TEXTY č. 21 (JARO 2001)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][z archivu]

RECENZE

Dalibor Malina: Jistý pan G. v rukou básníka

Pavel Kotrla: Nenaplněné očekávání

René Kočík: Smrdí to tady Dněprem

DALIBOR MALINA: JISTÝ PAN G. V&NBSP;RUKOU BÁSNÍKA

Michal Novotný, autor knihy Jistý pan G., je veřejnosti doposud znám spíše jako básník. Knížka o jednom z nejoriginálnějších českých moderních sochařů, Otto Gutfreundovi (1889 – 1927), kterou vydalo v r. 2000 pražské nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského, je první prozaickou prací tohoto autora. Motivace k jejímu napsaní vyjde najevo až po bližším posouzení okolností, které s životem českého sochaře a jeho rodiny souvisí. Nic neskrývající pražský autor nakonec prozradí, že jeho matka byla Gutfreundovou neteří, že se právě do jejích rukou dostala Gutfreundova korespondence a některé další zajímavé písemné dokumenty z jeho života a že se poněkud rozostřená postava nesmírně přemýšlivého sochaře stala pro Michala Novotného, básnicky přijímajícího a vnímajícího životní realitu a umělecké výkony ve všech oborech, jakousi obsesí, s níž se potřeboval vyrovnat. A to tím spíš, že cítil dluh, který vůči Gutfreundovi česká společnost má. Ani reflexe Gutfreundova díla v kontextu moderního evropského sochařství meziválečného období ho neuspokojuje. Michal Novotný si tento fakt vysvětluje výlučností Gutfreundova díla, jeho předvídavostí a předjímavostí, která z díla tohoto umělce činí fenomén minimálně evropských rozměrů. Patrně má pravdu. To, co je přítomno v následovnících Braqueova a Picassova kubismu (i pro Gutfreunda byl kubismus základní uměleckou inspirací) pouze latentně, tedy potřeba vyjádřit charakter doby v její dramatičnosti, naléhavosti a úzkostnosti, rozvinulo se u Gutfreunda s plnou silou. Poučen kubismem a expresionismem dospívá k originální a nesmírně sugestivní sochařské syntéze, která v našem moderním umění nemá srovnání.

Za Gutfreundovým expresivním, teoreticky zdůvodněným sochařským projevem stojí jemná, vysoce sensitivní duše, citlivá na dobové společenské poryvy, ale i na ryze privátní události v rodině či intimních vztazích. O tom všem Michal Novotný dobře ví; může to navíc dokumentovat umělcovou korespondencí, deníkovými záznamy, porůznu roztroušenými poznámkami k dílu, dochovanými vzpomínkami členů jeho rodiny.

Dokumenty, zprávy a informace o Gutfreundově životě a díle tvoří plastickou mapu utvářející obraz sochařovy biografie. Tyto zdroje jsou většinou spolehlivými průvodci po místech, kde se utvářel Gutfreundův osud, kde se ale také znenadání a nepředpokládaně, mnohdy i nelogicky, objevovaly důsledky jeho životních rozhodnutí.

Autor knížky Jistý pan G. dokázal toho, co po sobě sochař Gutfreund zanechal, zajímavě využít. Kompozice jeho beletrizované biografie (autor žánr knížky označuje spíš jako životopisný esej) připomíná metodu kubistů. Předmět zájmu je nahlížen z různých stran; kompozice, opírající se o využití rozmanitých slovesných žánrů (reportáže, úvahy, fikce, vyprávění založené na dialogu, korespondence) utváří kontrapozice světel a stínů, známých, méně známých a neznámých či bílých míst v sochařově biografii. Tam, kde chybí fakta, nastupuje autorská fantazie, rodí se fikce, která, uplatňovaná v tónině, jíž se prosazují doložené události umělcova života, nijak neruší. Spíš naopak. Přispívá k zajímavosti textu a jeho žánrové objevnosti. Autor vše umně spojuje v celek, který působí životně, třebaže přiblížit se oné životnosti je mnohdy možné pouze metaforicky Tady nastupuje poezie a její kouzlo: nesnadná uchopitelnost jejího obsahu a jeho konkretizace, aniž by tím však sama výpověď cokoliv ztrácela na pravdivosti. Tady se Michal Novotný ve své próze představuje jako básník.

