TEXTY č. 34 (LÉTO 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][comics]
[jen tak ]

PŘEKLAD

Tatjana Gromača

Jan Strządała

István Vörös: Příběhy z půjčovny lidí

Tadeusz Dąbrowski

Tatjana Gromača

Milenci

Tlustý a tlustá se líbají v samoobsluze.
Jejich šťavnaté, růžové jazyky
se neobratně opírají jeden o druhý
jako dvě placičky na pultu pekařského
stánku.
Když se líbají, nemohou být přivinuti jeden
k druhému
Dotýkají se jen ve dvou bodech:
vršky svých břich a ohnivými plamínky
jazyků.
Po milování
se válejí nahatí po prostěradlech
jako dva šťastní hrošíci
v bazénu zoologické zahrady:

Tlustý masíruje tlusté chodidla
v pozadí je slyšet hlas moderátora
televizních zpráv
a ona ho krmí dršťkami nebo droby
které stojí v hrnci dole vedle zhlavce.
Potom mu asi obléká své šaty
a maluje ho křiklavými rtěnkami.

Neohlížejí se na fleky na polštářích
ani na drobinky chleba na prostěradlech
na chlupy, strie, celulitidu
ani na křečové žilní kolejnice
na svých krátkých nohách.
Nejsou frustrováni hospodářsko-politickým
stavem státu,
ani špatnými podmínkami v bydlení
ti dva vášnivý soběstační tvorové,
ten dokonalý hermafroditní závin.

Nevím, co mi bylo

Té noci nepřišli staří zákazníci
skoro jsem usínal teplem
když jsi vešla a řekla Kilo chleba.

Otřel jsem si ruce o zástěru
a stál nějak podivně zkamenělý
jako by se mi něco dělo v hlavě
a pak přecházelo až dolů, do bot.

Nevím, co mi bylo.

Tvoje nohy v roztrhaných nylonových
punčochách
jaké se prodávají na Trešnjevské tržnici.

Bylas jedna z těch holek
které chodí kolem celou noc
pak nad ránem, vyhladovělé z alkoholu
zajdou pro kousek horkého těsta.

Odešel jsem dozadu
a zabalil pár buchet do mastného papíru,
do takového jaký mívají v masnách.
Řeklas Nemám na to prachy.
Nevadí, odvětil jsem.

Přeložili Branka Čačković a Jiří Hrabal.

Tatjana Gromača (1971) – patří k nejvýraznějším talentům současné mladší básnické generace v Chorvatsku. Vystudovala filozofii a komparatistiku na FF v Zagrebu; nyní žije a pracuje v Pule. Kromě poezie se věnuje i próze (román Crnac /Černoch/, Zagreb 2004) a publicistice (píše do Feral Tribune). Výše zveřejněné básně jsou ze sbírky Nešto nije u redu? (Něco není v pořádku?), jejíž první chorvatské vydání (2000) bylo rozprodáno během tří měsíců. Tato sbírka byla již vydána i v německém (2003), srbském (2003) a slovinském překladu (2004).

Jan Strządała

Anděl

Bílý most
mezi bílými skalami
běžel jsem po jeho bílých deskách
a zastavil mě anděl
Rozkolébal bílý vzduch
naklonil se k mému unavenému srdci
zeptal se kam běžím
Ničeho jsem se už nebál
dokonce ani toho že nevím
Most se zachvěl
a celé nebe mi spadlo k nohám
teprve tehdy jsem ucítil že letím
Nebyl tam vůbec žádný most.

Z polštiny přeložil Libor Martinek

István Vörös: Příběhy z půjčovny lidí

Jeden můj den

Povím vám, co se mi jednou stalo, tehdy se mi přihodilo něco, co se nemohlo toho dne přihodit nikomu jinému. Anebo je každý den takový? Tomu nevěřím. To co se stalo, přesněji, to co jsem udělal, nelze pochopit. Pokusím se to tedy co nejstručněji a nejsrozumitelněji popsat. Nestojím o spisovatelské vavříny, ale od někoho jsem už slyšel, že dokáže myslet už jedině při psaní, tak to taky zkusím.

