TEXTY č. 21 (JARO 2001)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][z archivu]

Z ARCHIVU

Mojmír Trávníček: Odesílatel Ivan Diviš

MOJMÍR TRÁVNÍČEK: ODESÍLATEL IVAN DIVIŠ

Když dostal básník Ivan Diviš Státní cenu za knihu deníkových textů Teorie spolehlivosti, začaly se v tisku ozývat velmi nedůtklivé protestující hlasy, jejichž rozhořčení mělo vesměs společného jmenovatele: jak je možné, aby stát odměňoval autora, který klne vlasti, ostouzí a uráží vlastní národ, jeho historické idoly i současná božstva. Nebyly to jen podrážděné dopisy čtenářů /velmi nepozorných a povrchních/, ale obdobné názory projevovali i kompetentní literární znalci, pohoršeni Divišovou zhrzenou láskou a občasnými paroxysmy hrůzy ze skutečnosti či ze zrůdných představ realitou vyvolaných. Hovořil jsem o Divišově díle nejednou s mladým básníkem Pavlem Petrem, který tehdy působil v redakci nebo redakční radě brněnského časopisu Host, a ten mě vyzval, abych pro revui napsal o básníkovi něco pozitivního, co by se odráželo od projevů zapšklých mizomúzů nebo závistníků. Velké chuti jsem do takové práce neměl, protože jsem se nemohl považovat za dobrého znalce Divišova díla. Sledoval jsem ho sice od prvních poválečných veršů v Ohnici s jistými sympatiemi, ale typ jeho poezie, pro kterou sám básník našel adekvátní výraz v názvu sbírky Chrlení krve, mi nebyl nejbližší. Jeho riskantní výpravy do temnot byly čím dál zarputilejší a připdalo mi, že se zříká rozlišovací schopnosti. Pokusil jsem se však právě proto utřídit si a vyjasnit svůj pohled na Divišovo dílo, a několik myšlenek jsem pak formuloval jako Zamyšlení nad Divišem, které jsem Petrovi nabídl; bylo publikováno ve 3. – 4. čísle Hosta 1996. – K velkému překvapení jsem krátce nato dostal od básníka dopis datovaný 15. 10. 1999. K osobnímu setkání s básníkem už však nedošlo. Dodatečně jsem zjistil při četbě Divišova životopisu, že jeho dědeček, tj. otec matky, o níž se v dopise zmiňuje, byl svatebním svědkem při sňatku mých rodičů jako přítel mého dědečka, a že jejich rodiny, dokud obě žily v Praze, se přátelsky stýkaly. – Dopis dávám čtenářům k dispozici jako doklad Divišovy noblesy i jako jedno zajímavé svědectví, jak se díval na vlastní tvorbu a na některá její významná východiska.

Drahý pane:

naš benjamín Pavel Petr mně na Bítově předal dva výtisky HOSTA. Já jaký jsem – nikdy nic nebudu mít – jsem vzápětí jeden výtisk komusi daroval. Ale to je irelevantní.

Já na Moravu nenechám dopustit. Morava je slušnější, noblesnější – a tedy nutně i distancovanější než Čechy, zem očividně prokletá – a to svoje prokletí vrhá i na Moravu, kterou táhne za sebou. Moje matka totiž je z Uherského Hradiště – a proti mojí vůli – neboť jsem ji nikdy nesnášel pro její horentní indiskreci mám právě od ní všechno múzické, hudbu i poesii. Matka velmi slušně zpívala, mne ty její produkce za klavírního doprovodu mého aristokratického otce podvědomě rozčilovaly, jako by celá moje chvějící se bytost cítila pohřmívati zemětřesení. Takyže
k němu došlo.

