TEXTY č. 21 (JARO 2001)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][z archivu]

PRÓZA

Jakub Grombíř: Podzim s vůní merkaptanu

Stanislav Zatloukal: Zásilka bdělé múzy

Miloš Juřička: Imaginace

JAKUB GROMBÍŘ: PODZIM S VŮNÍ MERKAPTANU

Motto:
„Kulturní lidé jsou jenom lesknoucí se nečistá pěna, která pluje na povrchu hluboké řeky výroby.“

Seděl ve vlaku, který se nepříliš energicky plazil přes slavné slavkovské bojiště k východu, a zarputile hleděl z okna. Návštěva u známých ve velkoměstě přerostla v dlouhou, patřičně zalívanou popůlnoční diskusi o stavu světa, která se na jeho fyzickém stavu patřičně podepsala, čili byl nevyspalý a bolel ho poněkud žaludek.

Trať byla lemována množstvím urostlých topinambur se žlutými květy, rozbahněným polem rozvážně projížděl traktor. Leoš se ponořil do útržkovitých vzpomínek na včerejší večírek. Seděl s nimi u stolu nějaký typický drsný mladý nezávislý a vedl přemoudré řeči.

„Odkud ty vlastně jsi?“ zeptal se ze zdvořilosti a také aby odvedl hovor kloudnějším směrem.

„Z Tišnova,“ zabručel neochotně.

„To je pěkné město,“ podotkl, jen aby něco řekl.

„Jo? Tak si tam běž bydlet!“ vybuchl. „Je to hnusné předpotopní hnízdo.“

Zůstal trošku zaražený, že se mu podařilo tohoto profesionálně blazeovaného jedince přimět k tak prudké reakci.

„Nono, to snad...“ Život na malém městě, pravda, není nic, čím by se člověk ve slušné společnosti chlubil. Všeobecně k tomu všichni přistupují zhruba stejně jako ke kapavce; dotyčný by si snad i zasloužil soucit, kdyby si za to vlastně nemohl sám.

Raději se otočil na druhou stranu a zapřemýšlel, jak navázat dialog s půvabnou mladičkou dívkou sedící naproti, když tu si všiml, že svírá pod paží nějakou knihu.

„Co to čteš pěknýho?“ otázal se ležérně.

Mlčky mu ukázala přebal. Byla to, Pánbůh nás netrestej, ona pověstná Hrabákova Poetika. Přehořce se zasmál, asi tak hořce, jako byste přišli k domu zbořenému při zemětřesení a na jediné zachované zdi spatřili žertovný obrázek (jistě ho znáte) šimpanze v baseballové čepici, an sedí na klozetové míse.

„Co s tím, proboha živého?“

„Chtěla bych to studovat.“

„Hm, to je zajímavý, tohle chce studovat každý. Na druhou stranu, omývat mrtvoly se nechce nikomu, ale ono to v životě tak dopadá, že to nakonec taky musí někdo dělat,“ konstatoval sardonicky.

Byl poslední den měsíce, kdy se vyplácejí sociální dávky a výčepní po celém městě se připravují na nezvyklý frmol, tak odpoledne zašel na radnici pro peníze. Ve frontě na minima, kde řvou mimina svobodných matek, zahlédl bývalého spolužáka ze základní školy.

„Nazdar, tak co? Ještě že aspoň tady se potkáváme...“

„Kde jinde... Vzpomínáš si ještě, jak jsme spolu chodívali do světonázorového kroužku?“

„Ty vole, já už si z té školy nepamatuju lautr nic.“

„To já jo. Tak třeba,“ začal pateticky deklamovat: „A ty mor ho, hoj mor ho, detvo mojho rodu, kto kradmou rukou siahne na tvoju slobodu...“ Povšiml si, že celá řada k nim obrátila vyhaslé obličeje. „To jsem zrovna nezvolil vhodný příklad...“

Podzimní dny dál mizely jeden za druhým jako antikoncepční pilulky a zanechávaly po sobě jen díry v pomačkaném plastiku a potrhaný staniol.

Přítel Tonda ležel v posteli, jako v poslední době prakticky pokaždé, a čučel na televizi.

„Nahrál jsem ti ty Love,“ pustil mu kazetu z výšky na břicho.

