TEXTY č. 25 (JARO 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[z archivu ][recenze][comics]

RECENZE

Pavel Kotrla: Šustí to papírem

Jakub Grombíř: Ďábelská omáčka – ale co ještě?

Klára Hájková: Z kapsáře

Erik Gilk: Vieweghova Nesmrtelnost?

Andrea Lněničková: Melancholické poznámky historikovy

PAVEL KOTRLA: Šustí to papírem

Nic neponechalo nakladatelství Hynek při přípravě nové knihy Michala Ajavaze Zlatý věk náhodě, a tak dokonce zlatá je barva záložky i barva kapitálku. Růžová předsádka pak koresponduje s motivem použitým na obálce.

Nová Ajvazova kniha navazuje na linii próz předchozích. Pokud zaměříme pozornost na autorský styl, tak nepřináší pro čtenáře výraznější překvapení. Samozřejmě, nová próza nabízí nový příběh odehrávající se v novém prostředí, ale přesto vstupujeme do jaksi důvěrně známého světa, jehož zrod byl patrný nejenom v autorově prozaické prvotině „Návrat starého varana" a knihách pozdějších, ale už i v básnickém debutu „Vražda v hotelu Intercontinental". Je to sice příjemné, na druhou stranu již v lecčems předvídatelné. Na záložce knihy je zmíněno, že „Zlatý věk" uzavírá první etapu Ajvazova tvůrčího období. Hypoteticky je tak otevřena možnost k zahájení etapy druhé. Uvidíme, kam povedou autorovy kroky. Jistá změna by neškodila.

Retrospektivním vyprávěním jsme přeneseni na Poslední ostrov, místo které leží někde stranou obvyklých námořních tras a kde se civilizační vývoj ubírá svým, pro nás poněkud neočekávaným, směrem. Ostrov postupně absorboval předchozí vlny dobyvatelů a z původních kultur zůstaly pouze torza velmi vzdálená svému původu. V místech, kde obyčejně očekáváme upevňování obecných hodnot a zásad, dochází ke zborcení vazeb a k vytvoření zcela nových, neočekávaných. Podobně jako sami obyvatelé se vzpouzí přijmout stálý jazyk, i ostrov na kterém žijí odmítá stálé jméno, označení. Vše je ve znamení změny, metamorfózy, vzniku a zániku zároveň.

Ponechme stranou základní příběh, neboť ten v knize není nejdůležitější a povšimněme si pouze jednoho důležitého detailu, a to ostrovní Knihy. Je to kniha labyrint, plná nečekaných odboček a souvislostí. Módně by se dala označit za hypertext v tom nejlepším slova smyslu. Při jejím popisu a při četbě úryvků z ní si nelze nevzpomenut na slavnou Borgesovu povídku Babylonská knihovna. Avšak tam, kde argentinský spisovatel potřeboval knihovnu, si autor vystačí s knihou jedinou, snad do nekonečna se vrstvící. Jako by autor popisem této knihy odhaloval svůj vlastní tvůrčí přístup.

Ajvazova kniha šustí papírem, doslovně i v textu. Proč to zapírat. Není to však výtka, ale pouhé konstatování. Někdo tento druh literatury rád nemá a vytýká ji nedostatek reality, jiný ano. Osobně se řadím k té druhé skupině.

Jakub Grombíř: Ďábelská omáčka – ale co ještě?

Natočit celovečerní film právě o Jaromíru Nohavicovi je nepochybně záležitost dosti ožehavá i pro režiséra, který si získal svými předchozími filmy v intelektuálských kruzích slušné renomé. Každý z Nohavicových posluchačů v něm totiž vidí něco jiného. Která píseň vlastně vyjadřuje Nohavicu nejpřesněji – Když mě brali za vojáka nebo Litanie na konci století, Na stadionu tisíce pičí anebo spíš Darmoděj? V Nohavicově životopise bychom našli pasáže, k nimž je dost těžko zaujmout vyhraněný postoj, ať už máme na mysli období jeho potíží s alkoholem či nařčení ze spolupráce s StB. Dvojsečná je i sama postava introvertního písničkáře, který dokáže vyprodat stadiony a jehož drásavě upřímné zpovědi zaplňují rozhlasové vlny po boku syntetických hitů. Režisér Petr Zelenka přišel ve filmu Rok ďábla se svým vlastním a značně nepietním pohledem na Nohavicu (ostatně svým vystupováním s folklorně-bigbítovou skupinou Čechomor si Nohavica o podobné reakce přímo řekl: vzpomeňme, jaký rozruch vyvolala kdysi elektrifikace Boba Dylana), ačkoli v něm využívá četné dokumentární postupy. Režisérova typická záliba v mystifikacích zde ovšem poněkud selhává – jakžtakž erudovaný divák (a jiný na tento film sotva půjde) dokáže záhy rozlišit skutečné události od autorských smyšlenek.

