TEXTY č. 34 (LÉTO 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][comics]
[jen tak ]

Próza

Ilja Hurník: Půdníček

Jakub Chrobák: Klavír

Ilja Hurník: Půdníček

Přijel jsem na chalupu, měl jsem dokomponováno, i dopřával jsem si tichého večera. Čaj byl voňavý, knížka poutavá, nechybělo mi nic.

Tu jsem zaslechl za dveřmi šramot. Jako by někdo šátral po klice.

Otevřel jsem a spatřil stvořeníčko, takovou roztřesenou chudinku, trochu dědečka a trochu děťátko v zaprášených hadřících a s vlásky jako chumáč slámy. Zvedlo ke mně mrkavá očka a chřestivým hlasem řeklo: „Ty, mně na půdě odněkud táhne."

„Kde se tu bereš? Co jsi zač?"

„Strašidýlko."

„To vidím."

„Půdníček. Mně tam táhne, už se mne chytá rýma, hele." A zakašlal nebo škytl nebo kýchl.

To je nadělení. Mám nájemníka. Nu, vyhodit ho můžu vždycky. Jestli ovšem se takové strašidýlko vyhodit dá.

„Pojď, podíváme se na to." Vyběhl docela čiperně do schodů, já za ním.

„To bude ten vikýř," řekl jsem, když jsem se rozhlédl po půdě, „asi je špatně doklapnutý." A byl. Povytáhl jsem se, zaklapl a řekl: „Tak, už sem foukat nebude."

„Jen jestli už není pozdě," šeptl, chytaje se za hrudníček.

„Ale co by, vysmrkáš se a rýma bude pryč."

Sedl jsem si zase ke knížce a myslel jsem si, tak, teď mám chalupu se strašidýlkem.

Příštího dne zaklepal zas: „Ty, mně je tam horko, sotva lapu po dechu. Jak tam mám vydržet, no řekni."

„Tak ten vikýř zase pootevřem, pojď." Udělal jsem ve vikýři škvíru. Půdníček zkusil dýchat, kroutil hlavou, jako že to není ono, ale nechal jsem ho tam a spěchal ke knížce – měl jsem zrovna rozečtenou moc pěknou kapitolu.

A klepal zas, hned příštího rána: „Ty, z trámů trčí plno rezavých hřebíků, jak tam mám běhat, když se můžu každou chvíli škrábnout?"

To už jsem byl trochu rozmrzelý. Jestli jsem přijel na chalupu, pak proto, abych si užil ticha. Teď abych byl pořád na trní, kdy se zas nájemník ozve.

„Jaký je to život mezi rezavými hřebíky?"

Kňoural tak bolestně, že jsem popadl kleště, pár hřebíků jsem vytahal a řekl: „Tak, a teď už dáš pokoj. Jestli zas s něčím přijdeš, už ti neotevřu."

Ale klepal zas. Když jsem neotvíral, spustil za dveřmi: „Co bude s těmi pavučinami? Mně už se věšejí i za uši. Kdo tam konečně udělá pořádek?"

To mě už dopálilo, otevřel jsem a vtáhl ho dovnitř:

„Poslyš, ty si vymejšlíš. A proč? Protože nemáš co dělat. Na takové chalupě každý něco dělá, štípe dříví, pleje jahody... nebo čte knížku, to je, abys věděl, taky práce. Ale co ty? Jenom lajdačíš."

Nafoukl se: „Co? A kdo tady dává pozor, aby okýnkem netáhlo, aby se někdo nepopíchal hřebíky, kdo počítá pavučiny – už jich zase přibylo."

„To není žádná práce. Musíš dělat nějakou pořádnou," a teď mi něco napadlo. „Budeš hlídat střechu, aby nám ji vítr neodnesl. Poslouchej, jak už zase fouká. Jsi přece Půdníček. Nebo ne?"

„Jo, Půdníček," řekl důstojně.

„To je pravá práce pro tebe. Ale budeš ji dělat, jak se patří. Nesmíš spustit střechu z očí, ani na chvilku. Jestli nám ji vítr sebere, bude s tebou zle."

