TEXTY č. 27 (PODZIM 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

Próza

Martin Škabraha: Intermezzo: 1945

David Antony: Pri bielom brehu Afriky

Deník Anežky Buršíkové z Tlumačova

Martin Škabraha: Intermezzo: 1945

Stopy tankových pásů, vtištěné do prachového koberce polní cesty, dosud zdobila rosa. Její chlad vzbuzoval zároveň úzkost i pocit očištění a zlatavé záhyby slunečního roucha, splývající z oblohy, na ni přenášely cosi sakrálního: jako by někdo vykropil zemi, znásilněnou tažením cizích armád, svěcenou vodou – ne snad pro víru nebo nějakou církev, ale pro pouhou potřebu symbolického aktu, pro potřebu oddělení odcházející války od mírového svítání, pro nehmotné vítězství nad démony strachu, násilí a smrti: jejich stíny se ještě míhají v oprýskaných kulisách, nesouce studený pach zbraní, zatuchle upjatou čistotu uniforem a dusot vojenských bot, vždy hromadný dusot těžkých bot, které naprosto nerozlišují mezi asfaltem, trávou a jehličím, ani mezi Moravou, Sudety, Polskem či Saskem a Durynskem; nepřeslechnutelně hluché boty hluchých mužů, kteří místo naslouchání jen neživotně upírají temné zraky, jakoby nucené matně lesklou tíhou kovových helmic k nepřetržitému napjatému zamračení, a místo řeči štěkají své psí útržky toho, čeho smysl a srdce zůstávají nedosažitelně v hlavním stanu toho či onoho Vůdce.

Zastavil se. Krabičku zápalek, kterou svíral v pravé dlani, pozvedl k hlavě a téměř na ni přitiskl ucho. Nepatrně s ní pohnul a zachytil stěží rozeznatelný zvuk: kosti lapených démonů sirně zachrastily; jsou uvnitř a on je nepustí ven, dokud nepřijde ten pravý okamžik na to pravé místo. Stíny všude kolem se v nerozhodnutém zápase mihotají mezi plameny úsvitu. Až se vrtkavá štěstěna historické nutnosti převáží na jednu ze dvou bezprávných stran, čas znovu poběží.

V pozadí matně načrtnuté figury nadcházejícího dne je výjev ze včerejšího odpoledne: shromáždění několika vesničanů na prašném plácku před obchodem; v jejich středu dva neznámí, jiní lidé; jeden svírá v ruce německý samopal, druhý má opasek s pouzdrem a pistolí; jejich tváře jsou tmavší než tváře ostatních – zdá se přitom, že to není způsobeno špínou nebo delším pobytem mimo domovní zdi, ale opravdovou temnotou černě planoucího srdce...

„Nikdy, za celou dobu nikomu z nás neublížili," řekl kněz, když onen muž, jehož levé oko se pořád netečně dívalo do strany, konečně zmlkl a rozhlédl se po ostatních. Ticho, vycházející z jejich úst a očí, usedalo na skloněnou hlaveň samopalu, odkud je farářova slova setřásla ve velkých těžkých kapkách do prašné srsti země; byla to slova tichá, avšak naléhavá.

Muž zůstával nehybný. Ani se na kněze nepodíval. Ani podruhé ne:

„Za celou dobu protektorátu se chovali jako součást vesnice a všechno snášeli s námi. Nikdy nikomu neublížili."

Zdá se, že muž se samopalem se nedívá vůbec nikam; zdá se, že trpí zvláštním druhem slepoty, že nedokáže vidět nic jiného než cosi, co ho – jednou spatřeno – uvrhlo do záštiplného bezčasí, v němž si vystačí s pohledem jediného oka. Jeho hlas jako by vycházel odjinud, z nějaké dutiny:

„Nikdy, za celou dobu se nepostavili za stát. Když Hitler řval, že Československo utlačuje Němce, nešli a neřekli, že je to lež."

„Je to jediná německá rodina v celé vsi. Jedna jediná rodina! Oba synové padli. Pokud se dopustili něčeho zlého, Bůh už je potrestal dost. Na nás ponechal odpuštění."

„Všichni nesou vinu! Všichni, kteří se nesebrali a neřekli nahlas, že Hitler je sprostý lhář. Když mlčeli, souhlasili."

„Kdo z nás nikdy nemlčel?"

„Dáme jim šanci. Dáme jim čas do zítřejšího rána. Můžou odejít. Můžou udělat to, co už dávno měli. Dáváme jim čas navíc."

„A kdo vy vůbec jste?"

„My jsme za vás bojovali. Zatímco vy jste sklonili hřbet, my jsme bojovali. Žili jsme v kopcích jako psi. Hůř než psi!"

„Kvůli tomu se přece nemusíte chovat jako vlci!"

