|
|
 |
TEXTY č. 29 (JARO 2003)
RECENZE
Jakub Grombíř: „Srdce v hrudi jak řepa dřepí“
Tomáš Kauer: Psáno (nejen) pro milovníky Příběhů
Andrea Lněničková: Mezi vzpomínáním, usmířením
a historií
Mojmír Trávníček: Stracholam Jakuba Chrobáka
Jednou větou o sbírce Jakuba Chrobáka
Vít Slíva ve své nejnovější sbírce Bubnování na sudy pokračuje
v naznačené cestě – svědčí o tom i množství dedikací, prozrazující
jeho již obligátní oblíbence, od Vladimíra Holana až po mladé básníky
tzv. královopolského okruhu (tento termín ostatně už také zavání žurnalistickým
klišé). Může nám to připadat jako únik do ghetta, ale také jako projev
věrnosti sobě samému a snahy nepodléhat momentálním změnám. Konkrétní
místa a osoby jsou Slívovi kotvou v okolním chaosu, proto se tak
často obrací k přírodninám jako k partnerům v dialogu (viz
názvy básní Můro!; Krevnaté hmyzy, hlodavé havětě!; Jilme!).
Ostatně nejsilnějšími pasážemi sbírky jsou básně, kde se vrací ke svému
dětství (Hromnice, Únor na školním dvoře) a hlavně k rodnému
kraji Opavska, jehož drsnost je z básní jasně patrná (Hospodo!,
Suchdol). „Surová máť slezská zem, surový bůh nad horaly,"
řekl by k tomu patrně Petr Bezruč, další ze Slívových básnických
patronů.
Básně obsažené v této sbírce jsou nesnadné ke čtení a svědčí i o
nesnadnosti, s jakou vznikaly; Slíva nepatří k básníkům, tvořícím lehce
a mimochodem. Snaží se vyjevit svoji konfesi tváří v tvář světu, kde to
už začíná zřetelně páchnout Apokalypsou. Básně se potácejí mezi extrémy
– někde se podaří lapidární vyjádření (jako v básni Šípek:
Ten malý, svrasklý, dohnědlý šípek– / Jak by mi něco- / Jako by ode
mě- // Sníh všechno maže.), jinde nastupuje mnohomluvnost až zaumná
– jako v básni Drhaná Fulnecká antifona. Zvláštním
fenoménem je Slívova záliba v rýmu, která nebývá u básníků jeho naturelu
častá. Některé rýmy jsou povedené, jiné mohou spíše působit násilně a
strhávat vyznění básně do nechtěné komiky (v básni Zpěv kozlů se
píše: Bradou nám trhá kozlí zpě-e-ev, / v šourku se varlata vrtí.
/ Slyšíme přitom píseň svých stře-e-ev / o tom, jak smrdíme smrtí
/ – ovšem, smrt je u tohoto typu poezie často používaným pojmem a čeština
přitom nenabízí příliš mnoho rýmů; o tom už se ostatně přesvědčili hrdinové
cimrmanovské pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký). Snad je rým
pro Slívu prostředkem, jímž se mimoděk vyjevuje Stvořitel, jediným útočištěm
řádu v lůně vševládné entropie. Básník se posedle snaží najít útočiště
ve světě vyhlížejícím napovrch nevlídně, bolestně pociťuje rozpor mezi
duchovními ambicemi a živočišností, která nás všechny determinuje. Nezastírá
obtížnost svého hledání, nepohrdne ani šibeničním humorem, když např.
v básni Svatý obrázek přeruší málem až idylický výjev kněze
jedoucího na motocyklu sloužit mši veršem: „Hřebec úlekem ucukne z klisny".