Měl očka vykulená, posmrkl a šoural se ke schodům. To je ono, pochvaloval jsem si, teď dá pokoj.

A dal. Tři dny jsem ho neviděl.

Třetí den jsem ho našel, jak sedí na schodku, zaklepat si netroufl. Dělal jsem, že ho nevidím.

„Jeden dělá, co může, a vděku se nedočká," mumlal jako pro sebe. „Spadla snad střecha? Nespadla. - Člověk by řekl, že někdo přijde a řekne, Půdníčku, dobře jsi hlídal. Ale kdepak. - Nebo kdyby řekl, už ses nahlídal dost, pojď, trochu si popovídáme. – Nebo si zahrajeme karty."

Neudržel jsem se: „Ty umíš hrát karty?"

Ožil: „No a jak! Vždycky vyhraju."

„Tak to asi švindluješ."

Zachichtal se: „Já dělám kouzla, víš? Přece jsem strašidlo. Tak co, máš tu karty?"

To tak, ještě se nechat obehrát šizuňkem. Vůbec, měl jsem ho dost. U čerta, jsem tady přece proto, abych měl pokoj od lidí, natož od strašidel. Chci si číst a přemýšlet a ne trnout, kdy mě zase vytrhne.

„Abys věděl, karty hrát nebudu. Nemám s kým. Ty totiž nejsi. Každý vzdělaný člověk ví, že strašidla nejsou, a já jsem velice vzdělaný. Jestli tě vidím, je to klam. Jestli tě slyším, je to zase klam. Pravda je, že nejsi."

Stál jsem k němu zády, ale i tak jsem věděl, že strnul. Pak promluvil, tak vážně, jak by se od strašidla nečekalo: „Ale přece... ať už něco je či není, můžeš přece věřit... věřit, že to je, stačí jenom chtít."

„Prosím, ale já nechci!" vykřikl jsem hruběji, než jsem mínil.

Za mými zády dlouhé ticho. „Tos mi dal ránu. Já se tady dřu, oka nezamhouřím, aby ti střecha neuletěla, a ty ve mně nevěříš, ani nechceš. To znamená, že až zaklepu, neotevřeš mi."

„Neotevřu, protože nezaklepeš. To, co není, neklepe."

„A když ti aspoň přes dveře popřeju dobrý den..."

„...bude to klam."

Bolestně vzdychl: „Víš, jak mi je? Co se mnou teď bude? Když říkáš, že nejsem – a já ti tak věřil, a pořád věřím, i když jsi na mne zlý – když to říkáš ty, abych teď pochyboval i já, jestli jsem nebo ne. Jak můžu hlídat, střechu, když nevím, jestli nejsem jenom...no..."

„Klam."

„Klam. Jaký to bude život! - Nu měj se tu dobře."

Oddechl jsem si, konečně sám. Ale nějak se mi nedařilo těšit se z knížky a z ticha. Ostatně, docela ticho nebylo, v komíně hučel vítr. Seshora ke mně doléhaly divné zvuky, jako by tam někdo rejdil, ale Půdníček to už nebude, to asi rachotí břidlice na střeše.

Byla noc, vítr zesílil ve vichřici, chalupa se třásla, střecha praskala. Kdybych měl na půdě Půdníčka, třeba by ji uhlídal. Jenže Půdníček není. Leda bych v něj věřil. Ale nevěřím, tak aspoň jsem se rozhodl.

Jestli mi střecha ulítne, bude to má vina.

Jakub Chrobák: Klavír

Po poledni jednoho z posledních dní mého pradědy se srpek slunce lomil o špice kola a na hrobech halenkovského hřbitova vytvářel mihotavou stínohru. Dnes poprvé si uvědomil, že hřbitov neznatelně přechází v pole a jeho mrtví tak zůstávají tam, odkud nikdy neodešli, i když je události odvanuly kilometry daleko. Jistota posledního místa: promyšlené soukolí života neznatelně sedajícího v hlíně čerstvě navršeného rovu se za pár měsíců poslušně zarovná s okolím a bude připraveno k zapomnění. Něž se tak stane, ještě jednou, naposledy, důsledně pozpátku přehrát svůj život!

„Honery a pagát."

