Vari,
to ne verše.
To ptačí křídla
rozložit na slunci, aby oschla.
Tak letky, tak pírka.
Aby světlo,
aby světlo očí
mohlo vyčistit to všechno,
do posledního písmenka.
Tak sedí král ve vysoké židli,
v trůnu,
a vypadá to jako karta.
Král je tuhý.
Jeho kůže, je-li kůží,
šedá, betonová.
Král - socha. Ruce má useknuté v zápěstí.
Z pahýlů mu rovně tryskají dva proudy ohně.
Je možno krále rozehřát:
Beton jeho obličeje, krku, hrudi se pak zbarví
nesměle, potom směleji červeně,
oranžově.
Ohňové proudy z pahýlů se tehdy ohnou
do oblouků,
poztrácejí na síle.
Král má na hlavě korunu z pícháků,
jako by byl Sochou Svobody.
Někdy se stane,
že král se zvedne sám, černohnědý,
lesklý tukem,
za korunu dredy,
za nos probodenou placku,
za panděro volský měch.
Sukénku hravou, ozdoby z ptačích kostí.
Syrový prasečí puch.
Ruce má zdravé a tančí -
je kanibal.
Tehdy je Lyka ve své kůži.
* * *
Ty housle se na ni samy vrhly.
Jako by se stébla chytly. Obsedly ji?
Dřív ji ničí housle nezajímaly,
a když někdo naladil svou violu o něco hlouběji
než měl, kochala se tím,
dobytek špinavej.
Tyhle jí samy nalezly do rukou, toulavá kočka
v domě na prodej
v Nové Pace.
Padesát let je nikdo neměl, krásné.
Vypůjčila si je nadýl.
Když to měřil Mistr houslař v prackách,
když říkal dušička dobrá,
třásla se Lyka jako by vyšetřoval ji.
Třásla se strachem Kostěj Nesmrtelný,
duši schovanou v křehké věci
někde mimo. Hraj,
musíš hrát přes mrtvoly.
I přes svou vlastní.
Nedočká se ničeho,
Nedočká se pochvaly,
jedině v případě žebroty.
Líbí se jí taková dohoda.
Bude se ji snažit porušit
stůj co stůj.
***
Lyka myslí:
Blíží se to, Milý.
Blíží se ta chvíle, kdy mne zklameš.
Lyka si nedovede přestavit,
jak to uděláš – ale ty si vždy víš rady.
Jak uděláš, aby si tvůj unik,
tvou zradu neosedlala jako cvičení
uložené mistrem?
Zenovým mistrem Cihlou.
Třeba jak stojíš v hnědém průjezdu,
s rudým pláštíkem a nožem,
a čekáš na Lyku.
Uděláš oči protentokrát tak rudé, Moši,
a pohled tak hnilobně něžný – fuj! -
až se z toho sám znechutíš.
Vtiskla by obličej do dlažebních kostek, Arana,
rozžhavená lžíce na rty, zasyčí zámek
namnohokrát.
Anebo jiná hnusná hra,
to když se převlékneš za starou bábu
a začneš Araně chválit velkého
vytahaného kocoura,
co je bílý jak plesnivý česnek,
a právě tak boulovatý. Probudíš tím
kocourem takovou lítost,
že si ho vezme domů a žije s ním až doteď.
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