Kniha Bubnování na sudy přináší básně životem poučeného muže, básně
při vší své rozporuplnosti kultivované, snad až příliš „básnické":
Slívova motivika nám občas připomene cosi, co už jsme někde četli…
Je otázka, zda básník, jemuž vychází pátá sbírka za posledních šest let
(to je unikát, s nímž u nás může soupeřit snad jedině Ivan Wernisch...),
má stále co nového říci. Kniha však obsahuje i verše starší, dosud
neuveřejněné, nemáme však dojem, že by to byla „druhá liga". Básně
neztrácejí svoji naléhavost, která ovšem nemusí promlouvat ke každému
– Slívovy verše jsou přece jen dost osobní, odráží se v nich jeho konfese
a životní zkušenost, také míra patosu v nich přítomná může leckterého
současného čtenáře přivést do rozpaků. Přese všechno však vznikla dobrá
kniha, potvrzující postavení Víta Slívy na českém Parnasu. Kniha, která
mnohého čtenáře přinutí k tomu stále se k ní vracet.
Vít Slíva: Bubnování na sudy; Vendryně, Weles 2002
V tom spočívá mocná síla i kouzlo těch takzvaně objektivních příběhů,
příběhů odehrávajících se kdysi dávno, kdesi pod horami,
že právě ve své objektivitě neuzavírají se ani těm nejsubjektivnějším
výkladům: že poskytují široká interpretační pole, která ve své nosnosti
dobře poslouží jedinci jako i celé národní pospolitosti. Každý v ní
najde kus sama sebe.
A tak i Úhlavního přítele (na pultech knihkupectví se objevil
na sklonku minulého roku) můžeme číst jako příběh o zašlých časech, krutých
i zázračných zároveň, o dobru a zlu, které se ještě nestírají při
vědomí zisku plynoucího z jednoho či druhého, ale jasně oddělených;
o ryzích lidech, o tajemné moci přírody, které je dobré naslouchat,
o lásce a vášni, o přátelství, o touze, které, je-li to třeba, se obětujeme.
Tedy v prvé řadě jako příběh o čemsi, co možná kdysi bylo, ale co
už každopádně není, tedy dořečený a jednoznačný.
Ale nemůžeme zcela samozřejmě Úhlavního přítele chápat také jako
memento za nedávno skončeným stoletím? Komu by útrapy lidu z Kotliny
nepřipomněly mnohou z útrap, které si musel, v minulosti bližší
či vzdálenější, zakusit český národ? Či dokonce zakouší. A jistě netoliko
český, v textu nalezneme až příliš mnoho motivů, jež bychom mohli
označit přímo za topoi lidského údělu v dějinách; v dějinách,
jež nejsou než sledem pravidelně se opakujících lidských neštěstí, střídaných
obdobími šťastnými nebo alespoň relativně poklidnými. Není Šuleřova kniha
také historií v kostce všech odysejí, jež člověk podstoupil i ještě
podstoupí ve jménu oné matné chiméry, kterou je svoboda?
Není ale z naší strany chybou, zužujeme-li rozsah interpretačního
pole? Ona časová i geografická neurčitost příběhu k tomu nutně svádí,
vytvářejíc vlastně vzorec o několika proměnných, a jen na nás a na naší
zkušenosti záleží, kolik dosadíme. Jen pro příklad: co nám, Čechům, může
vyvstat na mysli, čteme-li o zvůli mocipánů Torxe a Pouna? Poddaní, již
dlouho nucení snášet mnohou nepravost, se konečně zmohou na odpor, ale
to už se Kotlinou valí gardy Chránů v čele s Chrisatorem, králem
sousedního národa; nebylo mu zatěžko vyslyšet prosby domácí samozvané
vlády, aby v zemi pomohl opět nastolit ztracený pořádek: pod záminkou
bratrské výpomoci se ujímá moci nad Kotlinou a dosazuje zde své pohunky
nebo shovívavé slabochy z domácích luhů a hájů. Hon na lidi, kteří
se odhodlali žít v pravdě, tak může nemilosrdně pokračovat, taková
normalizace postaru. A jak příběh plyne, strohosti přibývá; přibývá i
bolesti, beznaděje a zmaru; a naproti tomu nezlomná lidská solidarita,
síla přátelství a láska, touha po svobodě, jež, ač se zdá být v nedohlednu,
zase se vrátí, „neboť věz, rozumáři, že čas vrací věcem jejich přirozený
běh a život nelze natrvalo zahubit".
