|
|
 |
TEXTY č. 22 (LÉTO 2001)
Z ARCHIVU
Znovuobjevovaný svět Jana Kobzáně
Jan Kobzáň (1901 1959) je jedním
ze čtyř slavných malířů ze Soláně, legendárního místa nad Velkými Karlovicemi.
Společně se třemi dalšími umělci, Františkem Podešvou, Aloisem Schneiderkou
a Karlem Hofmanem, se usadil na tomto valašském kopci v polovině 30. let
minulého století a pobýval tam až do své smrti. Tady vznikalo jeho malířské
dílo čerpající z tradic Valašska, tady se dotvářel a vyhraňoval jeho svět,
v němž se fantazie mísí s realitou a fikce doprovází obrazy skutečných
událostí.
Malíř Kobzáň se vzdal velmi
záhy kariéry průmyslového výtvarníka v Baťových zlínských obuvnických
závodech (pro Tomáše Baťu vytvořil světoznámou firemní značku) a šel do
hor za svým snem naplňovaným zbojnickými mýty a legendami, aby objevoval
jejich příběhy a po svém je interpretoval. A to s velkým malířským rozmachem
a lehkostí tvůrce, který nehledá vzory, nenapodobuje, nepřizpůsobuje se
ani moderním, ani módním výtvarným směrům a tendencím. Dychtivě vstřebával
všechno, co nacházel blízko země a poblíž prostých lidí, zejména těch,
které dobře znal z okolí dřevené chalupy, vlastního atelieru, který si
postavil těsně pod soláňským hřebenem. Měl stejně tak blízko k dynamicky
pojaté linií jako ke slovu či tónům. Když v roce 1927 vydal knížku O zbojníkoch
a pokladoch z Moravského Valašska, ilustrovanou 40 vlastními dřevoryty,
udivil literáty obrazností a citlivým vztahem k valašskému nářečí. Získal
okamžitě velkého přítele v Jiřím Mahenovi, který mu také otevřel cestu
do Lidových novin. Tam po dobu několika let, i válečných, přispíval svými
pověstmi, vyprávěnkami a příběhy.
V posledních letech vzrostl
zájem veřejnosti o tvorbu a osobnost Jana Kobzáně, ale i ostatních malířů
ze Soláně. Vzniklo sdružení Kruh přátel Karla Hofmana, které iniciovalo
společnou výstavu Čtyři ze Soláně v Karlovském muzeu ve Velkých Karlovicích
(září 2001). 2. ročník Malířských cest kolem Soláně (rozhraní června a
července 2001) byl motivován 100. výročím narození Jana Kobzáně. Zkušený
etnograf a historik J. F. Piperek napsal o Janu Kobzáňovi monografii,
která ho představuje nejen jako originálního malíře a spisovatele, ale
také jako neobyčejně široce založenou osobnost s intenzivním zájmem o
veškeré dění, osobnost s neutuchajícím entuziasmem. Takto působí na čtenáře
i svérázný malířův portrét, který vznikl z korespondence mezi Janem Kobzáněm
a spisovatelem Oldřichem Šuleřem v době, kdy spisovatel připravoval k
vydání svou knížku O Janíčkovi malérečkovi (vyd. Praha 1960), která je
literárním obrazem malířova života. Ze Šuleřova textu, který existuje
doposud pouze v rukopise, uvádíme ukázky dopisů (jsou psány mezi lety
1956 1959), jejichž autorem je valašský malíř a spisovatel Jan Kobzáň.
nedatováno
Milý Oldřichu,
V Liptáli jsem vždy rychle
zapomněl na hladovění v Praze. Maloval jsem v lese, ale třeba také od
rána do pozdního odpoledne, ani jsem si na jídlo nevzpomněl. /Kreslíval
jsem si do náčrtníku a na volné listy záběry z přírody, celek, krajinová
zátiší i detaily, stromy, kořeny, pařezy, květiny, keře...
Přišel jsem domů, na dvoře
ukazuju tetičce, co jsem všecko nadělal, ona praví: Šak, nezdaro, nepřijdeš
k obědu, nejíš, čekáme ťa, tam to máš v trúbě! Najednou se mně při jejím
připomenutí jídla spustily sliny v ústech a takový strašný hlad naráz
(jak kdybych nikdy dosud nejedl a byl vlk).
Člověk snadno zapomíná na
utrpení, na hlad, na zlé a leze třeba do nové války jak hovězí dobytek
Tak jsem se při svém mládí a letoře cítil na světě, jak kdyby mně nikdy
nic nescházelo a jako by mě ani v budoucnu nečekalo nic než jenom pohoda.
Bezstarostnost 100%!
Když jsem někdy šel do divadla
v Praze, pak jsem domů strašně pospíchal „honem něco udělat“ také tak
krásného. Zdál se mně vždycky život tak nádherný, když jsou na světě takové
věci jako divadla, koncerty, balet (balety nadevše: dojímal mne ruch pohybu,
choreografický element hlavně).
Ležel jsem hodně v knihovnách,
Zem. musea, Knihovna universitní, Slovanská knihovna, Umělecko-průmyslového
musea, školní umprumácká knihovna, no prostě všady jsem hledal husity,
Valachy, zbojníky...
Však cosi si při hovorech se mnou odneseš.
Tvůj Jano
(Pozn.: Vzpomínka se vztahuje
k době studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a návraty do
rodného Liptálu. Vysokoškolská studia malíři umožnil a finančně malíře
podporoval Tomáš Baťa.)
nedatováno
Oldřichu,
k poslednímu dotazu, jak
vypadal T. B.
