|
|
TEXTY č. 29 (JARO 2003)
Úvodník
Martin Škabraha
Přiznám se, že jsem letos pod rozkvetlou třešní nikoho nepolíbil. Okolnosti
byly krajně nepříznivé. Vpravdě jarní oteplení jsem totiž odnesl naprosto
nejarním nachlazením. Snad to bylo v důsledku jakéhosi tajemného
zákona vesmírné rovnováhy, který dosud nebyl objeven – potažmo vymyšlen
– a tudíž není formulován a není známo, jak jej obcházet. Už aby na to
někdo přišel. Nějakého zákonodárce na slovo vzatého, nějakého Newtona
pod obtěžkanou jabloní našich dnů by to chtělo. Což mi připomíná jednu
pohádku od Zdeňka Neubauera. Byla jedna Sněhurka, a ta byla krásná a nevinná.
A pak byla jedna zlá královna, ošklivá a závistivá, a ta na tu Sněhurku
pro ty její ctnosti hrozně žárlila – a podstrčila jí proto otrávené jablko...
Že to znáte? Jen ještě chvilku vydržte, ještě to není všechno. Ta Sněhurka
byla totiž sama Příroda (ano, krásná a nevinná, já věděl, že ji poznáte)
a ona zlá a žárlivá královna nebyl nikdo jiný než Věda (jak si ji dobře
pamatujete ze střední školy). A to jablko, milé děti, to otrávené jablko
bylo ono slavné jablko Newtonovo... A jak to všechno dopadlo? Kde je princ,
který vysvobodí Sněhurku ze zakletí? To už pohádka neříká. Existuje však
jiná rozprávka (pohádka Máje, kdybych chtěl vykrádat klasiky), ta o tom
polibku a rozkvetlé třešni. A i ta má nesporně s Přírodou co do činění,
protože Příroda, ta si nedá jen tak poroučet; a když jeden musí, tak holt
musí...
Moranu jsme vynesli, zlé čarodějnice upálili, krále Majálesu zvolili
– a přesto, zdá se mi, svět jaksi postrádá rovnováhu. Newtonové dneška
sice nemají nouzi o padající jablka. Ale daleko spíš než že by je to ťuklo,
vypadají pořádně praštěně. Měřítkem jejich moudrosti stala se inteligence
řízených střel. Měřítkem skutečnosti – pohádky, v nichž Dobro vítězí
nad Zlem. Tajemný zákon vesmírné rovnováhy ale praví, že Zla se na tomto
světě zbavit nelze. Což není pro mé zdraví nejlepší zpráva. Dělám však,
co je v mých silách. Ve snaze urychlit zkázu své nemoci sáhl jsem
hned po dvou osvědčených prostředcích nápravy. Následně jsem smísením
heřmánkového čaje se slivovicí vynalezl nový druh nápoje. Říkám tomu heřmanovica.
Přesný poměr obou tekutin momentálně už nedokážu určit. Ale voní to! Ono
andělsky hebké s čertovsky tvrdým se stýká a potýká v mém nitru,
tu smířlivě, tu v bouři a vzdoru. Toho čertovského stačí věru málo,
aby bylo znát.
A tak si kurýruju ten svůj světabol – a stále hledám ztracenou rovnováhu.
někdy po 1. Máji 2003 |
|