TEXTY č. 27 (PODZIM 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

RECENZE

Petr Hora: Chudobka vzpomínková

Petr Odehnal Skrze tmu něčí oko

Jakub Chrobák: Letošní Ortenovky poněkud podivné…

Petr Hora: Chudobka vzpomínková

Dnes, jen několik málo týdnů od vydání letáku vznešeného a zároveň srdečně prostého titulu Maminka, lze stěží odhadovat, jak hluboce zasáhne dosavadní florianologická bádání. Snad ano, snad vůbec ne, rozhodně však nikoliv hned a nikoliv převratně. Iluze, ať jakékoliv, nejsou na místě. Svědectví o manželce Josefa Floriana a matce jeho dvanácti dětí, Františce, rozené Stehlíkové (1882 – 1962) sestavil ze svých vzpomínek a fotografií a z korespondence se sourozenci i z písemných projevů jiných příslušníků rodiny a známých in memoriam 120. výročí jejího narození a 40. výročí úmrtí její nejmladší, Václav (1927).

Františka Florianová žila svůj pozemský život v tak podivuhodné a zároveň nekonečně pracovité skrytosti uprostřed všeho neustálého okolního ruchu, v tak dojemně kajícné tichosti, že v této době tzv. agresívního zviditelňování, reklamy a téměř všobecného pokrytectví těžko uvěřit. Mělo být toto její inkognito darem, neocenitelným osobním privilegiem? Či snad se jí tímto životem v důsledném ústraní dála křivda? Tak či onak se její celoživotní stal konec konců i jejím posmrtným údělem. „Jeden dlouholetý a pravidelný návštěvník Staré Říše – na omluvu budiž uvedeno, že byl básník – se velice podivil, když se po otcově smrti dověděl, kdo je naše maminka," vzpomíná Václav Florian. (s. 7.). Ostatně každý, kdo je alespoň zběžně obeznámen s touto kapitolou naší náboženské a kulturní historie (nejzřetelněji to vyniká z korespondence) si nemohl nepovšimnout, že byla-li kdy vyvolána jménem „paní Florianová", pisatelům zpravidla tanula na mysli svobodná sestra a prodloužená ruka Josefa Floriana, „tetí" Antonie (1878 – 1956). „U nás byla chyba, že všechno dostala do ruky tetí a maminka jako kdyby nebyla. Mně vždycky připadalo, že je u nás služkou a velmi mě to bolelo..." uvažoval zase jindy s podobně patrnou lítostí Metoděj Florian. (s. 9.)

Jen dvanáctistránková Maminka, vydaná v pouhých 300 kusech soukromým nákladem autora letos v Šašovicích u Želetavy, nemůže a ani nechce změnit historický význam osobnosti Josefa Floriana. Umožňuje však vhlédnout do privatissima Florianovy rodiny, např. do jejího vnitřního uspořádání, do jejího každodenního chodu, do způsobu její dělby práce a povinností apod. A také pochopit postavení žen v ní. Bez sentimentu a s nečekaným odstupem, bez dnes už stereotypního nekritického obdivu. Každá řádka, každý motiv zrovna překypuje nutností potřeby být vysloven a nahlas pojmenován, být přioděn do navždy fragmentárního slova tištěného. Aby vydal svědectví o dokonalosti lásky maminčiny a i o nekonečnosti dluhu lásky vůči ní.

Petr Odehnal Skrze tmu něčí oko
(K nové sbírce Jany Štroblové)

V Kritickém metru MF Dnes 8. ledna 2002 přeměřil Radim Kopáč novou sbírku Jany Štroblové Skrze tmu něčí oko. Kritik sbírce vytkl absenci atmosféry, osobitého vidění světa, nedostatek stylistické zručnosti, verše odsoudil jako „stokrát omleté, zoufale nepoetické a exaltované fráze". Ilustrace Václava Kabáta pak šmahem odepsal jako kýčovité a závěrem ještě upozornil na „četné gramatické lapsy". Zdrcující. Zvláště v souvislosti s titulem vydaným v kvalitní Edici poesie Host, v níž ostatně Štroblové vyšla i devátá sbírka, Světlohry (1996). Odsudek každopádně provokuje k přeměření, vždyť mladému Kopáčovi se stává, že se nepotká s verši starší generace...

