TEXTY č. 25 (JARO 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[z archivu][recenze][comics]

Próza

Eric Framboise: Myslel jsem, že umírám, ale byl to jen pláč

Jaroslav Příhoda: Halucinace

Martin Hansel: O studentovi zenu

Eric Framboise: Myslel jsem, že umírám, ale byl to jen pláč

Pavla, Ema a Lidka klečely a přehrabovaly se v jetelině, která tvořila na trávníku malý ostrov. Hledaly čtyřlístky. Hledaly a nenacházely, proto je Sika popichoval: „Hledáte zbytečně. Nemáte štěstí!" A mezi prsty roztáčel lístek jetele, který měl být čtyřlístkem, ve skutečnosti však byl nešikovně vytvořeným symbolem štěstí ze čtyř samostatných lístků. Díval jsem se na všechny v tom vlahém podvečeru, opíral se o své kolo, na které jsem byl trošku hrdý, protože mělo galusky. To nebývalo často vidět na malém městě, kde si kola nejvíc konkurovala s vozy taženými koňmi nebo kravami. Do roviny padal soumrak. Cítil jsem, že něco vrůstá mezi mne a Siku. Pozoroval jsem trojici děvčat ve žlutých tričkách a modrých trenýrkách na gumu, v letním oblečení toho léta, času spartakiády.

„Jeďme se projet!" vykřikl Sika a zvedal své červené sportovní kolo ze země.

„Já nejedu, je to blbost, není vidět," pípl jsem, ale jel jsem. A Sika už vedl trojici děvčat po vytlučené, úzké a ubité cestě se hřbetem asfaltu uprostřed. Přišlápl jsem a zařadil se těsně za Lidčino kolo.Lidka byla ze všech děvčat nejhezčí. Její tričko mělo nejsytější barvu, trenýrky jí dokonale slušely. Pohazovala vlasy svázanými do ohonu a úsměv z její tváře neodcházel. Zřejmě se jí radostně žilo. Mně už méně. I když jsem myslel na Lidku a měl před sebou její obraz plný šlapání a jakéhosi tření, něměl jsem klid. Pořád jsem, třebas okrajově, myslel na mámu a tátu, na sestru a bratra. Na to, že nám všem pořád jako by něco chybělo a zároveň přebývalo. Jako bychom nedokázali stihnout všechno to, co bylo samozřejmé pro jiné, nebo byli někde napřed a nestačili trpělivě nalézt to, co je prospěšné, dobré a uklidňující. S tím vším jsem jako s rancem jel za Lidkou a vnímal přitom esíčka, která svým kolem začal Sika kreslit po zaprášené silnici. Holky za ním křičely: „Spadneš, neblázni, spadneš!" Přál jsem mu, aby spadl, ale jen tak, nebylo to usilovné přání, jinak by se určitě vyplnilo. Byl jsem zaujat Lidkou , představou jejích krásných zubů, a šerem, které se jí zlehka dotýkalo a zjemňovalo její obrysy. Něco se musí stát. Vyjede ze zatáčky auto? Všechny nás povalí, zraní a některé usmrtí. Bude následovat pohřeb se spoustou spolužáků, a ti, kteří přežijí už budou nenávratně částí této chvíle a tohoto velkého příběhu. Budou ho vyprávět svým dětem právě ve chvíli, kdy budou hodně daleko od možnosti zranění a usmrcení, kdy si budou v pohodě domova dopřávat jistoty maminčina hlasu. Jak jsem měl rád podobné chvíle!

Nestalo se však nic, přijeli jsme k osiřelému koupališti. Hladina bazénu se třpytila, jako by ji pokrývala bříška tisíců stříbnrných rybek.

„Jdeme se koupat!" vykřikl Sika a ve mně se zatajil dech v očekávání obrazu, který konečně dojde naplnění poté, co jsem ho tisíckrát před usnutím prožil. Svítivá holčičí nahota s kučeravým ochmýřením. Jak toto všechno funguje? Jak bude vypadat moje budoucí žena? Bude vůbec?