Potom ten muž, který se na kněze stále ani nepodíval, vzal svoji zbraň; byla celá od oleje, jako by z ní předtím smýval otisky prstů nacistického vojáka. Řekl lidem okolo, aby se rozestoupili. Výstřely, které se zaryly do kmene mohutné lípy, vzdálené několik kroků, byly první, jež od začátku války zazněly přímo v obci. Nesmlouvavá kadence dvou nedbale mířených dávek z automatu způsobila, že knězova oční víčka se několikrát zachvěla, ale nezavřela se. Byl ještě mladý a všichni říkali, že snad nikdy nezestárne, jak má dětskou tvář.

Teď otočil hlavu a zadíval se na desetiletého chlapce, který celou scénu fascinovaně sledoval. „Nevěř jim, Jakube," řekl. „Nevěř nikomu, kdo drží v ruce zbraň. I kdyby to byl tvůj otec. Nesmíš si z nich brát příklad! Je už nikdo nezmění, ale vy..."

Rozběhl se. Už to není daleko. Za chvíli přijde houpavá lávka – nesmí se dívat dolů, do proudící vody potoka. Potom ho čeká chvíle mírného stoupání mezi břízami, náhle ukončená sluncem v očích: prostorná mýtina s největším domem a stodolou ve vsi. Když to obejde zezadu, může se dostat na ohromný seník, také největší ve vsi... Předběhne je! Je malý a slabý, ale má krabičku s lapenými démony. Udělá to. Celá ves uvidí. Všechny pomstí. Ne ty mrtvé (nebyli zde žádní), ale ty ponížené (a to byli všichni...). Není třeba, aby za ně bojovali podivní cizí muži. Udělá to sám!

Zastavil se. Vůně vody mu prudce stoupla do nosu. Z šera stromů, problýskaného ranním světlem, se vynořil potok a lávka. Něco v něm si vzpomnělo: bezmoc, zalknutí, voda na místě dechu, smýkání těla po tvrdých a kluzkých kamenech, mihotavý rub vodní hladiny a skrze něj viděná čirá obloha s jedním bílým mrakem, plujícím v opačném směru než jeho tělo – „Jakube, div ses neutopil!" říká pak matčina tvář, pronikající mokrým záhlukem – –

Uvědomil si, že to nedokáže. Nepřejde lávku. Nikdy sám nepřejde lávku. Zlomyslnou, houpavou cestičku bez opory, obracející každý učiněný krok proti jistotě všech kroků následujících. Uslyšel věty: Nepůjdu. Kdybych šel, spadl bych dolů. Nemůžu jít. Nemůžu být hrdina. – Věty nesnesly odporu. Neznal cestu, jak jim vyrvat své já. Zůstal bezradně stát a krabička v jeho dlani nevydala ani hlásku.

Teprve štiplavý zápach kouře mu znovu připomenul cíl jeho putování. Přes potok se k němu zvolna linuly chuchvalce temného dýmu. O jeho zdroji nemohlo být pochyb: to nebyl jen seník, to musela hořet celá usedlost. Série výstřelů, jež se vzápětí ozvala, mu zpřítomnila včerejší scénu před obchodem. Tušil, že tentokrát se kulka z německého (a čerstvě počeštěného) samopalu nezaryly do těla stromu. Chlapce náhle ovládl pocit, že se přece jen účastní. Zdálo se mu, že ho žhářský dým přenesl přes vratkou lávku odvahy až do míst, která měla být dějištěm velkého činu. Bylo to, jako by samotný fakt, že svírá v ruce krabičku nepoužitých zápalek a v hlavě má jistý úmysl, připisoval to, co se tam právě stalo, na jeho vrub. Nedokázal si přesně představit, co se vlastně zrovna odehrávalo, tak jako si od začátku nedokázal přesně představit provedení a důsledky svého plánu. Přesto si byl nyní jist, že to, co se tam na druhém břehu děje, je přesně to, co by se mělo dít a co od začátku chtěl, aby se dělo.

Pak ji uviděl. Běžela. Prchala po chodníku, svažujícím se k potoku a ústícím v lávku. Dlouhé světlé vlasy za ní zářivě vlály a její tělo před nimi bíle svítilo; byla nahá. Zastavila se na břehu, těsně před vstupem na lávku, a ohlédla se. Nikdo ji zatím nepronásledoval. Pak otočila hlavu zpět a zadívala se na chlapce. V její tváři četl i na dálku nevýslovný děs, něco, co dosud neuměl pojmenovat, ale co přesto neomylně poznal.

Dostal strach. Půjde k němu? Nevěděl, čeho se přesně bojí – zda jí, anebo toho, před čím utíkala. Možná něčeho, co bylo za tím vším, hloub a dál, než mohl dohlédnout.

