TEXTY č. 22 (LÉTO 2001)

[úvodník][próza][poezie][překlad][dopis][recenze]
[comics][z archivu]

RECENZE

Pavel Kotrla: Zpět k žloutnoucím stránkám papíru

Mojmír Trávníček: Malá recenze na niveč

Dora Viceníková: Kytice: K. J. Erben F. A. Brabec

PAVEL KOTRLA: ZPĚT K ŽLOUTNOUCÍM STRÁNKÁM PAPÍRU

Možná je to s podivem, ale Texty už čtvrtým rokem existují jako nehmotná součást globální pavučiny. Podobně jako řada dalších projektů, i ony prošly svým vývojem, až do dnešní podoby, která je k nalezení na adrese http://www.inext.cz/texty. Česká pavučinka je poměrně malá, ale i tak je naplněna literárními projekty.

V uplynulých měsících jsme měli možnost slyšet a číst poměrně hodně silných slov o možném zániku tradiční literatury a klasické formy knihy, tak jak ji doposud známe. Pozornost se soustředila především na takzvanou elektronickou knihu. I v našich zemích se vedla poměrně živá diskuse. Ale co to vlastně ta elektronická kniha je? Na tuto otázku doposud mnoho odpovědí nezaznělo. Pro všechny její podoby je však i nadále společné, že se opírají o text, tištěné znaky. Tedy o něco, co klasickou literaturu doprovází již několik staletí. Takže žádná velká změna. Pouze list papíru je, nebo spíše: může být, nahrazen obrazovkou počítače, nebo jiného přenosného zařízení. Přesto se zdá, že diskuse na toto téma utichá. Je však jen otázkou času, který ze stávajících formátů se prosadí v praxi. Je to problém důvěry v zabezpečení obsahu této elektronické knihy před jiným čtenářem, než kupcem. Ano, elektronická kniha není ničím jiným než předmětem obchodu a zisku. Tato změna v distribuci textů však nic nevypovídá o proměně literatury samotné. Svou roli hraje i nedůvěra autorů z možného pozměnění díla. Poslední rozhodnutí amerických soudů navíc značně znejistila nakladatelství a internetová knihkupectví prohlášením, že elektronická kniha není knihou.

To se však týká děl obecně. Existuje však vůbec nějaká „síťová literatura“ jako samostatný žánr? Zatím mne nic nepřesvědčilo o její existenci. I rozsáhlé experimentální texty, které mohou být plné hypertextových odkazů, nebo jsou psány více autory a připouští více možných čtení, se nakonec rozpadají na jednotlivé drobnější celky, které tvoří tradiční formy: novela, povídka, reportáž, fejeton, píseň atd... (dále doplňte dle svého uvážení). Navíc, přes veškerou okatě proklamovanou „originálnost“ se jedná o postupy, které jsou k nalezení přinejmenším v tvorbě členů skupiny OULIPO, u Calvina, Cortázara, Borgese, v surrealistických hrách. Inovace spočívá pouze ve využití nových možností nového média. Nic to však nevypovídá o kvalitách takto tvořené literatury a jednotlivé tex ty jsou nadále spojovány s jednotlivými autory. Literatura si nadále zachovává individuální charakter, ani zde nedochází k zřetelnější proměně. Do povědomí doposud ani neproniklo žádné dílo, které by se závažněji podílelo na literárním dění. Aspoň ne na tom českém. Jistou výjimku lze spatřovat v absolventském projektu studentky AVU Markéty Baňkové Město.HTML (http://mesto.avu.cz), který získal poměrně značnou pozornost v očích čtenářů i médií a nyní je dostupný i v anglickém překladu. Postupně budovaný příběh nabízí více možných čtení a čtenář může sám rozhodovat o podobě příběhu a osudu postav a zkoumat možná autorská řešení. Byl to jeden z prvních vážnějších projektů v českém prostředí, který dokázal využít možností hypertextu a nejčastěji byl označován za interaktivní internetový román. Pokud můžeme určit nějaký zástupný znak, kterým se internetová literatura liší od literatury guttenbergovského typu, pak je to interaktivita. Slůvko, které funguje jako zaklínadlo a záštita všech obhájců tohoto typu literatury. Ale ve skutečnosti je to pouze text doplněný o odkazy a vizuální a sluchovou informaci.