Výtek vůči redakci knihy je několik. Záložka uvádí nesprávně vročení dvou sbírek Jany Štroblové, a to sbírky Hostinec u dvou srdcí (1965, má být 1966) a sbírky Torza (1969, má být 1970). Sinologa Kolmaše jistě nepotěší, že obor, kterému se věnuje, může být v kulturních kruzích označen jako synologie (na záložce). Poslední výtka směřuje k redaktorské nepozornosti na s. 18, k instrumentálu plurálu „s lučnímu kobylkami". Ve sbírce několikrát užitý tvar „oblásky" rozhodně nelze v tématickém kontextu tvorby Jany Štroblové považovat za chybný.

Sbírka Skrze tmu něčí oko přináší, stejně jako všechny předchozí básnířčiny knihy, civilistní verše plné lásky, touhy, stesku a naděje. Nejde však o verše banální, přepjaté a uplakané, kde by slzy byly pocukrované. Toužila-li debutantka Štroblová ve sbírce Protěž (1958) „v nazlátlém třpytu, na jaře setém, / plnit se, přetéci, rozpěnit květem" a bála-li se „všeho, co se zmešká", v roce 1989 píše Jiřímu Ortenovi: „My se pozemskostí / div neudávili, bratříčku, my hladoví hosti, žel / (už ta chuť-potměchuť mládí; pelyňku?, či mlíčí?)." A dnes? „Zbrklá postava, / ta v sešlapaných loďkách, / v jakých nikam neodpluje," toužící „jen ještě dostat zas květ protěže". Přibývá ohlédnutí („Zbořili ves – i já ji v duchu stavěla."), vzpomínek, návratů k dětství („stesk po světě z babiččiny truhly"). A v těchto ohlédnutích nabízí básnířka verše z nejpůsobivějších, když například zkouší objevovat „živly v pískovci": „Vidět. Skrze. / Mít – jako je písek v jantaru – / zalitou paměť. V slze." – Dílo Jany Štroblové umožňuje vhled do ženské duše, od netrpělivé dívky až k trpělivé ženě, do duše moudré a rozvážné a někdy i trochu víc patetické a sentimentální. Všudypřítomnost touhy a naděje dokresluje Štroblová znovu tradičné: lunou a světlem, v kontrastu ke stínu a tmě. Stesk a toužící naděje jsou zde spojité nádoby zapomenuté v tichém polosnu, na louce. Myslím si, narozdíl od Kopáče, že toto mírně starosvětsky působící zátiší se s Kabátovými ilustrace dobře doplňuje.

Další významnou tématickou složkou knihy je odpovědnost, především morální odpovědnost člověka k přírodě (obrácení se k těmto otázkám je jistě motivováno i tím, že se lidstvo ocitlo na prahu nového tisíciletí), ale také odpovědnost umělce. Odpovědnosti umělce je věnován druhý oddíl sbírky nazvaný Propady. V tomto oddíle autorka zkoumá odpovědnost za talent, za dílo, za pravdivost uměleckého zobrazení ve zrychlujícím se světě („pomalý čas, jejž rychlík rozdupe", „ano byl staromil / malomyslněl / v časoprostoru bez děje"). Sedm portrétů různých umělců směřujících k pointě celkově působí jako básně mnohoslovně, více by jim asi slušela forma povídky. – Nepříliš přesvědčivě působí také verše vztažené k pozici člověka v přírodě („Člověk. Už provždycky / všeho pán.") s kritikou násilí vůči člověku, zvířeti i krajině, ať už je to apokalypticky pojaté Rekviem za dobytek („Zbytky těl zakopou se do hlíny. // Co ale duše?") či báseň Globální oteplení. Panování člověka však nemůže být věčné, vždyť „v nebi, předtuchami protkaném, / horečným mrakům mráz jde po zádech, že se až začaly třást orkánem". Snad proto uvádí Štroblová do sbírky také motivy adventu a – stejně jako v předcházející sbírce Hlasy (1999) – několikrát oslovuje Boha, Velkého Mága či Velikého Světlonoše.

