TEXTY č. 29 (JARO 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

PŘEKLAD

Csaba Székely a sedmihradské parodie

Alexandr Makarov-Krotkov

Csaba Székely a sedmihradské parodie

Parodie zaujímá v maďarské literatuře poměrně významné místo, přinejmenším od dob meziválečné moderny, kdy Frigyes Karinthy ve své knize „Így írtok ti" (Vy píšete takhle) načrtl humorný portrét tehdejšího literárního dění. Parodie svůj předobraz nejen boří, ale také vytváří skutečnost novou, absurdní, přesto zpravidla neméně reálnou, přesahující nejen rámec parodovaného díla, ale poměrně často i samotnou národní literaturu. Taková je i črta, v níž sedmihradský maďarský prozaik Csaba Székely paroduje texty svého kolegy Szilárda Demetera. Kromě motivů z románu „Ábel a rengetegben" (Áron Tamási: Ábel v divočině, ukázka v Textech č. 9, zima 1997–98) kombinovaných s pohádkou O červené karkulce zde najdeme především četné a celkem dobře srozumitelné karpatské „reálie". A tož, posuďte sami:

Demetrius Faganus

Csokonadyho deník

(aneb: Nad obzorem tractorul)

Gézovi Kozsehlavymu, Ritiratimu a Lenkovi Támhletomu

Příjezd

Kurec, věru nás přijelo všech osm – Cerkoff, Zajdányi, Zilváry a já, Csokonady – do Jehlicsníku-Divocsiny. Tož ba, mysleli jsme si, však berem všechny, byla zatraceně hustá mlha, kdo ví, jestli nás vůbec bylo osm.

Jak se na les patří: všude tráva nebo jéhličí, nebo tráva (tu měl jenom Zilváry), jé, hele, taky zviřátka tam byly, tak to nás tam bylo sedm.

Motali jsme se tam trochu, potom jsme si dali po kalíšku. Cerkoff a Zajdányi navrhli dotáhnout nějaké baby, Zilváry šel napřed, aby zatopil v boudě, než přijdeme, a já se vydal za všechny prachy, co nám zbyly, nakoupit vodku. Sejdeme se u Zilváryho doma, tak jsme se byli domluvili, aspoň jsem měl takový pocit. Ale nejdřív jsme si dali po štamprli. Cerkoff dokonce začal něco zpívat, jen tak z čista jasna, probouzelo se v nás pravé sikulské nagyšení.

Jestli je to ovšem pravda.

Družba s domorodci

Jehlicsník-Divocsina je fajn díra, všude samé jehličí, domorodci z něj ve velkém množství pálí kořalku, odchází se zpravidla po čtyřech, k dostání v každém domě, občas to dopadne i trochu líp, asi jako po jízdě na sáních. „A tož teda domácí pálinku, kurňa!" s bojovým pokřikem jsem koupil pár litrů a vydal se k místnímu Romu Cultury.

Všechny cesty vedly do hospody, po třech vodkách se objevili Cerkoff i Zajdányi, ženské sebou, i když, o těch bych spíš pochyboval.

11 hodin 26 minut: Ještě jedna vodka.

11 hodin 37 minut: Vchází ještě pár ženských bytostí, špulíce horní pysky prohlížejí si nás pavoučími očíčky, při každém kroku se jim třesou prsty, u nohou, všech čtyřicet, Černobyl k nim byl milostivý, čerstvé cé-cé-á jako čtyřicetidenní puding, inu, však tyhle nejsou hvězdami večera, nýbrž na našich stolech zářících sedm litrů vodky.

11 hodin 38 minut: Vodku jsme vypili, lid však stále žádá, hned mu vyhovte.

11 hodin 38 minut 15 vteřin 64 setin: Cerkoff zanotuje Sikulskou hymnu.

11 hodin 38 minut 15 vteřin 65 setin: Dveře hospody se rozlítnou, něco zasviští, patrně my, ven, všech šest, hospodského noha se připravuje na další kopanec, jestli tam eště raz strčíme nos.

Ani zpola to nebude pravda.

