TEXTY č. 25 (JARO 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[z archivu ][recenze][comics]

PŘEKLAD

Dan Markovič: Za milion let

DAN MARKOVIČ: Za milion let

(z povídkového cyklu Nazdar, moucho!)

Narodil se v roce 1940 v Tallinnu. Jeho první specializací je biochemie, biofyzika, enzymologie. Od poloviny 70. let profesionální umělec, prózu začal psát v 80. letech. Od roku 1997 redaktor almanachu Periskop (http://www.periscope.ru). Autor povídkových knih, románu Vis Vitalis.

Za milion let tady bude moře – a mnohem, mnohem tepleji... Jestli budou kapradiny? Kapradiny – to nevím... ale džungle budou plné ohlušujícího švitoření ptáků. Liány se pohupují, na nich opice. Trochu jiné, na kohosi podobné... ale ne tak drzé, drzé nesnáším. V stinné houštině se procházejí dravci, šavlozubí a zákeřní. Vedle nich s jistotou dupe a prodírá se... nebojí se – velikán. Že by slon? No, ano, superslon, nové pokolení... Najednou křoví zhoustlo, určitě je za ním řeka? Jistě, je to řeka, Oka se jmenuje, nažloutlá voda, kalná, s mihotáním rybek. Pirani? Asi, tedy... ale koušou. Prokousnou holínky? Ne, v holínkách to půjde... Za řekou je vyhořelá tráva, přízemní stromy. Duby? Možná duby, možná že baobaby, odsud není vidět. Jdi opatrně – je poledne, v trávě spí lvi... Ne, to nebudou oni... ale někdo velmi podobný, vzadu pouze hříva, ale jinak holá hlava... Ale, to jsou supi – slétli se okolo mršiny... ve stínu, pod stromy a na větvích, lvi. A hele, domek... zahrada, v ní brambory, rajčata, okurky... dvoumetrové... Vůbec je všechno velmi velké, nať do pasu, tráva za domem nad hlavu. Rozhrneš ji – a je tam jemný bílý písek, voda... Moře... Žádné uragány, jenom trošku šplouchá, a tak den co den – a milion let pokoje. Stačí milion? Jistě že stačí...

Ale teď k domu... To už je ale příliš. Jsem prostě už bez sil... Sedám si na schody. Hlavatý mravenec běhá, pobíhá. Že by termit? Ne, rezatec... Co bude dál? Brambory okopávat, rajčata zalévat?...

z ruštiny -pak-