Zatímco záběry z koncertů jsou až nečekaně silnou stránkou Roku ďábla, fiktivní rovina doplácí na příliš ambiciozní koncepci, která jen těžko může držet pohromadě: vypráví se tu o kultu hvězd, mediálním překrucování skutečnosti, destruktivnosti vztahů, nesnadném uchování identity, potřebě víry atd., to všechno za půldruhé hodiny a navíc je potřeba diváka ještě semtam rozesmát. Zelenka opět potvrdil, že filmařské řemeslo bezesporu ovládá, film obsahuje některé velmi vydařené momenty, jako je záběr horské krajiny monumentálně rozezněné elektrickou kytarou. Ocenit lze přesvědčivé herecké výkony jednotlivých muzikantů, zejména ve scéně sporu o Nohavicovo spodní prádlo (svědčí o tom i fakt, že epizoda utkvěla prakticky všem recenzentům). Bohužel, Zelenka jako ve svých předchozích filmech i tady podlehl pokušení spojit odlehčený komediální příběh s podivnou mystikou, jaká je dnes bůhvíproč v módě. Už je to vážně únavné, jak se naše extrémně materialistická společnost svátečně skrývá před svým všednodenním racionalistem do náruče nejpokleslejších kultů a pavěd a stohy časopisů typu Astro tak zanechávají otisk i v uměleckých dílech ambicioznějšího ražení. Zelenkova snaha produkovat absurdní černý humor je chvílemi poněkud chtěná – snad nejabsurdněji z celého filmu nakonec působí scéna převzatá z konkrétní reality, když čerstvě vyléčený alkoholik při jízdě na koncert míjí na silnici všudypřítomné obrovské, hyperrealisticky svůdné reklamy na alkohol.

Vší té prapodivné instantní mystiky a řečí o andělech a ďáblech je skutečně přespříliš, ale bylo by asi naivní chtít po Zelenkovi, aby překročil svůj stín (totéž se týká urputně světoběžnického nátěru filmu, který místy připomene Knoflíkáře i Samotáře více, než by u jednoho z našich nejkreativnějších filmařů bylo zdrávo). Režisérova scénáristická praxe nakonec převálcuje všechno ostatní – podle poučky o pušce v prvním jednání a výstřelu v posledním i tady celkem snadno odhalíme připravovanou pointu o samovznícení jedné z postav, která však působí dosti násilným dojmem, jako by měla naplnit jakési předem dané schéma. Mnohé nápady, které mají dost síly obstát samy o sobě (píseň Lásko, voníš deštěm zpívaná transvestitou, útěky šamanů do měsíční krajiny severočeských velkolomů místo na poušť, houslista nahrazující ve výtahu reprodukovanou hudbu) jsou za každou cenu rozvíjeny a dovysvětlovány, až ztrácí většinu svého počátečního kouzla. Celkový pocit z filmu pro mne nejlépe ilustruje scéna, kdy Nohavica s kapelou hrají zhudebnění Bezručovy Tak málo mám krve. Skladba, která v podání zpěváka s kytarou brala za srdce, je tady utopena v jednorozměrně hlučícím šramlu. Divák je z Roku ďábla natolik zahlcen vnějšími efekty, že celkový dojem z filmu je podobný jako z pokrmů, které se honosí substantivem „ďábelský" – také zde velkorysá dávka koření především zakrývá chudobu základních ingrediencí. Vznikl tak film, který je v kontextu současné české tvorby nepochybně nadprůměrný, jak profesionalitou jednotlivých složek, tak i upřímnou snahou cosi řešit a jít do hloubky. Bohužel, až příliš se tu vnucuje známé přísloví o slepých a jednookém.