„Jakub!" zakřičela a vztáhla k němu ruce. Její hlas vzbuzoval úzkost. Chlapec byl zmatený. Nevěděl, proč na něho volá.

„Jakub! Pomoc! Jakub!"

Uvědomil si, že děvče mluví česky. Vybavil se mu její pyšný výraz, když ve třídě ostatním dětem – ba i samotnému učiteli – demonstrovala správnou německou výslovnost, na niž měla jako jediné německé dítě ve škole patent. Všichni ji za to nenáviděli. Mnohokrát si říkal, že by byla krásná, kdyby nebyla tak pyšná a nejmenovala se Heike.

„Jakub! Pomoc!"

Opět se ohlédla. Stále nikdo, jen kouř zmohutněl a zlověstně ovíjel svítivé dětské tělo. Pochopil. Bála se sama vstoupit na lávku. Chtěla, aby pro ni došel a převedl ji. Nemyslel na to, zda něco takového dokáže. Přemýšlel, je–li správné to udělat. V nitru ucítil rostoucí naléhavost a čekal, až se z ní vynoří věty, aby jí daly tvar – –

Půjdu a hodím ji do potoka, ozvalo se. Utopím ji, říkala slova. Půjdu, odvedu ji doprostřed lávky a pak ji shodím dolů, říkalo nitro, kterému se nemohl vzepřít, neboť vlastnilo ono zaklínadlo: já: Já to dokážu!

Vykročil. Byl kousek od začátku lávky. Věděl, že až dojde úplně k ní, nesmí se zastavit. Jistotu, získanou na pevné zemi, musí plynule přenést dál. Dokázal to. Dřevěná cestička zaduněla, ale ještě se nerozhoupala. Když půjde rychle, nedá jí čas, aby ho příliš zlobila. Udělal několik drobných kroků. Nedívej se dolů! řekla slova. Dal hlavu zpříma a zadíval se upřeně na Heike. Právě vkročila na lávku. To ho zarazilo. Nepředpokládal, že mu půjde vstříc. Znejistěl a zpomalil. Ale nezastavil se. Šli. Houpavá dřevěná stezka se ztrácela pod nohama a znovu se pod ně vracela – několikrát ho udeřila do chodidel a málem vyvedla z rovnováhy. Dolů syčela voda a v očích štípal kouř. Hleděl do její tváře, jež se každým krokem zvětšovala. Modré dívčiny oči jako by získaly ještě sytější barvu. Nebyly v nich však žádné slzy.

Zastavili se. Byli uprostřed lávky, rozhoupané jejich kroky. Modré oči sklouzly dolů a zadívaly se na jeho ruku, svírající krabičku zápalek. Pak se zase vrátily. Byl v nich pořád tentýž děs, totéž nechápání. Chlapec se ztrácel v jejich modři a neviděl vůbec žádná slova, žádné věty... Objala ho. Studila a připadala mu tenká. Chvěla se, ale svírala ho neobyčejně pevně. Opětoval její stisk a bezděky uvolnil obsah pravé dlaně – krabička dopadla na lávku pod jejich nohy a zachrastila. Chtěl něco říct. Chtěl vysvětlit to, že nedokázal provést svůj záměr. Anebo to, že vůbec takový záměr pojal. Anebo něco úplně jiného. Prostě tu bylo něco k vysvětlení. Nevěděl co – i když mu připadalo, že to tu bude navždy... V nitru ucítil rostoucí naléhavost a čekal, až se vynoří věty. Ale všechna slova se proměnila v mlčení a jenom pach vody byl čím dal hlasitější, stále blíž a blíž.

David Antony: Pri bielom brehu Afriky

Nažavo podo mnou sa vinie pravidelný oblúk prázdneho pobrežia, akoby vymodelovaného jediným ráznym zárezom božieho prsta v pevnine. Jeho piesčitý povrch je neprirodzene rovný, akoby ho práve pred chvížou rozvažkali obrovské ťažké mechanizmy. Ešte nepoužívané aleje slnečníkov, pripravené na budúcich návštevníkov tam stoja ako suché stromy so zviazanou korunou. Vidieť pár prechádzajúcich sa žudí, ktorým nevadí studený marcový vietor vanúci po búrke od Skaly. Zopár samotárov so psami, dvojice v stredných rokoch, jedna či dve rodinky. Na opačnej strane, pri pohžade napravo vidno prístav, v ktorom sú iba rybárske lode, tie krásne biele jachty, pre ktoré je tu vždy pripravené miesto, zatiaž nikomu nechýbajú. Niekožko domácich gazdiniek si šepká kým rybári preberú práve privezený úlovok a pekne vytriedený ho rozložia na móle. Jasne cítiť rybinu a morskú sož, kombináciu, ktorú som odjakživa – ani neviem prečo – považoval za nepríjemný zápach, symbolizujúci nikdy nevysychajúcu prístavnú mastnotu. Tí, ktorí ste navštívili takéto miesta iste uznáte, že aj napriek tomu, práve tento puch doplňuje ich jedinečnú atmosféru. Preto som vstal z miesta na móle kde som celé ráno čakal na východ slnka a pohol sa k pláži...