Nikdy jsem si vážně nevšímal slova život. Takové ty výrazy jako: Co ty víš o životě, nebo: Život je jinde. Ten balónek, který uplácali z neviditelné hmoty, jako sněhovou kouli, a připlácli k tomuhle slovu, ten balónek bych zbytečně bral do ruky, neroztopil se, ale najednou jsem jenom v ruce neměl nic.

Za svítání jsem se probudil tím, že někdo nervózně klepe na dveře pokoje. Rozmrzele jsem otevřel oči, skrz tmavý tenký závěs nepronikalo ještě žádné světlo. Byl konec listopadu. Byl jsem sám ve dvoulůžkovém kolejním pokoji, spolubydlící byl, jako obvykle, někde pryč.

Dovrávoral jsem ke dveřím, mezitím, jako by šlo o život, další nervózní klepaní. „Kdo je?" vřískl jsem.

„To jsem já, stala se hrozná věc."

Dveře se otevřely, vážně to byla ona. Německá slečna, která bydlela na patře, a která mě už nějaký čas stíhala svým neodbytným přátelstvím. Vpadla do pokoje. „Andrea umřela," řekla, zasyčela nebo se spíš pochlubila. Andrea byla její spolubydlící, kterou jsem si oblíbil mnohem víc než ji, ve třech jsme po večerech často vysedávali u čaje a naše povídání bývalo tehdy neuchopitelné jako čajová pára.

„Umřela?" zopakoval jsem pochybovačně. Jazyk ovládala dobře, ale přesto nebyla neomylná. To slovo znělo podivně.

Beze slova vyběhla na chodbu, já za ní. Dveře jejich pokoje byly dokořán. Uvnitř svítila jenom stolní lampa. Andrea ležela v posteli, natažené strnulé tělo, ústa otevřená. Vypadalo to, jako by před smrtí měla velké bolesti.

„Zavři dveře," pokynul jsem.

Ne že by tam venku byl nějaký hluk, ale když se dveře zavřely, ticho citelně zhoustlo.

„Nevím, kdy se to stalo," řekla a svalila se na svou rozházenou postel. „Když jsme šly spát, ještě jí vůbec nic nebylo."

„Máš zrcátko?" zeptal jsem se.

Otázka u ní způsobila téměř paniku: „Zrcátko? Na co zrcátko?"

„Potřebuju ho."

Zmateně vstala, jako by měla přiznat nějakou porážku, a z kabelky vyhrabala kapesní zrcátko.

„Ale nedívej se do něj," dodal jsem rychle.

Vzal jsem zrcátko a podržel ho nad Andreinými ústy.

Tak uběhla minuta. Potom ještě jedna. Venku se mezitím rozednilo, z dálky zcela zřetelně zaznívalo fatální rachocení tramvají. Zrcadlo zůstalo suché, jako bych ho přiložil ke stěně. „Umřela," řekl jsem sklíčeně: „Jdu se vysprchovat. Ty se zatím taky oblékni!"

V modře vykachličkované místnosti nebyl nikdo. Pára stoupající z horké vody na chvíli všechno zaplnila a zapařila malá okna a zrcadlo nad umyvadlem.

„Musím ji vzkřísit," rozhodl jsem.

Zavřel jsem vodu, za několik minut, už učesaný, oblečený, jsem zaklepal na dveře Andreina pokoje. Nikdo neodpověděl, opatrně jsem vzal za kliku. Německá slečna spala opřená o psací stůl.

„Říkala jsi to kromě mě ještě někomu?" zeptal jsem se.

„Ne," odpověděla zpod lokte.

„Tak to nikomu neříkej a do pokoje nikoho nepouštěj."

„Ale přece ji musíme odsud odnést, ne?"