„Hodný chlapec. Šak si sedni.“ Jediné křeslo v místnosti však bylo jako vždy zaskládáno nejrůznějším svinstvem, takže touto laskavou nabídkou pohrdl. Přešel k oknu, chvilku netečně civěl do deště, pak se obrátil k televizi, kde právě běžela upoutávka na jakýsi otřesný film: „Podaří se zachránit zeměkouli před nadvládou mutantů?“

„Hm, tak mám takový dojem, že k tomu už ale dávno došlo...“

Následoval blok reklam, které svým nevkusem a cynismem překračovaly veškeré myslitelné hranice.

„Ty čoveče, mě už ti ten kapitalismus takňák neba...“

„To se nedá nic dělat, to už tady máme nejspíš nafurt,“ uchechtl se a vypnul televizi.

„Oni ti mladí jsou dneska jacísi divní. Ne že by byli apolitičtí – to bychom jim přisuzovali ctnosti, které zdaleka nemají. Ale oni se o věci zajímají jenom tehdy, když jim to něco vynese. Jinak se smíří s čímkoliv.“

„Co myslíš, bude revoluce?“

„Těžko říct - ale tak nebo tak, nám už to nebude nic platné. Ostatně v naší zemi při revolucích málokdy teče krev. Ne snad že bychom byli takoví dobráci, spíš se nikdo nechce moc angažovat, dokud není jasné, jak to vlastně dopadne. Zato potom si na poražených zchladíme žáhu jaksepatří. Zatím ale pozoruju jediný příznak obecné nespokojenosti, a sice že na ulicích je vidět čím dál víc lidí ožralých už před polednem. Jestli se z toho ovšem dá něco vyvozovat...“

„Škoda. Docela rád bych se dožil toho, jak budou na Václaváku veřejně věšet všechny tyhle naše celebrity.“

„To se nikdy nestane, ty blázne. Takové kreatury potřebuje každý režim, ti přežijí všechno, snad i Soumrak bohů.“ Udeřil pěstí do parapetu. „Občas mě mučí strašná představa, že jednoho krásného dne se celý vesmír smrští do jediného, nekonečně žhavého bodu a okolo něho bude chodit Petr Novotný a dál vyprávět džouky.“

Tonda se nadzvedl na lokti. „Mluvíš jak kniha. Proč se vlastně nezkusíš živit psaním?“

„Prosím tě. Jednak to není zdravé, vysedávat pořád u počítače, a kromě toho – pro koho bych to psal? V celém tomto státě je nanejvýš sto intelektuálů a z nich je ještě devadesát negramotných.“

„Nic si z toho nedělej, Hrabal taky prorazil až v padesáti.“

„No jo, ale to byla jiná doba. Dneska už všichni jenom čekáme, až se celá civilizace konečně zhroutí, takže proč bych dělal něco pro budoucnost? A kromě toho, jenom si to zkus, dojít dneska do hospody a lovit pábitelské historky. Nakonec ti ještě někdo rozbije hubu, že ho rušíš od hraní automatu. Už ani vtipy nikde mezi lidmi neuslyšíš. Proč taky - když si dneska na vyprávění předpotopních anekdot založili živnost zkrachovalí herci, tak proč by byl někdo tak zpozdilý a říkal vtipy zadarmo. To je na tom nejhroznější, že ta televize je natolik vlezlá a národ natolik zdegenerovaný, že si nechá vnutit coby idol i naprostou kreaturu, pokud je na obrazovce dostatečně dlouho. Inu, tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, jak říkal už papá Goebbels.“ Podíval se na hodinky. „Tak já pujdu. A podřež si... ty dveře, nejdou zavírat,“ křikl ještě z chodby, ale Tonda ho už přes clonu puštěné hudby neslyšel.

STANISLAV ZATLOUKAL: ZÁSILKA BDĚLÉ MÚZY

Je to ode mne jen a jen čestné, že ti rukopis obratem vracím, buďto aby sis uvědomil, cos vlastně prozradil, pokud jsi mi ho podstrčil cíleně, nebo abych Tě včas upozornila na nedopatření, jestli se octl mezi písemnostmi určenými pro mne omylem. Jde-li o nedorozumění, nelze je už odestát, protože jsem text přečetla. Ne ze zvědavosti, a i kdyby, jeho obsah potvrzuje, že bych měla právo pokročit v tříbení našeho vztahu, které by utajením textu uvázlo.