Po formální stránce nabízí Štroblová čtenářům to, na co jsou u ní zvyklí. Sledujeme například opět poměrně četné užívání závorek, které je jedním z viditelných vlivů poezie Mariny Cvetajevové. Básně mají povětšinou vázanou formu, čteme pestré a bohaté rýmy volně procházející básní či ve střídavé pozici, které různou měrou dodávají veršům méličnost. S péčí o zvukovou stránku verše se ostatně pozorný čtenář setká často („Snad skrze tmu něčí oko / už růst úplněk uvidí."). Důkladnou práci s rytmem a rýmem lze jistě považovat za konstantu v poezii Jany Štroblové. Co je však v posledních sbírkách nové a přínosné, je úsilí o větší koncentrovanost výrazu.

Závěr? Zjistil-li Radim Kopáč, že nová sbírka Jany Štroblové má z metru tak akorát dvacet čísel, na základě provedeného přeměření si myslím, že se minul téměř o půl metru.

Jana Štroblová: Skrze tmu něčí oko. Host – Edice poesie Host, sv. 58. Brno 2001, 76 stran.

Jakub Chrobák: Letošní Ortenovky poněkud podivné…

Letošní udílení Ceny Jiřího Ortena vzbuzuje přinejmenším rozpaky. Skutečnost, že cena byla udělena dvěma autorům, jednomu básníkovi, který vydal už svou pátou sbírku (Martin Langer získal Cenu Jiřího Ortena za sbírku Pití octa) a jednomu prozaikovi za jeho literární debut (Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem), by mohla být základem názoru, že mladá (Ortenova cena se udílí básníkům do 30. let) česká literatura byla v tomto roce tak vyvážená v oblasti poezie a prózy, že zkrátka bylo zapotřebí udělit ceny dvě, pro každé odvětví zvlášť.Když se ale na věc podíváte trochu hlouběji, zjistíte, že ono to nebude tak horké. Pokusím se teď předložit několik reflexí, které se vztahují k oběma knížkám.

Martin Langer je básník, kterému pro zachycení určitého výseku světa, pro záznam nálady, nebo vůbec pro reflexi o postavení člověka ve světě nestačí jeden obraz. Vždy jako by se bál, že vyjádření není přesné, že chybí ještě jeden, odlišný úhel pohledu: „Moje samota je boží rodina / uvnitř / vně tedy tady / na zemi – jakýsi výlet / ale není to let / pakliže pták létá jako já / přerývavě k smrti / vyděšený" Zdá se, jako by byl posedlý potřebou sdělovat čtenáři zoufalství, které se dostavuje při hledání své, vlastní básnické cesty. I proto je Pití octa prosyceno aluzemi, ale i citáty jiných autorů. Výsledky ale nebývají rovnocenné.

Tam, kde se vyrovnává s pohledem jiného tvůrce, s jeho způsobem zachycování světa, tam vznikají kouzelné básně-dialogy, jako např. báseň Ctím tři mistry, věnovaná Jiřímu Kolářovi, Ladislavu Novákovi a Josefu Hiršalovi. Kde se v jednotlivých strofách vlastním jazykem pokouší interpretovat metodu každého z uvedených básníků. Když se přidá vyprávěcí rovina z oblasti rodinné historie, vznikají lyricko-epické delší básnické celky, které jsou jakousi malou veršovanou dějepravou. V těchto polohách je, myslím, ukrytý talent Martina Langra. Pojmenoval bych jej asi takto: slovem, poučeným u různých autorit, ale stále zarputile se snažícím být slovem vlastním, jedinečným, tedy tímto slovem odkrývat vlastní kořeny a nacházet souvislosti mezi svými pocity a svým rodokmenem.

