TEXTY č. 34 (LÉTO 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][comics]
[jen tak ]

RECENZE

Jakub Grombíř: Krab je krab je krab…

Jakub Grombíř: „Vzduchoprázdno za metaforou obrací výsledek proti nám“

Andrea Chrobáková-Lněničková: Tvoř, jak cítíš!

Jakub Grombíř: Krab je krab je krab…

Jaroslav Kovanda vydává – po dlouhých letech nuceného mlčení je toto okouzlení z vydavatelských možností pochopitelné – už další sbírku; jmenuje se Chlapec hrající si s krabem, stejně jako autorova soška na její obálce (Kovanda jako básník, výtvarník a divadelník v jedné osobě si může tento gesamtkunstwerk dovolit). Básně jsou pečlivě datovány a tvoří tak jakýsi lyrizovaný deník z let 1998 – 2003. Některé texty bilancují privátní i globální katastrofy tohoto období, stále však je přítomen lehký humor: po televizi, milý rodáku, hned po Silvestru. Poezie Jaroslava Kovandy dokáže vyvážit radost z vyprávění příběhů se zálibou v kontrastech a detailech. Zdánlivě nepodstatné momenty, jako je třeba dítě a korýš zahlédnutí kdysi na pláži, mohou nabývat nečekané důležitosti, stejně jako intenzivní zážitek červnové žízně přebije cestou z centra na kopec hovor o duchu a duši. Námětem básně se tak může stát poznání, že voda z kropící konve voní jinak než ta „obyčejná", stejně tak jako celý zážitek z města Brna se zkoncentruje do verše: „Grafová o něco líp je oholená / než Agassi" (ten billboard už sice naproti brněnského nádraží není, ale nejednomu návštěvníku moravské metropole se zapsal nadlouho do paměti). Typická je sympatie k lehkému plebejství, nebo spíše buranství: Mojmír, nebe se kalí, které ovšem neztrácí kontakt s hloubkou životního osudu. Autor ostatně ve své vzpomínkové knize Jako kojený anděl, napsané ve spolupráci s Radimem Kopáčem, píše o inspiraci archlebovskými příbuznými, k nimž jezdil v  normalizačních letech jako do vnitřní emigrace: „Možná nebýt osmašedesátého, byl by ze mě dneska salónní surrealistický šulek nebo lettrista." Básník se tváří v tvář krutosti velkých dějin vrací ke konstantám, jako je vůně podpaží. Mnohdy se objevují pochybnosti o vlastních básnických kvalitách, jako v básni třešně v dešti– o něčem svědčí i to, že názvy básní začínají malým písmenem. Poezie prostě není záležitostí know-how, ale čímsi, co se zjevuje jen zřídka a nenápadně, jako by prosvítalo skrz silonovou halenku.

Kovandova poetika je napjata jako plátno na rámu mezi Archlebovem s jeho ladně zvlněnou krajinou, pokorně sebevědomou v tradici slavkovské bitvy i žarošských poutí a Zlínem, který má z našich měst snad nejvýraznější genius loci (vzpomeňme, že Dostojevskij rozlišoval města přirozeně vzniklá a města vydupaná ze země – a k těm druhým by vedle jeho Petrohradu mohl patřit i Baťův – a dnes už také trochu Kovandův – Zlín). Tato ukotvenost však nemusí být pokaždé výhodou: některé texty jsou natolik osobní, že bez znalosti reálií budou stěží srozumitelné (odzemek, Velehrad, prštenské hřiště). Jedna báseň se odehrává v Buchlovicích a je nutno poznamenat, že zdejší zámek je vedle vinotéky a arboreta význačný také coby kultovní svatební místo, na jihovýchodní Moravě oblíbené stejně jako karibské ostrovy mezi hollywoodskou smetánkou: „Jde kolem nevěsta právě ofocená / a malá družička s tím boa od bláta do ní mluví: / teto já chcu byt s tebú také unesená / co myslíš unesú aj mňa?" Krátké náhodné záblesky tvoří jeden z nejsilnějších textů sbírky, nazvaný osobním vlakem z Brna do Zlína (je kuriózní a nepříliš radostnou skutečností, že dvě největší města jižní Moravy postrádají přímé vlakové spojení – ale bude ještě poezie vůbec možná ve světě zbaveném jakýchkoli objížděk?): „Vyškov na Moravě // do okna přišel žebř / pak babička se strakatým vnukem / jak se vlak rozjížděl / míjel jsem dolní čelist / žvýkající do dálek".

Nakladatelství MaPa zaslouží pochvalu za vkusně vypravenou sbírku, kterou ilustrují reprodukce autorových soch na fotografiích Jana Trojaka, vtipně pojatá je frontispice, na níž se prolnulo do obrysů titulní plastiky typicky zlínské panorama. Také text Jana Štolby na záložce, který je svérázným a neservilním holdem básníkově osobnosti, umocňuje zážitek z nenápadné, ale mimořádně povedené knížky.

