TEXTY č. 25 (JARO 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[z archivu ][recenze][comics]

ROZHOVOR

Rozhovor s Miroslavem Zelinským

ROZHOVOR S MIROSLAVEM ZELINSKÝM

Ve středu 24. dubna odvysílal ČRo Ostrava 30. díl tvého literárního pořadu Vikýř. Ty sám jej uvádíš jako svého druhu literární časopis, proto bych se tě rád zeptal: Jaké výhody vidíš vmožnosti vytvářet literární časopis vrámci veřejnoprávního rozhlasového média, a – pokud existují – jaké jsou nevýhody takového počinu?

Nejprve mi dovol, abych přece jen Vikýř představil trochu blíže. Je to legitimní literární časopis se všemi rubrikami, beletrií básnickou i prozaickou, rozhovory, fejetony, jazykovými „vikýřky", recenzemi aktuálně vycházejících knih. Má jen tu zvláštnost, že je vysílán na vlnách Českého rozhlasu Ostrava (každou středu od 18. hod). Místo obrazového ilustračního doprovodu pouštím hudbu, a to především takovou, jakou mám rád já. A teď kTvé otázce. Výhody jsou jednoznačné: je to jen „můj" časopis, vtom slova smyslu, že si jej dělám podle svého gusta. Zvu si lidi, kteří mě opravdu zajímají, vybírám si literaturu blízkou mému srdci, a protože se, možná neskromně, nepovažuji za člověka omezeného, jsem přesvědčen, že trochu naplňuji i klauzuli veřejnoprávnosti. Také počet posluchačů je pravděpodobně vyšší než náklady tištěných periodik. Nevýhodou, jako u každého elektronického média, je zánik včase. Vokamžiku, kdy dozní závěrečná znělka, skončilo i číslo každého časopisu. Některé příspěvky jsou sice natočené předem, ale moderuji naživo, také recenzenti a další hosté chodí přímo do studia. Vikýř jako jedinečný tvar prostě vyprchá každou středu úderem 18.45.

Mluvil jsi o větším počtu posluchačů. Vtom sTebou souhlasím. Jak si vysvětluješ, že Český rozhlas jako veřejnoprávní rádio neprohrál svou „válku o posluchače" s komerčními rádii? Myslíš, že je to jinou skupinou lidí, kteří rádio poslouchaji, nebo když už si někdo krádiu sedne, očekává od něj jiný typ informace? Ptám se také proto, že, jak vím, Tvoje aktivita v rozhlase Vikýřem nekončí.

Nerad bych situaci poslechovosti veřejnoprávního rozhlasu komentoval sportovní terminologií, tedy slovy jako prohrál, zvítězil, apod. Veřejnoprávní média tady zpodstaty věci nejsou od toho, aby naháněla posluchače, příp. diváky. Musí plnit funkce, které komerční média, zase zpodstaty věci, vpopisu práce nemají: vzdělávací, prostor pro menšiny, informace zkultury atd. Fakt, že se naši šéfové zpočtu zájemců musejí zpovídat „svým" mediálním radám, které je zpětně do zvyšování lapených „duší" nutí, považuji za nepochopení věci povahou až skandální. Poslouchá–li Český rozhlas Ostrava něco přes 30 000 posluchačů, pak to považuji za číslo prozatím dostačující. Jsme poměrně náročné veřejnoprávní médium s dobrým zpravodajstvím, politickou, ekonomickou i kulturní publicistikou, (s prominutím za sebeprezentaci) literaturou, zábavnou složkou a poslouchatelnou hudbou, neopomíjíme polskou menšinu, posluchače dechovky, seniory. V tomto smyslu fandím našim posluchačům a gratuluji jim k jejich volbě. A vše by mohlo být ještě lepší, kdybychom vyhráli válku s Prahou a prodloužili naše vysílání přes 19 hodinu. Umím si představit moc krásná noční vysílání...

Zastavme se na chvíli u zpravodajství a publicistiky. Nepociťuješ nedostatek času? Mně se totiž zdá, že frekvence slov a vět, které mají být vyřčeny v určitém časovém úseku, se rapidně zvyšuje a téměř už atakuje mez srozumitelnosti, což je asi nejvýraznější u komerčních rádií a bohužel se tento trend projevuje i v Radiojournálu. Oproti tomu zpravodajství na Vltavě se zase vleče, až se skoro chce říci, že se nehýbe. Vnímáš to jako problém?

Určitě, je jen otázkou, a já si nejsem jist, zda vůbec má řešení, jestli existuje objektivně nastavitelná míra informační kadence. Myslím tím, zda je vůbec možné pracovat s audiální informací jinak než jako s těkavým plynem. Vždyť, sakra, i ten parfém na ženské vydrží déle než promluvené slovo na radiových vlnách! Ale nejsem si zároveň jist, že by se s tím mělo smiřovat. Pak je ovšem třeba přísně strukturovat a rozlišovat mezi povahou informace. I tady nám může pomoci starý dobrý český strukturalismus a jeho teorie estetické hodnoty. Jinými slovy: má asi oprávnění nahrávat si recitaci poezie nebo rozhlasovou hru, zpravodajství a publicistiku konzumujeme jako rohlík u snídaně. Po hodině už nevíme, co jsme jedli. O to je práce rozhlasových novinářů náročnější a více psychicky destruktivní. Jsem přesvědčen o tom, že by ji člověk neměl, při plném nasazení, vykonávat déle než, řekněme, pět let (asi je to vysoce individuální). Míra jeho opotřebování či projevy syndromu burn out (vyhoření) jsou funkcí času. Dá se tomu zabránit, ovšem ne vekonomických podmínkách tohoto veřejnoprávního média. Třeba obdobou univerzitních „sabatiklů", tedy tvůrčích dovolených, kdy člověk dejme tomu půl roku nepracuje, ale za stejnou měsíční mzdu se dovzdělává, čte si, přemýšlí. Kvalitativní efekt se musí nutně dostavit a osvícený přednosta takové instituce by právě toto měl mít na paměti.

Na závěr mi dovol otázku literární, ale i osobní. Pavel Kotrla se Tě před pěti lety ptal, jak vnímáš postavení malých časopisů v literárním životě. Já se Tě ptám dnes: Podržely si Texty dnes své opodstatnění (ať už jako regionální časopis, nebo jako ona, před pěti lety zmiňovaná, hospoda)?

Přiznám se, že se mi příliš nechce vás chválit. Vypadalo by to servilně a to nepotřebujete. Texty tady jsou už nějakou dobu a prokázaly, že tu jsou oprávněně, ba co víc, že trh s literárními časopisy by dnes už bez vás byl chudší nejen o jeden originální formát, ale především o jeden podstatný hlas. Přeji vše dobré do dalších mnoha let a děkuji za nemalý prostor pro mou osobu a především médium, které zastupuji.

Děkuji za rozhovor

Jakub Chrobák