Zamyslene som kráčal tesne popri mori, snažiac sa chodiť presne po hranici, kde more naplavilo súvislú mäkkú vrstvu zelených lístočkov rias lemujúcich pobrežie, kam až som dovidel. Myslel som pri tom na precitnutie, na návraty z nepochopitežných nálad – na čas kedy sa zobúdzame z čudných a krásnych snov - mám pocit, že je to vežmi smutné pretože precitáme do reality, ale zároveň, nepochopitežne sebaisto dostávame nádej do ďalšieho čakania. A možno to ani nie sú sny, azda je to len ilúzia, polosny v driemotách, ktoré sa nezdajú byť reálne natožko, aby realitou niekedy naozaj boli. Sám pre seba ich ochotne naplním, odtrhnem od skutočnosti, zavrhnem ich pravdivosť, tak, že ich prikryjem tučným nánosom domnienok a pochybností. Predsa verím, že je možné, aby som isté udalosti, predmety a osoby nevedel vecne zaradiť, čo ako živo sa na nich pamätám. Podchvížou sa sám pre seba usmejem, veď nie všetko musí mať zmysel, dokonca som presvedčený, že univerzálny zmysel nachádzam v tom, že všetko je relatívne. Presne tak, ako tá noc so Skalou v pozadí...

Slnko, ktoré je už iste dosť vysoko nad pokrčeným africkým obzorom, skryl silnejúci vietor za sivé jarné mračná. Keď som prechádzal zostrujúcim sa oblúkom pobrežia, za ktorým už prístav vôbec nebolo vidieť, vlny zosilneli tak, že som im nestíhal uhýbať a jedna z nich mi dravo vyšplechla na nohy. Náhle som pocítil zimomriavky, pretože jej chladná ruka obklopila tkanivo môjho lýtka. Spomenul som si, odkiaž poznám tento pocit, zistil som aj to, že to bol presne ten stimul, na ktorý som od začiatku čakal. Všetko sa vrátilo a opäť na mňa vyvalilo. Cítil som, že prichádzajú pocity z nedávno prežitých chvíž, ktoré som si tak vežmi želal. Musel som zastať. Najprv som stratil rovnováhu, potom sa zapotácal a oddane zvalil do chladného piesku...

Je tma, nočným teplom rozochvený vzduch volá búrku. Som s niekým na pláži, sedíme vo vlhkom piesku. Je príjemný na dotyk, musíme sa ho dotýkať, pretože vzduch je stále chladnejší. Vidím, že medzi nami prebieha rozhovor. Desí ma to, pretože naše slová nepočujem. Cítim, ako mi niečo stláča pžúca a vypudený vzduch vyháňa von z pohybujúcich sa úst. Určite dostávam aj nejaké odpovede, no sú mi nanič. Sú azda tiež také slabé ako moje slová, že ani ony nedokážu prehlušiť hukot vĺn? Je treba ísť k sebe bližšie, posunúť ústa k ušiam, nazrieť jeden druhému do tváre...

Vidí sa mi, že môj spoločník je žena, alebo dievča. Sprvoti som si nebol istý, koho odhalia rozpačité obrysy a či sa mi vôbec bude chcieť takto zblízka ukázať. Dlho sa mi osoba zdala neurčitá, iba ako sediaca postava obrátená tvárou k čiernemu miestu, ktoré vypĺňala obrovská Skala v mori, ale potom som sa uistil. Moje oči, už zvyknuté na tmu, rozoznali ženu, statnú Španielku. Doteraz tam sedela úplne bez pohnutia, strnulo, až som sa bál či je všetko v poriadku. Najprv som myslel, že by som práve toto zdanie mal využiť ako zámienku pre kontakt. Ukázalo sa, že tam sedí tak ticho, aby ma neodplašila. To ona začala rozhovor, ale zžakla sa, pretože zbadala, že jej nerozumiem, alebo ju nepočujem. Neskôr, keď som prvýkrát ovoňal jej dych, som je prezradil, že na vine bolo hučanie vĺn. Vtedy na krátko odtiahla ústa od môjho ucha, tak, aby som mohol vidieť ako sa spokojne usmiala, no hneď na to sa opäť pritiahla blízko k mojej hlave a povedala niečo, čo si dodnes neviem vysvetliť. Chcel som sa jej priznať, že nechápem, povedať jej to tak, aby ma počula, aby si ten význam nechtiac nezamenila za niečo iné. Naklonil som sa k nej, odhodlaný jej to zretežne povedať do ucha. Začal som, ale vety zostali nedopovedané...