Jaroslav Kovanda: Chlapec hrající si s krabem (Mapa, Brno 2004)

Jakub Grombíř: „Vzduchoprázdno za metaforou obrací výsledek proti nám"

Novým svazkem se prezentovala Edice poesie nakladatelství Votobia. Sám název edice je sympatický svým archaismem – stejně jako filosofie je láskou k moudrosti, kdežto svoji filozofii mají i výrobci plenek a fotbaloví trenéři, také poesie psaná se s slibuje o něco vyšší zážitek. V tomto případě je očekávání naplněno. Lubor Jeník (1940-1994) publikoval v předlistopadovém samizdatu pod pseudonymem Jan Tesárek a jeho posmrtně vydaná kniha shrnuje do jednoho svazku to nejlepší z dvojice sbírek: Podobizna zajíce a Všenáprava. Názvy přesně vyjadřují rozdíl mezi nimi – první kniha přináší poetistické, carrollovské a morgensternovské hříčky, originální obrazy, které jsou přes všechnu vzdušnost a hravost mrazivé jako „truchlivé zdi koňského hřbitova", zatímco ve druhé, podstatně obsáhlejší, se dostává do popředí dobová angažovanost (např. oslava svobody v básni Myš v kulaté kleci), což může zkomplikovat její přijetí současnými čtenáři. Odpusťme však autorovi, že se mu do textu dostal Franz Kafka; v roce 1984 mohl stěží někdo tušit, že se právě z tohoto spisovatele jednou stane symbol turistického kýče. Sbírka obsahuje také nepříliš šťastné pokusy o nonsens (Jak vidím svět, Půjč mi svou ochuleli), není se ovšem co divit, absurdní poezie u nás v těch bezútěšných letech jen kvetla. Některé texty z Všenápravy, dovolávající se osobností Vladimíra Holana, Lecha Walesy nebo Ludwiga van Beethovena, jsou daní dobovému pocitu marnosti a hledání nadčasových hodnot, autor zde poněkud popustil uzdu svým sklonům k patetickým proklamacím, působícím trochu nadbytečně, zvláště v sousedství skvělých básní, jako je Venuše v mušli, Čestný slib nebo Příběh třináctileté dívky. Bohatá a originální metaforika se prolíná s intelektuální skepsí, Jeník se představuje jako křehký estét zraňovaný vulgaritou světa, potrpí si na pevnou strukturu svých básní, místy použije i rým, pohádkové a básnické rekvizity dokáže použít v nečekaných a blasfemických souvislostech. Ve vrcholných číslech knihy může spojení něhy a černého humoru připomenout až Wildeovy pohádky. Kniha je šťastně doplněna vzpomínkou autorovy manželky Evy Jeníkové i ediční poznámkou sestavovatelky výboru Terezy Riedlbauchové. Škoda jen (pro Votobii bohužel tradičně) nedbalé jazykové korektury: „kos zazpíval trilek" – kdo chce vydávat poesii, měl by znát učivo třetí třídy ZŠ o měkkých a tvrdých souhláskách…

Je dobře vědět, že v disentu působili nejen spisovatelé, kteří po změně poměrů hbitě zapracovali na své kanonizaci, ale také autoři opomíjení, o to však pozoruhodnější. K Jiřímu Tomáškovi, jehož sbírka veršů Banalita byla před časem událostí, se zařadil i Lubor Jeník, jehož poetika je sice dosti odlišná, ale naléhavost jeho výpovědi není o nic menší.

Andrea Chrobáková-Lněničková: Tvoř, jak cítíš!

Když se mi poprvé dostala do ruky kniha Oldřicha Šuleře Nech sa buček zeleňá! (symbolicky k tomu došlo právě na Soláni při letošním červnovém křtu) s podtitulem Dopisování se zbojníkem Jankem Kobzáňem, božím člověkem, zarazily mě dvě věci. To první zaražení bylo jen chvilkové a vyplynulo z mého původu z česko–moravského pomezí: zprvu jsem se domnívala, že titul odráží jednu z dalších krajových zvláštností, kdy u vepřového bůčku je žádoucí nazelenalá barva jako pozitivní kulinářská hodnota. To druhé vyšlo z charakteristiky malíře Jana Kobzáně jako „božího člověka". Přišla mně nepatřičná a spojovala jsem si ji spíše s valašskou pudovou potřebou věci přehánět a fantazijně přikreslovat. Hned po přečtení několika úvodních Kobzáňových dopisů jsem pochopila nejenom, že se mýlím, ale že tu běží o naprosto přesné vystižení Kobzáňova lidského profilu. Kobzáň byl osobností vzácnou, ryze valašskou, utvářenou krajinou jeho srdce, otevřený, vnímavý, ale i drsný a zarytý.

Úcta a okouzlení Kobzáňovou osobou samo o sobě k vydání korespondence nestačí. Hodnota a originální poselství dopisů malířových příteli Oldřichu Šuleřovi (t. č. redaktoru v ostravském rozhlase) leží zhruba ve třech oblastech Kobzáňova konání: Kobzáně – malíře, Kobzáně – pamětníka a v neposlední řadě Kobzáně – literáta.