Před několika málo měsíci byl v život uveden projekt s názvem Evídky (http://www.evidky.cz), který byl spojen se jmény několika známých literátů: Ondřej Neff, Michal Viewegh. Dnes již počáteční mediální humbuk utichl. Těžko lze podobnému projektu vyčítat komerční zaměření, ale i zde se ukázalo, že moc peněz a cílená reklamní masáž dokáží udělat svoje. Jako by najednou ani neexistovaly již delší dobu na podobném principu fungující Neknihy (http://www.neknihy.cz). Světla reflektorů byla zaměřena jinam. I když je tento rozsáhlý server zaměřen na distribuci knih v elektronické podobě, zároveň připouští, že „s pomocí tiskárny z ní lze vykouzlit opravdovou knihu.“ Mezi oběma projekty je mnoho styčných bodů. Liší se však
v jednom podstatném: Neknihy dávají šanci publikovat a prosadit se každému. Čtenář se tak jenom stěží orientuje v záplavě rukopisů, z nichž by naprostá většina neměla šanci na zveřejnění klasickou cestou, díky svým nízkým kvalitám. Strategie Evídek je opačná. Svou pozornost soustředili na několik málo známých autorů a činnost se bude rozšiřovat postupně. Potencionální návštěvník se tak rovnou dostává k textům, u kterých je záruka jakési kvality.

Dva výše zmíněné projekty jsou však co do počtu návštěv zcela zastíněny Písmákem (http://www.pismak.cz). Jeho stránky věnované amatérské tvorbě fungují již od roku 1999 a jsou zahlce ny neuvěřitelným množstvím textů. Víc než o cokoliv jiného jde o fórum, kde lze konfrontovat své názory s ostatními autory a případnými kritiky. I když je to nejnavštěvovanější literární stránka, mnoho kvalitní literatury zde k nalezení není. A pokud ano, tak jenom s velkými obtížemi. Popularitou lze jenom těžko srovnávat kvalitu, rozdíl mezi Evídkami a Písmákem je jako rozdíl mezi Respektem a Bleskem. Přesto se jedná o nejproduktivnější a nejrozsáhlejší dílnu českého internetu. Texty zde však zanikají v anonymitě a jsou zasypány hlušinou.

Na absenci projektů si síťová literatura tedy stěžovat nemůže.

Je pravděpodobné, že se ve stále větší míře budeme setkávat s digitálními publikacemi. Zánik klasické „guttenbergovské“ podoby knihy se ale přinejmenším odkládá. Internet se stává významným distribučním kanálem, pokud jím již není. Literaturu samotnou však doposud ovlivnil spíše námětově, nikoliv formálně. Většina možností, které literatuře nabídl, zde již existovala, byť s technickými komplikacemi. Toto prostředí přímo vybízí k intertextualitě. V mnoha případech tak před námi za pomocí odkazů vyvstává text složený z mnoha fragmentů, změť složená s postupně nabalovaných útržků. Chybí však text, který umíme nebo dokážeme přečíst. Lineární text tištěné literatury zde ustoupil do pozadí. Většina takto tvořených textů je však pouhým svědectvím literární komunikace, nikoliv literaturou samotnou, a tak se znovu a znovu vracím ke své knihovně plné papírových knih. Doufám, že i Vy.

MOJMÍR TRÁVNÍČEK: MALÁ RECENZE NA NIVEČ

„To není báseň, / pár slov, pár čárek, / tečka.“ A toto není recenze na Samomluvy Vojtěcha Kučery, je to pouhý pokus o malou recenzi.

Znal je za mé mladosti každý. Po celé dny procházeli vesnicí z jednoho konce na druhý, tam a zpátky, občas zašli o kus dál, na sousední katastr. Podle akcelerace jejich chůze se dalo spolehlivě předpovídat počasí. A neustále něco polohlasem brebentili, jen tak, pro sebe; nikoho neobtěžovali, málokdo je naplno vnímal. Jenom když je bičoval déšť, vykřikovali, a při bouři se smáli jako Viktorka. Samochodci a samomluvci. Obecní blázni. (Nemohu si teď vzpomenout, zda Jan Skácel napsal malou recenzi na obecního blázna, jako ji napsal na obecního opilce nebo na generála.) Znal je Bohuslav Reynek, když formuloval v jedné ze svých posledních básní status básníka: „Blázen jsem ve své vsi... Kam jdeme, nevíme...“

Vybavuju si tyto reálie byvšího světa nad Kučerovou sbírkou. Jsou to trochu zadrhlé i výrazně umné útržky samomluv chodce. Ne augustinovských soliloquií či markaaureliánských folozofických hovorů k sobě. Jsou to spíš tlumeným hlasem rytmované, studem preparované vzlyky, „dumky osamělého chodce“. Chodce jdoucího deštivou nocí i mrazem, procházejícího se kolem a kolem parku i po vendryňském nádraží, Björnsonovým sadem či křižnými cestami v zamrzlém lese. Potuluje se „někam odněkud“, vrací se domů, nebo bezcílně „přiblble nocí vrávorá“ on, „věcný sebežrav“, zanechávaje za sebou „siluety prošlých nároží“. Kučerovy verše bolí. Zadržovaný sten, pláč, třeba jen vzpomínkou oživený, jsou častými průvodci.

