Úvodní stránka
Kontakt
Redakce:

   [ Pavel Kotrla ]
   [ Jiří Hrabal ]
   [ Jakub Chrobák ]
   [ René Kočík ]
   [ Dalibor Malina ]
   [ Milan Orálek ]
   [ Martin Škabraha ]

Projekty:

   [ Potápěč ]
   [ Scriptorium ]
   [ A. S. Puškin ]
   [ Bartoš Vlček]
   [ Atlantida ]
   [ JVP ]

Archiv:

   [ HTML ]
   [ PDF ]

Ostatní:

   [ Autoři ]
   [ Napsali o Textech ]
   [ Výroční večírky ]
   [ Knihovnička ]

Hledat v Textech:
FreeFind

 

[pak] blog pavla kotrly

Poetično Michala Jareše

potápěč

Lidé v okolí

 

TEXTY č. 22 (LÉTO 2001)

[úvodník][próza][poezie][překlad][dopis][recenze]
[comics][z archivu]

PŘEKLAD

Bohdan Ihor Antonyč

Antonio Di Benedetto: Lítáme


BOHDAN IHOR ANTONYČ


Bohdan Ihor Antonyč se narodil 5. října 1909 ve vsi Novycja (dnešní Polsko) v lemkovské rodině vesnického řeckokatolického kněze Vasyla Antonyče. Prostředí Lemků mělo na Antonyče zásadní vliv. Chudí zemědělci na úpatí hor si uchovali nepřeberné množství pohanských zvyků, pověr a magie. Pro Antonyčovu tvorbu bylo významné i poznání velkoměstského prostředí: rodina se r. 1914 přestěhovala do Vídně, později v roce 1919 po smrti jeho strýce Aleksandra Vološynovyče, který byl polským režimem odsouzen k restu smrti za to, že se zasazoval o připojení haličského Lemkovska k Československu, přesídlila do Michalovců a odtud pak do Medzilaborců.

Na polském gymnáziu královny Sofie v Sanoku se Antonyč účastnil dění ukrajinského kroužku a po maturitě r. 1928 se zapsal na univerzitu ve Lvově, kde vystudoval (1934) slovanskou filologii. Živil se překládáním ze slovanských jazyků, z němčiny i angličtiny.

První báseň otiskl ve lvovském skautském časopise Vohni v roce 1931 (lemkovským dialektem byl Antonyč silně ovlivněn a jeho stopy si v jazyce nesl i poté, co se na gymnáziu začal spisovnou ukrajinštinu učit). Na podzim téhož roku vyšla i jeho první sbírka Vítání života. V prosinci 1934 následují Tři prsteny, v roce 1936 pak Kniha lva. Sbírky Zelené evangelium a Rotace, které Antonyč mínil vydat v roce 1938, vyšly až po jeho smrti. Z jeho prózy se dochovala nedokončená novela Tři mandolíny a poměrně rozsáhlá část ze zamýšleného románu Na druhém břehu. Napsal i libreto k opeře Dovbuš.

Zemřel po krátkém zápalu plic 6. července 1937.

Bohdan Ihor Antonyč byl na Ukrajině dlouhou dobu opomíjen. Teprve v posledních letech ( v říjnu 1999 uplynulo 90 let od jeho narození) se jeho jméno opět stává součástí dějin ukrajinské literatury. Antonyčovo dílo mimo jiné nadčasová sbírka Rotace je důkazem, že poezie v ní zaujímá skutečně výlučné postavení.

-reé-

Dědina (Tři prsteny)

Krávy se modlí k slunci,
jež ráno plane vlčím mákem
a štíhlý topol stále výše,
jakoby strom se stával ptákem.

Od vozu měsíc odpřahují.
Konopné, široširé nebe.
Vítr a dálka nedozírná.
V oparu sivém lesa hřeben.

Kohout a kužel a kolébka.
Z hor padá javorové listí.
Den se přelévá do doliny,
jak mléko do hliněné misky.


Úryvek (Kniha lva)

Hrozím se zhasit světlo lampy,
mám strach, že bude ještě hůř,
tato noc, rozložená v jamby,
do srdce vnikla jako nůž.

Nemohu usnout! Kuropění,
hodiny bijí, měsíc plyne.
Pro můj sen, spánek klidu není
v sedmibolestné Ukrajině.