Snad by se měl T. A. B. kreslit
od začátku jako člověk, kterého potřebuje každá doba, zvlášť doba naše
a budovatelská. Sympatický, skromný, nenáročný se zřetelem k osobním potřebám.
Když mu překážely v létě dlouhé rukávy v práci a vyhrnované vždy znova
mu spadaly a horko bylo T. A. B. je prostě utrhl pod ramenem a byl možná
prvním Evropanem s krátkými rukávy u košile. Pak se mu stalo, že utržené
rukávy, strčené nahonem do kapsy, vytáhl ve společnosti pražských průmyslníků
a neskrývaně si s nima utíral zpocené čelo v domnění, že je to kapesník.
Ředitel Blažek ho upozorňuje pozdě. Řehot: „Ten Baťa, balík venkovský!“
Ale T.B. byl vždy duchapřítomný a nenechal se ani velikými hovady přivést
do rozpaků. Uměl se smát lepší než jiní.Chlapsky!
Postavou byl jaksi mezi střední
a normální výškou dobře urostlého člověka. Vypadal větší, než byl, působil
jako chlapa kus. Ale mně se zdával někdy malinký tak malinký uprostřed
nádvoří podniku, když spěchával do budovy č. X neboY. Šaty se nenosily
rozevláté (kabát spíš přiléhavý, nohavice podobně). Měl vyvinutou obličejovou
část též. Tělo dosti útlé, mrštné, ale pohyby rázné, neukvapené. Vypadal
ladně i přes tu hranatější hlavu.
Česal se na ježka, ale ty
vlasy chtěly jakýsi pohyb, nebyl to ježek austrijáckého četníka ani ježek
pruských státníků. Aby hranatost obličeje mírnil, nechával si narůstat
(v letech 20.) licousy, vlastně kotlety. Chtěl vyhlížet lordovsky a námořnicky.
Jistě to měl očíhlé ve světě. Oči modré, sytě modré. Opravdu zvláštní
jiskru, jas v oku, třpyt oka, o kterém se u žen říká, že je zlověstný,
u mužů geniální: zvláštním způsobem vyklenutá čočka-pupila, znak rasy
Arabů a Španělů, Italů-Vlachů,možná balkánských Valachů...
Rád naslouchal druhým, počkal
se svým slovem, póza bez pozérství. Přirozeně míval palce u ramene za
vestou. Vzpřímený kráčí, spěchá hlava vždy o kus napřed před tělem, jak
užuž chtěl být na místě, kam směřuje. Chodíval do dílen i sám, ale tam
už se ho chytilo hejno vedoucích odd. Jeho jednání bylo klidné prostřed
štábu chodě po dílnách, nikdy si nesedne nebláznil jako později často
Jan, ten si sedne třeba i na stůl... Baťa každého zdraví, každého vidí
i kdybys chtěl přejít diskrétně kolem. Jeho „Vítám vás!“ znělo úplně lidově,
sousedsky, ponašemu, valašsky a venkovsky...
Zdravím! Jano
(Pozn.: Iniciály T. B. zn. Tomáš
Baťa)
nedatováno
Milý Oldřichu,
po odeslání dopisu si vzpomínám
(k pasáži odchod ze školy, brigáda):
Vlivem rozvádění T. A. B.
od dalšího stud., zvl. u Švabinského, rozhodl jsem se jet do Ameriky,
Max Šv. to schvaluje: Kdybyste jel jen tam a obrátil se hned nazpátek,
bude to mít dalekosáhlý význam a vliv na další rozvoj. V úvahu připadala
jen Am. Již., seznámil jsem se s lidmi, kteří tam byli, i s cest. Fričem,
který si ze mne chtěl udělat jakéhosi dokonce experta pro styky s J. Amerikou
(kaktusy). Varovali mne však před jeho metodami styku s lidmi, trochu
otrokářské prostě. Měl jsem sto chutí, byl i honorář od B. Kočího. Ale
jak jsem uviděl Valašsko, chodníky, pocítil svobodu, nechal jsem se navést
na zakoup. motoc. a poznával jsem „formanské cesty“, Štramberk atd. Největší
půvab měly chodníčky ke Škrabanečkom a Palom do Ščrbkovéj (Hošťálková),
na Pivovařiska, pytláci Filípek, Húšč, lháři a bajajové naši. To už se
orientuješ. Byl tu prof. Válek, ani slyšet o Am., máte tady exotiku, když
se vám chce exotiky! Býval jsem jeho žákem, druhý staříček Škrabaneček.
Měl první republiku za vrchol, parlament za prostředek, kterým lze dosáhnout
každého pomyšlení: v tom jsme se neshodovali, napsal jsem dokonce něco
o zbojnících, kde se polemicky dotýkám těch „možností“ pomyšlení. Tak
jsem zůstal na Valašsku... Nepřestával jsem po 1926 přemýšlet o zbojnictví
jako o vážné záležitosti, záležitosti aktuelní. To byl přechod k létům
1939 1945 (partyzáni).
Nech sa buček zeleňá! Kobzáň, Soláň.
(Pozn.: Tomáš Baťa usiloval
z praktických důvodů o rychlý návrat malíře z pražských studií, neschvaloval
příliš jeho další studia u prof.Maxe Švabinského na Akademii múzických
umění; staříček Škrabánek (Škrabaneček) lidový písmák, který probudil
u Kobzáně lásku k Valašsku; Bedřich Kočí (1869 1955) pražský nakladatel
a komerční ředitel Národních listů; Frič Vojtěch Alberto (1882 1944),český
botanik, etnograf, cestovatel po Jižní Americe, spisovatel; Válek Josef
(1871-1937), vsetínský rodák, stř. prof.v Brně, etnograf, redaktor valašských
sborníků a časopisů.)
Připravil -dm-
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
