TEXTY č. 22 (LÉTO 2001)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[comics][z archivu]

PRÓZA

Milan Orálek: Když byl máj

Z valašských přísloví

MILAN ORÁLEK: KDYŽ BYL MÁJ

Z hospody se ozývalo hulákání rumunského kmána - znělo to, jako by mu zrovna amputovali nohu; on se však jen opil. Byl květen, zase jednou docela hezký máj, a všichni pořád něco oslavovali. V sokolovně, jež k hospodě přiléhala a v níž se před válkou lid tužil a tančíval, svítila po dlouhé době všechna světla. Osvoboditelé zpívali, pili a hodovali; zítra měli znovu bojovat a umírat.

„Co měla na sobě?“ ptal se Jan dychtivě. „Na sobě? Jak to mám vědět?“ smál jsem se. „Tak si vzpomeň.“

„Proč, prosím tě? To je to tak důležité?“ „No jistě že JE. Copak se nepamatuješ?“

„Ne,“ řekl jsem, „nepamatuju. Já si nevšímám šatů.“

„To jsem si moh myslet,“ řekl zklamaně, pak se však znovu nadchl: „Ale ona je doopravdy skvost moravské architektury, viď?!“

„No, dejme tomu. Ale vyhublá je jak prkno. Jí vůbec?“

„Ovšem, že jí,“ odtušil samozřejmě, „proč by nejedla? Jablko nebo kůrku chleba denně. Ona má strach, že kdyby jedla víc, že by se už nelíbila, víš?“

„Pár kilo navíc by jí teda neuškodilo,“ mínil jsem. „Co Rumuni?“ zeptal se Jan po chvíli.

„Co chceš vědět?“

„No, máma se ptala, jestli... třeba nesmrdí,“ zašeptal.

Rozesmál jsem se: „Ne. Ale i kdyby osvoboditelé přece můžou smrdět, ne?“

„To je pravda,“ přikývl Jan se smíchem a povídá: „Sestřička musí být z tolika chlapů na větvi, ne?“

„To víš, že je,“ řekl jsem. „Včera se víc než půl hodiny fintila a nezůstalo to bez účinku, poněvadž ji pak sbalil jeden oficír.“

„A?“ „Vrátila se v pět.“

Jan uznale hvízdl. Měl pro moji sestru odjakživa slabost. Potom přešel k důležitějším věcem: „Nemají cigarety?“

Vtiskl jsem mu jednu do ruky a on si zapálil, dal si šluka a zhodnotil ji: „Paráda!“

Chvilku to vychutnával a pak se zeptal: „A... kdy vlastně odjíždějí?“ „Zítra. Postupujou na Kroměříž. A od otce chtějí, aby šel s nima.“ Jan nakrabatil čelo. „A tvoje máma ho pustí?“

„On se jí neptal. A co vlastně může dělat? Copak ty bys nešel?“

„Jasně, že jo. Když člověk seděl šest let na zadku a ted může něco udělat... Já jsem jen myslel, že je to pro tvoji mámu dost blbý.“

Neodpověděl jsem.

Jan si protřel unavené oči a se zábleskem optimismu v nich pravil: „Ale blýská se na časy.“

„Blýská, pravda,“ řekl jsem mrzutě, „ale s jásotem radši ještě chvilku počkáme, že jo?“

Chvilku jsme mlčeli a poslouchali, jak hlasy Rumunů ponenáhlu utichají. Maminka otevřela okna v lokále a rozsvítila v kuchyni. Po pěti minutách zhasla a sešla do sklepa, kde jsme ted mezi pivním bečkami spali, protože z našich pokojů si Rumuni udělali velitelský stan.

Odněkud zazněl sestřin sonorní smích. Potom už jen ticho.

„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se Jana. „Kdy? Teď? Zítra?“

„Po válce.“

Jan zabořil ruce do kapes. „Vlastně ani nevím.“ „Vezmeš si Tonču?“

„Prosím tě, zase tak vážné to není.“

„Na školu nás určitě nevezmou,“ uvažoval jsem. „Bude nouze o lidi, takže nejspíš skončíme jako kantoři v nějaké Zadní Lhotě nebo tak něco. A potom? Pámbů ví. A ani to není jisté.“

Jan se zasmál: „Nesmíš o tom tolik přemýšlet. Důležité je, že jsou Němci na lopatkách... A Tonču by sis měl vzít ty, s ní člověk nemá na přemýšlení čas.“

Přelezli jsme zeď a šli zezadu přes dvůr, k naší hospodě. Někde za námi leželo cvičiště, kde byli ještě před několika dny zakopaní Němci s mašinkvérem a odkud ostřelovali přijíždějící rumunskou armádu. Naše familie se zatím třásla ve sklepě strachy, stejně jako jiné familie v jiných sklepech.

„Stavíš se zítra odpoledne?“ řekl jsem. „Už v poledne, jestli chceš.“

Rozloučili jsme se, Jan s rozběhem přeskočil lavičku pod ořechem a uháněl domů. Před kurníkem jsem se srazil se sestrou, upravovala si vlasy. Zeptal jsme se jí, jestli ji kapitán ocenil aspoň na pět cigaret: řekla, že jsem blbec a odešla dovnitř. Noc příjemně chladná, nikde se už nesvítilo. Z komína stoupal k obloze hustý bílý kouř; otec topil, aby nám osvoboditelé do rána neztuhli.