Jarmark (Zelené evangelium)

Můj bratr - krejčí dětských snů,
sešil se zemí nebe.
Šátky planou u kramářů,
pestrobarevný hřeben.

Sekery zvoní, bubny hrají.
Rozluštím snad hádanku:
červené slunce prodávají
v Gorlicích na jarmarku.


Rudý šátek (Kniha lva)

Jak vatra hoří nad západem
pověry snů a věků dávných.
V záři rudého šátku plane
ztraceno město mého mládí.

Na topolech se hvězdy smějí
a lidé křižují se v hrůze.
Za nocí měsíc zabíjejí
Chasidé v černé synagoze.

Moje městečko tajůplné
v chlapeckých vzpomínkách se ztrácí!
Minulo mládí, znovu plane,
tak jako dávné pověry se vrací.


Tesařův syn (Zelené evangelium)

Dubová truhla, v truhle píseň se sekerou.
Tou sekerou tvůj otec denně Boha chválil.
Též děd byl tesařem. Znáš kostelíků čtvero,
kterými završil vezdejší putování.

Už dávno sekera nepadne ti do dlaně,
neumíš z dřeva touhy okřídlené tesat.
Tak tažní ptáci odlétají z horské stráně
do teplých krajů dolin kvetoucích a děvčat.


Východ slunce (nezařazeno)

Strašlivé víno zralých nocí
v mé lebce bouří, vře a šplíchá.
Malátný budím se a zmítám,
měsíc mi rozšlapává oči.

Náhle však slyším: jemně, tence,
jasná modř zvoní stále výš.
Drakóne měsíci, zhyň již!
Tu bílý bůh vychází - slunce.

z ukrajinštiny přeložil Tomáš Vašut


ANTONIO DI BENEDETTO: LÍTÁME


Protože stála před tím nejpříjemnějším a nejneškodnějším tajemstvím, jaké jen může být, a měla chuť povídat, kterou já postrádám, vyprávěla mi o svém kocourovi.

Tak ano. Samozřejmě, ale… Především, protože je sirotek, z milosrdenství někde sebraný, ignorujme jeho původ. Je to kocour a miluje vodu. Nemá rád ty hnojité stoky, dává přednost bahnitým. Funící se tam vrhá, šlape vodu a cáká, potápí si hrdlo a předstírá, že pije, ale nepije, je to čisté labužnictví. Člověk si může myslet, že to není kocour, ale pes. Také díky té jeho netečnosti, pokud jde o přítomnost dalších koček. Ale psy pozoruje z dálky a pouliční rvačky jej nechávají klidným. A protože zvuk, který z něj vychází, je strašně falešný a chraplavý zároveň, člověk neví, jestli mňouká nebo štěká.

Dělám, že mě to udivilo. Ale na nic se neptám, protože ptát se, či to komentovat, by znamenalo, že by se mě zeptala, proč si to myslím a musel bych to vysvětlovat a zaplétat se do dialogu. Ale nemluvíme spolu: mluví se. Znovu si připomíná to, co ví a chce vědět víc.

Je to kocour a miluje vodu. To nás neopravňuje myslet si, že to má být pes. Ani se nenabízí otázka, zda to je pes či kocour, protože ani jeden z nich nelétá, a toto zvířátko létá, už je to několik dní, co vzlétlo.

Čekám, jestli se zeptá, zda si myslím, že jde o kouzla. Ale ne, vypadá to, že ji to ani nenapadá. Mě také ne, ačkoliv si to myslím. Lépe řečeno, myslel jsem, že si to myslí ona. Ale ne.

Nepřekvapuje tě to?

Ano, jistě. Překvapuje. Jak by ne. Udivuje mě to. Mohlo by mě to překvapit, proč by ne. Ale ne. Můžu být překvapený, že kocour pes létá. Ale já nic neříkám. Přemýšlím. Napadá mě, že ona předpokládá, že jsem překvapený, protože to, na co ona myslí, je kocour, ale může to být pes, a to, co může být kocour nebo pes, může být nějaký pták nebo nějaké jiné zvíře, které létá. Měl bych být překvapený, protože to, co myslíme, že je, není. Nemůže. Překvapuje mne snad, že nejsi to, co si tvůj manžel myslí, že jsi? Udivuje mne snad, že nejsem to, co si má žena myslí, že jsem? Tvé zvířátko je cynik, nic víc. Zkušený cynik.

ze španělštiny přeložila Michaela Jančová


© Texty