|
|
TEXTY č. 22 (LÉTO 2001)
PŘEKLAD
Bohdan Ihor Antonyč
Antonio Di Benedetto: Lítáme
Bohdan Ihor Antonyč se narodil
5. října 1909 ve vsi Novycja (dnešní Polsko) v lemkovské rodině vesnického
řeckokatolického kněze Vasyla Antonyče. Prostředí Lemků mělo na Antonyče
zásadní vliv. Chudí zemědělci na úpatí hor si uchovali nepřeberné množství
pohanských zvyků, pověr a magie. Pro Antonyčovu tvorbu bylo významné i
poznání velkoměstského prostředí: rodina se r. 1914 přestěhovala do Vídně,
později v roce 1919 po smrti jeho strýce Aleksandra Vološynovyče, který
byl polským režimem odsouzen k restu smrti za to, že se zasazoval o připojení
haličského Lemkovska k Československu, přesídlila do Michalovců a odtud
pak do Medzilaborců.
Na polském gymnáziu královny
Sofie v Sanoku se Antonyč účastnil dění ukrajinského kroužku a po maturitě
r. 1928 se zapsal na univerzitu ve Lvově, kde vystudoval (1934) slovanskou
filologii. Živil se překládáním ze slovanských jazyků, z němčiny i angličtiny.
První báseň otiskl ve lvovském
skautském časopise Vohni v roce 1931 (lemkovským dialektem byl Antonyč
silně ovlivněn a jeho stopy si v jazyce nesl i poté, co se na gymnáziu
začal spisovnou ukrajinštinu učit). Na podzim téhož roku vyšla i jeho
první sbírka Vítání života. V prosinci 1934 následují Tři prsteny, v roce
1936 pak Kniha lva. Sbírky Zelené evangelium a Rotace, které Antonyč mínil
vydat v roce 1938, vyšly až po jeho smrti. Z jeho prózy se dochovala nedokončená
novela Tři mandolíny a poměrně rozsáhlá část ze zamýšleného románu Na
druhém břehu. Napsal i libreto k opeře Dovbuš.
Zemřel po krátkém zápalu plic
6. července 1937.
Bohdan Ihor Antonyč byl na Ukrajině
dlouhou dobu opomíjen. Teprve v posledních letech ( v říjnu 1999 uplynulo
90 let od jeho narození) se jeho jméno opět stává součástí dějin ukrajinské
literatury. Antonyčovo dílo mimo jiné nadčasová sbírka Rotace je důkazem,
že poezie v ní zaujímá skutečně výlučné postavení.
-reé-
Dědina (Tři prsteny)
Krávy se modlí k slunci,
jež ráno plane vlčím mákem
a štíhlý topol stále výše,
jakoby strom se stával ptákem.
Od vozu měsíc odpřahují.
Konopné, široširé nebe.
Vítr a dálka nedozírná.
V oparu sivém lesa hřeben.
Kohout a kužel a kolébka.
Z hor padá javorové listí.
Den se přelévá do doliny,
jak mléko do hliněné misky.
Úryvek (Kniha lva)
Hrozím se zhasit světlo lampy,
mám strach, že bude ještě hůř,
tato noc, rozložená v jamby,
do srdce vnikla jako nůž.
Nemohu usnout! Kuropění,
hodiny bijí, měsíc plyne.
Pro můj sen, spánek klidu není
v sedmibolestné Ukrajině.
Jarmark (Zelené evangelium)
Můj bratr - krejčí dětských snů,
sešil se zemí nebe.
Šátky planou u kramářů,
pestrobarevný hřeben.
Sekery zvoní, bubny hrají.
Rozluštím snad hádanku:
červené slunce prodávají
v Gorlicích na jarmarku.
Rudý šátek (Kniha lva)
Jak vatra hoří nad západem
pověry snů a věků dávných.
V záři rudého šátku plane
ztraceno město mého mládí.
Na topolech se hvězdy smějí
a lidé křižují se v hrůze.