Když jsem se definitivně probudil, bylo půl deváté. Vyhlídl jsem z okna. Zataženo. Člověk si klidně mohl myslet, že začíná docela obyčejný den.

Vstal jsem, sešel dolů, na dvoře se umyl, a pak křepce vkročil do lokálu. Maminka ho zrovna uklízela: rozbitě půllitry, panáky, prázdné flašky... Něco si broukala a vypadala smutně.

„Táta je pryč?“ Přikývla. „Nevzbudilo tě to, když odjížděli?“ řekla mechanicky. „Jasně, že jo. Co je ti?“ zeptal jsem se blbě.

„Nic,“ řekla. Pořád utírala nádobí, pomalu a pečlivě. Zazubil jsem se jako osel: „Moc to osvobození prožíváš.“

Utichla a na okamžik přestala s utíráním. „Víš co, synáčku,“ pronesla nepříjemně, „jdi odsud nebo ti dám pár facek.“

Vypadalo to, že brečí. To se opravdu povedlo. Tak jsem radši oželel snídani a rychle zmizel.

V deset k nám přišla Coufalka, taková otravná baba odvedle. A vzala s sebou hromadu kamarádek, o kterých se v dědině asi třicet let říká, že už musejí každou chvíli pod drn. Ženská, co vedla koloniál, prohlašovala, že se teďkon nemá prodávat, že se má oslavovat a chlapi by měli někde nafasovat pušky a jít se poohlídnout po lesích, jestli se tam někde neschovávají fašisti a ty by měli na místě popravovat, a co nejpotupněji, prosím. Coufalka se přidala a povídala, že by měli Němce posílat do koncentráků, tak jako oni poslali do Sachsenhausenu Jindru Synka a Tomáše Musila a že by se měli zfleku pověsit všichni kolaboranti. Když se jí maminka ptala, jak přesně si to představuje, odpověděla jí, že lidi moc dobře vědí, kdo byl za války s Němcema, stačí na ně ukázat prstem. Maminka byla trošku unavená a nervózní, tak se s ní nehádala, protože ona se vlastně nikdy nehádala s nikým. Vypily za tu hodinu půl flašky režné, kterou si otec schovával nikdo z nás nevěděl na co a Coufalka se tak lízla, že když šla v poledne domů, hlučně světu zvěstovala mír; že se u Kroměříže pořád ještě bojuje, což bylo náramně dobře slyšet, jí bylo jedno.

Maminka se po obědě, který byl sváteční a který schovala taky otci, modlila růženec, ale usnula při tom, takže jsme jí se sestrou zuli křápy a položili ji na divan. V jednu, s nezbytným zpožděním, přišel Jan. Byl bez Toničky a sestra na něho dělala cukrbliky. Protože jsem to nechtěl odkládat, přemluvil jsem ho, aby mi pomohl uklidit zahradu, Rumuni si tam bez zábran odskakovali, kdykoli byl reterát za lokálem obsazený. U osvoboditelů se to jakž takž sneslo. I tak se Jan tvářil, jako kdyby mu ta práce nevoněla a durdil se, že místo aby si užíval osvobození, odklízí u nás lejna.

Otec slíbil, že se do večera vrátí. Čekali jsme na něj do půlnoci, maminka pletla, já si četl a sestra zápolila s rádiem, které ten večer s konečnou platností dosloužilo.

Protože se otec do půlnoci neukázal, šli jsme všichni o půl jedné spat. Maminka byla nesvá, dlouho nemohla usnout. Rádi bychom ji utěšili, jenže jsme nevěděli jak.

Ráno jsem vytáhl ze sklepa bicykl a vyjel ke Kremzieru. Kdosi, patrně někdo z májových vlastenců, na ceduli německý nápis hnědou barvou přeškrtl a napsal vedle česky: Kroměříž.

Jel jsem mezi poli, jelikož jsem nevěděl, jestli je na okresce bezpečno. Asi za deset minut mě dohnala sestra. Hned jsem věděl, že ji maminka nepustila, ale nic jsem neřekl. Jeli jsme rychle a zahřáli jsme se. Pak jsme na pár minut zastavili. Báli jsme se spěchat, proč taky...

„Chceš cigaretu?“ zeptala se mě sestra. „Jo.“

Podala mi cigaretu od oficíra a sama si vzala taky jednu. Zapálili jsme si, lehli si do trávy a kouřili, za chvilku jsme zase naskočili na kola a uháněli dál. Mezitím začalo pršet.

Kroměříž vypadala velice osvobozeně. Ulice zaplnili rozesmátí občané s trikolórami na revérech a pletli se nám pod kola. Z oken visely Masarykovy portréty a československé a sovětské zástavy. Rumunské vlajky neměli samosebou nikde, kdo taky mohl tušit, že nás osvobodí Rumuni.

