TEXTY č. 21 (JARO 2001)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][z archivu]

ROZHOVOR

Dalibor Malina: Rozhovor s Michalem Novotným, autorem knihy Jistý pan G.

DALIBOR MALINA: ROZHOVOR S MICHALEM NOVOTNÝM, AUTOREM KNIHY JISTÝ PAN G.

Jste znám jako překladatel, píšete také poezii. Nyní jste vydal první prozaickou knížku. Dá se její žánr nazvat beletrizovanou biografií?

Myslím si, že je to poměrně dost obtížně uchopitelný žánr. Řekl bych spíš, že je to jakýsi životopisný esej, s tou výhradou ovšem, že v sochařově životě je mnoho okamžiků, které se vzpouzejí racionálnímu vysvětlení, a tak jsem se dal riskantní cestou povýšení pravděpodobnosti fikcí.

V názvu vaší prózy je přívlastek „jistý“. Ten vyvolává řadu asociací. Mohl byste kontext, v němž je použit, trochu blíže vysvětlit?

Titul této prózy se mnohokrát měnil a k jeho konečné podobě přispěl i nakladatel. Je totiž nesporné, že čtenáře může přilákat dostatečně tajemný titul. Ale není v tom jen komerce. V Gutfreundově životě jsou jisté přeryvy či okamžiky, které není snadné vysvětlit. Například: plastiky, na kterých pracoval před školením u Bourdella v Paříži, vůbec nenaznačují ten zvrat ve vývoji, který prodělá jeho dílo o dva tři roky později. Anebo: Gutfreund přece musel vědět hodně o moderním umění svých současníků. Myslím tady hlavně na kubismus a kubisty. On se však sveřepě brání, alespoň jak dokládají jeho deníky, a moderní umění zlehčuje. Nechá se stále oslňovat starými mistry. Jako by se nechtěl zpronevěřit svému učiteli Bourdellovi. Ale vrátí se do Prahy a během dvou tří let vyjdou z jeho atelieru plastiky, nad jejichž datováním znalci kroutí hlavami. Otto Gutfreund je skutečně jednou ze zakladatelských postav kubistického sochařství, ale víme to spíše jenom my. Sochaři totiž nebylo souzeno působit v centru moderního umění, v Paříži, a jeho proslulost se tedy omezuje na střední Evropu. Sochař sám si tento stav uvědomoval, a proto se ve čtrnáctém roce rozhodl ve Francii působit. Tam vytvořil, podle svědectví Filly a Štecha, mimořádné plastiky, které vývoj sochařství posunovaly mnohem dál, bohužel se však po válce nenávratně ztratily. A válka? Gutfreund, který nebyl ani odveden c. k. armádou, vstupuje do Cizinecké legie, podstoupí ofenzivu v Champagni a usiluje o to, aby Češi mohli bojovat v rámci jednoho útvaru. Bérangerův zákon však zakazuje příslušníkům „nepřátelských mocností“, což Rakousko-Uhersko vůči Francii bylo, bojovat ve francouzském vojsku. Gutfreund spolu s dvěma dalšími četaři podá nešťastnou žádost o uvolnění z armády. Tento čin je však považován za dezerci a sochař je do konce války internován. V internaci však, dříve než podlehne depresím, vytvoří z prkýnek další svébytné objekty, plastiky, které vzbudily úžas.

Otto Gutfreundovi se u nás dost psalo, ale spíš v souvislosti s jeho dílem, umístěným v Babiččině údolí u České Skalice. Jak byste dnes jeho místo v českém moderním sochařství charakterizoval?

O jeho mimořádně důležitém místě v našem moderním sochařství nemůže být pochyb. Je to zakladatelská postava, a to jak ve smyslu kubistického sochařství, tak i tzv. civilismu neboli nové věcnosti. Ale o tom by měli spíš hovořit umělečtí historici, kteří se dnes na Gutfreundově postavení výjimečně shodují. Trochu to odlehčím: Otto Gutfreund měl na Umělecko-průmyslové škole za žáka znamenitého sochaře Jana Wagnera. A Wagnerovi pozdější žáci, Chlupáč, Palcr, snad i Janoušek, razili heslo: „Od Wagnera ke Gutfreundovi“. Sousoší Babičky s dětmi u České Skalice pro mě rozhodně není symbolem Gutfreundovy velikosti, jakkoli je to netradičně pojatý pomník. To spíš poslední sochařovy Ležící ženy jako nápověď dalšího, bohužel smrtí zmařeného vývoje.

Pravděpodobně nebylo tak jednoduché dopátrat se podstatných faktů z Gutfreundova života. Objevil jste mezi nimi něco mimořádného, co by pohled na tohoto sochaře zásadně změ-nilo?

Gutfreundův život je látkou nikoli na jednu, ale pro tři nebo pět knih! O některých paradoxech jeho života jsem se zmínil v odpovědi na druhou otázku. Tady bych musel navázat; jak se v Paříži po válce nemohl uživit, jak se s krvácejícím srdcem rozhodl vrátit se zpátky domů vlakem, který do Prahy převážel obrazy z výstavy československých umělců v Paříži, jak ho v Praze naši novodobí hrdinové, kteří si za války hověli doma v teple, osočovali jako rakouského špiona; proč došlo k tak nenadálému obratu v jeho sochařském směřování, o kterém v jeho písemných projevech nenajdeme ani řádku na rozdíl od období tzv. nového umění, jak se stal po Štursově smrti oficiálním sochařem, což byl úděl, který mu zoufale nevyhovoval, jak se v šestadvacátém, sedmadvacátém roce jeho výtvarná poetika znovu proměňuje, jako by se chystal k dalšímu skoku; a co jeho tragická smrt na vrcholu? Paradoxy ovšem pokračují i po sochařově smrti. Kde ho v zahraničí vystavují? Ve Washingtonu u Hirshorna, v Tate Gallery v Londýně, ale v Musée d´art moderne v Paříži jeho Hamlet leží v depozitáři. A dovedete si představit, kolik jeho načerno odlitých plastik běhá po světě? Jímá mě z toho úzkost. A chcete-li vědět, odkud jsem čerpal údaje z jeho života, pak vězte, že z rodinného archivu.

Jak se díváte na nakladatelství Dauphin, které vaši knihu vydalo, a jeho majitele Daniela Podhradského?

Nakladatelství Dauphin je mimořádně sympatické už proto, že vydává tolik knížek z francouzské oblasti. Pan nakladatel je ovšem fantasta, který na většině knih prodělává, protože knižní trh má plná ústa, řekl bych spíš hubu, knih se zlatými ořízkami, a takové, jaké vydává pan Podhradský, bere po jedné. Na cestě po Moravě jsem byl z některých knihkupců hodně zkormoucený, ale o to víc jsem pookřál u vás ve Vsetíně a v Hradišti u pana Janouška, i v Olomouci.

© Texty