Nevěřila jsem nikdy v libidinózní estetiku - že by metafora byla potřebou smyslů. Ty však zvoleným rámcem přeskakuješ náhle řadu zastavení, která jsi mohl rozvíjet, a dopouštíš se mi nevěry se mnou samou: Předkládáš jakési superženství v tom, že idealizuješ tělesné tvary a plynulou záměnu studu v dráždivost, a přitom podobu jejich projevů odečítáš z myšlenek na mne. Tak si vytváříš modlu, která tě nutí zobrazit si ji a odrazuje ode mne, pokud jí nedostačuji. Místo oslavy mi podáváš kritiku nebo návod pro vystupování před tebou. Tímto možná neuvědomovaným rozporem, že si totiž něco vytváříš kvůli s o b ě, tedy z nedostatku, a ne přetlaku, že vytváříš apologii, kterou zároveň doslovným rozvedením boříš, se nezavděčíš ani mně a ani, myslím, múzám.

Čti znovu sám a ještě dále se spolu se mnou zamysli:

„Zní to líp, když...“ nezapamatoval jsem si dál refrén písně, doprovázené jemně na sitár, písně, která mi vysvětlovala můj omyl, ačkoli jsem si dokázal vybavit více not melodie než slabik textu. Snad je to přípustné, když tolikrát nám k rozpomenutí poslouží vůně a barvy spíše než slova.

Vracím se protentokrát k tužce a papíru, vzdávám se výhody nemuset bdít nad pravopisem, úlevy nechat se zastoupit programem v počítači, který mě červenou vlnovkou upozorňuje na chybné tvary. Místo rychle použitelného výsledku ať je raději řádně oslavena, jako obraz Madony zároveň oslavuje mistrovu ženu, která stála modelem.

Stála modelem vzorně; to já jsem se pospíchal přesvědčit o pravdě chasidské moudrosti, podle níž se smyslové rozkoše podobají paprskům v temné místnosti: také se zdají hmotné, než se je pokusíme uchopit. Probouzel jsem se sice do dne, kdy jsem měl vedle ní usínat, s vědomím, že vlastní pocity nebudou lepší, než jak jsem je ke své škodě už znal, že naše radost může být větší právě jen jejím sdílením, upřednostněním toho druhého, nečekal jsem však, že po večeři, jež příslibem další hojnosti vzdáleně připomínala štědrovečerní, mě právě velikost přidané porce zaskočí poznáním, že se žena může stydět i před svým nejdražším.

„Nějak pospícháš,“ poškádlila mě při nádobí, když na talíři našla nesmytou stopu jídla. Položil jsem talíř znovu do dřezu a přejel po zaschlé smítce houbičkou. Kývla hlavou a teprve ho zachumlala utěrkou.

Následovala postupná koupel, po níž jsem ji nesměl osušit. Odmítla nebo odsunula mou jemnou froté masáž, stejně jako byla na „někdy“ domluvena koupel společná, pro niž na zastření hladiny koupila pěnu.

„Pustíme si desku?“ zeptala se potom, už upravená. Klasiku jsem neuměl vnímat opravdově, mít hlubší prožitek než jen z prvního plánu. Smyčce mi tedy vytvářely kulisu pro retro, jako se z fotografií sestavuje úvod svatebního videa. Zastavoval jsem se u vybraných detailů, zatímco ta, která držela kameru kolikrát z jiných úhlů, mi spočívala hlavou na rameni. Klapkou pro čerstvou epizodu mělo být lupnutí jehly, až vyskočí z poslední drážky desky.

Ruce si propletly prsty, čímž jako na povel naskočila vzpomínka na její nálady, když při vycházkách skládala vnitřní ruku za zády, nastavujíc tak plochu dlaně, abych ji nedržel přímo v boku. Promítání potom vybočilo ze smyslově názorné linie a četl jsem nebo slyšel své šeptané věty, které předbíhaly, v touze vztahovat se k okamžikům přítomným až teď. Musel jsem se usmát své naivitě. Nato opět obrazy: kvapem schovávala kalhotky a podprsenku z topení, když jsem ji neohlášen navštívil, zkousnutím se bránila polibku jazykem. A zase slova: může stud dospět až k úchylce? Jak duše, kromě zrcadlení v očích, ovlivní tělesnou krásu?