Malířská práce byla Kobzáňovi životem, téměř ve všech dopisech se jí zabývá a pohlcenost tvořením se odrazila ve zkratkovitém způsobu psaní. Že je schopný stylista je z dopisů patrné, a to i bez ohledu na chvat s jakým píše. Do vzpomínání byl Kobzám víceméně donucen, měl ostravskému příteli poskytnout materiál k literárnímu zpracování.

Hovořím-li v Kobzáňově případě o memoárech, musíme to označení přijmout s rezervou, neboť lepší příměr mě nenapadá: jsou to velmi osobité útržky událostí a popisy postav procházejících Kobzáňovým životem a oproti tradičním pamětem mají obrovskou výhodu v tom, že Kobzáň (ale ani Oldřich Šuleř) netušil, že by dopisy mohly být někdy zveřejněny.

Kobzáň se neobhajuje, píše, jak se věci zběhly, důležitá je pomoc příteli, navedení ke psaní. Vrozená skromnost a až jakási přehlíživost k vlastní osobě vedou k upozaděné malířovy osobnosti, čímž Kobzám nechtěně docílil opravdovosti svých textů.

Kobzáňovo svědectví je výjimečně cenné pro valašskou historii: líčení válečné bídy v l. 1914 – 1918 a prostota s jakou ji Valaši čelí, práce na pilách vyplňující Kobzáňovo dospívání, zlínský prvorepublikový život a samozřejmě postava Tomáše Bati, Kobzáňova zaměstnavatele a posléze mecenáše, pražské studie a zápas s měšťáckými předsudky, partyzánská (zbojnická) anabáze a mnoho dalších událostí jsou strhující četbou a mnohé osvětlují. Např. dosti komplikovaná úloha odbojáře Vávry – Staříka je Kobzáněm nepokrytě líčena jako zrádcovská a přitom tento člověk sehrál ještě dosti významnou úlohu v poválečné československé bezpečnosti po roce 1945!

Kobzáň je vynikající pozorovatel: rád lidi studuje, a to nejen fyziognomicky, ale i duchovně (např. srovnání Tomáše a Jana Baťových) a umí vyprávět. Prolínání malířského a literárního je u něj nezbytností, přímo potřebou – snad odtud vyvěralo vzácné přátelství s adresátem dopisů?

Podle způsobu práce na zrodu edice korespondence je možné Šuleřovu zelenou knížku rozdělit do dvou částí, ediční a literární. Osoba editora je stále osobou nedoceněnou dostatečně a jeho jméno se sotva dostane do širšího veřejného podvědomí. Společně s O. Šuleřem editor a vydavatel knihy Dalibor Malina strukturoval a koncipoval dílo do závěrečné podoby, které je promyšleně rozděleno do pěti tématických celků vycházejících z obsahu Kobzáňových dopisů. Každý z pěti souborů korespondence je uvozen navíc Šuleřovou vzpomínkou na určité období malířova života společně s verši z vybraných Kobzáňových knih a umělcovými kresbami. Osobnosti procházející malířovými texty editor krátce představil ve stručných biografických medailóncích zařazených do poznámek na konci knihy. Kobzáňův jazyk, zřejmě pro jeho osobitost, ponechal tak, jak se v dopisech dochoval, a to i se zkratkami tvořícími přirozenou součást malířova chvatného psaní. Co se ale ukázalo být problémem jsou valašské výrazy a obraty. Ke Kobzáňovi přirozeně patří, ale v určitých situacích mohou ovlivnit srozumitelnost textu. Jen u malé části z nich jsem si troufla domýšlet (jak jsem posléze zjistila, tak úplně špatně). Záměrně jsem význam nářečních prvků prověřovala u starší vsacké generace, ale ta rozuměla jen zpola. Proto absenci výkladového slovníčku vnímám jako podcenění srozumitelnosti malířova jazyka a věřím, že se v dalších vydáních objeví (taková krása si nezaslouží jeden nízký náklad).

Šuleřovy vstupy jsou čtivé a milé a pomáhají přiblížit malířovu postavu. Nutno ocenit také spisovatelovu odvahu s jakou zveřejnil i takové partie v dopisech, které mu zrovna nelichotí a s jakou nechává nahlédnout do své autorské dílny: že Kobzáňovy životní zkušenosti mu byly bohatým zdrojem literární práce, je markantní. Zklamáním byla pro mě pouze kapitolka U partyzánů, od které jsem si slibovala s ohledem na Šuleřovu knihu Na srnčích nohách mnohé, zejména podrobnější popis Kobzáňovy odbojové činnosti za II. světové války. Zdá se mi, že je napsána jakoby z donucení, nahonem, mnohé opomenuto.

Šuleřova a Kobzáňova kniha je činem nesmírně záslužným, a to nejenom pro dějiny výtvarného umění, ale také pro literární historii, valašskou folkloristiku a dějiny Valašska. Pro mě navíc má obzvláštní osobní přínos: jímavě milý Kobzáňův pozdrav příteli „nech sa buček zeleňá!" způsobil, že i cérka z Čech si při slově buček od nynějška nejprve vybaví krásný mladý strom, Jana Kobzáně a až potom tlusté maso.