem Benediktové není nic menšího, než definovat totalitu určité kultury vystižením několika jejích fundamentálních rysů – její konfigurace – tj. cílů a základních postojů, s nimiž se její členové vědomě či podvědomě ztotožňují.
Vedlejším aspektem takového přístupu je ovšem skutečnost, že jsou vyzdvihovány rozdíly mezi kulturami a přehlíženy jejich shody. (Jedna s takových shod, které si všimla i Benediktová, je všeobecné rozlišování mezi „námi“ a „jimi“, mezi „lidmi“ ve vlastním slova smyslu a „cizinci“, kteří v podstatě lidmi nejsou a na něž se tudíž nevstahují ani příkazy morálního kodexu platné v rámci vlastní skupiny.) Za touto metodologickou jednostranností je ovšem nutno vidět svým způsobem přirozenou a oprávněnou reakci na tehdejší vládnoucí „evolucionistickou“ antropologii, která označením některých kultur za primitivní mohla legitimizovat jejich vyhlazení.
Dnešní evolučně biologické uvažování v antropologii však nelze směšovat s oním klasickým „sociálním“ evolucionismem 19. století, jehož lineární chápání vývoje kultur od primitivní – k naší se pak v rovině politické mohlo promítnout jako socialní darwinismus. Evolucionismus, jenž byl v první polovině 20. století mimo jiné i díky kulturní antropologii zcela oprávněně zavržen, je zcela jiný než evolucionismus druhé poloviny století, který byl důkladně přehodnocen a s objevem DNA vsazen do širšího biologického rámce.
Evoluční myšlení má tu výhodu, že umožňuje abstrahovat z drtivé masy nahromaděného etnografického materiálu několik základních principů, které učiní sociální a kulturní fungování společnosti inteligibilním a ukáží, kde leží ony meze možných konfigurací. Biologie nepochybně stanovuje kultuře jakési mantinely, mezi kterými se jednotlivé konfigurace pohybují. Otázkou je, jak jsou široké. Benedictové přesvědčení, že „civilizace by se mohly změnit mnohem radikálněji, než si zatím kterákoli mocná osobnost nebo instituce přála nebo dokázala představit“, není nic jiného, než revolucionizující dobrá víra, která ještě nebyla otřesena potupně katastrofálním zhroucením komunistických utopií.
Proto není bez zajímavosti konfrontovat Kulturní vzorce s dílem britského evolucionisty a antropologa Roberta Foleyho Lidé před člověkem, jenž se podobným otázkám nevyhýbá, a které taktéž před nedávnem vydalo nakladatelství Argo.
Jestliže se v kulturně antropologických kruzích má často za to, že socialní proměnlivost je nekonečná a lidská kreativita ve vytváření socialních vztahů neomezená, Foley v kapitole o vývoji sociability ukazuje, že z hlediska biologie tomu tak není. Pro vymezení limit jak toho, co je sociálně možné, tak i limit podmínek, v nichž se mohou různé konfigurace vyskytnout, využívá Foley pojmu „konečný sociální prostor“. Ten je určen biologickými omezeními, které se vyskytují u všech savců včetně člověka a je definován z hlediska diferenčních ztrát pro samce i samice při reprodukci. Druhým faktorem, který hraje v utváření sociálních systémů klíčovou roli, je pak pochopitelně prostředí – v nejjednodušším případě distribuce zdrojů potravy. Podrobnosti se dočtete ve zmíněné knize.
Takovýto model dokáže vysvětlit i strukturu variací pospolitého života mužů a žen v socialních systémech lidstva. Objasňuje například, proč z osmnácti možných systému se jich ve skutečnosti vyskytuje jen šest, z nichž nejběžnější je manželství a rodina uvnitř širších komunit mužského i ženského příbuzenstva. (Nebere-li se ovšem
v úvahu z jiného hlediska veledůležitá existence mužských a ženských klášterů)
Tento model ovšem nesmí být v žádném případě chápán ryze deterministicky. Evoluce sociability dává vzniknout vlastním vnitřním emergentním mechanismům. Jak říká Foley, sociabilita je patrně jedním z těch jevů, kdy jakmile se jednou něco vyvine, nelze se už vrátit zpět. Další vývoj sociability je proto zároveň i produktem ryze sociálních faktorů, i když je odvozen jak z počátečních tak probíhajících ekologických i biologických podmínek. Některá kultura dokáže určité biopsychické rysy člověka vyhrotit do nepříčetnosti a jiná je dokáže sublimovat, kanalizovat či úplně potlačit, jak svědčí Benediktová.
Druhá dodnes pokládaná otázka, kterou Benediktová tematizuje, ačkoli na ni příliš neodpovídá, a která s první hluboce souvisí, zní: jaký je vztah mezi společností a jedincem? Jak vlastně dochazí k utváření konfigurací? Utváří jedinci společnost či společnost jedince?
Čím dál tím zřetelněji se ukazuje, že formulace, zda je osobnost utvářena tlaky bio-genetickými spíše než tlaky sociokulturními, nepatří mezi nejlepší. Je například zřejmé, že i samotná embryogeneze není procesem geneticko-mechanistickým, nýbrž geneticko-stochastickým, na němž se v plné míře projevují vlivy externí. O ontogenezi nervové soustavy ani nemluvě. (Zdá se, že nervová soustava je autopoetickým systémem, který na externí vlivy reaguje tak, že je selektivním způsobem zohlední ve své struktuře.) Lépe položená otázka tedy zní: jak silný musí být externí tlak, aby se v tom kterém případě jeho působnost projevila?
Stejně tak otázka, zda společnost jako celek jest utvářena tlaky biogenetickými spíše než tlaky sociokulturními, je zavádějící. Ze studia rozmanitých kultur vyplývá, že vztah mezi kulturou a naturou opravdu není přímočarý. Přesto tu jakýsi je. Lépe položená otázka tedy zní: jak silný musí být externí tlak na individuální chování sociálních aktérů, aby se ta která konfigurace či společenská změna trvaleji prosadila?
Takto formulované otázky pak dále generují celou řadu otázek dalších. Pokud například někdo podobně jako Benediktová definuje určité sociální cíle (které jsou většinou motivovány humanitně-levicovým étosem), pak se musí dále ptát, zda jejich naplnění nevyžaduje po sociálních aktérech natolik vysokou míru sebezapření, že by bez transgrese biopsychických tlaků působících na mysl člověka nebyly ve větším měřítku uskutečnitelné.
N.L.¹

Na závěr snad ještě jedno malé rýpnutí. Hromy a blesky z přecitlivělého nebe „anti-redukcionisů“ se nesnášejí jen na hlavy biologů. I kulturní relativistce Benediktové byly často adresovány výtky z určitého redukcionismu a simplicismu. Například knihu Chryzantéma a meč pojednávající o japonské kultuře psala v domácím pohodlí Spojených států, s pomocí západních pramenů, aniž by znala slovo japonsky či v Japonsku kdy byla. Není divu, že si pak někteří japonští čtenáři tuto knihu mohli pochvalovat jako dobrý úvod do stylu euroamerického myšlení.

Ruth Benediktová: Kulturní vzorce. Argo 1999, 1200 výtisků, 279 Kč
Robert Foley: Lidé před člověkem. Argo 1998, 1500 výtisků, 298 Kč