TEXTY č. 27 (PODZIM 2002)
POEZIE
Jan Válek
Pavlína Lesová
Pavel Sobek
Jan Válek
Nedá mi to
V Textech se, myslím, docela slušně básní. Třeba Jakub Chrobák: tak trochu
chlapecký, tak trochu přezrálý ve vlastní zaujatosti hlubokými rodovými
kořeny, ale stále s kusem větve na laťkách plotu. A zpěv je to zajímavý.
Nebo šťastně básnící ženy a dívky, z nich pak hlavně ta Šťastná z 26.
čísla Textů. Za ocas chytím plamínek svíčky / za ocas kouře a dívčího
šepotání... to už je něco! To nás přece nemůže nechat chladnými. A pak
ON, občasně procházející barevnými čísly Textů, Jan Válek. Tak trochu
stranou všeho a všech, obrácený dovnitř, vně spíš jenom tehdy, je-li si
jist v tom, že když otevře oči, obzor bude zelený. Přenáší si svoje verše
po kopcích kolem Vsetína; zbavuje slova nahodilostí a zbytnělostí, osekává
je jako Karel Toman. V přílivech citů, které zásadně neprozrazuje, ale
skoro se za ně stydí, sleduje a obrušuje náplavové dřevo a jeho překvapivé
tvary. Sem tam se zdušeně zasměje a vzpomene si na některého z jemu milých
autorů, z nichž exaktními postupy vymyl vše (je totiž hydrolog), co mu
milé není. A to pravé je součástí jeho života, jeho snění. A umí to zpaměti.
Stejně jako vlastní verše, které se pomalu skládají do bohatšího celku,
který mi zní jako hudba Stravinského. Tu také ještě plně nechápu, ale
cítím, že se jí něco podstatného, a velmi originálně, sděluje. Nedá mi
to: Jane Válku, bušte do své staré remingtonky silněji a častěji!
–dm–
je tu jistá nestřídmost
U kostelíka Svaté Trojice
rozpakuji se:
nevím, kolik plakat
Za pláč kochám se:
ostal a voní akát
u kostelíka Svaté Trojice
Tak sobě
a já si raduju tu svoji radost
raduju raduju a furt mám né dost
a tak si žaluju tuhle mou žalost
žaluju žaluju až jedna radost
Jeslí stelte
místy znaven jsem,
až drtkou slaminy tuchnu
i zas jůra jsem:
trefí-li mě, juchnu
Už ano, no, o
nemá ceny
nemá ceny
ceny ceny
od ozvěny
čekat stručnou řeč
Pavlína Lesová
Babiččin poslední úsměv
oči s obrazy
jež dávno překročily skutečnost
do sna
vyvrhly světlu
katakomby křivd
teplo fialových dlaní
jimiž pečlivě
století cedila
prosmeklo se kolem
desinfekčních vteřin
jako cestovat předminulým
časem
a náznakem dotýkat se
křehkých levitujících
pavučin
Předtucha Vánoc
na niti od stropu
visí poslední zbytky kapra
telefon mlčí
bez většího poprasku
smutkem zavrtávat se
do teplého křesla
Výčitka
trny ti vyrůstají z tváře
ach jako bolí
každý tvůj pohyb
už si jen sten
neobratně se proplétající
síťovinou
houbovitého mozku
K nepřekonání
hluboko pod námi je země
jsme celí rozbití a němí
mlhy nás nesou do pekel
mě
tělo bez kostí
z tebe
jenom křídla
jenom křídla
Soukromý Žalář
hořím
když víčka strachem sevřená
násilím otevírám do tmy
venku mráz
rozbíjí
krápníky vteřin
zamořených nadějí
v žilách mi koluje už jen voda
zelené housenky marnosti
hned s včerejškem zabednily
těžká sukovitá vrata
. . .
utíkáš i ze snů
abys (opodál) nedotčen
mě bolel
PAVEL SOBEK
Záchodové okénko
Srpnová noc sem okny vdechuje
horký závan bramborové kaše.
V prachu, smíšeném s vlasy,
ožívá podlaha šouravými kroky.
Stíny kaktusů se derou zeminou.
Vermeerova dívka na kopii obrazu, nehybná,
nad záchodovou mísou pročítá si
hlubokou čerň řádků.
Na vyšívaném přehozu postele
ovoce, vysypané z ošatky.
Okénko do výtahové šachty naslouchá, dýchá, pootevřené.
|