Dlhé vlnité vlasy mala studené a čierne ako hriva ušžachtilého koňa. Musel som sa nadýchnuť vzduchu, ktorý v sebe zadržiavali, lebo bol úplne iný ako ten, ktorý dovtedy poznali moje pžúca. Bolo to, akoby bol obohatený o tajomnú látku, ktorá ma nútila prestať sa ovládať, ignorovať hlasy prichádzajúce z môjho vnútra. Počul som, ako vietor hučí po zdvíhajúcej sa hladine, čeriaca voda sa za nami naťahovala. Rada by nás prijala, poskytla svoje mĺkve lôžko. Žena si ma k sebe pritisla ešte tuhšie, preliačil som sa do nej. Ústa mala plné sladkých slín, ktoré Vám ochotne poroztiera po tých najcitlivejších miestach. Tu i tam mi vytekali kútikmi von, pretože som bol neobratný. Chvel som sa opojením, nedbal som na to, že som zagabaný. Namiesto toho som nechal tú zvláštnu látku prúdiť do mňa priamo z jej úst. Chcel som sa tou ženou napájať, rozhrýzať ju ako obal ovocia, ktorý skrýva napučanú sladkú dužinu a potom ju lačne vyjesť. Musel som, lebo to chcela. Zatúžila byť ochutnávaná...

Na jej pokožke bolo cítiť nepatrný náznak horkastej chuti olív. Bola hebká a horúca ako jej ťažký dych. Kamarát M. hovorieval – aj keď sú Španielky krásne mäkkušké a majú aj bucžaté mušličky, majú na nich taký ťažký sekrét, že Ti spáli sliznicu, keď si nedáš pozor – poznal to určite zo skúseností z vlastnej lekárskej praxe. Nikdy som mu neuveril, aj keby to bola pravda. Žena drží moju hlavu v dlaniach, nadája ma miazgou, až sa dusím, černie mi zrak a ochabievajú končatiny. Stratil som orientáciu, topím sa v piesku. Neviem prečo sa topím, chcem to zastaviť, prosím španielku, aby mi pre boha živého pomohla z neho von. Spanikárený k nej spínam svoje ruky. Celý som v tom piesku ponorený, lapám po vzduchu, aj sa mi zdá, že mi ho tá žena dáva, no namiesto toho mám ústa stále viac a viac naplnené slaným mokrým pieskom, jeho drsnosť cítim všade. Nemilosrdne sa mi zadiera do kože a rve mi mäso z kostí. Prežívam zvláštne delírium a kŕče, počuť Španielkin nárek, nárek mora, nárek pištiaceho vetra...

Náhle súvislý zvuk, jemné šumenie. Prší. Roje kvapiek rozrážajú piesok, zmývajú slzy a vyplavujú naše telá z piesku. Španielkin nárek utíchol, všade dookola modré, príjemné svetlo. Ona pri mne nie je. Vidím ju, ako pobehuje po pláži, veselo poskakuje, prejavuje radosť zo sviežosti dažďa. Neprekvapuje ma, že je nahá a tak neodbytne vyzývavá. Zakričím, či ma počuje, či ma ešte vôbec potrebuje. Pozrie na mňa a nadšene ma privoláva k sebe. Kžakol som si pred ňu, plakal som a prosil ju o vysvetlenie. Nič som nechápal, netušil som, čo sa s nami stalo, nech mi to vysvetlí. Kvôli dažďu som jej nevidel do očí, no bolo mi to už jedno, bol som úplne mokrý, voda mi stekala po tvári. Ona si kžakla oproti mne, rukami mi objala hlavu, opatrne pohladila rukou mokré vlasy. Chcela ma ukžudniť. Keď prívaly sladkej vody pomaly zosilneli, úplne pokojný a plný očakávania som nešikovne pil víno z jej úst...