Csokonady uhání Divocsinou

Skal a stepí, ach ty vlasy, šej – haj, něco jsme už svrzli, trochu brzy, vyhrkly mi slzy, tož tak, ale ještě je borovičkovice v rumsaku, potom v krku, popíjíme, trochu nás to rozveselí, jak by řekl Vesselényi, to chce klid. Ale kde jsou ostatní? Zmizeli všichni čtyři.

Vezmu to k Zilvárymu zkratkou po zemi, napadlo mě, nač skákat z větve na větev, slezl jsem ze stromů, lesní cesta přede mnou a pálinka ve mně, sám, to bude vpoho.

„A si v piči jak loňský sňah, ty kokot!" oslovil mě někdo přátelsky zpoza keře. Hlas patřil Vlčiscu, požíral zrovna kukuřičnou kaši, potom mě pověsil za límec na větev stromu, nohy mi podfuckoval větřík.

Je to tak, že člověk po několika fackách přizná, že jde k Zilvárymu, s rancem kořalky, po dalších fackách i to, že umučil Jiřího Dóžu, případně že ve čtyřicátém osobně přijel do Sedmihradska na bílém koni. O Vlčiscu mi povídala mamka, že je to velké ocasaté zvíře a mám si na něj dávat pozor, ale po našem milém rozhovoru se stáhl do houští, jen bylo ještě chvíli slyšet, jak peláší pryč, jednak ho už nudilo pořád mě mlátit do břicha.

Takže, jenom něco bude pravda.

Csokonady (fiha) uháněn Divocsinou

Za svítání jsem se dostavil k Zilvárymu, akorát obličej mi zářil ve rwandských národních a taky jsem měl trochu natržený límec. Ostatní se hned začali chlámat, nebo vlastně jen Zilváry, pokoj ještě nebyl vytopený, proto se řehnil zpod peřiny, Zajdányi a Cerkoff nikde. Proč máš takový malý vočička, věru že ťa zbili, chechtal se rumunsky, aspoň já tomu tak rozumněl, že prý: „Takú ti lištím, žes to neviděl, do piči, nestačilo ti?" Kašli na něj, říkám si, už mě to přešlo, aby toho mamaligáře sám admirál po papuli praštil, a začal jsem počítat od jednadvaceti do třiadvaceti. Tohle ti nežeru, vřískl znovu rumunsky Zilváry, vyskočil zpod peřiny, jé, vždyť je to Vlčisco, ani nebyl příliš čas pořádně vše vysvětlit, protože nakonec sežral mě.

Sklouzl jsem mu do břicha, ty brďo, Zilváry, na beton, věru, ty jsi zde také, zaradoval jsem se, zatímco ve mně vesele šplouchalo těch pár litrů vodky. Věru, já také, na beton tutově jsme tady, tož tak. Osvětlení bylo jinak špica, jako na nějaké domácí pařbě, ihned jsme rozhodli, že si založíme skupinu Ležíme mu tady v žaludku Band, ale potom se přihodilo něco nečekaného.

Ale to taky není pravda.

Čharo-střelec

Náhle jsme spatřili veliké světlo. Jak se vyjasnilo, Zajdányi a Cerkoff, seřezaní na šrot, zastavivši se za Čharem vypověděli mu, že u Zilváryho je pařba, jenom tam nikterak trefiti nemohou, Čharo přišel, hned se sápal po Vlčiscu, do pupku mu zapichol svoj vreckový nožík a rozpáral ho až po prdel, hotový sikulský indián, pochvalovali jsme si se Zilvárym.

Čharo se jenom chlámal a poplácával nás fest po zádech.

Zilváry pak už jenom nechápal, kdo celou tu pohádku tak zmrvil, ale uklidnil jsem ho, daj si eště kalíšek, a pošli dál Zajdányimu.

A tož, nemám pravdu?

přeložil a úvodem opatřil Tomáš Vašut

Alexandr Makarov-Krotkov

* * *
sbírám
vůně
pelyněk černobýl
mateřídouška
tamaryšek
čajová růže

dusím se
bez vůně tvého těla

z ruštiny přeložil Michal Jareš