(Rok ďábla, český film, režie Petr Zelenka, rok výroby 2002)

Klára Hájková: Z kapsáře

Počátkem roku 2002 vydalo občanské sdružení Loreta sbírku prózy a poezie s názvem „Z kapsáře" v nákladu 1000 ks. Tato sedmdesáti dvou stránková brožura nám nabízí dvaadvacet autorů. O nich samotných se z ní nedozvídáme nic bližšího a proto může mnohý čtenář zapochybovat o úrovni obsažené tvorby. Vstupujeme tedy na „neprobádanou půdu". Přesto věnovat se podrobně každému autoru a jistě jeho osobitému rukopisu, by přineslo materiálu na novou knihu o sbírce samotné. Dovolím si proto pojmout svůj pohled na sbírku z komplexnějšího hlediska.

V prvé řadě je třeba konstatovat, že sbírka nepředstavuje práce týkající se jednoho ústředního tématu, ale objevuje se jich tu hned několik. V poezii, svým rozsahem převažující, nacházíme kupříkladu motiv přírodní, jehož doplňuje motiv milostný a s nimi velmi půvabná báseň „Lípa srdčitá" Martina Zborníka, kdy dívka pro nenaplněnost své touhy, pro obraz srdce v koruně lípy, pojmenovává ji srdčitá. Tato báseň není ve svém milostném rozechvění osamělá. Rovněž si s tímto motivem zdatně pohrává Miroslav Janků v „Setkání ve stepi". Kateřina Bolechová se ve „Víš" dokonce již lehce dotýká erotiky, což i Alexandr Bobrovič v „Byli jsme tam nastokrát" a v „Absolutní". Bohužel jeho verše nezní tak přesvědčivě, chybí jim opravdovost prožitku. Tím se dostávám i k dalšímu lyrikovi Robertu Čapkovi. Jeho básně se přísně rýmují, na mnoha místech až strojeně a v jednom momentu si vypomáhá i výrazem nazývaným „básnickou licencí"; cituji: „…pak už zase musí pryč/… líbla mě na oblič." Dále používá nespisovnou mluvu, která poezii vtiskla civilnější výraz. Snad i díky tomu jeho básně dýchají příjemnou atmosférou všedního života.

Ani Olga Dobrovolná nezůstává nijak vzdálena zajímavým básnickým obrazům. Z jejích veršů na nás vzhlížejí hvězdy, sžírají nás paprsky a světlo. Nicméně v nich nepřináší žádnou větší hloubku, skládá své vize jako střípky, na něž je radost pohledět, ale nenutí nás zamyslet se.

Většina dílek, nejen těch citovaných, nese podivnou melancholickou náladu a sklíčenost. Ale naštěstí i v této sbírce najdeme výjimky, kdy básníci „zazpívali na veselejší notu". Jiří Šizling v „Osamělé" navozuje atmosféru baru, kde dívka čeká na svého milence. Ovšem ten ji hned po příchodu: „…neurvale bere za ruku /… a život maří / o zem s ní praštil/ a zlomil jí vaz". Ta hororová scéna se nám rýsuje přímo před očima a pak padá opona a básník dodává: „Další zničená kytara Kurta Cobaina."

„Tasemnice" Pavla Kostky nám přibližuje vnitřní pocity cizopasníka pomocí velmi jednoduchých rýmů. Básnička nemá ambice dostat se do světového fondu literatury, ale je rozhodně svěží, vtipná a po řadě vážných témat přímo odpočinková.

Po pomyslném oddychu mohu začít poněkud bilancovat, alespoň v poezii. Na jedné straně zde nacházíme básníky již poměrně vyzrálé – Miroslava Janků a Martina Zborníka, jimž zdárně sekunduje Kateřina Bolechová. Její „ Byla už čtyři měsíce mrtvá" vysoko ční svým emotivním nábojem nad ostatními, neboť zde autorka dokázala bez zbytečného sentimentu vykreslit ztrátu blízkého člověka. Na straně druhé nalézáme tvorbu Pavla Strnky, kterou bych směle ponechala pomyslnému šuplíku. Své verše utopil v klišé typu: „V krajině zalité večerním sluncem/tam mezi bodláky/vyrostla planá růže dřív/ než se slunce schovalo za mraky". Rovněž i rýmy: „závoji – souboji, pohlazení-políbení, časů-hlasu" zavání otřelostí.

