TEXTY č. 21 (JARO 2001)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][z archivu]

PŘEKLAD

Gergely Péterfy: Strana AB

GERGELY PÉTERFY: STRANA AB

Maďarského prozaika Gergely Péterfyho jsme již v Textech představili, a to jedním košatým souvětím z románu Strana AB. Takto román končí:

Dva dny jsme z Marseille viděli jenom hlavní nádraží. Ta půlhodina, co zbývala do odjezdu pařížského rychlíku, na obhlídku města nestačila. V umývárně jsme se však stihli vyčistit a jakžtakž si vyprat oblečení, když se nám, po dlouhém přemýšlení a mnoha pokusech, podařilo dostat z elegantního válečku nad umývadlem trochu žíravého mýdla. Prádlo rozvěšené u otevřeného okna rychle uschlo a my se konečně začali zase cítit jako lidi.

Možná právě z toho sušení v průvanu, možná z něčeho jiného, co já vím, do rána König každopádně dostal rýmu, odpoledne jsem už z jeho očí poznal, že má teplotu. Neodvažoval jsem se mu to připomenout, měl jsem strach, že začne jančit a vymýšlet blbosti, že má buď rakovinu, choleru nebo nějakou lékařsky dosud neidentifikovanou nemoc. Do večera si však toho, že má horečku, všiml. Beze slova, zděšeně seděl naproti mě
v kupé, říkal, že se neodvažuje usnout, protože má strach, že ve spánku umře. Kňoural, ať taky nespím a vytrvám při něm, o což jsem se v rámci možností pokusil. Jen jsem zdřímnul, popadl Königa záchvat zuřivosti, začal na mě řvát, že prý jsem ho určitě nakazil. Vydrželo mu to dost dlouho, nakonec si přece jen uvědomil, že asi přehání, přičemž dál zuřil, proč vlastně nejsem zrovna tak nemocný jak on, že je to ode mě pěkná sprosťárna a hrubé pošlapání celého našeho přátelství. Potom mezi dvěma větami najednou usnul.

Do Marseille jsme přijeli brzy ráno a jako obvykle se chystali čekat na zpáteční pařížský rychlík. König však hned prohlásil, že nemíní nastoupit, protože jestli případně nebude moci, ve vlaku usnout – zatímco já si bídně chrním jak to zvíře – tak v prázdném kupé zešílí. Zkoušel jsem ho přemluvit, ale nepovedlo se mi to, takže jsme zůstali v Marseille a vyšli před nádraží. Na náměstí vedlo dlouhé schodiště, kde ve spacákách leželi nám podobní batůžkáři. Kolem dokola posedávalo na lavičkách pár Arabů, nespali, možná vyhlíželi oběť, možná se jen tak bavili pohledem na spáče. König každopádně usoudil, že nám ti Arabové usilují o život, vzali jsme roha a nezastavili se až na druhém konci města v přístavu, kde jsme potom podřimovali na lavičce, přičemž mě König co půl hodiny budil, prý má strach, že kolem nás někdo obchází. Mezitím mu došly papírové kapesníky, které si koupil v Paříži, a začal si utírat nos do trika.

Noční rychlík, kterým jsme se vraceli do Paříže, byl jiný než ten, s nímž jsme jezdívali ráno, ne přímo TGV, ale něco podobného. Měl modernější a prostornější kupé a klimatizaci. Vlak byl dost plný, ale přece jen se nám podařilo obsadit prázdné kupé. Ruksaky jsme nechali na nádraží v úschovně, protože jsme se rozhodli, že dny budeme trávit v Marseille a v Paříži si hned ráno zalezeme do prvního vlaku, který pojede zpátky. Bylo vedro, zůstali jsme jenom v tričku a kraťasech. Königův stav se lepšil, před usnutím už ne-jančil, ani mě nenutil bdít. Vlak tiše svištěl po kolejích a my rychle usnuli.

Kolem půlnoci mě König probudil s tím, že je v kupé strašná kosa, že už hodinu nespí a mrzne. Když se mi podařilo otevřít oči, čekala mě hrůzná podívaná: König byl celý fialový, drkotal zuby a třásl se, jako by s ním zevnitř něco lomcovalo. V kupé nebylo vůbec nic, co by si mohl přes sebe hodit: teplé oblečení jsme si nevzali, nepočítali jsme s tím, že by mohlo být chladno. I se mnou to třepalo, klimatizaci nastavili asi na dvacet stupňů, což je v tričku a kraťasech akorát bod mrazu. Pokusil jsem se do Königa vpravit zbytek večeře, ale brada mu drkotala tak, že nemohl polykat. V krajním zoufalství jsem si všiml, že to jediné, čím bych ho mohl přikrýt (pokud nemám začít rozřezávat sedadla) je záclona. Tak jsem ji strhl a přikryl s ní Königa, ale tuhá látka moc nehřála. Sedl jsem si teda k němu a objal ho.

Do kupé právě vešel nějaký Belgičan. Nastoupil v Lyonu, a jak pravil, přestalo ho bavit chrápání spolucestujících, my přece nechrápem? Neodvažoval jsem se Königa pustit, zatímco jsem mu odpovídal, Belgičan si nás prohlížel bez sebemenšího údivu. Letmo koukl na Königa, potom na utrženou záclonu a sedl si naproti nám k oknu. Byl to takový pěstěný, dobře oblečený pán, krátce se zajímal, odkud jsme, vážně, no teda, sám v krátkosti pověděl co je zač, ne zrovna Poirot, hahaha, ale něco takového. König si toužebně prohlížel Belgičanovo elegantní vlněné sako, ten si toho všiml, sdělil cenu a značku saka a taky, že ho dostal od manželky. Jestli budeme mít v Paříži čas, určitě se máme stavit v tom a tom obchodě, mají tam perfektní saka. Potom si z tašky vytáhl polštářek, dal si ho pod hlavu a sladce usnul. Potom i Königovo drkotání začalo polevovat, ale neodvažoval jsem se ho pustit z objetí, k ránu jsme oba usnuli.

(z maďarštiny přeložil Tomáš Vašut)

© Texty