„Odnést?"

Konečně zvedla hlavu: „Co chceš dělat?"

„Otevři okno," poručil jsem, „ale závěs zatáhni. V pokoji se ochladilo a setmělo. „Vypni topení. Jdeme."

V tom syrovém, tmavém dopoledni bylo obtížné sehnat potřebné věci. Obchody jako by se vyprázdnily. Tramvaje skřípaly nejen v zatáčce, ale i na rovině. Netečně jsme projížděli městem. Konečně jsme měli v igelitce deset balíčků gázy, láhev nerafinovaného olivového oleje, lahvičku jablečného octa. Když osmnáctka zahnula před barokním kostelem, právě zvonili poledne.

Už abychom to měli za sebou, pomyslel jsem si. Nebál jsem se toho, že se to nepovede, prostě jsem jen neměl trpělivost zabývat se detaily. Hlas zvonu pozvolna, houpavě utichal.

Německá slečna se dívala z okna tramvaje do prázdna. Viděl jsem na ní, že chce občas něco říct, ale nejspíš nepovažovala za vhodné promluvit. Bylo jen možné cítit, jak průtrž nevyslovených vět způsobuje v její tváři drobná trhnutí.

Snažil jsem se nedbat na nákup těžknoucí v ruce. Vyhlížeje z okénka tramvaje upřeně jsem se snažil najít někde mezi dvěma k sobě natěsno postavenými domy škvíru, která vede na onen svět. Tramvaj mě zatím odvážela dál. Najednou jsem na jednom místě zahlédl záblesk světla.

Rychle jsme vystoupili na příští zastávce. Utíkal jsem rychle zpátky. Za mnou kroky německé slečny. „Tady je ale nebezpečno," volala zadýchaně.

Nemýlil jsem se. Škvíra se už rozevřela tak, že by se protáhla dětská hlava. „Ty teď běž domů, umyj ji čistou houbou a octovou vodou od hlavy až k patě, potom ji pevně oviň gázou. Celou, kromě obličeje." Potom jsem vstoupil do příležitostné brány mezi dvěma domy, která se, jak jsem věřil, otevřela jen pro mě a pouze jedenkrát.

Tam uvnitř bylo všechno měkké a sametové. Přinejmenším když si na to vzpomenu. Potom se za mnou vchod otevřel a ve škvíře se objevila zvědavá hlava německé slečny: „Kdy se vrátíš?"

„Do setmění jsem tam," odpověděl jsem.

Když jsme kupovali ocet a gázu, ještě jsem tenhle výlet do jiného vesmíru vůbec neplánoval. Byl tam neuvěřitelný babylon a čurbes. Čerti, andělé, spasení i zavržení, duše svržené do očistce i ty čisté jako lilium, všichni tam byli namačkáni na jednom místě. Procházeli jedni naskrz druhými, ani si neuvědomovali sebe navzájem, byli na stejném místě, a to místo by se vešlo do náprstku.

Je to teď nebo není onen svět, bručel jsem si pro sebe.

„Není," mávnul křídly jeden svůdný anděl.

„Je," poplácal mě po zádech nějaký čert.

„No, jasně," odpověděl jsem jim.

Zkoušel jsem se od nich dozvědět, co je s Andreou. Neodpověděl nikdo.

Potom tuším někdo řekl, že onen svět už sto let nepřijímá.

Náhle jsem zakřičel na celé to nezměrné nic: „Andrea ať je do setmění doma!"

Bylo to takové směšné, že jsem se v mžiku ocitl za zdí, s bolavým ramenem, jako bych snad úmyslně chtěl rozrazit dva domy od sebe, nebo jako bych se mezi nimi chtěl ramenem svévolně nabourat do nějakého bytu.

Už se stmívalo. Polekal jsem se: „Přijdu pozdě."