To, co mělo následovat, mělo být kouskem odpovědi na mé trápení. Ale to už stál Sika na žebříku vedoucím do bazénu, stál na něm tak, jak byl, oblečený v tričku a trenýrkách, sandály na nohou. Odhodlaně za výskotu děvčat sestupoval, voda už mu sahala po kolena, už po břicho, po krk. Zmizel na chvíl pod hladinou, aby se současně s obdivným hlasitým vydechnutím děvčat vynořil o pět metrů dál. Vystoupil z vody, oklepal se jako pes, stál a usmíval se. Rozhodl jsem se ten okamžik dívčího obdivu navrátit a s výkřikem „He!" nebo „Ha!" jsem zmizel pod vodou. Skočil jsem do bazénu, do tří vteřin mihotání a bublání, šumění a podivných zvuků. Vyplul jsem na hladinu a hledal obrysy té nejhezčí. Její silueta na pozadí obzoru, který už ukrýval slunce onoho dne, temněla a pomalu se ztrácela. Dlouho jsem stál na okraji bazénu a slyšitelně osychal. Nevím, kdy jsem si přejel oběma rukama přes mokrý obličej a rozpoznal, že je zalit slzami.

Jaroslav Příhoda: HALUCINACE

***

Dnešní ráno bylo znát, že jaro již přichází nejen podle kalendáře. Toník nastavil vycházejícímu slunci své tělo. Cítil všechnu tu sílu paprsků. Věděl, že teď to dokáže. Zhluboka se nadýchl a vzlétl. Vystoupil do výše asi 10 metrů. Poté opsal ve vzduchu oblouk a vrátil se na místo, odkud vylétl. Pes Brok nervózně kňučel, dokud jeho pán nebyl zase u něj.

„Člověk může lítat," řekl spokojeně důchodce Tonda a šel pomalu k domovu.

Zrovna uviděl souseda, jak nastupuje do auta. Rozběhl se k němu se slovy:

„Pepo, dokázal jsem to, letěl jsem."

„Ahoj sousede, opravdu? Zajdi ke mě odpoledne do ordinace." Odpověděl soused, lékař na interně.

„Dobře, a v kolik?"

„Ve čtyři, hodí se?"

„Jo, budu tam."

„Člověk může lítat." Říkal si ranní letec již jen pro sebe, neboť jeho soused nastartoval auto a odjel do práce.

***

Odpoledne se Toník dostavil přesně na čas. Lékař jej nechal chvilku čekat a začal volat svým kolegům na psychiatrii:

„Tady doktor Švarc, je tam Ruda?."

„Ahoj, tady Josef, mohl bys za mnou přijít do ordinace? Víš, jak jsem ti ráno volal, ty halucinace mého souseda."

„Tonda je starý mládenec a nemá co dělat. Je příliš mladý na důchod. Jako horník šel v pětapadesáti. Jeho nevýhodou je, že nemá žádné vážnější zdravotní problémy. Tedy alespoň fyzického rázu. Měl by si najít nějakou práci, nebo koníčky. Z nudy pak vymýšlí takové hlouposti."

„Tak sebou vezmi i toho svého mladého kolegu, ale neprozraďte, že jste z psychiatrie. Víš, jak na lidi působí, když je máme hned za blázna. Chci jen, abychom otestovali jeho stav."

***

Doktor byl rád, že sestra již odešla, věděl své o zachovávání lékařského tajemství na malém městě. Vyšel tedy sám do čekárny a uvedl svého souseda do ordinace se slovy:

„Měli by ještě přijít dva moji známí, bude je to také zajímat."

Za chvilku někdo zaklepal a ve dveřích se objevili dva muži v bílém. Josef začal:

„Rudo, to je ten můj soused."

Pak doktor ukázal na nově příchozí:

„A toto je primář Krupička se svým kolegou."

Tonda si s oběma lékaři potřásl rukou:

„Jsem Antonín Janeba."

A hned spustil svoje oblíbené:

„Člověk může lítat."

„Jak jste k tomu dospěl?" Zeptal se mladý psychiatr.

„Už dlouho čtu různý knihy o ovládání mysli a duševna, myslím si, že ještě málo známe lidský možnosti."

Začal zaujatě důchodce a hned pokračoval:

„A dneska ráno jsem to vyzkoušel."

„Tak to mne zajímá, popiš nám dopodrobna, co se ráno událo." Vyzval jej přátelským tónem internista.

Toník jen krátce zopakoval, jak se obloukem vznesl nad krajinou:

„To ranní slunce mi dodalo energii, jsem prostě cítil, že to dokážu."

Protože však poznal, že mu vzdělaní pánové moc nevěří, namířil si to k oknu, které bylo díky odpolednímu slunci otevřené.

Lékaři však včas zareagovali a pevně jej chytli. V pádu z okna mu zabránili se slovy:

„Ano, my tomu věříme."