Také Marie Ďulíková, sic formu zvládá mnohem lépe a dokáže vykouzlit poutavé metafory, vytváří jimi pouze spletitost beze smyslu a smutnou prázdnotu.

Próza se vedle poezie v této knize krčí u kamen coby chudá Popelka. Tvůrci povídek s dějem se sešli jen dva – Mike Hackman a Martina Bittnerová. Zatímco Hackmanův pohled je spíše reportážní, když čteme jeho „Koncert pod okny", jako bychom pouze sledovali události , jejichž vývoj je předem určen vlastní logikou věci a do kterého nemůže zasáhnout nic narušujícího, tak Martina Bittnerová zápasí ve své „Sylvě" a „Snu" za ideály podivně emancipovaných žen nahlížejících na muže s ironickým odstupem a bažících po lásce, aniž by jí cokoliv obětovaly. Oběma prozaikům nelze upřít stylistickou obratnost, schopnost pracovat s dějem a nemást čtenáře zbytečnými odbočkami k detailnějšímu popisu prostředí.

Další prózy ve sbírce již nepracují tolik s dějem, spíše se nechávají unášet náladou a pocity – „Naděje" Jana Galečky a „Ticho" Jitky Přibylové. K velké škodě zanikla i jinak pěkně zpracovaná „Tráva a zvonek" Martina Zborníka, kdy především úvod působí jako vytržený z širšího kontextu.

Celkově prvotina Lorety představuje tudíž zajímavou sondu do tvorby dnešních tzv. „nezavedených autorů". Nabízí, jak díla kvalitní, tak bohužel i dosti slabá. Z čehož nám jasně vychází publikace v zásadě průměrná. Přesto si myslím, že si své čtenáře a cestu k nim najde. Na této cestě mi nezbývá než ji popřát mnoho zdaru.

Erik Gilk: Vieweghova Nesmrtelnost?

Obávám se, že jako muž nejsem tím ideálním recenzentem prozaického dílka onoho fyzicky zdatného bývalého kantora a posléze redaktora, jenž se dnes u nás jako jeden z mála uživí psaním. Na druhou stranu musí ovšem autor při třicetitisícovém nákladu (a při praxi opakovaného vydávání Vieweghových knih to jistě není konečné číslo) počítat s tím, že kniha se přece jenom dostane do ruky někomu jinému než adresované nadpoloviční ženské části lidu českého. Tak tedy autor odpustí, ženy snad také…

Pro začátek připomeňme, že nepočítáme-li dvě knížky literárních parodií a soubor fejetonů, tvoří Román pro ženy v tvůrčím Vieweghově vývoji opus číslo sedm, tedy prózu alespoň dle Milana Kundery v lecčems uzavírající a zároveň završující šestici předchozí. Je tomu tak i ve Vieweghově případě?

Autor se rozhodl naroubovat svoji novou prózu na žánr populárního ženského románku, sladké love story ukončené happy endem, tedy svatbou. Syžet je rámován šesti dopisy zhrzeného milence ve středních letech, Olivera, které uveřejnil v pražském metru na místě reklamy, aby jej adresátka – bývalá dvaadvacetiletá partnerka Laura – nemohla přehlédnout. Samotný příběh je pak kompozičně rozdělen na šestatřicet kapitol očíslovaných římskými číslicemi uváděnými synoptickým obsahem (např. Kapitola XXV. Čeho se Laura bojí? – Oliver a třídní schůzky – Citát z Havlíčka – Zamilovaný Mirek.).

Lauřino vyprávění je vskutku banálním příběhem redaktorky časopisu Vyrovnaná žena, která střídá partnery, aby mezi nimi našla toho pravého. Ono časté střídání mužských protějšků je přirozeně vedlejším projevem jejího hledání, přestože jde o naprosto odlišné charakterové typy. Mezi tou plejádou různých prodavačů mobilních telefonů, inteligentních pracovníků reklamních agentur a studentů pedagogických fakult nachází Laura také svého vyvoleného. Ale k tomu, aby si to uvědomila, potřebuje jistý časový odstup a především čin s velkým Č, kterým jí onen šťastlivec, tedy Oliver, lásku prokáže. Přitom ještě na konci poslední kapitoly není vůbec jisté, jak příběh skončí, zato epilog je tím pravým slaďákem: půl roku po posledním Oliverově dopise v metru představují spokojený manželský pár před vánočními svátky, navíc s viditelným očekávaným přírůstkem.