Jistý pan G. se cítí být Čechem, putuje na počátku 20.století do Paříže (jak také jinak, chce přece dělat umění!), píše rodičům i své lásce; uvažuje o umění, vstřebává vše, co Paříž v této oblasti přináší. Bojuje na frontě I. světové války, a to na straně Francie. Jak by mohl tušit, že se stane pro mnohé, a to už v nové Československé republice, zrádcem! Učí na Umělecko-průmyslové škole v Praze, je členem SVU Mánes, vnímá české meziválečné umění a zároveň je mimo směry a proudy, i diskuse, které tvorbu u nás ve dvacátých letech provázejí.

A řekněme přímo: je dál. Umírá však předčasně. O jeho smrti vypovídá policejní záznam
z 2. 6. 1927. Svědkem Gutfreundovy smrti je kustod ze Společenského klubu na Střeleckém ostrově v Praze, který vypovídá o nalezení mrtvoly plovoucí ve Vltavě. Poslední věta Novotného knihy pak sděluje: „A přesně na den a rok, 2. června 1928, utonula ve Vltavě jeho sestra Milada.“

Zdánlivě jednoduchý život jednoho z největších moderních českých sochařů, tak, jak ho přibližuje Michal Novotný, skrývá však daleko víc. Netvoří ho jen události, nedá se vměstnat do faktografie. Je prostoupen nesdělitelným tajemstvím, které se ani autorovi knížky nepodařilo odhalit. Není to snad ani to nejpodstatnější. Zůstal v autorském nadhledu a poctivosti poblíž výsostné oblasti, kterou je umění a která vždycky ohromuje. Tváříme se, že rozumíme, ale stojíme v údivu nad lidským výkonem, uchváceni nesdělitelným. Je záslužné
a dobré, že nám to Michal Novotný znovu připomíná.

PAVEL KOTRLA: NENAPLNĚNÉ OČEKÁVÁNÍ

Musím přiznat, že v případě básnické sbírky Šťáva Věry Chase, kterou vydalo pražské nakladatelství Labyrint, jsem podlehl vlastní zvědavosti a pokušení a byl zlákán i příjemnou obálkou ve stylu šedesátých let. Reklamní tah se vydařil, aspoň u mne.

Název sám o sobě sliboval plno smyslovosti a v podtextu i smyslnosti. Další očekávání vzbuzoval i text, který tento, novými texty doplněný výbor z autorčiny předchozí tvorby, uváděl. Píše se v něm, že by sbírka v stylistické i tematické různorodosti měla dát vyniknout originální formě, která je v pracích současné básnické generace ojedinělá. Ale ani po přečtení knihy jsem tohoto dojmu nenabyl a nenašel jsem nic, co by výše uvedená slova mohlo potvrzovat. Marně jsem pátral, kde a v čem se ta originální forma skrývá. V střídání volného verše s básněmi/texty v próze? Asi, neboť sbírka kromě tří, a to ještě spíše grafických variací na Morgensternovy trychtýře, žádnou formální a stylistickou inovaci nepřináší.

Nyní k obsahu sbírky. Žádný literární skandál či literární událost se nekoná, a to ani ve spojení s erotickou tematikou, kterou předkládá. Erotiky je na stránkách knihy sice hodně. Ba až přespříliš. Nalezneme ji především v textech, méně je už přítomná v autorčiných kresbách, které tvoří příjemný výtvarný doprovod v duchu knihy.

Vše ale působí až příliš chtěně a okatě. Snad kdyby tento záměr nebyl tak silně prosazován do popředí, mohl by autorčino předložení trochu lechtivé a trošku šokující knihy vypadat jinak. Takto se však téma na sto stranách dostatečně vyčerpalo variacemi na sebe sama. Celkově chybí jakási razantnost a autentičnost textů, neboť motiv překvapení je všeobecně vystřídán předpokládaným. Nelze popřít, že některé texty nepostrádají humor a že výbor obsahuje i zdařilé básně, např. Báseň o mé kamarádce, jejich orgasmech a nevhodném příteli na str. 31, která si lehce pohrává s jedním ze zapovězených sexuálních témat. Některé snad u méně otrlého čtenáře dokážou vyvolat ruměnec na tvářích. Ale i tak: z básní vane citové prázdno, a je to na nich znát. Formální zkušenost autorky zde dokázala zachránit jen málo. Prostě by to chtělo škrtat. Otázkou je, zda si toho měla být vědoma autorka, nebo vydavatel. Knížečka o třetinovém rozsahu by byla opravdu výborem toho nejlepšího a možná že i skvělým. Takto je to jenom další položka do bibliografie.

Jste-li však fanoušky Věry Chase a příznivci jiných jejích děl, pak vám doporučuji návštěvu internetové adresy www.netrix.cz/vchase, kde naleznete českou i anglickou verzi stránek této bilingvní autorky.

