TEXTY č. 29 (JARO 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

ROZHOVOR

Jakub Chrobák: Rozhovor s Janem Čulíkem

Rozhovor s Janem Čulíkem

Na nápad popovídat si s Janem Čulíkem mě přivedl Dalibor Malina potom, co jsem mu o něm U Lva vyprávěl. Dodal i jakousi kostru témat, o kterých bychom spolu mohli hovořit. A Honza souhlasil. Povídali jsme si nejprve v pracovně, potom jsme si šli povídat do pivnice U Radů, kde jsme si ale povídali jaksi „mimo“ rozhovor oficiálně vedený, povídali jsme si pak ještě mnohokrát, ale rozhovor jsme dokončili v našem univerzitním baru Voliéra. Jak znám Honzu, bude křepčit, že vytvářím obraz dvou užvaněných opilců, ale ve skutečnosti to bylo setkání jednoho opilce a jednoho, který měl co říct. Předkládám čtenářům Textů výsledek této interakce.

Jakub Chrobák

Honzo, jsi poměrně známou osobou, působíš na Glasgow University, vydáváš Britské listy, které jsou hojně navštěvovány a reflektovány. Každý by asi očekával, že si z České republiky pro své občasné působení vybereš Prahu, ty jsi ale volil Ostravskou univerzitu. Co tě přivedlo do Ostravy?

Především můj osobní vztah k Martinu Pilařovi. Seznámili jsme se, jak je ostatně běžné, díky určité „protekci“. Ondřej Hausenblas mě na něj kdysi upozornil. Martin si totiž dokáže organizovat pravidelné cesty do zahraničí, kde si vytváří silné vazby. Tuším, že během jednoho jeho pobytu v Glasgow nás napadlo, že bychom měli zorganizovat studentskou a učitelskou výměnu mezi Glasgow University a Ostravskou univerzitou v rámci programu EU Socrates, a tak jsme to udělali. Funguje to dobře.

Navíc úplně dobře nerozumím posedlosti Pražáků sebou samými. Jedna kolegyně napsala do Britských listů (reklama, no dobře) rozsáhlý a myslím dobrý esej o letošním divadelním festivalu Ostravar. Článek měl nízkou čtenost. Jako by lidi ta divadla nezajímala, protože hrála v Ostravě. Někteří pražští kritikové jako by neměli zájem jet se do Ostravy na divadlo podívat. Myslím, že v tomto ohledu byly určité problémy s letošními cenami Thálie. Vím, že do Ostravy nevede dálnice, ale člověk by snad měl být schopen oběti (ironie). Nakonec napsal do Literárek o Ostravaru recenzi alespoň Vladimír Just...

Vraťme se ještě ke studentským výměnným pobytům. Pokud vím, loni už do Glasgow přijelo více studentů z různých vysokých škol v ČR. Máš tedy možnost srovnání…

Loni na podzim se sešel fantastický mix. 2 studenti z Ostravy, 4 z Prahy a 2 z Brna. Výborně se doplňovali. Byli většinou inteligentní, citliví, vnímaví.

Co je na výměnných pobytech to podstatné?

Především jde o to, že studenti se ocitají v jiném prostředí, mají program, který ale není závazný. Žijí především mezi sebou, pochopitelně se snaží navazovat kontakty i anglicky, ale podle mě jsou tři měsíce na jazyk dost málo. K tomu, aby se člověk naučil jazyk, je potřeba minimálně jeden rok, spíše dva. Nicméně tito studenti podnikají výpravy do světa kolem sebe. Dochází k zajímavé interakci mezi mladými lidmi z Čech, kteří se právě poznali, a okolím, které je pro ně zajímavé. A toto prostředí je, snad nejsem daleko od pravdy, většinou vstřícné.

Co se týče literárních hodin, musím říci, že studenti, co k nám přijeli, byli dosud vždy nesmírně odpovědní. V Glasgow nevynechali jedinou hodinu. Mají jednak samostatné hodiny a jednak společné hodiny s anglickými studenty, takže mívám v semináři čtyři až dvanáct lidí. Zajímavější jsou ty smíšené. Všichni se (a to včetně mě) při takových hodinách hodně naučí.

Na to, abych mohl hodnotit české studenty v Ostravě, jsem tady vždycky příliš krátce. Během těch čtyř týdnů si připadám stále jako v rychlíku. V Glasgow jsou nám studenti zcela „ponecháni na pospas“ a možná i proto jsou velmi soustředění. Tady jsou rozptýlení často jinými věcmi a prostým chodem univerzity.

A co druhá strana? Máš nějaké reakce od tvých studentů, kteří byli v Ostravě?