Pohádkově krásná Kotlina, jezero Slza, Zlé hory či kupovitá Zoř, strmící
do krajiny; lípa, pod jejíž „stoletou hlavou nakloněnou až do trávy chalupa
jak jablíčko v klíně ukrytá" a Zkamenělý pastýř, zdaleka viditelný
kámen na plochém temeni pahorku Pobožného, připomínající výstražný prst.
„A což je vůbec jisté, zda je Zkamenělý pastýř neživý, a nikoli pouze
zakletý, jestliže se vypravuje, že o Svaté noci schází, Kráčející kámen,
k potoku, aby se jednou do roka do sytosti napil vody (a proto
jeho patu podsypávají venkované oblázky, aby stál pevně a neodešel natrvalo)?"
Krajina srdce nebo krajina našich dětských snů. Prostor Šuleřova příběhu,
mytický, naplněný předměty a postavami ne vždy zcela racionálně zdůvodnitelnými,
„končina cizí, neprobádaná, a přece povědomá a blízká." Ale je vůbec
myslitelné vždy a ve všem se spoléhat na rozum? Prostor, jevy a historie,
při nichž snad rozum tápe, ale… „Besedáři naslouchají těm dávným
zkazkám se zaujetím, a do žil jako by se jim nová krev nalévala, srdce
se otevírají kurážným činům, a jak ty chýry rozebírají, jak by prastaré
obrazy odkrývali, krev jednoho každého se v tom poznává, oči září,
líce hoří a duše se rozpomínají…"
Nedílný celek s děním ostatním v knize tvoří popisy přírodního
dění, v nichž nad jiné dojde uplatnění Šuleřovo jazykové umění, nebo
lépe: ve své poklidnosti se stávají protiváhou o překot se deroucího děje.
Je to právě příroda, která poskytuje azyl prchajícím. Příroda zde znamená
synonymum světa her a radosti, bezpečí, synonymum blaženého spočinutí
pro vesničany i pro Duludku a Dólju, vnějšími okolnostmi neodvratně a
krutě hnané dál, vrhané do jim zcela cizího světa, neznámého, bezcitného,
až příliš podobného tomu našemu. Prostor prodchnutý legendami, domov Toho,
který rozmlouvá s Bohem, domov Lesního muže, Domov. A jako
protipól bezuzdné násilí, stále častěji narušující zvnějšku hranice starého
světa. Vrcholící exodem starého obyvatelstva. Krutý konec legendy
zaplacený prolitou krví („Ach vy, v co jste to uvěřili? Cožpak nevíš,
že na tomto světě můžeš jenom na vlastní síly spoléhat?"). Krutý
konec, ač jen tušený, Toho, který rozmlouvá s Bohem i Lesního muže,
postav až příliš reprezentujících svět starý a až příliš důvěřivých
pro svět nový. Anebo oba nezmizeli nadobro? Můžeme doufat? Stačí
jen doufat?
A ještě něco: jestlipak víte, jak přišly ke svému jménu samoty Závěšice
či říčka Pobralka, která každým jarem vystoupivší z břehů nosívá
s sebou různé věci, které pobere výše po proudu? A kopec nad Závěšicemi,
Prchalov, ten, co na něj lidé před velkou vodou utíkají, aby neutonuli,
kde ten vzal své jméno? A co teprve všichni ti Duspivové a Vaňci Prdlaví,
Švidralové a Ujmiskaři, moudrá stařena Dříva či křehká Duludka a děvčátko
Poledne, Lomihnátova milá? Darmo mluvit, Šuleřova řeč „skáče a bublá a
brlomtá a prozpěvuje", tak jako vlnky v potoce Podbrdce.