V pokoji bylo příjemně cítit ocet, jako by se nějaký pulec proměňoval v žábu. Andrea byla pevně zabalena do gázy a vypadala, jako by se už probouzela k životu. Německá slečna se na mě podívala plna očekávání.

To mě vyplašilo. Jak dál?

„Uhodil jsi se do hlavy?" zeptala se a ještě vlhkou houbou mi utřela čelo.

„Teď už můžeš zapnout topení," řekl jsem: „Máš náprstek?"

Nalil jsem do náprstku trochu oleje, potom jsem k ní přistoupil a vylil jí opatrně olej na čelo. Nazelenalý olej vonící po trávě stékal na její oči, potom dále na rty, potom se syčením, jako by to byla kyselina, stékala z brady na gázu.

Neodvažoval jsem se vůbec promluvit, protože i tak už byla přílišná opovážlivost všechno to, co se do té doby se mnou dělo.

„Posaď se!" poroučela vedle mě německá slečna.

To mě dopálilo: „Měl jsem tě raději poslat pryč."

Jenom jsem na chvíli nedával pozor, hned jsem schytal pořádnou facku.

„Co tady se mnou sakra vyvádíte, když spím?" zeptala se Andrea a vsedě ze sebe strhávala gázu.

„Jó, kdybys spala," mávla rukou německá slečna. „Tenhle už chudák sotva stojí na nohou." To řekla a pověsila se mi na rameno.

Znovu jsem dotčeně pocítil odpor. Škubnul jsem prudce ramenem, zbavil se její malé dlaně a vyklouzl na chodbu. Bylo jedenáct večer. V pokojích se už nesvítilo.

Zavřel jsem se v pokoji, převlékl se do pyžama a právě se chystal ulehnout, když znovu někdo zaklepal na dveře. Stál tam funící tlustý vrátný. Máš dole telefon, pravil. Popadl jsem svetr a seběhl po schodech. Když jsem byl na posledním schodu, byla právě půlnoc, tak skončil příběh toho dne.

Ale proč bych to nedopověděl? Když jsem byl dole, vrátný seděl klidně na vrátnici, jako by pro mě předtím vůbec nepřiběhl do pokoje. Četl noviny. Ale naproti na stěně bylo sluchátko položené nahoře na telefonu. Okamžitě jsem ho zvedl, ale na moje opakované nervózní „prosím" nikdo neodpovídal.

„Tak to je blbý," řekl za okénkem vrátný, ale nezvedl oči od novin.

Přistoupil jsem k vrátnici, zaklepal. Vrátný rozmrzele odsunul okénko, jako by právě četl nějakou velice příjemnou zprávu a jako by přerušení četby znamenalo popření zprávy samotné.

„Nevíte, kdo mi to volal?" zeptal jsem se, protože jeho předcházející poznámka nedávala smysl.

„Nikdo," odpověděl.

Když jsem už byl na schodech, křiknul za mnou hromovým hlasem: „A víckrát už to nezkoušej!"

Bylo půl jedné, když jsem zhasl lampičku, ale stejně jsem nemohl usnout. Počítal jsem se zavřenýma očima na nočním nebi ovečky.

Cena hovoru

Když jsem našel v koši pod stolem vizitku, na které byly opraveny všechny jednotlivé údaje, nejen adresa, číslo faxu, e-mailová adresa, telefon do práce, ale dokonce i jméno, zamyslel jsem se. To, co jsem držel v ruce, nebyla jedna, ale dvě vizitky, patřila dvěma lidem. Který z nich mi ji mohl dát?

Nebo si dal jenom změnit jméno? Tak proč potom používá starou vizitku? Bylo devět večer, vytočil jsem jeho domácí telefon.

Odpověděl nějaký ženský hlas. Řekl jsem jeho nové jméno. „Odstěhoval se," zněla odpověď. Zajímal jsem se tedy dále a vyslovil jeho původní křestní jméno: „Ještě se nepřestěhoval zpět".

Náhle jsem pochopil: „Nezmýlil jsem si číslo?", zeptal jsem se znepokojeně: „Je to půjčovna lidí?"