Oba psychiatři jej nepřestávali držet a Josef rychle zavřel okno. Pak došel ke své skříňce s léky, ukázal na krabičku a Rudolf jen mlčky přikývl. Josef připravil injekci sedativ a rychle je vpravil překvapenému Toníkovi do žíly:

„Tak, to tě trošku uklidní."

„Já jsem klidnej", řekl Tonda mírně rozzlobeně nad zmařeným předvedením své dovednosti. Pak si však uvědomil převratnost svého objevu a opatrněji dodal:

„Já vim, musí to bejt pro vás šok, bude lepší, když se na to všichni líp připravíme."

S tím lékaři souhlasili. Nejdřív začal psychiatr Rudolf:

„Pane..."

„Janeba." Připomněl se Toník.

„Pane Janeba, co kdyby jste tady u nás třeba týden zůstal a mohl nám vše v klidu vysvětlit."

„No, já nevim, mám doma psa a kytky."

„Psa ti vyvenčí naše děti a kytky dojdu zalít já nebo žena," uklidňoval ho Josef.

„Tak jo, vlastně mám celkem dost času a rád vám svůj objev dopodrobna popíšu."

„Člověk musí hlavně chtít. A pak ta energie ze slunce."

„Dobře, pane Janeba, ale měl byste taky odpočívat. Dneska se hezky prospíte a zítra můžeme začít."

„Jo, máte pravdu," zívl právě přijatý pacient. Sedativa začala účinkovat.

***

Asi po dvou týdnech volá doktor Švarc na psychiatrii:

„Ahoj Rudo, tak jak se má náš pacient?"

Na druhém konci se ozve:

„Jeho stav je stabilizovaný. Halucinace ustoupily. Vydrží klidně ležet. Už jej nepřivazujeme. Zmírňujeme dávky sedativ. Od zítřka zkusím, aby si mohl dojít sám na záchod a potom menší procházky. Pod dozorem samozřejmě."

„To rád slyším. Zajdu se na něj ve středu podívat. Měj se." Řekl internista a zavěsil.

***

Návštěva se ale zdařila až při sobotní službě:

„Tak ahoj, Toníku, jsi v pořádku? Brok už se nemůže dočkat svého pána. Počkej, jak bude zmlsaný. Děcka mu dávají samé dobroty."

Pacient se posadí na posteli:

„Já vim, byla to ode mě blbost."

„Kdybych byl doma sám, tak z toho také...", doktor chtěl říct zcvoknu, ale rychle se opravil a řekl:

„...tak jsem z toho také vedle."

A hned začal se svým nápadem:

„Pokud bys chtěl, v prádelně, tady v nemocnici by potřebovali pomocníka, aspoň na čtyři hodiny denně. Ty bys přišel na jiné myšlenky a nějaká koruna k důchodu by nebyla k zahození, ne?"

„Budu o tom uvažovat."

Hovor přeruší sestra, která přinesla pacientovy léky. Tonda ji přivítá slovy:

„Sestro Marto, vy mi vždycky zlepšíte náladu."

„Ale, pane Janeba, primář mi taky říkal, že vždycky když mám službu tak je váš stav lepší, jak si to mám vysvětlit?"

„Jste prostě takový moje sluníčko."

„Vidím, že překážím, nebudu vás rušit," vmísí se do hovoru Josef a chce jako odejít.

„Ale, pane doktore, stejně už musím za jinejma a domluvte mu, už je to přeci jen starší pán." Řekla zjevně polichocená sestra a odešla.

„Já také půjdu, tak příští týden by tě mohli pustit domů, zaručil jsem se, že na tebe dohlédnu."

„To je od tebe, Pepo, hezký, s tou prádelnou ti ještě dám vědět, ale spíš bych to bral."

Oba muži se rozloučí.

***

Sotva lékař Šulc odešel, Tonda rychle spěchá na chodbu. Ví, že sestry teď budou asi půl hodiny na ženském oddělení. Na konci chodby je malý balkón a sestra Marta jej vždy na začátku své služby odemkne, aby tam mohla nerušeně kouřit. Primář Krupička je totiž jeden z mála doktorů, kteří kouření odsuzují i v praxi.

Pacient nikým nepozorován otevře balkónové dveře. Rozhlédne se po lesní krajině. Je zde krásně ticho. Pavilon psychiatrie, je postaven jako poslední ze všech oddělení a toto je jeho nejzadnější část. Toník na sebe nechá chvilku působit paprsky slunce. Pak vzlétne a v asi dvacetimetrovém kruhu oblétne lesní porost. Rychle se vrátí na balkón a spěchá do své postele.

