TEXTY č. 27 (PODZIM 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

POEZIE

Jan Válek

Pavlína Lesová

Pavel Sobek

Jan Válek

Nedá mi to

V Textech se, myslím, docela slušně básní. Třeba Jakub Chrobák: tak trochu chlapecký, tak trochu přezrálý ve vlastní zaujatosti hlubokými rodovými kořeny, ale stále s kusem větve na laťkách plotu. A zpěv je to zajímavý. Nebo šťastně básnící ženy a dívky, z nich pak hlavně ta Šťastná z 26. čísla Textů. Za ocas chytím plamínek svíčky / za ocas kouře a dívčího šepotání... to už je něco! To nás přece nemůže nechat chladnými. A pak ON, občasně procházející barevnými čísly Textů, Jan Válek. Tak trochu stranou všeho a všech, obrácený dovnitř, vně spíš jenom tehdy, je-li si jist v tom, že když otevře oči, obzor bude zelený. Přenáší si svoje verše po kopcích kolem Vsetína; zbavuje slova nahodilostí a zbytnělostí, osekává je jako Karel Toman. V přílivech citů, které zásadně neprozrazuje, ale skoro se za ně stydí, sleduje a obrušuje náplavové dřevo a jeho překvapivé tvary. Sem tam se zdušeně zasměje a vzpomene si na některého z jemu milých autorů, z nichž exaktními postupy vymyl vše (je totiž hydrolog), co mu milé není. A to pravé je součástí jeho života, jeho snění. A umí to zpaměti. Stejně jako vlastní verše, které se pomalu skládají do bohatšího celku, který mi zní jako hudba Stravinského. Tu také ještě plně nechápu, ale cítím, že se jí něco podstatného, a velmi originálně, sděluje. Nedá mi to: Jane Válku, bušte do své staré remingtonky silněji a častěji!

–dm–

je tu jistá nestřídmost

U kostelíka Svaté Trojice
rozpakuji se:
nevím, kolik plakat

Za pláč kochám se:
ostal a voní akát
u kostelíka Svaté Trojice


Tak sobě

a já si raduju tu svoji radost
raduju raduju a furt mám né dost

a tak si žaluju tuhle mou žalost
žaluju žaluju až jedna radost


Jeslí stelte

místy znaven jsem,
až drtkou slaminy tuchnu

i zas jůra jsem:
trefí-li mě, juchnu


Už ano, no, o 

nemá ceny
nemá ceny
ceny ceny
od ozvěny
čekat stručnou řeč

Pavlína Lesová

Babiččin poslední úsměv

oči s obrazy
jež dávno překročily skutečnost
do sna
vyvrhly světlu
katakomby křivd

teplo fialových dlaní
jimiž pečlivě
století cedila
prosmeklo se kolem
desinfekčních vteřin

jako cestovat předminulým
časem
a náznakem dotýkat se
křehkých levitujících
pavučin

Předtucha Vánoc

na niti od stropu
visí poslední zbytky kapra
telefon mlčí
bez většího poprasku
smutkem zavrtávat se
do teplého křesla

Výčitka

trny ti vyrůstají z tváře
ach jako bolí
každý tvůj pohyb
už si jen sten
neobratně se proplétající
síťovinou
houbovitého mozku

K nepřekonání

hluboko pod námi je země
jsme celí rozbití a němí
mlhy nás nesou do pekel

mě
tělo bez kostí
z tebe
jenom křídla
jenom křídla

Soukromý Žalář

hořím
když víčka strachem sevřená
násilím otevírám do tmy

venku mráz
rozbíjí
krápníky vteřin
zamořených nadějí

v žilách mi koluje už jen voda

zelené housenky marnosti
hned s včerejškem zabednily
těžká sukovitá vrata

. . .

utíkáš i ze snů
abys (opodál) nedotčen
mě bolel

PAVEL SOBEK

Záchodové okénko

Srpnová noc sem okny vdechuje
horký závan bramborové kaše.
V prachu, smíšeném s vlasy,
ožívá podlaha šouravými kroky.
Stíny kaktusů se derou zeminou.
Vermeerova dívka na kopii obrazu, nehybná,
nad záchodovou mísou pročítá si
hlubokou čerň řádků.
Na vyšívaném přehozu postele
ovoce, vysypané z ošatky.
Okénko do výtahové šachty naslouchá, dýchá, pootevřené.