Vy, vy jediný v nevlasti vlasti, jste to postihl a taky přesně řekl. Když ne naprostá jednota, pak promiňte, až identita života a díla. Brzy jsem pochopil, že poesie rovná se můj život, zcela biicky-vegetativně, i metafyzicky. Že ten princip nesmím ztratit, ale taky to, že mu musím dát a vrátit, co je v lidských silách. To trvalo téměř pět dekád, až na sám práh stáří, kdy, budete se divit, nejenže ze skalní stěny tryská pramen dál, jen teď nevímco se s ním děje, se hotuje na závěrečnou skladbu. Dále jste naprosto trefně postihl, že jsem člověk zgruntu religiózní, s četnými, žel, divagacemi do gnóze. Nikdy se mně neopodařilo strčit hlavu do tohoto správného pytle, stále jsou tu pochybovačné hlasy a protihlasy, jen jedno je jisté: že jsem na NĚHO nikdy nenechal dopustit, že ON je největší, na čem – později s kořením Říma a s obmyslnou Israelí, ovšem, je založena jediná civilizace Života, zatímco všechny nám dostupně známé civilizace byly civilizacemi SMRTI plus generálního otroctví. S Kristem je třeba rozmlouvat jako se sousedem a dobrým přítelem a co mně leží na srdci, to mu „plácnout do obličeje“, však on si to přebere a nanejvýš se usměje nad tím neklidným člověkem.

Je to až na mezi zázraku, že se našel erudovaný člověk, který mně rozumí a který se mne zastal. Jistě jste si povšiml čecháčkovských fašismičků, a to nad Teorií spolehlivosti, kterou jsem poctivě tvářel osmatřicet let. Ještě tady v Mníšku vidím nad svým nevhodně umístěným psacím stolem (na něm) obrovský harmonikářský šanon, který jsem švihl ve Svobodné Evropě, a v něm a z něho trčící spousty záznamů, jen nahrubo pozastrkaných do hypotetických oddílů. Pane Trávníčku, kdybyste mne zabil, nevybavím si, jak se toto monstrum dostalo na stůl Wernischovi v Literárkách, který prováděl první redakci – a, což je zajímavo – vyřadil z této první probírky všechny texty týkající se jeho osoby. Pak to vyšlo, bylo téměř okamžitě rozebráno, docházelo u Fišera v Kaprovce ke komickým scénám, byl zákazník, který si jich koupil dvanáct, tj. bradu měl vystrčenou a na spontánní otázku p. Fišera, co a jak? stačil odpovědět: abych to rozdal kamarádům – a zmizel. Ale hydra čecháčkovského mobu byla pohotově – začaly padat drobty, pak insinuace – je to možné? Ano, je to možné. Já Vám něco povím: jen Václav Černý a já, plus taky ovšem Vratislav Effenberger, prohlédli Čechii skrz naskrz. Připouštím, že mob je všude, v Argentině, v Singapuru, snad i na Islandě, a to proto, že je nám sprostota a nízkost genotypálně vštípena. Ale někdo musí zůstat slušný a ten, kdo je slušný, odchází. Přece nepovedu svou dcerku do bordelu, kde se koituje na stolech a kde podlaha je plná zvratků – ihned s ní odejdu. A pak jsem si řekl: není jiné odpovědi, než že to je zášť, že řečeno s mobem, emigrant dostal Státní cenu. V Zemi České bylo a je cosi šíleného, jako by se dopotácevší se vlček byl nasazen a roztočen nanovo – toč se a vrť můj kolovrátku – ať mi huba upadne, a taky je typické, že se mne zastala Morava. Z českých polofízlů, domovníků a pouličních výborů se nenašel muž... Vy jste postihl, pochopil a napsal, že tu je až sebevražedná identita díla a života. Já skutečně de faktonic nebásním, já jen zapisuji, že jsem jen slyšel, viděl a to ode druhých spíš než od sebe. Existuje ovšem „básnická licence“, ale věřte, všechno, co lidé ode mne čtou – pokud to čtou – je zažité, odžité, slyšené. Existuje ovšem volný prostor pro básnickou licenci – a to všechno JSTE VY přesně vystihl a postihl. Nemohu věřit, že bysme se v životě neuviděli. Možná dřív, než si myslíte! Děkuju Vám bratrsky, přeju Vám zejména zdraví a lásku, jak praví naše GRANDE DAME: Sin amor todo e nada! To je slyšet! Vám oddaný

Ivan Diviš

© Texty