Za nocí měsíc zabíjejí
Chasidé v černé synagoze.
Moje městečko tajůplné
v chlapeckých vzpomínkách se ztrácí!
Minulo mládí, znovu plane,
tak jako dávné pověry se vrací.
Tesařův syn (Zelené evangelium)
Dubová truhla, v truhle píseň se sekerou.
Tou sekerou tvůj otec denně Boha chválil.
Též děd byl tesařem. Znáš kostelíků čtvero,
kterými završil vezdejší putování.
Už dávno sekera nepadne ti do dlaně,
neumíš z dřeva touhy okřídlené tesat.
Tak tažní ptáci odlétají z horské stráně
do teplých krajů dolin kvetoucích a děvčat.
Východ slunce (nezařazeno)
Strašlivé víno zralých nocí
v mé lebce bouří, vře a šplíchá.
Malátný budím se a zmítám,
měsíc mi rozšlapává oči.
Náhle však slyším: jemně, tence,
jasná modř zvoní stále výš.
Drakóne měsíci, zhyň již!
Tu bílý bůh vychází - slunce.
z ukrajinštiny přeložil Tomáš Vašut
Protože stála před tím nejpříjemnějším
a nejneškodnějším tajemstvím, jaké jen může být, a měla chuť povídat,
kterou já postrádám, vyprávěla mi o svém kocourovi.
Tak ano. Samozřejmě, ale… Především,
protože je sirotek, z milosrdenství někde sebraný, ignorujme jeho původ.
Je to kocour a miluje vodu. Nemá rád ty hnojité stoky, dává přednost bahnitým.
Funící se tam vrhá, šlape vodu a cáká, potápí si hrdlo a předstírá, že
pije, ale nepije, je to čisté labužnictví. Člověk si může myslet, že to
není kocour, ale pes. Také díky té jeho netečnosti, pokud jde o přítomnost
dalších koček. Ale psy pozoruje z dálky a pouliční rvačky jej nechávají
klidným. A protože zvuk, který z něj vychází, je strašně falešný a chraplavý
zároveň, člověk neví, jestli mňouká nebo štěká.
Dělám, že mě to udivilo. Ale
na nic se neptám, protože ptát se, či to komentovat, by znamenalo, že
by se mě zeptala, proč si to myslím a musel bych to vysvětlovat a zaplétat
se do dialogu. Ale nemluvíme spolu: mluví se. Znovu si připomíná to, co
ví a chce vědět víc.
Je to kocour a miluje vodu.
To nás neopravňuje myslet si, že to má být pes. Ani se nenabízí otázka,
zda to je pes či kocour, protože ani jeden z nich nelétá, a toto zvířátko
létá, už je to několik dní, co vzlétlo.
Čekám, jestli se zeptá, zda
si myslím, že jde o kouzla. Ale ne, vypadá to, že ji to ani nenapadá.
Mě také ne, ačkoliv si to myslím. Lépe řečeno, myslel jsem, že si to myslí
ona. Ale ne.
Nepřekvapuje tě to?
Ano, jistě. Překvapuje. Jak
by ne. Udivuje mě to. Mohlo by mě to překvapit, proč by ne. Ale ne. Můžu
být překvapený, že kocour pes létá. Ale já nic neříkám. Přemýšlím. Napadá
mě, že ona předpokládá, že jsem překvapený, protože to, na co ona myslí,
je kocour, ale může to být pes, a to, co může být kocour nebo pes, může
být nějaký pták nebo nějaké jiné zvíře, které létá. Měl bych být překvapený,
protože to, co myslíme, že je, není. Nemůže. Překvapuje mne snad, že nejsi
to, co si tvůj manžel myslí, že jsi? Udivuje mne snad, že nejsem to, co
si má žena myslí, že jsem? Tvé zvířátko je cynik, nic víc. Zkušený cynik.
ze španělštiny přeložila Michaela Jančová
© Texty
|
|