RENÉ KOČÍK: SMRDÍ TO TADY DNĚPREM

První překlad ze současné ukrajinské literatury od roku 1989

Co víme o současné ukrajinské literatuře? Nic. Literatury kdysi spřátelených sovětských národů vyklidily po roce 1989 pulty světu – v dané chvíli logicky a přirozeně –, přesto malinko šokuje, že v minulosti přiměřeně frekventovaná ukrajinská literatura si na český zájem musela počkat celých dvanáct let. Mezeru zmenšilo nakladatelství ONE WOMEN PRESS, jež v květnu představilo český překlad bestselleru jedné z nejznámějších představitelek současné ukrajinsky psané literatury Oksany Zabužko Polní výzkum ukrajinského sexu (1996).

Oksana Zabužko (*1960) debutovala
v 80. letech básnickou sbírkou Květnová jinovatka (1985), vydala postupně sbírky Dirigent poslední svíčky (1990), Autostop (1994). Za básně přeložené do angličtiny obdržela v roce 1997 cenu Global Commitment Foundation Poetry Prize. Překládá americkou a polskou poezii, je viceprezidentkou ukrajinského PEN-klubu.

Sto třicet stran označovaných za román je panoramatickým obrazem života hrdinky, mladé ukrajinské básnířky po kolapsu sovětského impéria. Sexuální odysea umělce a básnířky, jak bývá kniha charakterizována, se odehrává na Ukrajině a v Americe na konci 20. století. Přestože se autorka uchyluje k nezávazné er-formě, příběh je do značné míry autobiografický. Zabužko čerpá zejména ze svého pobytu v USA a v Anglii, kde v polovině 90. let delší dobu pobývala.

Mateřský jazyk, léta znásilňovaný a i nyní stále ohrožovaný, vědomí tragické historie vlastní země nastavené nepříliš šťastnou současností, až příliš jasný obrázek dětství poznamenaného gulagovým stínem dvojího života pronásledovaných rodičů: tím vším je hrdinka v americkém kotli obtěžkána, to všechno postupně tahá z tajemného záplatovaného a lehce ošuntělého slovanského ranečku. A Amerika žasne. „Co ti mám říci, Donno? Že nás vychovávali chlapi, omrdaní ze všech stran, že ti samí chlapi nás pak ošukávali a že v obou případech s námi dělali to, co jiní, cizí, chlapi dělali s nimi? A že my jsme se přijímaly a milovaly takové, jakými byli, protože nepřijmout je – by znamenalo postavit se na stranu tamtěch, cizích? Že náš jediný výběr byl a zůstává – mezi obětí a katem: mezi nebytím a bytím, které ubíjí? ...

Až by se chtělo říci, že úzkost a strach jsou tím nejdivočejším vírem, který autorku zcela pohlcuje. Možná i proto tolik bezostyšně na odiv stavěného sexu (je-li libo: šukání, mrdání, a hle – i milování), asi i proto „tvrdé mužské péro, které příjemně potřísnilo chodidlo“ či popis menstruačních potíží, které prostřídá „painful intercourse“. „Sex je jen ukázka nějakého vnitřního rozporu,“ odpovídá si mimoděk autorka ústy své hrdinky, proč tolik polohy – převážně – ležmo. Příběh umíchaný jako sadomasochistický koktejl sekretu? Nikoli, spíše ona tvrdá volba mezi bytím a nebytím, které ubíjí. Panický strach o vlastní zemi a národ, jeho jazyk a kulturu: přežijí v presu euroamerické džungle(?!) odeženou konečně medvědí pracku(?!)

(„... vyližte si prdel se svou ruštinou!“).

Léta tabuizované téma sexu se samozřejmě i v ukrajinské literatuře těší značné oblibě. Například povídkový soubor Jurije Pokalčuka To, co je na dně (Lvov, 1999) je ukázkou toho, že ukrajinský čtenář má v tomto směru opravdu ukrutný hlad a dokáže zřejmě strávit i na první pohled nestravitelné. Vyčítat Oksaně Zabužko lacinou touhu šokovat trochu narcistním líčením vlastních milostných patálií a jiných trablů by ale nebylo fér. To, co by chtěla říci, zůstává vyřčeno aspoň takto. Pořád jen kdesi v pozadí číhají onen strach s úzkostí, jež dokáží škrtit hrdlo tak dlouho, až z něj přestanou vycházet slova a nahradí je zoufalé orgasmické chrop-tění.