Pocítil som, že mi je trochu zima, bál som sa, aby som neprechladol. Usúdil som, že vylihovania bolo už dosť. Po búrke je piesok dosť studený. Vstal som a pozrel na hodinky. Určite som musel zaspať. Dal som sa rázne do kroku, chcel som dokončiť prechádzku. Pozorujúc surfujúcich mladíkov som sa snažil nájsť to miesto, za denného svetla nájsť spomienky v mokrom piesku, dúfal som, že tam niečo ostalo, snáď nejaký zabudnutý odkaz, pohodená vec, symbol, ktorý by mi ju pripomínal, ako fetiš privolával neopakovatežné pocity. Pozorne som premeriaval vzdialenosť mora od brehu, pozeral na Skalu a potom späť na druhú stranu. Niečo sa mi nezdalo. Príliv musel hladinu zdvihnúť, more bolo určite ďalej než včera, teraz zaiste zakrývalo miesto, ktoré som hžadal. Bez rozmýšžania som sa vyzul a zhodil zo seba vrchné časti odevu, ktoré som si starostlivo poskladal a zaťažil topánkami, aby ich niekam neodniesol silný vietor. Opatrne, bez náhlenia som urobil prvé kroky smerom k vlnám. Keď som sa ponoril a prekonal nápor chladnej vody, telo sa mi dokonale naplo. Na mnohých miestach sa dokonale zaoblilo alebo dokonca zlialo do plynulej, oku lahodiacej línie. Nečudoval som sa, keď mi na nohách a na chrbte nečakane vystúpili potrebné výčnelky a oči dostali radostnejší, hravejší lesk. Hodnú chvížu som nebadane kĺzal po plytčine nad miestom, kde som strávil minulú noc. Hoci som vedel, že je to ono, po tom, čo sa tam včera dialo, neostal ani náznak. Všetko si to zobralo more, vpilo to do seba, cítil som to na jazyku, hovoril mi to víriaci piesok. Náhle som pod sebou zazrel pohybujúce sa tiene objektov plávajúcich na hladine. Keď som sa pozrel hore, uvidel som neforemné chvosty dosák surfistov ako rozrážajú hladinu. Fascinovaný ich pohybom som ich krátko nikým nebadaný pozoroval, potom som sa vynoril a pridal sa k nim... V ten deň, v čase obeda, keď búrkové mraky rozfúkal marcový vietor a vlny sa zdvihli na prijatežnú výšku, skupina nemeckých dôchodcov nadšene fotografovala nevídaný jav – hravého delfína neúnavne šantiaceho so surfistami.

Deník Anežky Buršíkové z Tlumačova

Při toulkách internetem jsem na stránkách Borise Jirků nalezl deníkové záznamy jeho babičky, které byly pořízeny v letech 1910 – 1924 a 1945 – 1947. Následující řádky jsou publikovány se svolením Borise Jirků a byly vybrány z druhé části záznamů. Celý deník naleznete na adrese: http://www.volny.cz/bjirku/soubory/denik.htm

-pak-

13/4 1945 Po 20 letech, když se uklízely z půdy všecky hořlaviny pro případ požáru, protože se blíží fronta druhé světové války, našel se tento sešit založený mezi starými papíry. Myslela jsem že je ztracený, jinak bych tam byla kolikrát něco připsala. co jsme za léta prožili a zvláště za ty poslední. Celý život jsme se přičiňovali a šetřili na stáří a teď kdo ví jak to všecko ještě bude. Fronta se blíží od Hodonína, který již mají Rusi. O Veselí kde jsou naši Horáci jednu chvíli se mluvilo, že ho již mají, na druhý den, že ho ještě nemají a teď zase, že už ho Rusi mají. To je strašné, když si představíme co se všecko může stát a žádné spojení teď néni, ani telefon ani telegram ani dopis.

Každý den čekáme odněkud nějakou zprávu, jsou-li živí a zdraví ale pořád nic.

V neděli 22/4 se ohlásilo z kazatelny že 25/4 na Marka obvyklý průvod do polí nebude pro nálety a blížící se frontu.

23/4 Je vybubnováno že od 1/2 8 večer do rána 6 h nesmí žádný vycházet z domu a taky žádný nevychází že by mohl být zastřelen.

Přijela sem švagrová Krom. a říká že jejich Vlasta i Máňa jsou obě v zabraném, u Kyjova i v Kdousově a že to mají dobré. My jsme připravení že až něco přijde že budeme ve sklepě.

29/4 Byl pohřeb Franty Horníčka který zemřel po krátké nemoci stár teprve 46 let. Děla neustále tento den duněla, snad střílely na Hradiště.

1/5 Byl u nás na bytě voják účetní, ptám se byl jste také ve Veselí? Jak je to tam? Že byl ale on že nestřílel že je v kanceláři a nebyl tam do konce, tak že neví. Hana se ptala vojáků u Vaň. protože oni nerozuměli česky jako náš. Že je rozbité, že desetkrát se tam jedni s druhými vystřídali. Tak co mě Kroměřížská potěšila, tito mě zase zarmoutili. Ale ten náš voják říká že to tak nemusí být pravda, že to jsou někteří takové huby. A nic se nedá dělat, už se mi někdy zdá, kdyby to bylo možné že bych tam pěšky šla. Kanonáda je pořád silnější a silnější okna se nám otřásají. Čeká se že už dnes v noci se nedospíme.