„Ano. K čemu ho potřebujete?" uslyšel jsem ze sluchátka.

Když

Když se probudíte s tím, že ležíte na koberci ve vlastním bytě, v ruce ještě svíráte telefonní sluchátko, tehdy se doopravdy zamyslíte. Další podrobnosti přijdou potom. Na zem shozený telefonní přístroj, tvrdé, černé kousky umělé hmoty roztříštěné po koberci. Hlava tupě bolící tam, kde jste se udeřili o nohu jídelního stolu. Je ráno nebo večer, ptáte se sami sebe. Venku je tma, jezdí však tramvaje, do bytu proniká jejich zvonění.

Když někdo zazvoní, stejně neotevřete dveře. Nejistě se rozhlížíte po koberci, pod stolem. Nikde nic. Nevzpomínáte si ani, jak se jmenujete.

z maďarštiny přeložil Tomáš Vašut

Tadeusz Dąbrowski

* * *
Poznal jsem všechny druhy
lásky je možný je poznat
během jedné noci
navštívil jsem tvé bohaté
teplé a prázdné nitro.

Nemám už skoro nic
ztratil jsem hlavu odevzdal
srdce rozsel tělo.
Rád bych se vrátil k
sobě ale už nejsem.

Déšť se trpělivě zatíná
do krku (není to pravda - nemám
už krk) měl bych už radši
mráz mráz je
rozhodnější

Lámu si hlavu (není to pravda
- nemám už hlavu) abych
se omluvil. Znám
všechny druhy lásky
o které se tolik mluví.

Růžové patro
východu se stává východem
slunce. Ztratil jsem hlavu
odevzdal srdce rozsel
tělo. Chci najít obchodníka

na duši to velké nic
balené pro teplo a pro kamufláž
v bavlnu slov.
(mazurek)

e-mail

Mohla bys mě navštívit, protože se zdá,
že všichni, kteří měli kdykoliv zavolat,
zavolali, všichni, kteří měli kdykoliv
poslat dopisy, je už dávno poslali.
Nemůžu vyjít z bytu, východ tarasí
nabídky velkých obchodů, je jich pořád víc,
kdybys přišla, mohla by sis je prohlížet
kolik bys chtěla, a já bych se díval, jak prohlížíš.
Někdo v tom musí konečně udělat pořádek,
ukázat, že na všechno je místo a čas.
Je těžký svázat se sám se sebou, takže žiji
opřený o lednici, v které bydlí světlo,
o písmo, několik bohatě ilustrovaných časopisů.
Měla by ses objevit. Když jsi ty byla nemocná,
chodil jsem za tebou a četl ti pohádky.
Měla bys poděkovat. Když jsi byla nemocná,
každý den jsem ti tvrdohlavě přinášel stud.

(e-mail)
večer

Opilci opustili svá místa schůzek.
Tření kobylek ztichlo. Poslední
dálkově ovládané babičky se vracejí
bezpečně z poslední mše. Teď
se usadí na lavičkách chytnou se jich z obou
stran a oběma rukama jako by
měly za okamžik odletět a budou
čekat tvrdohlavě na noc budou se koukat
na gumou vymazaný měsíc.
(e-mail)

jídla

1.
Víš, co je dobré? –
ptá se matka z kuchyně.

Nevím, co je dobré. –
odpovídám z obýváku.

2.
Víš, co je dobré? –
ptám se matky z kuchyni.

Prosím, jenom nenasviň. –
odpovídá z obýváku.
(mazurek)

náboženská báseň

Na zem spadla oplatka zimy.
Nikdo to neví jenom děti
které ještě moc neumí
mluvit zdvihají ji k ústům.

V mých rukou se taví
s každým úderem srdce.
Je možný to ještě zkusit
bez pomoci rukou.
(e-mail, Mazurek)

Z polštiny přeložila Stefania Szostok