„Nic, ale na pagáta flek."

„Taročky."

„Už."

„Na pagáta víc," řeklo to v něm a za něj a tak bylo.

Hrála se tehdy jedna z nejpozoruhodněj-ších her, jakou kdy obecní hospoda Lidový dům viděla. Staříček zpočátku jen přihazoval taroky, ale pak převzal iniciativu a během dvou kol bylo jeho vítězství neodvratitelné. Čtyři kola před koncem vyhazoval s pomalou elegancí své karty, ukazováčkem si pokmitával do taktu, když nutil své protihráče vytáhnout konkrétní kartu, kterou museli hodit podle železných pravidel hry a staříčkova plánu; celý rozjařený hru zakončil. Nechal si spočítat výhru, zaplatil, objednal po štamprli a: „Zítra jdu objednat klavír."

„Klavír, no pravda, a jak ho sem narveš?" Stařenka byla klidná žena, ale poslední staříčkovy výpady proti klidnému chodu rodiny ji děsily. „Střechú!" To dlouhé „ú" se protáhlo do vzrušeného opojení z očekávání věcí příštích.

Když přijeli hasiči, stařenka proti všem zvyklostem sáhla do studeného kouta světnice a pořádně si nalila. Staříček venku se zlověstnou radostí popisoval průběh akce, kterou přehrával z plátna své představy: „Tak, chlapi, toto je štverec, který přesně vychodí mezi trámy, takže nosnost střechy zostane. Tady to nařežem..." „Ale čím, dědo?" přerušil ho nejmladší z dobrovolných hasičů, třicátník sedící na střeše s metrem v ruce. „Jak, čím? To ste hasiči? A dyby hořelo?" „Tak střecha spadne prv." „No," staříček zapochyboval. „Dlátem uděláš ďúru, strčíš plát a jedeš," už zase se radoval: „a tak v každém rohu." Stařence v té chvíli uteklo mléko a měla nejasný pocit, že ti hasiči sú stejní blázni.

Ale skutečně, v parném dni ti chlapi opatrně odkládali tašky, dlátem vysekávali otvory na plát pily, potom (jeden ze střechy, druhý z půdy) řezali až na konec pomyslné, staříčkem vymezené čáry, kterou on s milimetro-vou přesností rozpoznával z chodníku.

Po několika hodinách se desky s rachotem zřítily na půdu. „To je dřeva, nemusíme kupovat," jásal staříček a rozléval slivovicu.

Když dva hasiči, zaprášení, ale rozzáření, sešli dolů, sesedli se s ostatními kolem staříčka už zas se zdviženým prstem přehrávajícího své obrazy: „A včil je to lehké. Vynesem desky," „Šaks je chtěl ztopit," připomenula stařenka. „A do baráku poteče," pravil klidným hlasem staříček a pomrkával po hasičích, kteří (zcela ponořeni v jeho představě) zapomněli na předchozí slova. „Já zametu a budu ukazovat, kam ten klavír."

A tak se v lesklém slunci pomocí důmyslného systému kladek objevilo na halenkovském nebi malé křídlo, které bez nejmenšího doteku s okolní střechou vplynulo do připraveného prostoru. A bylo tam. Pomocí klihu a podpěr vrátili hasiči odřezané desky na původní místo, podávali si se staříčkem ruce a chtěli odejít. „A co ta střecha?" snažila se stařenka hájit zbytek domu. „Šak my přijdem, musí to zaschnút," odpovídaly jí hlasy mužů mizících se staříčkem v čele.

K večeru se vrátili. Stařenka, která se přistihla při představě staříčka hrajícího na mši na varhany a cvičícího doma svaté písně, zkoumala jejich tváře. Ale nespatřila nic. Blaženost zračící se v každém jejich pohybu ji odzbrojila. Když na střechu nasadili zbylé tašky a loučili se, dokonce jim zamávala.