2/5 Jsou Jožovy narozeniny. Vyspali jsme se ještě v posteli. když se probouzel den vzpomínala jsem na Jožu, že právě teď ve 4 hodiny se narodil. 33 let. Kde jsi, žiješ-li a vzpomínáš také? Když odjížděl říkal, že přijede za 4 roky a už je to 7 roků a 8 měsíců. Já jsem měla zlou předtuchu, co se může stát za 4 roky s námi nebo s nimi a skutečně přišla do toho tato strašná válka, a jenom ta naděje nám zůstává že konec války se blíží a teprvé se o sobě dovíme.

Hned z rána byly strašné rány jako by už děla střílely na Tlum. Fr. Vaň. byl na dvoře a ostrý úlomek jako vejce velký vletěl na dvůr okolo jeho hlavy. Přinesli nám to ukázat ještě teplé. Vyhazovali u nádraží výhybka. Velice nás bolí že již mnoho dní nemůžeme do Zl. poslat žádné mléko. Když ho seženeme néni nikoho kdo by ho tam dodal. Běhám ke Skop. jestli Hausk. nepojedou na cig., ani mlékař už tam nevozí žádné mléko. Čekali jsme dokud to bylo ještě možné že Leop. nebo Antonín dojedou a že jím naposledy seženeme větší množství ale žádný nedojel, aji jsme na ně proto nadávali. Bož. velmi lituje že ještě na 1. května když byl trochu klid, že nevzala na záda mléka a přes Machovou pěšky jím to nezanesla. To byla poslední možnost. Staříček jak uvidí mléko pořád běduje: nebohé děti oni jsou tam bez mléka, kdyby se dalo nějak jim ho tam dodat. Nám teď když jíme kávu nebo mléko hořkne nám to v ústech, co oni jedí a jak jsou dosud bez mléka. Kdyby jen ten konec už byl, mluví se že už jistě tento týden. K tomu ještě je i počasí takové ponuré, ustavičně už několik dní prší, zima námi otřípá, právě takové bylo když nás zabírali Němci 15/3 1939.

3/5 Večer jelo mnoho vojska přes Tl. k Hul. Měli jsme zase vojáky a nejvíc u Vaňharů, je to na rohu a každé jich najdou. Čekáme to tady už každý den. lidi mají kryty připravené hned se odstěhovat. Někteří už spali ve sklepoch.

Lidi se už ani na noc nevyslíkají, aby byli připravení. Elektriku vypnuli, svítíme svíčkou, lehli jsme s myšlenkou, co bude do rána. Spali jsme až o 3 hod klepe někdo na dvoře. Bož. že myslím jsme neslyšeli a bouřili na nás vojáci o byt, že příšli k ní, že je jich plná světnice, že je jím zima a že jím tam topí. Taky k nám zase přirukovali zmoklí, umazaní, suší si pláště u kamen nasáklé vodou, je jich plná místnost. Telefon mají natahnutý od Baď. přes celé naše humno, kde sekerou odrazili od bránky zámek a je dokořán i na noc. Já dnes celý den jen umývám nádobí, půjčit jím nádobí pro oběd, půjčit talířů, u Baď. jsou 2 důst. zase pro ně to samé a zase umývat. Děla celý den hřmí, že už jsou jen 5 km od Tlum.

Já jsem se šla dnes ráno podívat k řezníkovi jestli seká ale všechny obchody zavřené jenom mléko se vydávalo, jinak už žádný nikde nebyl na ulici, okna všude zatlučené deskama, sklepní okýnka zazděné. Fronta už je za Tlumačovem asi na skalách. My máme všecko z bytu pryč jako kdybychom se stěhovali. Vnitřní okna máme vystavené a z venku zatlučené deskama. Ve sklepě už máme kamínka a topíme tam. Bož. si vyčistila a uklidila svůj potom přišel Fr. V. že on její sklep okupuje aby ony šly do našeho. Mezi našema vojákama je takový chlapeček jak byl náš Josefek když vychodil školu, leží na divaně odp. a spí. A teď o staříkovi. Velice rád dělá co já nemám ráda mohu ho prosit nebo co chci dělat. Vojáci jsou tu na chvílku, jdou na frontu, čekáme, kdy zatroubí siréna že se máme schovat do krytů ale to mu nevadí aby jím donesl fot. jakou on míval dílnu myslím si nebudeš jinačí kdyby smrt seděla za krkem. A když řeknu nedělej to jak když hrachu na stěnu hodí. je večer a ještě nevíme kdy to bude. Sedíme v kuchyni při svíčce a já píšu.