Nebo jako bys pil ze „studánky stříbrojasu". Ta řeč je mladá a neobnošená
a slova mají význam, jakým se snad pyšnila na samém počátku věků, „kdy
ještě všecko mělo jednu řeč a rozumělo si". To je ona krásná
bajka o koni, vlku a divočákovi nebo o nic méně půvabný „fonetický přepis"
kosího pošklebování: „Spálíííš kabááát! Myslíš, že ti ho pošiju, pošiju,
bláznííííš?"
Ať už Šuleřova Úhlavního přítele označíme za baladický příběh
nebo jako pohádku (bez šťastného konce ovšem) – pro obojí interpretaci
bychom v textu patrně nalezli dostatek podnětů – nebo jako legendu
o jedné zemi, jež byla téměř rájem, ale protože „je ve světě mnoho dobrých
lidí, ale také zlí"…(dál už to znáte), anebo se malicherného
škatulkování a formulek, jež toho stejně mnoho nezačarují, zcela vzdáme,
jedno se zdá být jisté: Úhlavní přítel je v prvé řadě nádherný
Příběh. Příběh s velkým P, protože kdo pochybuje o tom, že v něm,
tak jako v pohádce či baladě, jde v prvé řadě o Člověka
a o jeho duši?
Oldřich Šuleř: Úhlavní nepřítel; MF, Praha 2002
Pokud se nemýlím, představuje tato kniha v oblasti historické literatury
uchopením a výkladem tématu něco zcela nového. Nelze ji přesně žánrově
vymezit: jedná se o různorodou směs několika logicky provázaných druhů
textů, jejichž využití bylo podníceno snahou autora co nejvýstižněji zachytit
své zážitky a úvahy ovlivněné vývojem 20. století. Aby se přesně k problematice
česko-německých vztahů vyjádřil, naprosto přirozeně využil interdisciplinární
přístup, tj. takový postup, do kterého se ještě dnes musí spousta odborníků
nutit, což mnohdy činí jen proto, aby předešli případným obviněním z nemodernosti
a nereflektování historiografického vývoje.
Josef Škrábek (nar. 1928) si je různorodosti textů vědom, sám je v úvodu
rozčleňuje. Jedná se zhruba o kombinaci memoárové literatury, sumarizaci
závěrů, ke kterým došel vlastním samostudiem odborné historické literatury
a politologických úvah prokládaných krátkými eseji.
Poněkud neobvyklý je původ financí, které umožnily vydání Včerejšího
strachu, nelze je nezmínit, neboť dobře charakterizují autora samého
i jeho úmysly. Josef Škrábek byl na konci roku 1958 odsouzen k sedmiletému
trestu vězení za kritiku režimu, propuštěn byl na základě amnestie prezidenta
republiky v květnu 1960 a za tuto vězeňskou část jeho života
se mu dostalo jednorázového finančního odškodnění: „A opět jsem
rodinu příliš nepotěšil, když jsem jí oznámil, že ji chci téměř celou
věnovat na podporu vydání této knihy./…/ peníze za vězení přece nemohou
sloužit k obvyklým nákupům, nejsou odměnou za práci, ale pokusem
o náhradu za slzy, úděsný strach a za kus chybějícího života."
(s. 14).
Na první pohled zaujme členitost výsledného textu, ta se zdá být Škrábkovi
přímo programem – využívá kurzívy, různé velikosti písma, zvýrazňuje a
prokládá jednotlivá písmena. Důvody sám vysvětluje: jde jednak o zvýšení
přehlednosti textu, jednak by rád „přitáhl" těkavější čtenáře, kterým
takové grafické zpracování má napomoci číst „na přeskáčku".
Včerejší strach je z části také memoárový text, proto lze
knihu chápat jako formu obhajoby, příkladem může být pasáž zdůvodňující
autorův vstup do KSČ (s. 165). Zde bych jen poznamenala, že tato veřejná
vysvětlení jsou spíše reakcí na přání veřejnosti je slyšet, mnohdy ale
není nutné k nim přistupovat, což je i autorův případ.