Následující dny se po každém obědě domem rozléhaly silně vibrující disharmonické zvuky, které rozkmitávaly skřidly a drobné kousky prachu. „Ruky už by asi věděly. Bílé sú pro pravú, černé pro levú, ale to si je mám křížit?" brblal si staříček a opět se pokoušel ve velmi akrobatické pozici o melodii. Znovu a znovu kladl ruce na klaviaturu a pokoušel ducha hudby zděšeně mizícího po první taktech. Téměř pravidelně úderem druhé sestupoval z půdy rudý vzteky a beze slova mizel. Vracel se k večeru a vždy vedl nějakého hosta.

„Ne, strýcu, není to rozladěné," řekl pan řídící.

„No tak zahrajte ,Za tú horú‘!"

„Prosím," a učitel skutečně hrál.

„Tak pozor, tak ty ruky sú jinak, musijá hrát zarazu," ale nahlas pronesl: „A beztak je to falešné, to umím též!" a vyprovázel pana řídícího. Pak se vrátil a po paměti kladl prsty jako on v naději, že už konečně teď; ale zase to byly jen nejasné známky melodie. Dlouho do noci pak sedával při otevřeném vikýři a poslouchal halenkovské noci. V nepravidel ných intervalech pak usedal ke klavíru s novou nadějí. Vyzkoušel už snad všechny varianty, přišel i na to, že akord lze zahrát pouze současným zmáčknutím určitých přesně daných kláves, ale stále nedokázal přecházet od jednotlivých tónů k melodii. Nešlo o to, že neměl usilovnost, ale šlo o rozechvělou nedočkavost, která chtěla vše hned teď a tady a nesnesla odkladu.

Lidé se ale staříčkovi nevysmívali, naopak. Střídaly se návštěvy učitelů a pokoušely se staříčkovi vysvětlovat posloupnost jednotlivých kroků při cvičení. On je poslouchal, děkoval, pak je vlídně vyprovázel, několik hodin se lopotil důsledným plněním jejich rad, když se ale nedostal dál než ke dvěma taktům, odsedl a v okně pozoroval halenkovské nebe.

Přišli i dva primáši z okolních cimbálovek přemlouvající staříčka, aby si vybral jiný nástroj. „Cimbál je krásný, husle sú husle, ale klavír. Tělo, keré si do hospody nevezneš, struny, ten důmyslný systém šňůrek a kladívek, černá a bílá, deň a noc, husle sú husle, ale klavír," krčil rameny staříček a vzpomínal na dávné otevřené okno jakéhosi mlhavého letního bytu s nejasnými už obrysy cvičícího děvčátka. „Poď už spat, klavír ti neuteče," přerušila ten obraz stařenka mateřsky beroucí staříčka za ruce a pod rukou. A ta vzpomínka najednou zmizela, vystřídána mnoha jinými obrazy jeho kousku pole, stařenky v bílých svatebních šatech, dětí.

Přesto se staříček ještě jednou pokusil. Poslední zoufalou nadějí se mu stal mladý muž trávící na Halenkově prázdniny. „Dneska naposledy," řekl si a vydal se za ním.

„No a myslíte, že byste mně to ukázal?" ptal se staříček mladíka, když jej přivedl do svého podkroví a nechal si zahrát jakousi melodii, kterou neznal, ale která mu učarovala.

„Myslím, že ne," řekl mladík: „Nejde tu o nic než o čas," dodal s povzdychem, kterému staříček až příliš dobře rozuměl. Seděli spolu ještě dlouho do noci, stařenka je pod různými záminkami několikrát kontrolovala, ale neshledala na obrázku staříčka a mladého muže stojících pod otevřeným oknem nic závadného a tak mizela. „No, ale je to pěkný klavír," pohladil před půlnocí staříček nástroj a vyprovodil hosta vzpomínaje na těch jakoby dávných čtrnáct dní, během kterých prošel dějinami hudby od lidové písně k Wagnerovi a pochopil, že na hudbu už mu nezbývá času. Na klavír nechal padat prach a později dokonce nadávky každou neděli, kdy se vracel ze mše a hospody s poněkud vyšinutým smyslem pro proporce a pravidelně o klavír zakopával a škaredě si oň narážel žebra. Je pravda, že potom klavír nábožně hladil a mumlal mu cosi, co znělo jako omluva.

Jednoho dne ale zaklapl víko, které se za jeho života už nikdy nezvedlo.