Převyprávění zřetelně naznačuje, že Román pro ženy má být především parodií na ženské romantické čtivo, a nikoliv dalším jeho produktem. Obávám se ovšem, že zůstane jen u toho „má být" a že žánrová ironie je zde mnohem spíše zaštítěna jménem autora než samotným dílem. Parodičnost vlastně spočívá jen v obsahu, včetně synoptického označení kapitol. Je-li sebelepší parodie, jakou je kupříkladu film Pytlákova schovanka z konce čtyřicátých let, poznamenána po jisté době ztrátou vnímatelovy schopnosti rozpoznat parodii od parodovaného, pak u většiny čtenářů nastane v případě Románu pro ženy podobný problém ihned.

Takto například uvažuje Laura poté, co jí Oliver poslal do redakce kytici růží jako omluvu za menší flirt: „Co udělám? Co tomu prevítovi udělám? Strašně ráda bych mu chladně sdělila, že ho už nikdy!!! v živote nechci vidět!!!, ale problém je, že ho vidět chci!!!, a to dokonce co nejdřív!!! Takže mu zavolám do práce, chladně mu poděkuju za květiny – a pozvu ho na večeři. K nám domů!!!" (s. 169) Závratný obrat v myšlení hrdinky od rozchodu k pozvání na večeři je možná směšný, ale v rámci růžové knihovny to není nic neobvyklého. Ba právě naopak, spění ke šťastnému konci, ať jakkoli nelogickému, je přímo konstitutivním rysem tohoto žánru. Směšné mi na tomto úryvku připadá spíše použití odlišného písma, kterým je prosycena celá kniha (zejména tučným písmem a kurzivou), jako by autor chtěl upoutat alespoň výraznou grafikou s přehršlí interpunkčních znaků, když už to jinak nejde.

Je zřejmé, že avizovaná parodie na romány pro ženy je další skvělou schránkou pro Vieweghovu pohodlnost a z toho vyplývající účelovou povrchnost jeho próz. Próza je bohužel definitivním potvrzením opakovaného soudu literárních kritiků, že po slibných začátcích se autorovi zalíbilo ve využívání postupů populární literatury natolik, že ono balancování na hraně se později přece jen zvrhlo na stranu „nižší" a u toho už zůstalo.

Naprosto stereotypní mi jako čtenáři všech Vieweghových knih připadá neustálé zavádění nezvyklých jmen pro protagonisty příběhu. Jestliže předčasně vyspělý intelektuál Kvido v Báječných letech pod psa nebo homosexuální dvojice Ignác a Oskar v Účastnících zájezdu vyvolávaly humor již svými dejme tomu knižními jmény, pak u jmen Olivera, Huberta, Laury či Ingrid v poslední próze se podobná snaha jeví více jako manýra než „inovace".

Přes výše řečené zůstává Viewegh výtečným pozorovatelem a prozaikem schopným na malé ploše dokonale vykreslit postavy. Kolegyně byla při četbě takřka polichocena při zjištění, jak dokonale autor zná ženský svět, do jaké míry ovládá témata specifická pro komunikaci mezi ženami. Uvádím to proto, že mužský čtenář tento jev nejspíš nezaregistruje, nejsa schopen takové empatie vůči svému protějšku, na druhou stranu to dokazuje, že také zde – ba právě zde – absentuje ironie, která by se jinak u parodie nabízela. Humorná povahokresba se Vieweghovi daří v případě několika vedlejších postav, obzvláště u Lauřiny kosmopolitní, či přímo bohemofobní matky a jejich souseda Žemly, typického zaprděného taťuldy v paneláku.

Literární kritika má autorovi stále za zlé, že po zářném začátku své kariéry „zběhl" a stal se pisatelem téměř bulvárních knížek. Spokojme se však projednou s tím, že Michal Viewegh má za sebou více než desetiletý literární vývoj a je si dobře vědom toho, jakou prózu píše a proč tak činí. Na druhou stranu by si měl také on uvědomit, že kritici tu jsou a stále jeho tvorbu reflektují, a neměl by si hrát na zneuznaného uražence.