Včerejší strach je ale také částečně kronikou pohraniční obce
Valeč na Karlovarsku, které autor tímto způsobem děkuje za dobu v ní
prožitou. Není jenom součástí jeho vzpomínek, v knize jsou celé oddíly
pojednávající o valečské historii a současnosti.
Faktografické části autor věnoval velkou péči, sám ovšem její důvěryhodnost
a využitelnost (to zamrzí především u německých knih) znehodnotil tím,
že nepovažoval za nutné uvést zdroje svých informací a předkládaných čísel.
Přesněji: přímo do textu je posazen průběžný výčet používané literatury,
nelze však rozeznat, z kterých knih v kterých okamžicích autor
čerpá (např. tabulka na s. 87. Ta má navíc i nesrozumitelný název Volby
do parlamentu v 110). Poměrně často ale využívá vládní publikaci
Rozumět dějinám (Praha 2002) a monografii V. Jiříka Nedaleko
od Norimberku. Z dějin retribučních soudů v západních Čechách
v letech 1945 až 1948 (Cheb 2000), jejichž faktografická a metodická
hodnota je přinejmenším dosti sporná.
Jinak si stojí autorovy politologické úvahy. Jedno je jisté: autor dějiny
promýšlí a vztahuje si je k současnosti, k momentálnímu prožitku
a toto, společně se schopností klást znepokojivé otázky, dovede probudit,
popř. zvýšit čtenářův zájem. Nemusí se líbit autorovo uvažování; podstatné
je, že nutí k ohmatávání předkládaných problémů ze všech stran. Josef
Škrábek často přibližuje situace jejich porovnáním s jinými, v jeho
případě se volba tohoto způsobu nejeví šťastným řešením. Srovnává nesrovnatelné:
odsunuté české Němce s československými emigranty po únoru 1948 („Naši
zoufalci neměli ani oněch 25 kilo /…/ nedostali se ke svým, nebyli
doma mezi svými /…/", s. 215), práci československých poválečných
úřadů s německými válečnými („My jsme krutě a neuspořádaně vyvedli
a později poněkud uspořádaněji vyvezli naše Němce na svobodu /…/,
kdežto nacisté odváželi velmi uspořádaně miliony do koncentračních táborů
a průmyslových krematorií.", s. 225) atd. Některé postoje se
dají vykládat směrem k autorovi nelichotivě: „Komunisté v únoru
1948 převzali moc bez vlastních ztrát, ale přesto rozjeli naprosto nepřiměřené
represálie. Náš československý komunistický útlak nebyl úměrný míře překážek
spojených s převzetím moci u nás, /…/"(s. 184).
Takže represálie ano, ale pouze přiměřené ztrátám při převzetí moci? Za
příliš zjednodušené pokládám osvětlení „měkkého" způsobu provedení
převratu v roce 1989: „/…/ vedoucí garnitura komunistické
moci /…/ se korupcí domohla již tak velkého bohatství, že jim bylo
líto skrývat své možnosti /…/, k čemuž jim způsob revoluce umožnil
zajistit nejlepší místa na startovní čáře nového kapitalismu."
(s. 185). A tak by se dalo pokračovat.
Josef Škrábek svou knihu chápe jako svého druhu odkaz, ale také jako
poselství ke všem generacím Čechů a Němců, kterým se snaží touto cestou
podat ruce, usmířit je a zahladit staré i potencionální animozity. Vede
ho k tomu zejména přesvědčení, že česko-německý spor, můžeme-li to
tak nazvat, se nevyřeší jen nástupem mladé generace. Předkládá jako řešení
požadavek revize dějin, což u pamětníků nebývá obvyklé, a proto si jeho
odvaha zasluhuje respekt. Jedním ze zdrojů této odvahy může být i Škrábkovo
křesťanství. Pokud se ovšem toto dostává do kontaktu se Škrábkovou až
fatalistickou zaměřeností na náhodu a osud, vyznívají takové partie zbytečně
ideologicky: „/…/ diktatury (se) mohly udržet jen
šířením lží, jimž nemohla konkurovat pravda." (s. 277).
