TEXTY č. 29 (JARO 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

Próza

Ondřej Bláha: Trumpeta

Ondřej Bláha: Trumpeta

Pan Maurenc vyšel z tovární brány a položil na zem futrál se svou milovanou trumpetou, aby si to ještě jednou srovnal v hlavě. Byl z toho totiž úplně vedle – srdce mu v hrudi radostně poskakovalo, tváře ho od dlouhého usmívání skoro bolely a vlasy měl rozcuchané, jak se v nich rozpačitě a trochu z ješitnosti drbal, když se na zkoušce bigbendu dozvěděl tu novinu.

To se skutečně musí ocenit, pomyslel si, že i ředitel válcoven plechu, na první pohled drsňák od rány, má takový krásný cit pro umění. Takový ušlechtilý zájem o hudbu a zároveň takový vkus! Nejenže řediteli nevadí bigbend, který každé úterý po pracovní době zkouší v hale sektoru B a každý rok po Třech králích hraje na valcířském bále – ředitel má dokonce bigbend rád a dovede ocenit, když jej odborně vede schopný kapelník, navíc skvělý trumpetista. Věru, málokteré válcovny plechu se mohou pochlubit takovým ušlechtilým ředitelem, pokýval Maurenc uznale hlavou, zvedl futrál s trumpetou a křepce vyrazil k domovu.

„Ty jdeš dneska nějak zvesela," přivítala ho v kuchyni manželka.

„Nebudeš mi, Jituš, věřit, kdo si mě se chce poslechnout, jak hraju na trumpetu," hlaholil Maurenc, „samotný pan ředitel!" Hned zítra v sedm hodin se mám dostavit přímo k němu do ředitelny. Já budu hrát samotnému panu řediteli! Šéfovi našich válcoven, chápeš?!"

„Ředitel že si tě chce poslechnout? Tak tomu vůbec nevěřím. To tě spíš zve kvůli té zmetkové sérii pro Brandýské strojírny a kotlárny."

„Ničemu nerozumíš!" mávl rukou Maurenc a otevřel futrál, „zahraju mu Třešňové květy. Je to latina, ať se poměje."

„Francku, doma ne!" vykřikla paní Maurencová, ale to už se kuchyní rozezněly pronikavě jásavé tóny Maurencovy nablýskané trumpety. Maurenc nebyl k zadržení – měl pocit, že než se objeví před samotným panem ředitelem, musí ještě hodně cvičit. Proto hrál před večeří, hrál i po večeři, na zprávy se nedíval, na detektivku s Herculem Poirotem také ne, nikterak si nevšímal bouchání a tlumených nadávek sousedů za zdí a nereagoval ani na úpěnlivé prosby manželky, aby toho hraní pro smilování boží nechal. Maurenc jenom hrál a hrál a hrál. O desáté hodině večerní se uvolil nasadit si na trumpetu alespoň dusítko a odejít do zvukově lépe izolované koupelny, ale i tak jeho hraní rušilo vše živé i mrtvé kolem až do půl druhé v noci, kdy se Maurenc po náročném tříčárkovaném „c" svalil na prádelní koš a usnul.

Zdálo se mu, že už je ráno a že hraje panu řediteli. Pan ředitel – chlap jak hora, ale ve skutečnosti citlivá duše – byl latinskoamerickým temperamentem Třešňových květů zcela pohlcen. Úvodní glizando ho vytáhlo zpoza jeho obrovského stolu, kravata se rozhoupala v sudém taktu, tlusté ruce v pastelovém saku se tanečně rozepjaly a mokasíny na červeném koberečku ředitelny počaly vyšlapávat smyslné „ča-ča-ča ča-ča-ča…". A Maurencovy prsty poskakovaly po zlatých pístech, oči se klížily štěstím, ředitel tančil a smál se a poté, co se Maurencovy tváře vyduly v posledním táhlém, jihoamericky teskném tónu, opřel se ředitel o hranu svého pracovního stolu, utřel si rukávem pot z čela a prudce oddychoval:

„Maurenci… vyváželi jsme plech do Argentiny… Santiago del Estero, mulatka Isabela, miloval jsem ji… bože, jak je to dávno. A ta vaše trumpeta, Maurenci! Ta vaše trumpeta! Já… já jsem válcoval plech zastudena i zatepla. Znám jeho hlas. Vím, jak zpívá, když projíždí válcovací linkou… vím, jak duní, skřípá a haraší a mám jeho hlas rád. Ale tak krásně jako z vaší trumpety jsem ho nikdy zpívat neslyšel. Víte… to je prostě ta mosaz, ta mosaz..."

Maurenc se probudil. Bylo za pět minut půl sedmé. Popadl trumpetu, běžel do kuchyně pro futrál a v předsíni málem porazil manželku.

„Rozvedu se s tebou," řekla.

„Samotnému panu řediteli!" houkl jí Maurenc do obličeje vzápětí, když přes předsíň pádil k bytovým dveřím, „řekni babám v účtárně, že jsem hrál samotnému panu řediteli!"

Maurenc letěl městem jako vítr a na ústa si vytruboval Třešňové květy, aby před samotným panem ředitelem – proboha – neudělal nějaký kiks.

„Nazdar Francku," pozdravil Maurence v bráně válcoven kolega Čížek, saxofonista z bigbendu, a překvapeně ukázal na futrál v jeho ruce, „zkouška byla přece včera."

Maurenc neodpověděl, cinknul v píchačkách a chvátal přes nádvoří k správní budově.

„Francku, na co máš tu trumpetu?" rozběhl se za ním Čížek.

„No, na co – na co asi?" zabručel Maurenc a vešel do skleněných dveří.

„Maurenci, kam jdeš?! Maurenci, počkej!" volal Čížek, ale Maurenc si ho nevšímal, běžel po schodech do druhého patra a v hlavě měl obraz ředitele tančícího čaču. Čížek vběhl do dlouhé chodby v druhém patře zrovna v momentě, kdy se Maurenc cpal do červeně polstrovaných dveří sekretariátu.

„Maurenc. Jsem u pana ředitele ohlášen na sedm hodin," řekl sekretářce.

Čížkovi se dveře zavřely rovnou před nosem.

„Ale rychle, pan ředitel má spoustu práce," řekla Maurencovi sekretářka, ohlásila ho a nedůveřivě si přeměřila futrál, s nímž vstupoval do druhých polstrovaných dveří.

Maurenc stanul na červeném koberečku a uvědomil si, že pana ředitele vidí vlastně poprvé v životě. Ředitel – ještě větší řízek, než si Maurenc myslel – byl zrovna hluboce zabrán do nějakého spisu a další šanony a složky, rozložené na jeho stole, kolem něj tvořily jakousi hradbu.

Maurenc vybalil trumpetu a jedním hmatem ruky promačkal písty.

„Tak spusťte," řekl ředitel, aniž by zvedl oči od spisu.

Ve chvíli, kdy se správní budovou válcoven plechu rozlehlo jásavé glizando Třešňových květů, sesul se Čížek po polstrovaných dveřích sekretariátu na kolena a zaštkal:

„Maurenci! Ty nikdy nepochopíš žádný vtip…!"

V následující vteřině byla v ředitelně latinskoamerická melodie vystřídána úděsným jekotem mosazného plechu projíždějícího válcovací linkou.