TEXTY č. 29 (JARO 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

Úvodník

Martin Škabraha

Martin ŠKabraha

Přiznám se, že jsem letos pod rozkvetlou třešní nikoho nepolíbil. Okolnosti byly krajně nepříznivé. Vpravdě jarní oteplení jsem totiž odnesl naprosto nejarním nachlazením. Snad to bylo v důsledku jakéhosi tajemného zákona vesmírné rovnováhy, který dosud nebyl objeven – potažmo vymyšlen – a tudíž není formulován a není známo, jak jej obcházet. Už aby na to někdo přišel. Nějakého zákonodárce na slovo vzatého, nějakého Newtona pod obtěžkanou jabloní našich dnů by to chtělo. Což mi připomíná jednu pohádku od Zdeňka Neubauera. Byla jedna Sněhurka, a ta byla krásná a nevinná. A pak byla jedna zlá královna, ošklivá a závistivá, a ta na tu Sněhurku pro ty její ctnosti hrozně žárlila – a podstrčila jí proto otrávené jablko... Že to znáte? Jen ještě chvilku vydržte, ještě to není všechno. Ta Sněhurka byla totiž sama Příroda (ano, krásná a nevinná, já věděl, že ji poznáte) a ona zlá a žárlivá královna nebyl nikdo jiný než Věda (jak si ji dobře pamatujete ze střední školy). A to jablko, milé děti, to otrávené jablko bylo ono slavné jablko Newtonovo... A jak to všechno dopadlo? Kde je princ, který vysvobodí Sněhurku ze zakletí? To už pohádka neříká. Existuje však jiná rozprávka (pohádka Máje, kdybych chtěl vykrádat klasiky), ta o tom polibku a rozkvetlé třešni. A i ta má nesporně s Přírodou co do činění, protože Příroda, ta si nedá jen tak poroučet; a když jeden musí, tak holt musí...

Moranu jsme vynesli, zlé čarodějnice upálili, krále Majálesu zvolili – a přesto, zdá se mi, svět jaksi postrádá rovnováhu. Newtonové dneška sice nemají nouzi o padající jablka. Ale daleko spíš než že by je to ťuklo, vypadají pořádně praštěně. Měřítkem jejich moudrosti stala se inteligence řízených střel. Měřítkem skutečnosti – pohádky, v nichž Dobro vítězí nad Zlem. Tajemný zákon vesmírné rovnováhy ale praví, že Zla se na tomto světě zbavit nelze. Což není pro mé zdraví nejlepší zpráva. Dělám však, co je v mých silách. Ve snaze urychlit zkázu své nemoci sáhl jsem hned po dvou osvědčených prostředcích nápravy. Následně jsem smísením heřmánkového čaje se slivovicí vynalezl nový druh nápoje. Říkám tomu heřmanovica. Přesný poměr obou tekutin momentálně už nedokážu určit. Ale voní to! Ono andělsky hebké s čertovsky tvrdým se stýká a potýká v mém nitru, tu smířlivě, tu v bouři a vzdoru. Toho čertovského stačí věru málo, aby bylo znát.

A tak si kurýruju ten svůj světabol – a stále hledám ztracenou rovnováhu.

někdy po 1. Máji 2003