Josef Škrábek se snaží rozmluvit Čechům jejich strach, to je základní
motto jeho knihy: „Stále žijeme ve stínu včerejšího strachu. Strachu
malého národa z onoho strašného nebezpečí – co když se svět opět
zblázní?" (s. 290). Nazíráno takto, jsem velmi ráda, že kniha
vyšla, ač by si jistě zasloužila větší faktografickou pečlivost a hlubší
domýšlení předestřených témat z autorovy strany. Jistě má v sobě
polemický náboj a ukazuje, že neexistují jednoznačné odpovědi ani postoje
k problému odsunu. Autor neapeluje ale jen na Čechy: Včerejší strach
je současně i vzkazem pro politickou reprezentaci odsunutých Němců,
které činí odpovědnými za vytvoření nesnášenlivého obrazu vztahu česko-německého.
Škrábek Josef: Včerejší strach. Jaké to bylo mezi Čechy a Němci?
A jaké to bude… Praha (Vyšehrad) 2002, náklad neuveden, cena 188,-
Kč, 312 s.
Stručný popis úvodem: Prvotina Jakuba Chrobáka Až dopiju, tak zaplatím
(Malina, Vsetín 2003) má čtyři oddíly, každý z nich je uveden sonetem.
Čtrnáct veršů je maximum, kterého autor svým veršům dopřává (výjimečně;
vedle sonetů dosahuje tohoto počtu jediná báseň, Stahování dřeva). Nejkratší
báseň má tři verše. Výmluvné je, že právě ony dostačují na podivuhodně
sevřené a ucelené Vyznání, panoramatickou zkratku celé sbírky.
Stručnost až strohost se tedy jeví jako základní vlastnost – a řeknu rovnou
ctnost – Jakuba Chrobáka. Básně jsou vytištěny na šedivém papíře.
Může to být šeď země, z které vyrůstá svěží dílo poezie. Může to být šeď
popela, který zbyl po všem spáleném, odřeném, orubaném, než zůstal přísný
kmen slova. Může to být také šeď ne zcela očištěného svědomí se zbytky
strachu („Poezie, ty víš:/ bál jsem se/ a teď / bojím se míň"). Může
to být šero, tj. neúplné světlo, k němuž se básník teprve prodírá a v
němž je s lucerničkou veršů viditelnější. V každém případě tato šedivost
odpovídá střízlivosti, nenápadnosti, skromnosti, uzemněnosti poezie a
vynutila si přiměřeně velké a výrazné typy sazby, což vyhovuje i
mým starým a unaveným očím, které ještě po sedmdesátce se nevzdávají četby
veršů.
Ale běda, co je zlé: Při sebeopatrnější manipulaci se při četbě vylamují
jednotlivé listy, knížka se drolí na samostatné karty, básně se sice osvobozují,
nicméně zůstávají spoutány v osamělých dvojicích – ale zabíjí se kompozice.
A skladebné úsilí, další básníkova ctnost, dnes vzácná, přichází
vniveč. (Ne docela, neboť autor drží pevně v rukou – až na výjimky – i
kompozici těch nejkratších básní.)
Sbírka je tedy důsledně komponována. Tři oddíly (Vzpomínky, Děda, Konstanty)
mají po devíti básních, čtvrtý (v pořadí druhý), připsaný Andrejce, jí
věnuje pouhých sedm básní, a ta poslední z nich spojuje dedikaci
Andrejce s Dědou, centrální postavou sbírky. Hlavní také v tom smyslu,
že představuje jednu s živoucích opor proti strachu, jehož různé tváře
nahlížejí zpoza veršů od prvních stránek: „Špinavou nocí jak pouliční
kočka vleče se strach...", přes „místa, kde na smrt jsme se báli"
a ujištění, že „jsou ještě větřiska, co nahánějí strach". (Strach
je nejfrekventovanější výraz v knížce, pronikl i do titulu básně
Zlý strach, ač čtvrtina básní je bez názvu.)