Martin Hansel: O studentovi zenu

Mladý student zenu seděl ve své cele a meditoval. Přesněji řečeno, oprošťoval se od svého dosavadního života. Do rukou bral každou svoji vzpomínku jako kus drnu právě vyrýpnutého ze země, pozoroval ji ze všech stran, od kořínků přes drobné kamínky uvízlé v hlíně až po zelené výhonky, a odhazoval ji do hluboké propasti, kde měla navždy zmizet. Vědomí, že ničí celý svůj život, jej naplňovalo zvláštním uspokojením, jakousi téměř škodolibou radostí podobnou stavu průměrného básníka, který se po letech odhodlá spálit sbírku nikdy nevydaných špatných básní.

Odpoledne sešel dolů z kopce, aby na trhu ve vsi nakoupil zeleninu. U stánku staré trhovkyně vybíral zelí, saláty a svazečky pórku a pokoušel se nevnímat neustálé babino žvanění. Nepřeslechl však, když ho pozvala na čaj. Už několik měsíců nepil nic jiného než studenou vodu. Věděl, že se čaje napít nesmí, protože by to byl zakázaný požitek, který by navíc narušil cyklus jeho meditací. Touha ho ale přemohla, proto zavrčel, že malý šálek by si dal.

Sedl si na podlahu malé verandy a prohlížel si neuměle načmárané kresby, rozvěšené po rákosových stěnách. Rozhrnul se závěs a na verandu vstoupila malá holka nesoucí podnos. Ztuhl. Srdce se mu rozbušilo a hlavou mu projel povel „Uteč!". Vzápětí si uvědomil, že to neudělá, ani kdyby mu to nařídil jeho mistr, a že – a to byla hrozná myšlenka – je celé jeho úsilí o dokonalost v háji. Hned se ale začal chlácholit, že se přece ještě nic nestalo a že vůbec nic neznamená, když si prohlédne dívčiny drobné kotníky.

Nezůstalo však u kotníků. Od prstíků na nohách začal studentův pohled šplhat po tenkých lýtkách výš, k dlouhé šedé košili, která dívce spadala z ramen a zahalovala drobná prsa se špičatými bradavkami, úzký pas a ne zrovna široké boky. Pak si prohlížel jemné ruce, jak připravují čaj a občas prohrábnou dlouhé černé vlasy; nejvíc času však věnoval zkoumání její tváře. Měla uzounké obočí, spíš dvě tenké čáry nad hnědýma mandlovýma očima. Mezi hubenými tvářemi s výraznými lícními kostmi vystupoval špičatý nosík a pod ním se chvěly lehce pootevřené smyslné rty.

Studentovi se třásly ruce tak, že skoro nebyl schopen vzít si od holky nabídnutý šálek.

Čaj vypil rychleji, než bylo nutné, zvedl se, vzal zeleninu a mlčky odešel.

Druhý den ráno byl u mistra. Seděli spolu (tiše) asi hodinu. Pak mistr řekl: „Té holce je patnáct, neumí číst ani psát a ty kvůli ní zničíš vše, čeho jsi dosáhl. I kdybys ji už nikdy neviděl, budeš na ni myslet. To ale nesmíš. Myšlenku na ni musíš zničit stejně jako vše, co ti zůstalo ze vzpomínek na dobu, než jsi přišel ke mně. Zapomeneš na ni. Čtrnáct dní nevyjdeš ze své cely, nebudeš jíst a pít budeš jen tolik, abys neumřel. Pak se stav, uvidíme."

Jak mistr řekl, tak student udělal. Seděl celé dny a noci s nohama zkříženýma a umrtvoval se. Snažil se přesvědčit vlastní tělo, že není. Bezvýsledně. Pořád na ni myslel.

Po dvou týdnech mu mistr řekl, že to nemá cenu, ať jde kam chce, mnichem už není a nebude. Student běžel do vsi a vpálil (bez pozdravu) rovnou do stánku staré baby. „Kde je?" zeptal se. „Odjela k rodičům" baba na to. „Kdy se vrátí?" „Nevím, asi nikdy." „Kde bydlí její rodiče?". Trhovkyni to přestalo bavit a poslala studenta k šípku, víc že už mu neřekne.

Student nějaký čas bloudil po Číně a živil se jako ranhojič. Většinou však jenom žebral. Holku nenašel a jinou ženu nepoznal, ani nechtěl. Jednou v noci ho přepadli lupiči a ubodali ho.