Je sympatické, že tyto samomluvy na cestách necestách neplynou jako nepřetržitý proud blekotajících bláznů z dětské vzpomínky. Kučerův chodec „co chvíli zastaví“ a hledá mlčení. Při zapisování slov je dobrým ekonomem. Dopřejme si malé statistické extempore: Na jednačtyřicet básní mu stačilo 314 veršů, průměr činí 7,6 verše na jednu báseň (v závěrečném oddíle sbírky dosahuje průměr 5,8 verše). 16% veršů čítá maximálně po třech slabikách (plných 10% je tříslabičných). Touto hospodárností nebuduje autor nějaký pevný tvar na způsob haiku apod. Ve výpočtech jsme nebrali v počet úvodní „životopisnou“ báseň, nejdelší, postavenou do čela jako předmluvu. V jejím závěrečném trojverší Kučera představuje svou poetiku: „Bojím se slov. / Až příliš / mě zaléhá jejich význam.“ Na dalších stránkách se jí nezpronevěřuje. V minimu slov se mu daří akumulovat co nejvíc energie. Ne vždy se to zdaří úspěšně a s nepochybným účinkem, tu a tam slovo pod přílišným tlakem povolí. (Básníkovo přiznání: „A drolilo se.“) To jsou však zanedbatelná škobrtnutí. Tam, kde „nebylo slov“, se mlčí. To je ctnost víc než chvalitebná v našem užvaněném světě.

Odvažuje-li se autor ze Samomluv přes Tišinu uvádět Vniveč (jde o názvy tří oddílů sbírky), neprovádí nějakou autodestrukci a nechvalořečí nějaké apokalyptické dějství. Slovník spisovného jazyka českého dokládá existenci niveče dávným klasikem Klostermannem jako zastaralou a dává do souvislosti se zkázou, zmarem a ničením. Uvádí-li Kučera něco do zmaru, míří na hluk, lomoz, chaos. Domnívám se, že příslovce „vniveč“ odkazuje u něho spíš do nejhlubších propastí nitra, k samému jádru existence, k onomu nezničitelnému Nic, o němž tolik věděl sv. Jan od Kříže. Jeho jméno se zde nevybavuje jen tak pronic zanic. Možná to vypadá trochu krkolomně, ale nacházím aluzi i na jiného velkého Španěla: Ignáce z Loyoly, v úvodní básni: „Když jsem si před třemi lety zlomil nohu, / myslel jsem , že jsem básník.“ V Ignácovi se v podobné situaci před staletími zrodil světec (a koneckonců také básník). Tyto dvě existence básník a světec nemají k sobě daleko“ blázen pro Krista, a blázen pro Hekubu?

(Vojtěch Kučera: Samomluvy. Vyd. Vetus via, Brno 2000, 66 str.)

DORA VICENÍKOVÁ: KYTICE: K. J. ERBEN F. A. BRABEC

Před čtyřmi roky si F. A. Brabec jako předlohu pro svůj filmový režisérský debut vybral ve své době skandální, provokující a šosáky pohoršující Jarryho divadelní hru Král Ubu. Nyní sahá po zdánlivě opačné předloze, po Erbenově sbírce lidových balad, jednom z tradičních děl české literatury devatenáctého století, zatíženého přívlastkem „povinná školní četba“. Přístup ke klasice může být pokorný, „nikoho nepohoršující“, nebo naopak novátorský. Škála takovéto interpretace se pak pohybuje od šokující, za každou cenu moderní a neokoukané podívané, až po zkoumavý pohled autora, zbavený balastu navyklého přístupu k látce.

Sedm balad, které si autoři z celkových třinácti vybrali, je rámováno modelovou scenérií českého venkova s dominujícím kostelíkem, zlatavými poli a stoletým stromem na kopci. Krajinu kříží procesí, ať už s veselou nebo pochmurnou hudbou, potuluje se tu chlapeček s píšťalou a nad celou krajinou se rozprostírá nekonečné nebe s mraky, jež se občas pohybují závratnou rychlostí. Melodická, libozvučná hudba dokresluje harmonický výjev, po němž následují příběhy prostoupené smrtí, tajemnem a lidskými vášněmi. Rodinné a milenecké vztahy jsou tématem těchto malých tragédií, v nichž mrtví k sobě stahují živé (Svatební košile), nevinné děti umírají (Vodník, Polednice, Kolovrat) nebo je jim přislíben brzký skon (Štědrý den). Hřbitov a márnice, zhasínající svíce, pohřební průvody odkazují k přítomnosti konce. Měsíc v úplňku, odbíjení půlnoci a tajemná jezerní hladina zase symbolizují nebezpečné a strašidelné tajemno. Všechny příběhy jsou pochmurné, po krátkém štěstí, radosti vždy přichází krutý trest. Pouze jediná balada Zlatý kolovrat - končí šťastným shledáním milenců, kterému však také musí předcházet trojí smrt.