Vzpomínky prvního oddílu se srážejí ponejvíc do pachů a vůní. Typické
je v tom směru Stahování dřeva, kde je všechno přítomno a vše se
děje skrze čichové vjemy: dřevo voní jako slivovice; vůně koní; chlapský
pot; hořkost vzduchu... Milostná přítomnost Andrejčina je záměrně zkrácena
a vrací se opět do vzpomínek na dědu, nerudovsky prostými a mužnými básněmi.
K nejlepším v celé sbírce řadím Malé dary a Baladu, které se
po jediném přečtení provždy zaryjí do paměti svou drásavou ryzostí. A
posléze básnické konstanty. Neboť Chrobák je mimo jiné objevitel
a obnovitel konstant. Ač usiluje až umanutě (a s úspěchem) o osobitost,
je mužem kontinuity poezie a života. K jeho konstantám patří i valašská
mateřština, jíž používá s velkou cudností a citlivostí, zpravidla
jednoslovně: kameň, ogar, eště, co chcu... Do několika přísných veršů
dokáže vkouzlit plynutí i utkvění času, pokorné přijetí darů všedního
dne – i odlehčení "dětského strachu", plíživého a proměnlivého.
Umění verše ukazuje Chrobák neokázale a jaksi zdráhavě. (Také dědictví
Nerudovo?) A přece se mu podařil elegantní kousek takřka husarský.
Jako vstup do oddílu věnovaného dědovi napsal sonet věnovaný Františku
Halasovi. Je napsán s využitím halasovského lexika a s nebezpečným zvládnutím
Halasovy poetiky. Ale co s touto poetikou ve tvaru sonetu? Je známo,
že se Halas znělkové formě vyhýbal, „neseděla" mu, byla cizí jeho
„krutým nesouzvukům" (srov. Chrobák, Nebáseň!), v pěti svazcích jeho
Díla nalezneme jediný sonet. Právě tady vidím důmyslně skryté Chrobákovo
trochu teskné furiantství, které se hlasí v titulu sbírky; „umí",
ale nemá potřebu dávat to najevo přespříliš okázale a s rámusem. Proto
mu také nevěřím tak doslova, že „chce" doopravdy „jednou večer přelomit
si vaz". Přihodit se to ovšem může, vždyť je básník, a dobře ví s
Weinerem: „jednou se zmýliv, nejsem".
Jakub Chrobák: Až dopiju, tak zaplatím; ilustr. Jiří Brňovják, nakl.
Dalibor Malina, Vsetín 2003, 49 s.
Když jsem bydlel na kolejích, můj spolunocležník měl nad postelí plakáty
jakési fotomodelky - mně tam visela básnička Stahování dřeva...pamatuju
si to dobře...
Jiří Hrabal, šéfredaktor Aluze
Nestává se často, aby mě něco donutilo k slzám. Tyto verše to dokázaly.
Josef Lustyk, prof. vsetínského gymnázia
Nejlepší Jakubovy verše umí výmluvně mlčet tam, kde bychom my ostatní
mluvili až hanba...
Petr Hruška, básník
Prodejné...
Jan Slíž, prodavač v knihkupectví Malina
Jsem moc ráda, že vsetínskou sbírku pokřtil Ostravský kahan.
Andrea Lněničková, Andrejka
Říká mi strýcu, říkám mu Jakube. Čtu a říkám si, dobře...jak o některých
žních.
Jan Válek, básník
Jsou slova, která nesmějí být pronesena, aby byla ta pravá, a jsou slova,
která nahrazují to, co nelze říci. Co je za verši,je zázračné.
Zdeněk Smolka, básník
Na představení knížky J. CH. v knihkupectví Malina ve Vsetíně 3. dubna
2003 připravil
-dm-
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