Michal Viewegh: Román pro ženy. Brno, Petrov 2001.

Andrea Lněničková: Melancholické poznámky historikovy

Dostalo se mi na stránkách Textů vzácné příležitosti okomentovat z pozice vystudovaného a stále studujícího historika nedostatky a překážky ve výzkumu lidské minulosti. Činím tak ze srdce ráda, neboť mohu dát tak prostor svým nářkům a třepotavým nadějím.

Především je tu otázka společenské prestiže. S radostí bych nabídla vysvětlení o uzavřenosti historie do sebe, o jejím vyčlenění se mimo společnost a vytvoření elitního spolku, do kterého „laik" nemá přístup. Jenže to už dávno (to „dávno" je pro ty, co si myslí, že tomu někdy tak bylo) není pravda. Ohlédneme-li se za historickou produkcí 90. let, musíme se nafouknout hrdostí: ve volbě témat široký časový záběr, myšlenková expanze vně tradiční historické oblasti, mezioborová spolupráce, živý jazyk a různé vyjadřovací formy (i historici píší fejetony a komentáře do denního tisku), konfrontace minulosti se současností a stále se zvětšující okruh příznivců četby historie SOLIDNÍ, nikoliv té beletrizované.

Historik je člověk mezi vědci co do vybavení svého pracoviště velmi skromný. Ke štěstí mu stačí počítač s připojením na internet a nevysychající zdroj papírů do kopírky a tiskárny. Problém ale začíná, jakmile dojde na literaturu. Co se týče knižního fondu jednotlivých kateder vysokých škol, jejich stav nejvýstižněji charakterizovala má oblíbená vyučující z dob studií přirovnáním jejich potencionálu ke „kdejaké místní knihovně na Kavkaze" (nepodezírám ji ze snahy vyvolat mezinárodní incident a prosím čtenáře, ať tak také nečiní), o mnoho lépe jsou na tom pracoviště historických ústavů spadajících pod Akademii věd, těch je však málo a jsou pro zájemce z jiných oblastí špatně dostupná.

Jako troufalé se zdá volání po financování „služebních cest". Je smutnou skutečností, že archiválie obecně k dějinám českých zemí nalezneme v pražských archívech, popř. v zemských archívech v Brně a Opavě, nehledě na celou řadu okresních archívů ukrývajících mnohdy celé poklady k dějinám regionu, které však nemohou viset ve vzduchoprázdnu a musí se taktéž začlenit do obecnějších dějin. Takže zase vzhůru do Prahy, Brna a Opavy! A za jeden den se to nestihne! Přichází pak na řadu pátrání po vzdálených příbuzných, zapomenutých kamarádech, a to i v okruhu několika desítek kilometrů od zdroje historikových pramenů (spacák pro jistotu s sebou). No – není to zrovna důstojný obrázek badatele. A aby byl historik jaksepatří zocelen, čeká ho v samotných archívech boj proti úředním postupům a nařízením. Vymámení požadovaných archiválií do druhého dne považuji za svůj dosud nejlepší výkon na tomto poli.

Řešení se zdá být až geniálně jednoduché: jako šťastný optimista s nadějí očekávám příchod doby, kdy archívy budou mít ZÁKONNOU povinnost (jak jinak je k tomu donutit?) své inventáře a katalogy zveřejňovat na internetu a přijímat objednávky přes e-mail (pryč budou první dny oficiálních objednávek) a stát je alespoň základním vybavením (ideálně: koncentrace depozitářů v jednom místě) uschopní k tomu, aby badateli zapůjčili ničím limitované množství kartonů, tak, jak si je on sám vyžádá. A dalších úprav by byla přirozeně celá řada.

Nevím , nakolik lze přehodnotit vztah ovšemrozhodující archivář – ustrašený badatel (který si nechá líbit spoustu věcí, jen aby se dostal k vytouženému zdroji informací), ale jde-li to nějak, jsem pro. Mé sebevědomí je po návratu domů vždy tak nějak divně deformováno.

Ostatně, ještě pořád se dá jezdit stopem, a až vyleze slunko, nebude snad ani ten spacák takový problém, ach jo.