Baroková obraznost, hra světla, stínu a barev se promítá do části balad a ze stručného, skromného vyprávění vytváří nabubřelé obrazy doprovázené nevěrohodným a krkolomným odříkáváním veršů. Tento přístup vrcholí v baladě Vodník, kde matka v rudém modelu saténových šatů a s temně červenými jablky na klíně se pateticky a procítěně rozkřikuje na nebohého vodníka, je stavěna před pozadí rozkvetlých třešní, takže vznikají výtvarně krásné (avšak bezobsažné) obrazy. U postavy vodníka dochází u Brabce k interpretačnímu posunu, už to není zlomyslný skřet, ale myslící, citlivá bytost. Tato změna však vnáší do příběhu zmatek, neboť se může zdát, že ubohá dívka se do něj taktéž zamilovala a nyní ji tyranská matka brání v lásce k němu a k dítěti, nebo, pokud jej nemiluje (což z obojakého dívčina jednání můžeme jen hádat), neznáme důvod odporu k tomuto krasavci. Výtvarnou samolibostí je poznamenán i Zlatý kolovrat, v němž se střídají záběry lesa s holými kmeny a spadaným zlatavým listím s přeplněnými, bohatými interiéry. Na opačné straně od této výtvarně bohaté obraznosti stojí černobílá balada Dceřina kletba, v níž tragický příběh je nastíněn minimem prostředků. Místo pestrobarevných, rekvizitami zasycených celků se výpověď o dívčině nešťastném osudu „omezuje“ na detaily tváří. S působivou strohostí (podobně jako Erbenův text) je načrtnut drobný příběh s rozměry tragédie. Svatební košile se od zbývajících šesti balad liší svým pojetím. Zatímco ostatní příběhy jsou líčeny jako chmurné tragédie nebo pohádkové mravoučné příběhy s drastickými motivy (Zlatý kolovrat), zde se setkáváme s překvapivým odlehčením a s nadsázkou. Jestliže v úvodní baladě (Kytice) smutní sirotci hladí kvítka na maminčině hrobečku, až srdce usedá, zde se nám za oknem komicky pohupuje, vznáší a s lehkostí pluje vzduchem postava mrtvého vojáka, který si v letu neopomene přičísnout svou prořídlou patku. A stejně tak umrlcovo střídavé vstávání a lehání doprovázené skřípotem a hlomozem, znevažuje tento hororový příběh, aniž by mu však ubíralo na napětí a gradaci. Brabcovo zpracování střídá vážnou, chmurnou polohu (Kytice, Štědrý večer), s pohádkovým zabarvením (šťastný konec a kouzelný dědeček ve Zlatém kolovratu) s ironickým, znevažujícím přístupem (Polívka v roli Polednice, Svatební košile). K interpretačním posunům však dochází zřídka. Verše jsou zasazeny do malebných obrázků, které uzavírá maškarní průvod, masopustní rej masek. Za maskami se skrývají jednotlivé postavy, i ty zemřelé, a všichni společně křepčí v průvodu. Snímáním masek, odhalováním tváří maškar, jako by se celá balada proměnila ve hru, a „představení“ skončilo, aby pokračovalo o kus dál. Ale ani tato poslední douška nesnižuje zbytečnou nabubřelost a patetičnost filmu, který se jen na pár místech povznáší nad těžkopádný přednes a vyvažuje ze zpomalujících, vracejících se motivů (zvláště stokrát viděná rychle se pohybující oblaka a pravidelné sfoukávání svíček použitých jako rámec jednotlivých příběhů).

Ačkoli Brabec s velkou pečlivostí využívá scenérie českého venkova, jeho atributů (průvody při příležitosti nejrůznějších svátků) a samotné balady líčí dávné zvyky a pověry, přesto vytvořil svět naprosto sterilní (čistá odosobněná světnice, upravený hřbitov), časově a prostorově neukotvený. Této neživé modelovosti dociluje vynecháním folklórních a jiných (nejen) hudebních motivů a místo do signifikantních šatů povětšinou obléká své postavy do univerzálních kostýmů. Stavení ve Vodníkovi pak připomíná více než staročeskou světnici dokonalý domek na klíč ozdobený vyumělkovanými slaměnými ikebanami. Národní akcent je potlačen ve prospěch univerzální srozumitelnosti (zvláště zdůrazněný koloběh času) a výtvarné afektovanosti.