|
|
TEXTY č. 29 (JARO 2003)
ROZHOVOR
Jakub Chrobák: Rozhovor s Janem Čulíkem
Rozhovor s Janem Čulíkem
Na nápad popovídat si s Janem Čulíkem mě přivedl Dalibor Malina potom,
co jsem mu o něm U Lva vyprávěl. Dodal i jakousi kostru témat, o kterých
bychom spolu mohli hovořit. A Honza souhlasil. Povídali jsme si nejprve
v pracovně, potom jsme si šli povídat do pivnice U Radů, kde jsme si
ale povídali jaksi „mimo“ rozhovor oficiálně vedený, povídali jsme si
pak ještě mnohokrát, ale rozhovor jsme dokončili v našem univerzitním
baru Voliéra. Jak znám Honzu, bude křepčit, že vytvářím obraz dvou užvaněných
opilců, ale ve skutečnosti to bylo setkání jednoho opilce a jednoho,
který měl co říct. Předkládám čtenářům Textů výsledek této interakce.
Jakub Chrobák
Honzo, jsi poměrně známou osobou, působíš na Glasgow University, vydáváš
Britské listy, které jsou hojně navštěvovány a reflektovány. Každý by
asi očekával, že si z České republiky pro své občasné působení vybereš
Prahu, ty jsi ale volil Ostravskou univerzitu. Co tě přivedlo do Ostravy?
Především můj osobní vztah k Martinu Pilařovi. Seznámili jsme se, jak
je ostatně běžné, díky určité „protekci“. Ondřej Hausenblas mě na něj
kdysi upozornil. Martin si totiž dokáže organizovat pravidelné cesty
do zahraničí, kde si vytváří silné vazby. Tuším, že během jednoho jeho
pobytu v Glasgow nás napadlo, že bychom měli zorganizovat studentskou
a učitelskou výměnu mezi Glasgow University a Ostravskou univerzitou
v rámci programu EU Socrates, a tak jsme to udělali. Funguje to dobře.
Navíc úplně dobře nerozumím posedlosti Pražáků sebou samými. Jedna
kolegyně napsala do Britských listů (reklama, no dobře) rozsáhlý
a myslím dobrý
esej o letošním divadelním festivalu Ostravar. Článek měl nízkou
čtenost. Jako by lidi ta divadla nezajímala, protože hrála v Ostravě.
Někteří
pražští kritikové jako by neměli zájem jet se do Ostravy na divadlo
podívat. Myslím, že v tomto ohledu byly určité problémy s letošními
cenami Thálie.
Vím, že do Ostravy nevede dálnice, ale člověk by snad měl být schopen
oběti (ironie). Nakonec napsal do Literárek o Ostravaru recenzi alespoň
Vladimír Just...
Vraťme se ještě ke studentským výměnným pobytům. Pokud vím, loni
už do Glasgow přijelo více studentů z různých vysokých škol v ČR.
Máš
tedy
možnost srovnání…
Loni na podzim se sešel fantastický mix. 2 studenti z Ostravy, 4
z Prahy a 2 z Brna. Výborně se doplňovali. Byli většinou inteligentní,
citliví,
vnímaví.
Co je na výměnných pobytech to podstatné?
Především jde o to, že studenti se ocitají v jiném prostředí, mají
program, který ale není závazný. Žijí především mezi sebou, pochopitelně
se snaží
navazovat kontakty i anglicky, ale podle mě jsou tři měsíce na jazyk
dost málo. K tomu,
aby se člověk naučil jazyk, je potřeba minimálně jeden rok, spíše dva.
Nicméně tito studenti podnikají výpravy do světa kolem sebe.
Dochází k zajímavé interakci
mezi mladými lidmi z Čech, kteří se právě poznali, a okolím, které
je pro ně zajímavé. A toto prostředí je, snad nejsem daleko od pravdy,
většinou
vstřícné.
Co se týče literárních hodin, musím říci, že studenti, co k nám
přijeli, byli dosud vždy nesmírně odpovědní. V Glasgow nevynechali
jedinou hodinu.
Mají jednak
samostatné hodiny a jednak společné hodiny s anglickými studenty,
takže mívám v semináři čtyři až dvanáct lidí. Zajímavější jsou ty smíšené.
Všichni se
(a to včetně mě) při takových hodinách hodně naučí.
Na to, abych mohl hodnotit české studenty v Ostravě, jsem tady vždycky
příliš krátce. Během těch čtyř týdnů si připadám stále jako v rychlíku.
V Glasgow
jsou nám studenti zcela „ponecháni na pospas“ a možná i proto jsou
velmi soustředění. Tady jsou rozptýlení často jinými věcmi a prostým
chodem
univerzity.
A co druhá strana? Máš nějaké reakce od tvých studentů, kteří byli
v Ostravě?