Ano. Pokud vím, tak loni si zdejší pobyt chválili. Platí vlastně totéž, co pro české studenty v Glasgow, ale obráceně. Je tu ale jeden organizační problém obecnějšího rázu. V Británii je obrovská potíž se studiem jiných kultur. Ne, že by neexistovaly příslušné katedry, ale univerzitní výuka jazyků a a kultur jiných zemí je v podstatě v defenzívě. Británií se šíří nemoudrá a arogantní představa, že Angličané nemusejí o těch jiných zemích nic vědět, protože všichni budou přece mluvit anglicky. Hovořil jsem o tom náhodou i s jednou britskou poslankyní Evropského parlamentu. Údajně nelze přesvědčit nikoho z britské vlády o smyslu studia jiných jazyků a kultur. Přiznala se, že ani ona nevěděla, proč by se měl člověk učit cizí jazyky, než začala častěji pobývat ve Štrasburku.

Zarazil mě nedávno názor hned dvou docela vysoce postavených britských univerzitních profesorů: Velká Británie přijímá různé lidi z ciziny jako své občany, ti se naučí anglicky a budou pak schopni tlumočit Angličanům informace o jiných kulturách, takže: „My Britové se nemusíme obtěžovat.“ Je to vlastně svého druhu kolonialismus.

A tak narážíme na malou reciprocitu: tím, že britští studenti nechtějí jezdit v tak hojném počtu do střední Evropy, (těžko přesvědčíte studenta letectví, aby namísto toho, že jde studovat do Seattle, kde sídlí firma Boeing, šel ten svůj obor studovat třeba do Brna) nechtějí ani britské úřady podporovat nárůst počtu studentů, kteří by měli jezdit do Velké Británie.

My máme jednu výhodu v tom, že vedeme kurzy o střední Evropě i v angličtině, jsou hojně navštěvovány, a z těchto posluchačů se pak rekrutují studenti, kteří mají zájem jet do Čech. Jenže tyto kurzy musejí být v angličtině, a to provozuje pouze Praha a Brno. Bude tedy potřeba vytvářet tyto možnosti i v Ostravě, protože jinak hrozí, že úředníci z výměny Socrates pobyty zruší, pokud nebudou přísně reciproční.

Není to tak dávno, co jsi v Literárních novinách publikoval sloupky událostí ze světa. Měli jsme i tady (na Vsetíně) pocit, jako bychom se takového světa mohli nějak aktivně účastnit, proto jsme tuto část Literárek četli velmi rádi. Proč jsi noviny opustil?

Jakub Patočka mě z nich vyhodil.

Vydaly se Literární noviny jinou cestou, nebo k čemu došlo?

Kritizoval jsem Jaromíra Štětinu a organizaci Člověk v tísni, s níž Jakub Patočka těsně spolupracuje. Argumentoval jsem takto: humanitární organizace, které znám ze Západní Evropy, jako např. Oxfam, nemohou vystupovat politicky. Musejí být nestranné. Nelze směšovat novinářskou práci a humanitární činnost. Dělám-li humanitární akce, nemohu o tom, nebo o situaci v cílových zemích, zároveň „nezávisle“ psát jako novinář. Dovezeš-li potraviny lidem v tísni, v afrických diktaturách např., jakmile k tomu připojíš i své politické názory, mocenský aparát té země tě vyhostí, protože tvou organizaci – právem – označí za nositele zahraničních politických vlivů. To je problém lidí jako Petra Procházková či Jaromír Štětina, kteří nevystupují nestranně a směšují – Petra Procházková určitě – svou novinářskou a humanitární činnost. V této věci však na Západě existuje přijatá praxe a ta je přísně respektována. Novinář samozřejmě smí pomoci lidem v nouzi, které najde, aktivistická či politická činnost však nemůže být hlavní náplní jeho práce.

Obvinil jsem Jaromíra Štětinu z novinářské zaujatosti, za čímž si dodnes stojím, ale udělal jsem to zbrkle a neprofesionálně a na základě informací, které dnes nemohu prokázat. V tomto smyslu lze tedy Patočkovo rozhodnutí přerušit se mnou spolupráci považovat snad za pochopitelné. Byla to moje chyba, ve věci Jaromíra Štětiny jsem měl argumentovat přesněji.

Pro Jakuba Patočku byla však veškerá má kritika organizace Člověk v tísni a Jaromíra Štětiny nepřípustná. Publikoval v té věci v Literárních novinách několik článků, které mě přímo či nepřímo kritizovaly, mj. i rozsáhlou Štětinovu „Obranu angažovaného novinářství“, která, trochu jak za časů Charty 77, reagovala na mé argumenty, ale ty nesměly být v Literárkách zveřejněny. Sloupek, který jsem psával, předal Patočka právě organizaci Člověk v tísni, asi aby zdůraznil, že nesouhlasí s mým argumentem, že charitativní organizace nemůže dělat veřejně prospěšnou činnost a zároveň působit jako novinářská instituce.