Deska byla skutečně dlouhohrající. Snažil jsem se utvrdit ve vzruchové vyrovnanosti, abych nekontrolovaným projevem neprozradil svou slabost. Připomněla znenadání dětskou hru na sousoší lásky. Na táboře prý jako projektantka zvrátila stojící dvojici do polohy vleže, přičemž křehké děvče ponechala nahoře. Když pak, po vyrozumění zbývající části pravidel, sama polovic svého modelu zalehla, dočkala se nelibé změny, neboť další přivolaný designér pár převrátil. Trauma z oné hry si nese v sobě (řekla s úsměvem, prozrazujícím jen dílčí pravdomluvnost), takže mě sice pustí, ale budu se muset, až přijde čas, z opačné výchozí pozice silou dostat.

Když jsem se vrátil od gramofonu, který se, starožitný, ještě nevypínal sám, seděla na posteli, s hlavou zakrytou přehrnutým trikem. Asi mě nestačila překvapit, zápasíc poněkud déle s těsnými rukávy. Cosi se ve mně vzbouřilo, jakoby mi svlékáním brala práci, a povolil jsem jí vzadu přezku podprsenky. Můj dotek cítila a po vyproštění se zklamaně zahalila zmuchlaným trikem.

„Napřed mi řekni, jak bys je pojmenoval, když tolik usiluješ o krásu kvůli jejímu vyjádření?“

„Neopálené svítí jako homole cukru se zapuštěnou mandlí, jako bulky z hladké mouky, na pólech celozrnné.“ Usmířil jsem ji, ale trikem mi zavázala oči, aby prý vjem byl dokonalejší postupným skládáním z počitků, zahájených po vzoru kojence hmatem.

Z busty jsem dál měl udělat sochu, jen jsem nesvedl dodržet uložené proporce a cit pro harmonii a některé partie jsem podcenil pro spěch za radostí z hotového díla. Odrazilo se to na polychromii, když se jí rumělka rozlila po již hotové pleti a ani omluvy za přetažení a potřísnění mi sochu neoživly tak, aby se na mě usmála. Pozdě jsem vzpomněl, že lépe zní hlasy, které se navzájem slyší, aby každý tón nasadily shodně a skladbu uzavřely spolu.

Už to, že jsi nenašel příhodný název, svědčí o rozpačitosti, o tom, jak jsi vzdálen básnické pravdě. Tvou tradiční metaforu, jejíž variace se táhnou od Šalamounovy Velepísně, neodsuzuji, v závěru však přechodem k estetice neděláš nic jiného, než že si vypomáháš tam, kde se má ukázat čistota přímého pohledu. Také přílišná zkratkovitost a rychlé těkání nejsou v tomto případě rysem úspornosti, ale bezradností: za hotovým výsledkem jsi nespěchal v textu, ale s textem.

Nechtěla jsem ti v tom škrtat, cítím však, že opravdu stačilo zakončit do ztracena hned po zápletce (doslova) s trikem. Jen bys musel upustit od záměru zobrazit vlastní slabost, která se takto otevřeným přiznáním násobí. Je, myslím, exhibicí, přílišné obviňování se z nekázně; potvrzením mužské nadřazenosti, její vyjádřené odsouzení.

Poznámka k povídkovému cyklu: Přislíbení v Sablonieres jako cyklus nese stopy své nezáměrnosti, spontánního přiřazování původně nezávislých částí: může být tedy nahlížen stejně dobře jako série variací na centrální zápletku. Sestává z triády minor (Vzpomínka zbytečného truvéra, Přislíbení v Sablonieres, O dvanácti měsíčkách), triády maior (Pugét v c moll, Barša, Povinnost k tváři) a závěrečné Zásilky bdělé múzy, jejíž název je v opozici k názvu povídky úvodní. V rámci cyklu je naznačeno intertextové zarámování v dílu Povinnost k tváři, kde sestra ústřední postavy zmiňuje úvodní povídku a přeje vypravěči šťastnější budoucnost. Centrální Pugét v c moll je dějově samostatný, námětem a psychologií však zapadá na své místo. Zkrácená verze cyklu, vypuštění triády maior, dává vyniknout návaznosti Zásilky na otevřený závěr dílu O dvanácti měsíčkách.