Ano. Pokud vím, tak loni si zdejší pobyt chválili. Platí vlastně
totéž, co pro české studenty v Glasgow, ale obráceně. Je tu
ale jeden organizační
problém
obecnějšího rázu. V Británii je obrovská potíž se studiem jiných
kultur. Ne, že by neexistovaly příslušné katedry, ale univerzitní
výuka jazyků
a a kultur
jiných zemí je v podstatě v defenzívě. Británií se šíří nemoudrá
a arogantní představa, že Angličané nemusejí o těch jiných
zemích nic
vědět, protože
všichni budou přece mluvit anglicky. Hovořil jsem o tom náhodou
i s jednou britskou
poslankyní Evropského parlamentu. Údajně nelze přesvědčit nikoho
z britské vlády o smyslu studia jiných jazyků a kultur. Přiznala
se, že ani ona
nevěděla, proč by se měl člověk učit cizí jazyky, než začala
častěji pobývat ve Štrasburku.
Zarazil mě nedávno názor hned dvou docela vysoce postavených
britských univerzitních profesorů: Velká Británie přijímá
různé lidi z ciziny
jako své občany, ti
se naučí anglicky a budou pak schopni tlumočit Angličanům
informace o jiných kulturách,
takže: „My Britové se nemusíme obtěžovat.“ Je to vlastně
svého druhu kolonialismus.
A tak narážíme na malou reciprocitu: tím, že britští studenti
nechtějí jezdit v tak hojném počtu do střední Evropy, (těžko
přesvědčíte
studenta letectví,
aby namísto toho, že jde studovat do Seattle, kde sídlí
firma Boeing, šel ten svůj obor studovat třeba do Brna) nechtějí
ani britské
úřady podporovat
nárůst
počtu studentů, kteří by měli jezdit do Velké Británie.
My máme jednu výhodu v tom, že vedeme kurzy o střední Evropě
i v angličtině, jsou hojně navštěvovány, a z těchto posluchačů
se
pak rekrutují studenti,
kteří mají zájem jet do Čech. Jenže tyto kurzy musejí
být v angličtině, a to provozuje
pouze Praha a Brno. Bude tedy potřeba vytvářet tyto možnosti
i v Ostravě, protože jinak hrozí, že úředníci z výměny
Socrates pobyty
zruší, pokud
nebudou přísně
reciproční.
Není to tak dávno, co jsi v Literárních novinách publikoval
sloupky událostí ze světa. Měli jsme i tady (na Vsetíně)
pocit, jako
bychom se takového
světa mohli nějak aktivně účastnit, proto jsme tuto část
Literárek četli velmi
rádi. Proč jsi noviny opustil?
Jakub Patočka mě z nich vyhodil.
Vydaly se Literární noviny jinou cestou, nebo k čemu
došlo?
Kritizoval jsem Jaromíra Štětinu a organizaci Člověk
v tísni, s níž Jakub Patočka těsně spolupracuje.
Argumentoval jsem
takto: humanitární
organizace,
které
znám ze Západní Evropy, jako např. Oxfam, nemohou
vystupovat politicky. Musejí být nestranné. Nelze
směšovat novinářskou
práci a humanitární
činnost. Dělám-li
humanitární akce, nemohu o tom, nebo o situaci
v cílových zemích, zároveň „nezávisle“ psát jako novinář. Dovezeš-li
potraviny
lidem v tísni,
v afrických diktaturách
např., jakmile k tomu připojíš i své politické
názory, mocenský aparát té země tě vyhostí, protože tvou
organizaci – právem
– označí za
nositele zahraničních
politických vlivů. To je problém lidí jako Petra
Procházková či Jaromír Štětina, kteří nevystupují
nestranně a směšují
– Petra Procházková
určitě – svou novinářskou
a humanitární činnost. V této věci však na Západě
existuje přijatá praxe a
ta je přísně respektována. Novinář samozřejmě smí
pomoci lidem v nouzi, které najde, aktivistická
či politická
činnost však
nemůže
být hlavní
náplní jeho
práce.
Obvinil jsem Jaromíra Štětinu z novinářské zaujatosti,
za čímž si dodnes stojím, ale udělal jsem to
zbrkle a neprofesionálně a na základě
informací,
které dnes
nemohu prokázat. V tomto smyslu lze tedy Patočkovo
rozhodnutí přerušit se mnou spolupráci považovat
snad za pochopitelné.
Byla to moje
chyba, ve věci
Jaromíra
Štětiny jsem měl argumentovat přesněji.
Pro Jakuba Patočku byla však veškerá má kritika
organizace Člověk v tísni a Jaromíra Štětiny
nepřípustná. Publikoval
v té věci
v Literárních novinách několik
článků, které mě přímo či nepřímo kritizovaly,
mj. i rozsáhlou Štětinovu „Obranu angažovaného
novinářství“,
která, trochu
jak za časů Charty
77, reagovala na
mé argumenty, ale ty nesměly být v Literárkách
zveřejněny. Sloupek, který jsem psával, předal
Patočka právě
organizaci Člověk v tísni,
asi aby
zdůraznil, že nesouhlasí s mým argumentem,
že charitativní organizace nemůže dělat
veřejně prospěšnou činnost a zároveň působit
jako novinářská instituce.
Na světě nejsou ale jenom velké časopisy, ale
třeba i ty malé, občas nazývané jako regionální.