Přejeli jsme po mostě přes Moravu a za nějakou dobu nás před velikou budovou jakéhosi magacínu zastavil holohlavý chlápek, řka, že tady shromáždili padlé, že jestli někoho hledáme, máme se podívat. Opřeli jsme kola o zeď a já šel dovnitř. Sestra zůstala venku.

Ležela tam spousta těl, většinou muži. Češi a Němci. Viděl jsem tolik mrtvých poprvé v životě a řekl jsem si, že se na ně nebudu dívat, že upřu pohled na jednu stěnu té haly; ale mohl mezi nimi být můj otec, proto jsem se dívat musel. Za války jsem slyšel mockrát, že nacisti někoho z okolí popravili nebo že někdo skončil v koncentráku. Jenže tihle lidi umřeli teď, když je už vlastně po všem. Nechtěl jsem se tam rozbrečet, tak jsme si říkal, že je to prostě pech, blbá náhoda... Pak jsem spatřil otce. Na špinavé podlaze mezi ostatními, zakrváceného, zkrouceného... Vyhlížel žalostně, žalostně i směšně. Jenom nehybné tělo, jaksi cizí a prázdné a nepochopitelné. Stál jsem nad ním pár minut...

„To sou svině hnusný,“ pravil ten malý chlápek, když jsem ho požádal, aby mi s otcem pomohl. Měl jsem v úmyslu sehnat nějaký auťák a odvézt ho domů.

„Zasraný svině hnusný. Šak oni uvidí, šak oni taky dostanou svoje,“ rozohnil se ten chlápek a vůbec nevypadal jako orákulum.

Sestra plakala a utírala si slzy kapesníkem, ale na tváře jí padaly kapky deště, takže je měla pořád vlhké, stejně jako já. Objal jsem ji, políbil a chvilku jsme brečel s ní a říkal jsem si, že ji mám strašně rád a už jí dám jednou provždy pokoj. A i když jsem to nakonec neudělal, bylo moc dobře, že jsme tam spolu brečeli. Zapálili jsme si cigarety a koukali na rozesmáté a ubrečené lidi v ulicích. Konečně jsme z jistotou věděli, že je opravdu po válce, že nic už nebude jako dřív.

A ještě dlouho pak byl máj. Po večerech jsme si četli Máchu, kouřili cigarety od šmelinářů a pili režnou, kterou si otec dřív schovával, snad ani nevěděl proč. Byli jsme tři a neměli jsme to lehké.

Za nějaký čas jsem odešel učit na učňovskou školu do Hrotovic. Žil jsem jako anachoret, stýskalo se mi po Janovi a po sestře a po mamince. Lidé měli radost z toho, že je po válce a asi jen málokoho napadlo, že všechno, docela všechno je jiné než předtím; jen málokdo cítil úzkost z toho, co bude.

A já byl sám, ve studené hrotovické škole, na světě, v hrobovém tichu, v malinkém atomu věčnosti, v Teď, které si člověk nesmí moc dlouho uvědomovat, aby mohl žít, v Teď, do kterého se scvrkl čas, tiše oddychuje, aby se zachvíli rozběhl, rychle, tak rychle jako vždycky, aby se pro mě už nikdy nezastavil a odnesl mě do nějakého jiného Teď, tam, kde tohle všechno, tahle léta, tyhle skutky, bude neskutečné a vzdálené, utopené v životě a ve vzpomínání. Slyšel jsem ho, jak oddychuje, stále klidněji, stále pomaleji, jak nabírá sil. A teprve, když rozbil stěny toho hrozného Teď, když se dal do pohybu, teprve pak se mi přestalo svírat srdce.

(Třinec Val. Meziříčí, prosinec 1998 říjen 1999)

Z VALAŠSKÝCH PŘÍSLOVÍ

Čím spěšéj sa dívka vydá, tým prv to má odbyté.

Kdo dobře zelže, jak dyby pravdu pověďél.

Do nabitej flinty nefúkaj!

Dochtoři ludí léčíja, slivovica obščastňuje.

Dokel jedna trnka, dycky řitka brnká, dokel jedno ovoce, dycky řitka plpoce.

Když sem nemoh, moh sem, včil když možu, tož zas nemožu.

Hlava šedivá, řiť bláznivá.

Každý smrdí jak može a chce.

Najlepší chleba sú zemňáky.

Nemá-i roba v hubě fajku, tož mele pantem.

Nemíšaj sa mezi otruby, nebudú to svině žhrať.

Néni horší, když je zle, ale když to dlúho trvá.

Robu nebij, ale čagan z ruky nikdy nepúščaj.

Scaní bez prdú je jak láska bez mrdú.

Sedlákovi dycky motyka z řiti trčí.

Snadno sa sere, když druhý tlačí.

Ten, kdo umí, dělá, kdo neumí, káže.

Valach aj když pije moc, nikdy nepije dosť.

Valach má umříť při rozumu, v papučách a s valaškú v ruce.

Ze zelé sa uši hore držá.

Ze „Slovníku valašského nářečí“ Silvestra Kazmíře, který vyšel v Nakladatelství Dalibora Maliny ve Vsetíně v září 2001.

© Texty