Na světě nejsou ale jenom velké časopisy, ale třeba i ty malé, občas nazývané jako regionální. V čem si myslíš, že je smysl vydávání právě takových časopisů, jako jsou třeba i Texty, je-li vůbec nějaký?

Tyto časopisy pochopitelně svůj smysl mají, pokud ovšem mají i své čtenáře. To zní populisticky, ale nevěřím v onu obavu intelektuálů, že „slovo ztratilo ve svobodě smysl“. Idealisticky se domnívám, že má-li autor co říci a řekne-li to dobře, najdou se lidé, kteří takové věci budou chtít číst. Co se týče regionality, jde asi o toto: takové texty mohou vyjadřovat určitou identitu lidí v dané oblasti a měly by být schopny reflektovat a analyzovat problémy a otázky, které jsou pro daný region nějakým způsobem zásadní.

Otázky, které ti kladu, jsou jakýmsi přepisem a doplněním otázek, které ti písemně kladl Dalibor Malina, vyjadřují i jistý nesouhlas s tvými názory na Milana Kunderu.

Zajímalo by mě v čem se mnou pan Malina o Kunderovi nesouhlasí. Můj článek v Britských listech o Kunderovi, z prosince 2002, který se mu, pokud vím, nelíbil, je totiž výsledkem práce v semináři, kde jsem se i já velmi poučil. Interpretuju v něm, doufám, několik různých názorů.

Nemáš pocit, že Kunderovo dílo je stále silněji vnímáno skrze jeho biografii a opomíjí se hravost jeho textů, jeho autorská inteligence?

Možná částečně. Jenže i v tom článku jsme upozorňovali na to, že Kundera je zajímavý především tím, že apodikticky nastoluje určitá témata, ale že si v nich protiřečí. Jeho knihy se zdají být založené na napětí mezi tvrzeními autora a významem textu. Jeho texty jsou nositelem určitého významu, kdežto autor sám o těch textech tvrdí něco jiného. Například, Kunderovy romány vyvolávají dojem, že Kundera podporuje představu světa postmoderního, pluralitního a relativizujícího, ale zároveň jeho autorský hlas často téměř provokativně čtenáři vnucuje jedinou, absolutistickou interpretaci reality. Rozpor samozřejmě podporuje samostatné myšlení, takže výsledek je pozitivní.

Čím si vysvětluješ chlad nad Kunderovými romány, který dýchá z české literární kritiky?

Ono je to trochu složitější. Já především nesouhlasím s Kunderovým názorem, že některé už vydané texty si lze zakázat. Zejména proto, že tatáž témata, která Kundera zpracoval v raných verších, jsou pak přítomna v celém jeho dalším díle. Od básnické sbírky Člověk, zahrada širá jistě vede přímá souvislost nejprve k Žertu, později k Nesmrtelnosti, až k Nevědomosti. A pokud jako autor prohlásím, že tato část mého díla neexistuje (což si může Kundera na Západě dovolit, protože to prostě nedá nikomu přeložit), tak se tím zbavuji jedné z možná velmi důležitých interpretačních cest. Argumentuji, že Kunderovo dílo lze do určité míry charakterizovat větou: Cesta tam a zase zpátky.

Přeci jen, čím to je, že české prostředí je ke Kunderovi tak chladné?

Milan Jungmann si stěžoval na to, že Kundera se sebestylizuje. Čeští debatéři už v 80. letech kritizovali (často neprávem) skutečnost, že Kundera neprezentuje české prostředí a konflikty dostatečně přesvědčivě. Poukazovali na to, jak dokonale svou řeč a prostředí ovládl třeba Hrabal. Jenže já myslím, že to šlo Kunderovi o něco jiného, o komunikaci s vnějším světem. Kunderovi se totiž podařilo, jako žádnému jinému českému spisovateli, vnést českou literaturu a kulturu na mapu světa.

Co říká o Kunderovi zahraniční literární kritika?

Myslíš o posledním románu? Je to knížka o českém prostředí a o Češích a o nepřenositelnosti rozdílné životní zkušenosti lidí, kteří žili tady, a lidí, kteří emigrovali. Je to knížka pro Čechy, a tak asi nikdy česky nevyjde... :-) Angloamerické recenze, které jsem o ní loni v zimě četl, byly záporné, což se mi zdá neférové, protože ohlasy na Pomalost a Totožnost, romány, které považuji za slabší, jsou daleko příznivější. Když nedávno konečně vyšla Nevědomost i ve Francii, recenze tam prý už byly pozitivnější.

Kunderova Nevědomost se zabývá vztahem Čechů ke světu a naopak. A dělá to prostřednictvím těch Čechů, kteří jiný svět zažili. Je to důležité. Češi si budou muset najít místo v mezinárodní diskusi a ve vnějším světě. Se vstupem do EU to začne být velmi aktuální.

Děkuju ti za rozhovor.

Já děkuji.