V čem
si myslíš,
že je smysl
vydávání právě
takových časopisů,
jako jsou třeba i Texty, je-li vůbec nějaký?
Tyto časopisy pochopitelně svůj smysl mají,
pokud ovšem mají i své čtenáře. To zní
populisticky, ale nevěřím
v onu obavu
intelektuálů, že „slovo
ztratilo ve svobodě smysl“. Idealisticky
se domnívám,
že má-li autor
co říci a řekne-li
to dobře, najdou se lidé, kteří takové
věci budou chtít číst. Co
se týče regionality, jde asi o toto: takové
texty mohou vyjadřovat určitou
identitu
lidí v dané
oblasti a měly by být schopny reflektovat
a analyzovat problémy a otázky, které jsou
pro
daný region
nějakým způsobem zásadní.
Otázky, které ti kladu, jsou jakýmsi přepisem
a doplněním otázek, které ti písemně
kladl Dalibor Malina, vyjadřují i jistý
nesouhlas s tvými názory na Milana Kunderu.
Zajímalo by mě v čem se mnou pan Malina
o Kunderovi nesouhlasí. Můj článek v Britských
listech
o Kunderovi, z prosince
2002, který se
mu, pokud
vím, nelíbil, je totiž výsledkem práce
v semináři,
kde jsem se i já velmi poučil.
Interpretuju
v něm, doufám, několik různých názorů.
Nemáš pocit, že Kunderovo dílo je stále
silněji vnímáno skrze jeho biografii
a opomíjí se
hravost jeho textů,
jeho autorská
inteligence?
Možná částečně. Jenže i v tom článku
jsme upozorňovali na to, že Kundera
je zajímavý
především tím,
že apodikticky nastoluje
určitá
témata,
ale že si v nich
protiřečí. Jeho knihy se zdají být
založené na napětí mezi tvrzeními
autora a významem
textu.
Jeho texty
jsou nositelem
určitého významu,
kdežto autor
sám o těch textech tvrdí něco jiného.
Například, Kunderovy romány vyvolávají
dojem, že Kundera
podporuje představu
světa
postmoderního,
pluralitního
a relativizujícího, ale zároveň jeho
autorský hlas často téměř provokativně
čtenáři vnucuje
jedinou,
absolutistickou interpretaci reality.
Rozpor samozřejmě podporuje samostatné
myšlení,
takže výsledek je
pozitivní.
Čím si vysvětluješ chlad nad Kunderovými
romány, který dýchá z české literární
kritiky?
Ono je to trochu složitější. Já
především nesouhlasím s Kunderovým
názorem,
že některé už vydané
texty si lze zakázat. Zejména
proto, že tatáž témata,
která Kundera zpracoval v raných
verších, jsou pak přítomna v celém
jeho dalším
díle. Od básnické
sbírky
Člověk,
zahrada širá jistě
vede přímá
souvislost nejprve
k Žertu, později k Nesmrtelnosti,
až k Nevědomosti. A pokud jako
autor prohlásím,
že tato část
mého díla neexistuje
(což si může
Kundera na
Západě dovolit,
protože to prostě nedá nikomu
přeložit), tak se tím zbavuji jedné z možná
velmi důležitých interpretačních
cest. Argumentuji,
že Kunderovo
dílo lze
do určité míry charakterizovat
větou: Cesta tam a zase zpátky.
Přeci jen, čím to je, že české
prostředí je ke Kunderovi tak
chladné?
Milan Jungmann si stěžoval
na to, že Kundera se sebestylizuje.
Čeští
debatéři
už v 80.
letech kritizovali
(často
neprávem) skutečnost, že Kundera
neprezentuje české prostředí
a konflikty dostatečně
přesvědčivě. Poukazovali na
to, jak dokonale svou řeč a
prostředí
ovládl třeba Hrabal. Jenže
já myslím, že to
šlo Kunderovi o něco jiného,
o komunikaci s vnějším světem.
Kunderovi
se totiž
podařilo, jako žádnému jinému
českému spisovateli,
vnést českou literaturu a kulturu
na mapu světa.
Co říká o Kunderovi zahraniční literární kritika?
Myslíš o posledním románu? Je to knížka o českém prostředí a o Češích
a o nepřenositelnosti rozdílné životní zkušenosti lidí, kteří žili tady,
a lidí, kteří emigrovali.
Je to knížka pro Čechy, a tak asi nikdy česky nevyjde... :-) Angloamerické
recenze, které jsem o ní loni v zimě četl, byly záporné, což se mi zdá neférové,
protože ohlasy na Pomalost a Totožnost, romány, které považuji za slabší,
jsou daleko příznivější. Když nedávno konečně vyšla Nevědomost i ve Francii,
recenze
tam prý už byly pozitivnější.
Kunderova Nevědomost se zabývá vztahem Čechů ke světu a naopak. A dělá
to prostřednictvím těch Čechů, kteří jiný svět zažili. Je to důležité.
Češi
si budou muset najít
místo v mezinárodní diskusi a ve vnějším světě. Se vstupem do EU to začne
být velmi aktuální.
Děkuju ti za rozhovor.
Já děkuji.
|
|