Ovšem jsou i básně (jako třeba Cesta-loď), které se stávají jen jakousi literaturou z literatury a pro literaturu. Poznámky za takovou básní, kde je přesně popsáno, který verš odkud pochází, jsou sice jasným vnějškovým znakem, že jsme na počátku nového století, že tedy to, co označujeme jako postmoderna je i pro tuto sbírku stále erbovním slovem (především tím, že už tu nejde o nové pohledy, ale o správný a nový mix pohledů známých). Nejsem si ale jistý, jestli takový pall-malll je smysluplný. Vcelku však lze říci, že tato sbírka za čtení stojí a že Cena Jiřího Ortena byla v tomto případě udělena oprávněně.

Druhá knížka je na tom o poznání hůře. Jde o kaleidoskop drobných epizod, které dohromady vytvářejí celek. Dějová linie je poměrně prostá: mladý učitel odchází od své ženy a učitelského povolání, bere si kytaru a odjíždí z Čech do Berlína, kde si v metru vydělává hraním. Tady se seznámí s poněkud lehkovážným Pancho Dirkem, se kterým založí punkovou kapelu U-Bahn, podle německého označení pro metro, kde se setkali. Oběma nejde ani tak o hudbu, jako spíš o zábavu a u Pancha Dirka navíc jde především o to, že bude blíž ženám, které nade vše miluje. A tady je hned první zádrhel. Když nás autor seznamuje s touto Panchovou vášní, neodpustí si, aby nám nepřiblížil i metodu, a co najednou slyšíme: Kontaktýrunk, Montýrunk a Demontýrunk.  To se opravdu nic od 60. let a Milana Kundery nezměnilo? Ale ano, celý vztah zplaněl a zvulgárněl, ale jinak je to až otrocká závislost na Směšných láskách. Nicméně příběh pokračuje, do kapely přibude ještě jeden člen, poněkud romantický a hřmotný bubeník. Vypravěč se seznámí s dívkou jménem Katrin. Několik (asi, protože čas jako by se tu nehýbal, což je jedna z předností této knihy) měsíců spolu žijí. V závěru dívka získává stipendium na univerzitu na Islandu a vypravěč přemýšlí o návratu.

Celý tento příběh je zabalen do drobných epizod, jejichž hlavním tématem je podzemí Berlínského U-Bahnu. Jmenuje se tak skupina, vypravěč tu tráví soustu času v baru, kde sedávají řidiči, tady se vypravěč setkává s postavou Guntra, který jako strojvedoucí přejel pět lidí, zde zaslechne i historku o podivném laku, ve kterém jezdí ti zemřelí, kteří svůj život skončili v U-Bahnu. Pravda, Jaroslav Rudiš toto všechno zaznamenává s jemnou ironií především ve vztahu k postavě vypravěče, ve které si máme představit samotného autora, je pravda že Rudiš umí zaznamenat dialog a dokáže volně a plynule přecházet z historky na historku. Ale bohužel není pravda to, co se této knížce tak často podsouvá, totiž schopnost jako Bohumil Hrabal zachytit svět drobných figurek.

Ten svět sice Rudiš zachycuje, ale jen jaksi povrchně, zvnějšku, na efekt. Spíš, než Hrabalovská inspirace, napadá mně tu inspirace beatnickou literaturou. Jako by u nás v Čechách Kerouackovo Na cestě stále platilo. Zkrátka: knížku si přečtete rychle, zcela určitě nebude nikoho (není-li zbytečně puritánský) nudit ani urážet. Ale do knihovny bych ji nechtěl, neměl bych totiž důvod se k ní vracet. A proto si myslím, že ta knížka má ambice stát se dobře prodávaným titulem, ale nejsem si jistý, jestli má co dělat s Cenou Jiřího Ortena.

Langer, Martin: Pití octa. Host, Brno 2001. 80 s., 99 Kč,-

Rudiš, Jaroslav: Nebe pod Berlínem. Labyrint, Praha 2002. 141s., cena neuvedena.