Poznámka redakce:

Z autorem uváděných povídek Texty zveřejnily Přislíbení v Sablonieres a Vzpomínku zbytečného truvéra. Další povídky Stanislava Zatloukala si můžete přečíst ve Scriptoriu na internetové adrese http://www.inext.cz/texty/Book/p051.html.

MILOŠ JUŘIČKA: IMAGINACE

...

Ale podzim to nejsou jen padající lupeny, barevná leporela, první žertovné mrazíky, česání ovoce, shrabávání steliva, to je také porážení oveček, jateční pistole, košerák a ovečka sténá v bezvědomí, kopýtkama hrabe v zemi, jako by chtěla vycouvati z těla do rozevřené krajiny, teplá krev v blátě se dala na pochod, z rudých úst proudí mlžný vzduch a básník se sklání a ptá se sám sebe: je to růže?, není to růže?, je to tedy popínavá růže a ovečka přidává na intenzitě, jak sebou mrská, pokouší se utéci z rajonu smrti, ale ta už rozprostřela svá tenata, odhalila netušenou sílu, pak náhle škub a fertyk, ovečka přestala zametat nohama na odvráceném prahu života, zbyly jen ty ztrápené oči s výčitkou upřené na básníka, jako by on byl vinen, a básník celý obolavělý se snaží ovečce zatlačit oči, sprovodit tu bolestnou výčitku, ovšem pan řezník Huml ho zarazí něžným pohybem ruky: „Kdepak, to se vám nepodaří, ovečky odcházejí ze světa jevů s otevřeným hledím, tak jak do něj vstupují,“ a v těch tmavých, mžurkou potažených očích, ztratilo nebe rovnováhu, pan řezník Huml se sklání nad zadními běhy, udělá oka na pověšení a volá na básníka jako o posledním soudu: „Pojďte sem! Pověsíme ji na krumholec!“ pak zas otevírá jí břicho a volá na básníka: „Kdepak vás mám, pojďte sem! Doneste mísu na vyvrhnutí vnitřností a tady mi to přidržte, musíte mi být nápomocen!“ a pan Huml si potahuje nůž a básník do něj vkládá slova:„Pane Huml, jen tak mezi náma, ta ale měla krucinál ráda život, tak ho měla zažitý, až se jí těžko odcházelo ze světa jevů,“ a pan Huml vkládá ruce do útrob ovečky a s povzdechem dodává: „Jo, ovca, málo platné, ta dlouho zdychá, ale kdeže zas otálíte, pojďte mi sem přiložit ruce k dílu, nebo to ne zrovna nejlíp dopadne,“ snad ví, co za tím vším svinčíkem vězí, jak nic nezačíná, nic nekončí, anebo všechno začíná pianissimem a přechází ve fortissimo, aby to věčným návratem přešlo, přeskočilo, překulilo se z forissima v pianissimo, jak změna úhlu pohledu dovede člověka rozetřást, zviklat nastolené ideály, naplnit mysl k zalknutí, do toho máchající ruce pana Humla trhající krvavé cucky, jako by je měl obě až po loket zapasované do brunátných mračen, šmahem se stmívá, klubou se první hvězdy ze skořepy rychleji a rychleji houstnoucí tmy, inu i podzim je podivný v našem kraji, co naplat...

Prudké trhnutí na loži, někde v paneláku teče voda, rozezlený budík na stolku si vybírá svou momentku, odepřený pohled v zrcadle, tradá do roboty, škola volá, z kaštanovníků pelichá první sníh, na chodbě se div nesrazím se školníkem, pumpuje z hrdla samé kletby, skrz troje zdi jsou slyšet, jako by mu přišlápli kuří oko, na konci chodby potkávám Šárku zapasovanou v hrozen dětí, škrobeně se na mě usmívá, skrz lněný mandel vlasů prosvítá šrám, oko podlité bouřkovými mračny, v očích vyčichlé slzy, jistím, že ten její mužský zase na ni pořádal hon, zas ji vzal tlučkem, ale už se to přece jen lepší, nedávno jí vyrazil tři zuby a zbil ji do bezvědomí, když mu nebyla po vůli, pln touhy rozcupovat květ na noc zavřený, zabírám narychlo do vesel, tajemství odráží od břehu a vzbouřené vlnky žene k ztroskotání, nikde ani hlásky, kamže to bývá odkládána usmrcená zvěř??

...

(Ukázka z delší prózy)

© Texty