4/5 Za Slivotínem u Záhlinic nechali Němci srazit, zničit a zapálit nákladní vlaky plné zboží. Lidi tam jedou úprkem a nosí a vozí si spousty věcí, pytle punč. a šlapek, balíky hřebíků, svazky videl a lopat, konvy na zalívání aj. Na desky jeli napřed s tragařama, potom s vozíkama a s vozama, koňama, kravama, cesta se netrhne, fůry naložené na vrchovato trámama a deskama, jen to drnčí. Vagony se střeženým zbožím, že hoří z toho se už nedá nic vzít, ale že je tam ještě spousta soli. Cukru, že tam bylo tolik, že sedláci z blízkých dědin vozili po 20 centoch. Ale střelba už je ze všech stran, kulky, že už jím fičí okolo uší a je to odvaha tam jet. Něm. Vojáci, že říkali, že prošli světa i v Africe, že byli ale to že ještě neviděli, všude, kde byla fronta, že byli lidi poschovávaní a ani nevycházeli. Ještě pořád máme vojáky, už jsme celé utrápené. Protože je zima, topí se celý den našim uhlím a každý den velký hrnec našich zemáků beze všeho, ani nepoděkují tak jsou drzí. Jako ze svého. Odpoledne už máme v naší kuch. vyhaslé přijdou už po druhé zadělat jím na koláče že mouku a cukr mají, tedy znovu zatopit shánět jím kvasnice a t d. a posluhovat protože se jich bojíme a nejradši by jsme jím viděli už paty. Pořád něco požadují ale slova českého se nesnaží naučit a promluvit jenom němčinu i když jim slovo nerozumíme. Jinak musím říct že byli čistotní hned každé jak dojeli myli se, holili, česali a nic nám nevzali.

5/5 Někteří lidi už jsou v krytě několik dní, dosud to ani nebylo tak nutné dnes už je střelba na blízku, je tady postřelen jeden Písek jak šel pro vodu. My jsme včera seděli do půl noci v kuchyni, potom jsme si šli lehnout oblečení do světnice a trochu jsme se vyspali. Dnes v noci byl velký hluk na ulici od lidí i koní, budím stař. neslyší nic, jdu do dílny za voj. jeden je vzhůru ostatní spějí, snažím se mu vysvětlit že se něco děje, krčí rameny, nerozumí nic. Ráno se dovídáme že dojeli v noci němci, bili i nám do vrat že je rozbijí, že ve válku se nezamyká. Vedlejší Rud, že jim řekl, že tady je malý dvůr a nemohou se sem dát koně tak šli dál. Naproti Štefce Kelové vylomili dveře a zebrali v síni ve sklípku jakési zásoby. Také vykradli na konci Smyčky, Žákovu, Abrahamovou a Šlikovou. Odpoledne zase chtějí vojáci aby se jím upekly koláče. Když byly hotové pojedli s černou kávou a k večeru k naší velké radosti se začali vypravovat. Ostatní koláče zabalili, sebrali s sebou a odjeli k Hulínu. Tento večer bylo velké vinobraní, lidi rozebírali zásobu látek složených v cukrovaru v Hulíně, Laďa policajt, že dovezl fůru v korbě, Franta Prokopů dojel domů až o půl noci na kole, některým to zebrali vojáci, kterých byla plná silnice. Večer jsme byli u Vaňk. přišla tam Mařa Gazdova, a tak že tuto noc v 10 se vyhodí u mlýna most, v noci přijedou voj. kteří budou rabovat a že už se nemá tuto noc spat. Most byl vyhozen i vojsko dojelo a hledalo po chalupách jenom že každý měl všecko poschovávané. Ve sklepě jsme spali jenom tuto jednu noc.

6/5 V neděli jsem se probudila ve sklepě a hned se jdu podívat po chalupě, všecko v pořádku, střelba žádná, jdu na dvůr a jakoby to už vonělo mírem. Jdu k Vaňk. na dvůr všecko ticho chalupa odemknutá v jizbě ani ve chlévě žádný. Jdu zpět a oni teprv vycházeli z Baď. sklepa. Přišel Fr. Prokopů a říká že Samohýlom zebrali Němci koně a vůz, jím pojedli všecky koláče a ukradli 6 kilo cukru. Po chvíli začali chodit muzikanti s nástroji a mluví se že už se jde Rusům naproti. O 8 hod. už pochodovali okolo našeho s hudbou a praporama k Záhl. a celý Tlum. je s nadšením vítá a doprovází nebo stojí špalírem. Jdou a jedou až do odpoledne. Nějací generáli se stavují u obecního domu a mluví k  lidem, Horák a Matuška to překládají. Že osvobození našeho městečka jich stálo 100 životů, ale že tu oběť nám rádi přinesli. Potom se volil výbor, jsou v něm hlavně komunisti. Obšnajdr Slávek Janišů, Vincek Němečků atd.